Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Ing. Václavem Chumem, LL. M., advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 9 To 65/2024-69 ze dne 12. listopadu 2024 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 49 Nt 1007/2024-55 ze dne 14. října 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem ("krajský soud") ve veřejném zasedání zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci sp. zn. 102 Tm 4/2022. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") v neveřejném zasedání zamítl stížnost proti usnesení krajského soudu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
3. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v řízení ve věci samé přiznal vinu, vztahovalo se dokazování jen k výroku o trestu a náhradě škody. Obecné soudy zjišťovaly ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele a na základě znaleckých posudků uzavřely, že jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání a jednání ovládat byly "sníženy, nikoli však měrou forenzně podstatnou". V důsledku toho byl stěžovateli pro zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. c) a i) trestního zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou.
4. K návrhu na povolení obnovy řízení nechal stěžovatel vypracovat nový znalecký posudek, podle kterého byly jeho rozpoznávací schopnosti sníženy forenzně podstatnou měrou; jde podle něj o nové skutečnosti (§ 278 odst. 1 trestního řádu), které mohly vést k jinému skutkovému závěru. Stěžovatel je přesvědčen, že s ohledem na princip in dubio pro reo a v souladu s § 2 odst. 2 trestního řádu mají obecné soudy k věci přistupovat nepředpojatě a zjistit skutečný stav věci. Krajský soud však ani nevyslechl znalce a spokojil se jen s obsahem znaleckého posudku. Stěžovatel má dále za to, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna, což je projevem libovůle; odkazuje v této souvislosti na nálezy sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. března 1997 (N 24/7 SbNU 153) a sp. zn. IV. ÚS 2957/20 ze dne 23. března 2021 (N 60/105 SbNU 169). Z uvedených důvodů navrhuje napadená usnesení zrušit.
5. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i dalšími podklady a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, jsou věcí obecných soudů, které musí své závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, je-li stižena vadami, které mají za následek porušení základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry hrubě nepřiléhavé nebo jsou projevem libovůle [nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Krajský soud v napadeném usnesení zrekapituloval průběh řízení ve věci samé, poukázal na znalecké posudky provedené v hlavním líčení, jejichž správnost má být novým důkazem zpochybněna, a uzavřel, že původní dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a nový posudek není způsobilý je zvrátit. Vrchní soud označil postup krajského soudu za správný a dovysvětlil nedůvodnost návrhu na obnovu řízení; uvedl, že psychické rozpoložení stěžovatele bylo v řízení detailně a do hloubky řešeno, přičemž znalci vycházeli z vlastních šetření i z pozorování stěžovatele v psychiatrické nemocnici.
Nový znalecký posudek naopak vychází z omezenějších podkladů, nijak nepolemizuje s původními znaleckými posudky, a proto není způsobilý znevěrohodnit v nich vyslovené závěry. Předložený znalecký posudek nevysvětluje, v čem spatřuje vady či opomenutí předchozích znaleckých posudků, ale pouze předkládá alternativní zhodnocení míry snížení ovládacích schopností stěžovatele. S ohledem na to by ani výslech znalce nemohl vést k jinému závěru.
8. Z rozhodnutí ve věci samé (stěžovatel společně s mladistvým při vymítání ďábla zavraždil nezletilého) je patrné, že stěžovatel brojil proti závěru znalců již v opravných prostředcích a požadoval vypracování revizního znaleckého posudku. Návrh na obnovu řízení a předložení nového znaleckého posudku lze považovat za reakci na odůvodnění vrchního soudu, který v usnesení, jímž zamítl odvolání (sp. zn. 1 Tmo 18/2022 ze dne 10. listopadu 2022), uvedl, že zadání znaleckého posudku může učinit kterákoli strana řízení (odst. 36).
9. Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy a následně obnovené řízení, které však "neobživne", neposoudí-li obecný soud navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či zcela bezpředmětné. V rámci této kompetence krajský i vrchní soud srozumitelně a jednoznačně vysvětlily, proč nepovažovaly navržený důkaz za novum a návrhu na obnovu řízení nevyhověly.
Srozumitelně přitom uvedly, že nebyly předloženy důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§ 278 trestního řádu). Posouzení tvrzené způsobilosti nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí v rámci své zákonné povinnosti zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům. Obecné soudy se touto otázkou důkladně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
Nespokojenost stěžovatele s jejich závěry nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku s právními závěry obecných soudů.
10. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a že účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Toto právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručuje a ani zaručit nemůže, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Účinné prostředky k nápravě vadných rozhodnutí (čl. 13 Úmluvy) stanoví trestní řád a stěžovateli nebylo upřeno jejich užití.
11. Ústavní soud není povolán k tomu, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů jako výraz jejich nezávislé rozhodovací činnosti přehodnocoval, napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu