Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného Mgr. Jitkou Vele, advokátkou, sídlem Čelakovského 84, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 711/2025-151 ze dne 30. září 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 70/2025-128 ze dne 25. března 2025 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 2 T 149/2024-106 ze dne 14. ledna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Nymburce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 30 000 Kč (50 denních sazeb po 600 Kč). Stěžovateli byla uložena též povinnost nahradit škodu poškozené zdravotní pojišťovně, poškozenou ženu odkázal s nárokem na náhradu újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že na parkovišti u zimního stadionu neprováděl dostatečný dohled nad svým čtyřletým synem, který se nekoordinovaně a nahodile pohyboval po ploše parkoviště na jízdním kole, načež neočekávaně a náhle vjel do jízdní dráhy poškozené cyklistky, která v důsledku střetu a následného pádu utrpěla zranění odpovídající těžké újmě na zdraví.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze na jeho základě napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výrocích o náhradě škody a nově uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu v nižší výši a ve zbytku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, poškozenou ženu ani neodkázal, neboť dovodil, že nárok řádně neuplatnila. Výrok o vině a výrok o trestu zůstaly nedotčeny.
4. Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy na základě mechanické kauzality a paušálního výkladu dohledové povinnosti rozšířily trestní odpovědnost rodiče mimo rámec čl. 39 Listiny, resp. že jeho odsouzení založily převážně na výsledku, nikoliv na individualizovaném principu zavinění a předvídatelnosti trestní odpovědnosti. Tvrdí, že jen stěží si lze představit situaci, že rodič, který na parkovišti na několik vteřin ztratí nezletilé dítě z dohledu, může předpokládat, že páchá trestný čin. Odmítá, aby velmi krátká absence dohledu nad dítětem vystavovala dozorující osobu riziku trestního stíhání v případě vzniku škodlivého následku. Má za to, že obecné soudy mechanicky a v rozporu s požadavky vyplývajícími z nálezu
sp. zn. III. ÚS 2278/07
přičítaly zavinění za škodu způsobenou nezletilým účastníkem silničního provozu jemu jako jeho rodiči.
6. Stěžovatel poukazuje na zprávu znalce Ing. Kohoutka, kterou předložil společně s odvoláním a z níž vyplynulo, že příčinou střetu poškozené cyklistky se stěžovatelovým synem bylo zejména to, že si poškozená cyklistka, jež si zkracovala cestu jízdou přes parkovací plochu, nepočínala s dostatečnou opatrností a předvídavostí a nedodržela bezpečnou vzdálenost mezi ní a dítětem. Namítá, že se krajský soud s touto zprávou nijak nevypořádal. Tvrdí, že i když rodič nemá oční kontakt se svým dítětem, nelze po něm spravedlivě požadovat, aby očekával přítomnost cyklistky na elektrokole, která pojede po parkovišti přes vyznačená parkovací stání a nepřizpůsobí směr a rychlost pohybu ostatním účastníkům silničního provozu. Má za to, že i kdyby náhlé odbočení vpravo nezletilého účastníka mohlo být jednou z příčin kolize, nemuselo k ní dojít v případě, že by poškozená cyklistka dodržela bezpečnou vzdálenost a přizpůsobila rychlost a směr své jízdy dalším účastníkům silničního provozu. V této souvislosti podotýká, že nedostatečná reakce poškozené na manévr jeho syna mohla vyplývat i ze zdravotního omezení poškozené, konkrétně z tzv. polyneuropatie nervové soustavy mající vliv na hybnost a citlivost dolních a horních končetin. Za libovůli označuje přístup obecných soudů, které odmítly zohlednit uvedené skutečnosti a v návaznosti na to případně doplnit dokazování.
7. Stěžovatel za protiústavní zkratku označuje konstrukci, podle které obecné soudy dovodily jeho trestní odpovědnost v situaci, kdy příčinou dopravní nehody bylo jednání jeho dítěte, které nemohlo spáchat trestný čin ani přestupek. Podle jeho názoru nelze nahradit obecný standard opatrnosti zjednodušeným závěrem, že následky musí "vždy" nést rodič či dozor, bez ohledu na jednání dalších osob (včetně poškozené) a bez ohledu na jiné příčiny události. S odkazem na nález
sp. zn. I. ÚS 1587/15
uvádí, že z ochranného účelu dohledu (rodiče nad dítětem) nelze dovozovat, že dozorující osoba garantuje bezrizikovost situace i ve vztahu k jednání jiných účastníků provozu.
8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem s následujícími výjimkou. Stěžovatel napadá také rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výrocích o náhradě škody a nahradil je vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku okresního soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho přesvědčení, že obecné soudy dovodily jeho trestní odpovědnost mechanicky, pouze na základě toho, že měl vykonávat dohled nad svým nezletilým synem, tedy bez adekvátního posouzení jeho zavinění a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozené cyklistky. Vycházely ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, neboť průběh nehodového děje i události, jež nehodě předcházely, byly zachyceny na kamerovém záznamu. Ten prokázal, že stěžovatel se v době nehody díval do kufru svého vozidla a nemohl mít přehled o tom, kde se jeho čtyřletý syn nachází. Ten se na svém jízdním kole pohyboval po parkovišti nepředvídatelně různými směry a nenadále zkřížil jízdní dráhu poškozené jedoucí na elektrokole. Již okresní soud připustil, že poškozená měla určité zavinění na vzniklé nehodě, nicméně jako rozhodující příčinu nehody stanovil právě nenadálé zkřížení její jízdní dráhy stěžovatelovým synem, což ve své situaci poškozená nemohla předvídat (srov. body 4 a 8 rozsudku okresního soudu).
11. Argumentaci dále doplnil krajský soud, který podrobně reagoval i na stěžovatelovy výše uvedené námitky. Vysvětlil, že stěžovatel porušil své povinnosti vyplývající z § 58 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, když nechal svého čtyřletého syna jezdit na kole po parkovišti, přestože od něj vzhledem k jeho věku a z něj plynoucím rozumovým schopnostem nebylo možno očekávat dodržování pravidel silničního provozu. S oporou o zmiňovaný kamerový záznam vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že nezletilého ztratil z dohledu pouze asi na dvě vteřiny. Krajský soud nepřehlédl ani poukaz stěžovatele na nález
sp. zn. I. ÚS 1587/15
ze dne 15. prosince 2015 a správně konstatoval, že v posuzovaném případě byla situace podstatně jiná, neboť se stěžovatelův nezletilý syn jistě nepohyboval způsobem, který by bylo možné důvodně očekávat od průměrné svéprávné osoby. Krajský soud opětovně připustil částečné spoluzavinění poškozené, ovšem (stejně jako před ním okresní soud) jako klíčovou příčinu nehodového děje identifikoval neočekávaný manévr nezletilého. Nepřehlédl ani zprávy o zdravotním stavu poškozené, konkrétně že trpí polyneuropatií, na kterou stěžovatel poukazuje, avšak připomněl, že ta byla z medicínského hlediska vyhodnocena jako nevýznamná (srov. body 8 až 11 rozsudku krajského soudu).
12. Odůvodnění právního posouzení případu završil v napadeném usnesení Nejvyšší soud. Připustil pochybení krajského soudu, které spočívalo v tom, že se tento soud nevypořádal s odborným vyjádřením znalce, jež jako hlavní příčinu nehody identifikovalo nedostatečnou opatrnost poškozené. Tuto chybu zároveň napravil, když racionálním způsobem dovodil, že z obsahu uvedeného odborného vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by dané věci byly dostatečně významné pro posouzení skutkového stavu věci, resp. pro jeho přehodnocení (srov. body 35 a 36 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dále doplnil argumentaci vztahující se jednak k závěru o příčinné souvislosti mezi opomenutím stěžovatele vykonávat náležitý dohled nad nezletilým synem a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozené, jenž nastal v důsledku dopravní nehody, a jednak k závěru o nedbalostním zavinění stěžovatele; i Nejvyšší soud se v rámci této argumentace neopomněl vypořádat s nálezem
sp. zn. I. ÚS 1587/15
. Mj. připomněl, že stěžovatel vychází z vlastní skutkové verze, když tvrdí, že syna ztratil z dohledu jen na okamžik, ovšem kamerový záznam z místa události dokládá, že svého syna nesledoval po celou dobu, co vykládal zavazadla z automobilu (srov. body 42 až 46 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Ústavní soud považuje argumentaci obecných soudů ve svém celku za přesvědčivou, prostou svévole, logických vad či jiných ústavněprávně relevantních pochybení. Jestliže soudy dovodily, že stěžovatelovo opomenutí dohlížet na čtyřletého syna jezdícího po parkovišti na jízdním kole, jež trvalo po nikoli zanedbatelnou dobu, představuje trestněprávně relevantní příčinu následné nehody a újmy na zdraví, učinily tak v souladu s ustálenou doktrínou. Totéž platí o jejich závěru, že navzdory určitému spoluzavinění poškozené lze právě v jeho opomenutí důsledněji vykonávat dohled identifikovat rozhodující nedbalostní zavinění. Obecné soudy tedy při dovození stěžovatelovy trestněprávní odpovědnosti nikterak nevykročily z ústavněprávního rámce.
14. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu