Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Veroniky Křesťanové a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PON Praha a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2025 č. j. 22 Cdo 926/2025-480 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024 č. j. 70 Co 37/2024-358, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Ing. Gabriely Altmanové, a JUDr. Petra Loudy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 24. 1. 2022 č. j. 15 C 1/2017-162 byla zamítnuta žaloba, kterou se první vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemků p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X , obec P (dále též jen "předmětné pozemky") [výrok I.]. Dále bylo určeno, že předmětné pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka (bývalých manželů), přičemž každý z nich má spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny [výrok II.]. Výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v napadeném zamítavém výroku I. o věci samé změnil tak, že určil, že první vedlejší účastnice je vlastníkem pozemků p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X. Ve vyhovujícím výroku II. o vzájemném návrhu byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že vzájemný návrh, kterým se stěžovatelka jako první žalovaná domáhala určení, že pozemky p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X jsou v podílovém spoluvlastnictví první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka, přičemž každý má spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny, byl zamítnut [výrok I.]. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení [výroky II. a III.].
4. Městský soud rozhodoval napadeným rozhodnutím ve věci poté, co byl jeho původně potvrzující rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023 č. j. 22 Cdo 1242/2023-276 a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. V napadeném (v pořadí druhém) rozhodnutí vyšel městský soud ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho kasačním rozhodnutí, že na dohodu o zúžení společného jmění manželů (dále jen "SJM") první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka ze dne 25.
3. 2005 (ačkoli zasáhla do práv věřitelů druhého vedlejšího účastníka) nelze hledět jako na neplatnou. Na základě této dohody tak došlo k převodu pozemků p. č. Y a p. č. Z v k. ú. X do výlučného vlastnictví první vedlejší účastnice. Vzhledem k tomu, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená mezi první vedlejší účastnicí a stěžovatelkou dne 22. 5. 2006, na jejímž základě byla stěžovatelka zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků, byla neplatná, nedošlo k platnému převodu vlastnického práva k uvedeným pozemkům na stěžovatelku, a jejich vlastníkem nadále zůstala první vedlejší účastnice.
Současný stav zápisu v katastru nemovitostí, kdy je jako vlastník zapsána stěžovatelka, proto neodpovídá skutečnosti. Městský soud dovodil, že první vedlejší účastnice se tedy důvodně domáhá, aby bylo určeno její vlastnictví rozsudkem soudu, který pak bude podkladem pro zápis jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí. Naproti tomu vzájemný návrh stěžovatelky, k němuž se připojil i druhý vedlejší účastník, městský soud důvodným neshledal. Na základě smlouvy o zúžení SJM první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka ze dne 25.
3. 2005 se stala výlučnou vlastnicí sporných pozemků první vedlejší účastnice a to ještě za trvání manželství s druhým vedlejším účastníkem. V okamžiku rozvodu manželství již tyto pozemky nebyly součástí SJM a nemohlo tedy dojít k jejich vypořádání cestou zákonné fikce a druhý vedlejší účastník spoluvlastnický podíl na nich nenabyl. Na uvedených závěrech nic nemění námitky stěžovatelky a druhého vedlejšího účastníka, že smlouva o zúžení SJM první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka ze dne 25.
3. 2005 byla rozporná s dobrými mravy a z toho důvodu by měla být posuzována jako neplatná. Městský soud připomněl, že Nejvyšší soud jasně uvedl, že rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení SJM ze dne 25. 3. 2005. Spekulace stěžovatelky, že jednáním první vedlejší účastnice a druhého vedlejšího účastníka byly naplněny znaky trestného činu podílnictví, jsou v občanskoprávním řízení "zcela nepatřičné", o spáchání trestného činu lze rozhodnout pouze v řízení trestním.
5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelka a druhý vedlejší účastník dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla obě dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuta, zčásti jako nepřípustná a zčásti jako vadná [výrok I.]. Dále byl zamítnut návrh na odklad právní moci rozsudku městského soudu [výrok II.] a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení [výrok III.].
6. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podal ústavní stížnost i druhý vedlejší účastník. Jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2139/25 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na to, že stěžovatel (zde druhý vedlejší účastník) opomíjí, že Nejvyšší soud v prvé řadě jeho dovolání odmítl z důvodů vad. Stěžovatelova kritika směřuje proti té části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, na které však napadené usnesení nestojí.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání namítala, že městský soud nesprávně vyložil právní názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho kasačním rozhodnutí. Závěr městského soudu, že rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení SJM ze dne 25. 2. 2005, totiž z rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, neboť Nejvyšší soud ve svém rozsudku uvedl, že relativní neúčinnost má přednost před absolutní neplatností (měla-li být založena stejným důvodem, pro který nastává relativní neúčinnost). Podmínkou tedy je, že musí jít o stejný důvod. Městský soud však nezkoumal, zda jde o stejný důvod, pouze mechanicky převzal závěr Nejvyššího soudu. Stěžovatelka i druhý vedlejší účastník namítali, že důvod, pro který byla založena absolutní neplatnost, je jiný, avšak městský soud se jím nezabýval. Dále stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 č. j. 23 ICdo 56/2019-87 a ze dne 30. 11. 2021 č. j. 21 Cdo 1070/2021-341, která jsou podle jejího názoru s rozhodnutím městského soudu v rozporu. Stěžovatelka v dovolání namítala nesprávné právní posouzení smlouvy o zúžení SJM městským soudem jako relativně bezúčinné a dále namítala, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle kterého odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečnosti není naplněn, dopustí se porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud dezinterpretoval dovolací důvody a posuzoval tak důvody, na nichž stěžovatelka své dovolání nezaložila. Nejvyšší soud se tak jejím dovoláním nezabýval. Tímto postupem nedošlo k řádnému soudnímu přezkumu podaného dovolání a stěžovatelka tak přišla o jeden stupeň řádného soudního přezkumu.
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení předně poukázal na to, že stěžovatelka a druhý vedlejší účastník shodně namítají, že městský soud se odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe při posouzení rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem. Poukázal na to, že městský soud své rozhodnutí na rozporu s dobrými mravy či veřejným pořádkem ani na absenci takového rozporu nezaložil. S odkazem na závazné rozhodnutí Nejvyššího soudu vyšel z toho, že skutečnosti, které obvodní soud považoval za důvod pro závěr o rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, tedy jednání obou smluvních stran dohody o zúžení SJM s úmyslem vyhnout se plnění závazků vzniklých z trestné činnosti druhého vedlejšího účastníka a zkrátit tak věřitele, nevedou k absolutní neplatnosti smlouvy, ale jen k její relativní bezúčinnosti.
To je podle Nejvyššího soudu zřejmé i přes ne zcela přesnou formulaci odvolacího soudu, že "rozpor s dobrými mravy nemá za následek absolutní neplatnost, ale pouze relativní bezúčinnost smlouvy o zúžení SJM ze dne 25. 3. 2005", neboť je nepochybné, že "rozporem s dobrými mravy" má městský soud na mysli právě konkrétní právní jednání učiněné v úmyslu zkrátit věřitele. Závěr obvodního soudu, že uzavření smlouvy v úmyslu vyhnout se závazkům vůči třetím osobám, tedy v rozporu s § 150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, představuje jednání v rozporu s dobrými mravy, je právním posouzením zjištěných skutečností, nikoli skutkovým zjištěním.
Uvedené právní posouzení proto nezakládá povinnost městského soudu přihlížet ke zjištěnému rozporu s dobrými mravy jako k důvodu pro závěr o absolutní neplatnosti právního jednání, které s dobrými mravy koliduje. Rozhodnutí městského soudu tak není v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která stěžovatelka druhý vedlejší účastník odkazují. Rozhodnutí městského soudu není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. 22 Cdo 1242/2023, neboť v tomto rozhodnutí uvedený závazný právní názor městský soud respektoval.
Stěžovatelka a druhý vedlejší účastník shodně uvedli, že městský soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k otázce možnosti civilního soudu posoudit, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu, a k otázce nevyváženosti smlouvy o zúžení SJM, neoznačili však žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi, od které se měl městský soud odchýlit. Není tak zřejmé, jak byl tento předpoklad přípustnosti dovolání konkrétně naplněn. K dovolací námitce, že relativní bezúčinnost uzavřené smlouvy o zúžení SJM "neplatí, pokud jde o již dříve uvedenou pohledávku stěžovatelky, neformulovala stěžovatelka žádnou zobecnitelnou právní otázku ani řádně nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání.
K otázce, zda civilní soud může posoudit, zda konkrétní jednání naplňuje znaky trestného činu a k otázce "nevyváženosti smlouvy o zúžení SJM", nebyly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
12. Ústavní soud předně poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů.
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20 ).
14. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 ). Uvedené vyplývá i ze stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.), týkajícího se problematiky přípustnosti dovolání.
15. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud konstatoval, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Odkaz stěžovatelky na nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 1686/16 (N 222/83 SbNU 471) neshledal Ústavním soud s ohledem na odlišné konkrétní okolnosti nyní posuzované věci případným. V uvedeném nálezu Ústavní soud ve vztahu k dané věci dovodil, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání na základě nesprávné interpretace jeho textu odmítl jako nepřípustné, ačkoli se z ustálené judikatury Ústavního soudu podává, že za takové situace jde o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž Nejvyšší soud porušil právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. V předmětné věci nejde o tento případ.
17. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakého důvodu dovolání stěžovatelky není přípustné, resp. zčásti je vadné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí přitom současně přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč stěžovatelkou uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze v dané věci aplikovat a také zdůvodnil, že napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
18. Z napadených rozhodnutí je rovněž zřejmé, že městský soud se předmětnou věcí řádně zabýval. Při rozhodování vyšel z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikoval relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Ústavní soud konstatuje, že závěr městského soudu, podle kterého dohoda o zúžení SJM není absolutně neplatná a že první vedlejší účastnice je vlastníkem předmětných pozemků, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, je v odůvodnění jeho rozhodnutí se zpřesňujícím vysvětlením Nejvyššího soudu v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodněn. Nejvyšší soud výstižně dodal (bod 15) a uvedl tak odůvodnění městského soudu (bod 17) na pravou míru, když zdůraznil, že v posuzované věci jde o to, že šlo o právní jednání učiněné v úmyslu zkrátit věřitele s následkem relativní bezúčinnosti. Jinými slovy, pokud městský soud psal o "rozporu s dobrými mravy", je tomu třeba rozumět tak, že uzavřenou smlouvu o zúžení SJM hodnotil - vzhledem k sledovanému úmyslu - jen v obecném smyslu slov jako nemravnou či nepoctivou, a nikoli tak, že by zde jednání účastníků smlouvy mohlo být právně hodnoceno jako rozpor s dobrými mravy (v právním slova smyslu) zakládajícím absolutní neplatnost.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu