11 Tdo 711/2025-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 o dovolání
obviněného D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2025, č.
j. 10 To 70/2025–128, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod
sp. zn. 2 T 149/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. V.
odmítá.
1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. 1. 2025, č. j. 2 T 149/2024-106, uznal obviněného D. V. (dále jen
„obviněný“) vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně obviněnému za uvedený
přečin uložil podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výši 30 000
Kč. Soud prvního stupně mu rovněž podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost
zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO:
41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 – Vinohrady (dále jen
„poškozená pojišťovna“), škodu ve výši 87 306 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu
poškozenou E. Š. (dále jen „poškozená“) pak odkázal s jejím nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Přisouzeného přečinu se přitom
obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
dne 4. 7. 2024 kolem 10:57 hodin na účelové komunikaci – na parkovišti u
zimního stadionu, na adrese XY, obec XY, okres XY, se při účasti na provozu na
pozemních komunikacích z nedbalosti nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým
jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní a
jako osoba starší 15 let neprováděl dostatečný dohled nad svým nezletilým synem
AAAAA (pseudonym), který se nekoordinovaně a nahodile pohyboval po ploše
parkoviště na jízdním kole tovární značky Author Record, kdy po nezletilém
synovi nelze s ohledem na jeho rozumové schopnosti požadovat, aby si uvědomoval
své povinnosti plynoucí z účasti na provozu na pozemních komunikacích, a proto
to byl jeho doprovod, který měl za něho tyto povinnosti převzít, v důsledku
čehož AAAAA neočekávaně a náhle vjel do jízdní dráhy cyklistky E. Š., která na
svém jízdním kole tovární značky Leader Fox City Park jela po parkovišti, tím
došlo ke střetu obou cyklistů a pádu E. Š., která tím utrpěla zranění
spočívající ve zlomenině holenní kosti vlevo s nutností hospitalizace na II.
chirurgickém oddělení Nemocnice Nymburk od 4. 7. 2024 do 16. 7. 2024, dne 7. 7.
2024 byla operována a následně nejméně ještě dne 27. 8. 2024 byla citelně
omezena v obvyklém způsobu života bolestivostí, nutností nosit ortézu a
omezeným pohybem, kdy musela při chůzi používat chodítko, přičemž minimálně 2-3
měsíce po nehodě, až do současné doby, musí používat francouzské hole s tím, že
nesmí došlapovat celou vahou na levou dolní končetinu, kdy v době, kdy musela
používat chodítko, byla odkázána i na pomoc druhé osoby v každodenních a
sebeobslužných činnostech.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž
rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3.
2025, č. j. 10 To 70/2025–128, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2
tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výrocích o náhradě škody ve vztahu k
poškozené pojišťovně a poškozené. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu při
nezměněných výrocích o vině a trestu nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1
tr. řádu obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené pojišťovně na náhradě
škody částku ve výši 61 114,20 Kč. Odvolací soud podle § 229 odst. 2 tr. řádu
poškozenou pojišťovnu odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím
své obhájkyně Mgr. Jitky Vele, advokátky, dovolání, a to z důvodů podle § 265b
odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Předně namítá extrémní nesoulad skutkových
zjištění s obsahem provedených důkazů, který spatřuje ve dvou rovinách (průběh
nehodového děje, zdravotní stav poškozené a její jednání v rozporu s právními
předpisy).
4. Obviněný má za to, že z kamerového záznamu je zcela patrné, že se
jeho syn na obslužné komunikaci pohyboval při pravém okraji vozovky až do doby,
kdy před ním stála překážka v podobě zaparkovaného vozidla. Oproti tomu se
poškozená do okamžiku nehody pohybovala svižnou rychlostí za použití
elektromotoru, zkracovala si cestu křížením parkovacích míst a mířila nejkratší
cestou k odpadovým kontejnerům. Obviněný pro sporný výklad zachyceného
nehodového děje oslovil soudního znalce z oboru doprava k vypracování odborného
vyjádření. Dílčí závěry tohoto vyjádření přibližuje a dodává, že znalec jako
příčinu kolize uvedl jednání poškozené, způsob její jízdy, nedostatečnou
opatrnost vůči nezletilému a nedodržení bezpečné vzdálenosti. Vznik nehody
proto přičítá právě jí. Obviněný rovněž vytýká odvolacímu soudu, že ačkoliv
tímto důkazem disponoval a provedl jej, nijak se k němu nevyjádřil, nezahrnul
jej do svých úvah pro rozhodnutí a nezmínil jej ve svém rozsudku.
5. Obviněný podrobně s odkazem na závěry znalce rozebírá, že zavinění
nehody spočívá v nepřizpůsobení jízdy poškozenou. Soud prvního stupně navíc v
rozporu s kamerovým záznamem dovodil, že nezletilý se po parkovišti pohyboval
zcela nahodile, nekoordinovaně a k odpovědnosti přivedl obviněného, jako jeho
rodiče. Tento závěr však vyvrací předložené odborné vyjádření (zpráva znalce).
Dodává, že pokud v řízení existuje důkaz, který jednoznačně spatřuje příčinu
vzniku škody v jiné skutečnosti než v jeho jednání, nelze bez pečlivého
zdůvodnění úvah soudu, proč k danému důkazu nepřihlédl, považovat příslušný
soudní proces za zákonný a spravedlivý; takové řízení je totiž v rozporu s
právem na spravedlivý proces. Odvolací soud podle něj pominul zásadní důkaz
(zprávu znalce) odkazující zavinění nehody do sféry poškozené a bez zdůvodnění
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, čímž zatížil své rozhodnutí závažnou
vadou a učinil jej nepřezkoumatelným.
6. Obviněný se rovněž vymezuje vůči postupu soudu, který se nezabýval
jeho námitkou, že poškozená trpí onemocněním, které mohlo mít vliv na hybnost
jejích horních a dolních končetin a mohlo ovlivnit její schopnost řídit
elektrokolo. Jde o podstatné zjištění pro pochopení mechanismu vzniku újmy,
kterou si poškozená nedobrzděním a pádem způsobila. Soud navíc pominul zásadní
rozpory a nedostatky provedeného dokazování. Obviněný poukazuje na lékařské
zprávy o onemocnění poškozené, které staví do kontrastu s jejím tvrzením, že se
dlouhodobě s ničím neléčí. Jde o významnou, leč odbornou, otázku a soud prvního
stupně v tomto směru neučinil žádná další zjištění či dokazování a uzavřel, že
dané onemocnění není klinicky významné. Pro tento závěr však neměl dostatek
vědomostí a odbornosti. Soud navíc vyšel pouze z výpovědi poškozené, která je
nekonzistentní, je v rozporu s dalšími důkazy a nemůže představovat hodnověrný
důkaz o jejím bezvadném zdravotním stavu. Soud prvního stupně tak nepřikládal
patřičnou pozornost všem skutečnostem, které měly vliv na vznik zranění
poškozené a nedostatečně odůvodnil své závěry stran příčiny dopravní nehody.
7. Obviněný poukazuje i na to, že poškozená v rozporu s pravidly
silničního provozu nevěnovala řízení elektrokola dostatečnou pozornost, nedbala
zvýšené opatrnosti vůči nezletilému cyklistovi a reagovala až na bezprostředně
hrozící kolizi. Současně podle své výpovědi brzdila způsobem, který neodpovídal
nastalé situaci. Nedostála tudíž své zákonné povinnosti věnovat se plně řízení
a dbát zvýšené opatrnosti vůči dalším účastníkům silničního provozu, což mělo
za následek nedostatečné brždění, nevhodné zastavení a sesednutí z kola, které
způsobilo její pád a zranění. Skutečnost, že dopravní nehoda a zranění
poškozené bylo způsobeno nepřizpůsobením její jízdy, je zásadní pro rozhodnutí
ve věci, které za současného stavu nezavdává důvody pro shledání trestní
odpovědnosti u obviněného a napadené rozhodnutí je tak nesprávné a nezákonné.
8. Obviněný zdůrazňuje, že oba soudy připustily spoluzavinění poškozené.
Odvolací soud dovodil její zavinění podílem ve výši 30 %, a proto upravil výrok
o náhradě škody ve vztahu k poškozené pojišťovně. Nijak však uvedený rozsah
nezdůvodnil a nerozvedl ani své úvahy. Rozsudek odvolacího soudu je podle něj z
pohledu § 125 odst. 1 tr. řádu zcela nedostatečný, jelikož se soudy
nevypořádaly s obhajobou a neuvedly, proč nevyhověly návrhům na provedení
dalších důkazů ani jakými úvahami se řídily při posuzování prokázaných
skutečností v otázce viny a trestu. Proto je vydané rozhodnutí zcela
nepřezkoumatelné.
9. Obviněný rovněž shledává naplnění dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán jednak stran posouzení náležitého
dohledu nad nezletilým, jednak ohledně právního posouzení skutku. Vytýká soudu
prvního stupně, že nepřinesl žádné konkrétní poznatky, proč jeho jednání
shledal neohleduplným, neukázněným a spatřoval v něm zanedbání dohledu na
nezletilým synem. Ne každá nepozornost či ztráta, natož pak na několik sekund,
přitom může být posouzena jako protiprávní výkon patřičného dozoru, kdy hranice
výkonu rodičovské odpovědnosti a dohledu nad nezletilými dětmi, a to i v právní
úpravě, je velmi obecně vymezena a nelze ji mít za prokázanou bez uvedení
konkrétních souvislostí a důkazů o jejím porušení jen s odkazem na to, že rodič
v daný okamžik neměl nezletilého na zřeteli. V této souvislosti přibližuje
závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp zn. I. ÚS 1587/15, a
nastiňuje teoretickou situaci spočívající v tom, že výsledkem nehody bude
zranění nezletilého cyklisty. V takovém případě by za újmu na zdraví byla
stíhána řidička elektrokola, jelikož právně relevantní příčina spočívá v
nastalé dopravní nehodě, a nikoliv v nedostatečném dohledu rodiče nad
nezletilým dítětem. K tomu podrobněji připomíná skutkový stav a závěry soudu ve
výše citované věci.
10. Následně obviněný poukazuje na podstatu příčinného vztahu a
konstatuje, že skutečnost, že rodič ztratil nezletilého z dohledu (kdy náležitý
dohled v dané situaci nebyl soudem nijak blíže vymezen) nemůže být
trestněprávně relevantní příčinou újmy na zdraví, kterou si způsobila poškozená
pádem z kola poté, co nedostatečně zareagovala na dopravní situaci na
parkovišti, v níž se svou vinou ocitla a které byla schopna předejít.
11. Obviněný se dále věnuje nesprávnému právnímu posouzení skutku, které
spatřuje v tom, že i pokud by ke kolizi přispěl nezletilý (což popírá), nelze
jej pro nedostatečný věk shledat trestně odpovědným. Trestní odpovědnost nelze
ani přenášet na obviněného jako jeho zákonného zástupce, neboť on svým jednáním
nenaplnil znaky skutkové podstaty příslušného přečinu. K jeho trestněprávní
odpovědnosti by mohlo vést pouze protiprávní jednání, o němž by mohl v době
jeho páchání důvodně předpokládat, že je trestné. Jelikož zanedbání dohledu
samo o sobě není trestným činem (kdy ohledně okolnosti, co mělo být dostatečným
dohledem a zda jej vůbec obviněný porušil, soud žádné zjištění neučinil) a o
vzniku právě takové kolizní situace, která v projednávaném případě nastala,
nemohl mít obviněný povědomí (neboť za ně nelze považovat jakoukoliv
teoretickou možnost výskytu dané situace), nelze na jeho jednání nahlížet jako
na trestné.
12. Obviněný je nicméně přesvědčen, že takovou zkratkovitou paušalizaci
a přenášení trestní odpovědnosti rodičů za jednání svých dětí soudy učinily,
což je podle něj zcela evidentní z protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 1.
2025, jehož obsah přibližuje. Vytýká, že i přes jeho námitky odvolací soud
bližší zdůvodnění svého závěru nepřinesl a omezil se na souhrnné konstatování
bez relevantních právních závěrů v kontextu konstrukce trestní odpovědnosti a
dovození patřičné příčinné souvislosti mezi jednáním rodiče a vznikem škodní
události. Obviněný připomíná, že v průběhu trestního řízení namítal, že
zanedbání náležitého dohledu nemůže dovodit trestní odpovědnost dozorce ve
vztahu k případnému trestnému činu těžkého ublížení na zdraví spáchaného
trestně neodpovědnou osobou, nad kterou je vykonáván dohled. Namítá, že
takovýto výklad by vedl k objektivní odpovědnosti rodičů (dozorců) za jednání a
následky jednání nezletilých dětí, což však v českém právním řádu zakotveno
není; je vždy třeba, aby pachatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové
podstaty konkrétního trestného činu a aby mezi jeho jednáním a vzniklou újmou
byla relevantní příčinná souvislost. Je přesvědčen, že ta však byla v
projednávaném případě zcela jistě přerušena zejména jednáním poškozené a
trestně neodpovědného nezletilého, čemuž soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost.
13. Obviněný následně poukazuje na judikaturu týkající se případů vzniku
újmy na zdraví způsobené zanedbáním povinného dohledu či rodičovské
odpovědnosti. Zdůrazňuje, že trestní odpovědnost však soudy vždy dovodily
výlučně v případě, kdy jednáním dozorce došlo ke vzniku újmy na zdraví osoby,
nad níž je rodičovská odpovědnost či dohled vykonáván, neboť právě tyto osoby
jsou výkonem této povinnosti a dohledem chráněny a v takových případech lze
dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním pachatelů (zanedbáním dohledu) a
vznikem konkrétní újmy, která u poškozených nastala. Namítá, že v dané věci
však trestní soud zásadně zaměňuje jednotlivé instituty právní odpovědnosti,
kdy obecně šířeji pojímanou občanskoprávní odpovědnost podle § 2921 občanského
zákoníku neúměrně rozšiřuje i do roviny trestního práva, a to navíc bez
objasnění dalších zásadních skutečností nezbytných pro posouzení samotné
příčiny újmy.
14. Obviněný shrnuje, že skutek popsaný ve výroku soudu prvního stupně
jej přivádí k odpovědnosti za přečin těžkého ublížení na zdraví způsobený tím,
že zanedbal náležitý dohled na nezletilým synem. Vytýká, že přestože samotnou
příčinu zranění u poškozené lze dovodit výlučně v dopravní kolizi mezi ní a
jeho synem, které nebyl přítomen, soud jednoznačně dovodil jeho trestní
odpovědnost jako rodiče, resp. dozorující osoby. Takové posouzení skutku však
podle jeho názoru nemůže ve světle principů trestního práva obstát. Český
právní řád totiž chápe trestní právo jako ultima ratio, přičemž z judikatury
Ústavního soudu pak plyne jednak zákaz neúměrného rozšiřování trestní represe,
jednak závěr, podle něhož samotná skutečnost, že u poškozeného nastala újma na
zdraví, nemůže bez dalšího založit naplnění skutkové podstaty trestného činu
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.
Zdůrazňuje, že vina pachatele může být soudem konstatována jen ohledně jednání,
o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že je
trestné; zavinění pak musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného
činu. Je přesvědčen, že právě příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem
těžkého ublížení na zdraví u poškozené v projednávaném případě zásadně chybí.
15. Obviněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu
v Praze ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně jako nezákonné ze shora
uvedených důvodů zrušil, případně, aby sám rozhodl, že jednání obviněného není
trestným činem a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.
16. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství JUDr. Pavel Kučera, Ph.D., LL.M. (dále jen „státní
zástupce“). K námitkám stran první varianty dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu uvádí, že výhrady obviněného sice lze formálně
podřadit pod tento dovolací důvod, jde však o námitky nedůvodné.
17. Státní zástupce upozorňuje na to, že vinu potažmo trestní
odpovědnost může vyslovit toliko soud. Úlohou znalce je odborné posouzení
skutkových zjištění, nikoliv stanovení viny či právní posouzení věci. V řešeném
případě přitom z hlediska skutkových zjištění existuje objektivní důkaz
(kamerový záznam) a není třeba nehodový děj zpětně konstruovat znalcem – je
totiž dobře patrný z kamerového záznamu a nejedná se o nehodový děj nikterak
složitý, k jehož rozboru by bylo nutno odborných znalostí či dovedností. Při
existenci objektivního důkazu zachycujícího nehodový děj soudy nepochybily,
pokud takto zjištěný nehodový děj samy právně vyhodnotily, aniž by se opíraly o
právní hodnocení znalce, které je beztak bezpředmětné. Pokud odvolací soud
explicitně na obviněným předložený „odborný posudek“ nereagoval, může se jednat
nanejvýše o pochybení formální, nikoliv však věcné, a už vůbec to nemůže mít
vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.
18. Státní zástupce žádné podstatné pochybení neshledává ani stran
hodnocení významu zdravotních obtíží poškozené. Má totiž za to, že soudy
správně a v souladu s provedenými důkazy uzavřely, že zdravotní stav poškozené
nebyl významným faktorem z hlediska příčin dopravní nehody (srov. bod 11
rozsudku odvolacího soudu).
19. Státní zástupce tudíž ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu v namítané formě „zjevného rozporu“ vyslovuje názor, že žádný
podstatný rozpor není dán. Konstatuje, že soudy učiněná skutková zjištění mají
oporu v provedených důkazech, a to i ohledně průběhu nehodového děje, jenž je
dobře zachycen na kamerovém záznamu, z něhož soudy řádně dovodily rozhodná
skutková zjištění. Tento důkaz přitom nestojí osamoceně, neboť koresponduje s
výpověďmi svědků a co do základu i s vyjádřením obviněného. Současně je z něj
dostatečně patrné, jakým způsobem k nehodě došlo, jakož i to, jak si v místě
nehody počínaly přítomné osoby, a to včetně momentů před nehodou samotnou.
20. Státní zástupce k námitce obviněného ohledně dohledu nad nezletilým
uvádí, že předestřené výhrady je možno pod dovolací důvod ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu přiřadit pouze s výhradou, protože obviněný je do
značné míry buduje na své vlastní představě o skutkovém ději. To je však v
dovolacím řízení zásadně vyloučeno, protože závaznými jsou skutková zjištění
soudů. Ta pak podle něj vykazují veškeré znaky inkriminované trestné činnosti a
právní kvalifikace je správná.
21. Státní zástupce se vyjadřuje i k otázce dohledu obviněného nad
nezletilým synem. Dává obviněnému za pravdu, že krátká nepozornost rodiče při
dohledu nad dítětem nemůže být sama o sobě protiprávní, nicméně o to v řešeném
případě nejde. Soudy totiž uzavřely, že obviněný se po relativně dlouhou dobu
věnoval vyndávání věcí ze svého vozu a syna po tu dobu nikterak nekontroloval.
Byl tedy lhostejný k tomu, co se děje, aniž by po tuto dobu mohl na cokoliv či
kohokoliv důvodně spoléhat, že eliminuje rizika plynoucí z volného a nijak
neomezovaného pohybu malého syna na bicyklu. Zdůrazňuje, že ve spojení s
faktem, že se jednalo o poměrně malého, nezkušeného cyklistu ve věku zhruba
čtyř let, implikuje zanedbání dohledu, resp. porušení § 58 odst. 2 zákona o
silničním provozu. Má za to, že protiprávnost opomenutí, resp. porušení
povinnosti obviněným je dáno. Skutková zjištění jsou navíc takového rázu, že
implikují nedbalost – obviněný si minimálně měl a mohl uvědomit riziko, které
vyplývá z nekontrolovaného pohybu malého cyklisty po účelové komunikaci;
přítomnost jiných účastníků silničního provozu je navíc v takových místech,
jakým je místo nehody, snadno předvídatelná, stejně tak je snadno
předvídatelné, že malý cyklista nemusí svůj bicykl plně a bezpečně ovládat a
zároveň mu nejsou ani plně známa pravidla bezpečného pohybu na bicyklu. Uvádí,
že v žádném případě se tedy nejedná o objektivní odpovědnost, jak naznačuje
obviněný; jeho nedbalost byla zjištěna náležitě a dostatečným způsobem, přičemž
zjištěno bylo i protiprávní opomenutí, resp. porušení povinnosti. Současně je
zřejmý i příčinný vztah, protože pokud by obviněný na svého syna náležitě
dohlédl a v jízdě ho usměrnil, a to s ohledem na podmínky existující v místě
nehody včetně reakce na přítomnost poškozené, k nehodě, resp. k ublížení na
těle poškozené by nedošlo. Konečně poukazuje na to, že existenci příčinného
vztahu mezi opomenutím obviněného a následkem na zdraví poškozené přitom
nevylučuje ani spoluzavinění, resp. spolupůsobení poškozené, protože na vzniku
trestněprávně relevantního následku se může podílet více osob, včetně
poškozeného člověka, aniž by to bez dalšího přerušovalo či vylučovalo příčinnou
souvislost jednání ostatních. Opomenutí obviněného, jak uvedeno výše, bylo
podmínkou dostatečně významnou, bez které by k nehodě vůbec nedošlo.
22. Státní zástupce tedy shrnuje, že ani k naplnění dovolacího důvodu ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nedošlo. Správně zjištěný skutkový stav
byl soudy přiléhavě právně kvalifikován – byla naplněna objektivní i
subjektivní stránka přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147
odst. 1 tr. zákoníku; spoluzavinění poškozené soudy dostatečně promítly do
právního hodnocení (základní skutková podstata inkriminovaného přečinu). S
ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhuje dovolání odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
23. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněného k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto usnesení
neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje i
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.
25. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda
obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu). Jak již bylo uvedeno,
obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. řádu.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je naplněn
tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů
(první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá
varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné
důkazy (třetí varianta). V této souvislosti je vhodné připomenout, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu umožňuje nápravu v případech, kdy
došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně
upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv.
zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která
jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové
zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně
nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem,
např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu,
důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu
opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem
nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první
alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).
V rámci tohoto dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního
posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním
řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo
vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve
smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to
přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení
vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku
o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba
zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý
formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů,
aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích
spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
28. I při respektování shora uvedeného pak Nejvyšší soud interpretuje a
aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání
posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva
dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
29. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem rozsudků obou soudů a s
průběhem řízení jim předcházejícím, předně shledal, že námitky obviněného
zčásti neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm.
g) a h) tr. řádu, zčásti jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím
námitkám (v souladu s § 265i odst. 2 tr. řádu) uvádí Nejvyšší soud následující.
30. Obviněný ve svém dovolání nejprve uplatňuje dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě, když nesouhlasí se závěry
soudů o průběhu nehodového děje, k nimž soudy dospěly i přes odlišné závěry
obsažené v odborném vyjádření znalce Ing. Petra Kohoutka, který příčinu nehody
spatřuje ve způsobu jízdy poškozené. Současně vyjadřuje přesvědčení, že ohledně
tohoto odborného vyjádření je dána vada tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací
soud sice daný důkaz provedl, nicméně se k tomuto nikterak nevyjádřil a
nezahrnul ho do svých úvah pro konečné rozhodnutí.
31. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že soud prvního stupně při
stanovení svých skutkových zjištění vycházel především z kamerového záznamu,
který zachycuje jak samotný průběh nehodového děje, tak i okolnosti tomuto
bezprostředně předcházející. Z tohoto důvodu se také Nejvyšší soud s kamerovým
záznamem detailně seznámil a konstatuje, že průběh nehodového děje je tímto
zcela komplexně dokumentován. Jedná se nepochybně o jednoduchý nehodový děj, k
jehož posouzení nebylo nutné odborných znalostí. Zcela se ztotožňuje se
skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně (srov. bod 4 in fine jeho
rozsudku) a přezkumnými závěry odvolacího soudu (srov zejména body 8 až 10 jeho
rozsudku), tyto považuje za správné a především pak zákonné. Soud prvního
stupně, stejně tak i soud odvolací, přisvědčily obviněnému v tom směru, že se
na vzniku dopravní nehody podílela též poškozená, avšak její jednání nebylo
bezprostřední příčinou dopravní nehody. Tuto soud prvního stupně shledal v
neočekávaném manévru nezletilého AAAAA, který náhlým a prudkým zatočením vpravo
vjel do jízdní dráhy poškozené. Uvedený závěr učinil soud prvního stupně na
základě provedeného dokazování (tedy nikoliv svévolně), když rozhodná skutková
zjištění vyplývají především z kamerového záznamu a korespondují též s výpovědí
poškozené. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu v jeho první variantě tedy nemůže Nejvyšší soud oběma nižším soudům
ničeho relevantního vytknout, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků přisouzeného přečinu se neocitají ve zjevném
rozporu s obsahem soudy provedených důkazů.
32. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné
důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2
odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy
a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového
stavu objasňovat. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud uvádí,
že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo
provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez
věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená,
že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla
zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti
věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly
v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny
při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých
úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního
soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96,
II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02,
IV. ÚS 219/03, a další).
33. Obviněný vadu tzv. opomenutých důkazů shledává v tom, že odvolací
soud sice obhajobou předložené odborné vyjádření znalce provedl, nicméně se k
tomuto nikterak nevyjádřil a nezahrnul ho do svých úvah při rozhodování o
odvolání obviněného. K této námitce Nejvyšší soud předně uvádí, že sice
odpovídá obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu, a to v jeho třetí variantě, je však zjevně neopodstatněná.
34. Z obsahu předloženého trestního spisu Nejvyšší soud osvědčil, že
uvedený důkaz odvolací soud k návrhu obhájkyně obviněného podle § 213 odst. 2
tr. řádu při veřejném zasedání dne 25. 3. 2025 řádně provedl, nicméně ho
neučinil předmětem svých úvah a hodnocení. Odvolacímu soudu je proto namístě
uvedené pochybení vytknout.
35. Jak již bylo konstatováno, soud prvního stupně v rámci svých
skutkových zjištění vycházel především z kamerového záznamu, který zachycuje
jak samotný průběh nehodového děje, tak i okolnosti bezprostředně
předcházející. Současně je zřejmé, že se nepochybně jednalo o jednoduchý
nehodový děj, k jehož posouzení nebylo nutné odborných znalostí. Z tohoto
důvodu také soud prvního stupně nepochybil, pokud zjištěný nehodový děj sám
vyhodnotil a právně posoudil.
36. Pokud se týká obhajobou předloženého, a odvolacím soudem
provedeného, odborného vyjádření, z jeho závěrů se podává, že dítě se po
parkovišti nemělo pohybovat bez dozoru a provést náhlý odbočovací manévr
doprava. Současně však zpracovatel konstatuje, že „i kdyby to byl dospělý
cyklista, nemusel by předpokládat, že se k němu blíží po parkovací ploše z jeho
pravé strany cyklistka na elektrokole, neboť to není běžný způsob jízdy po
parkovišti.“ Zpracovatel odborného vyjádření dále vyjadřuje závěr, že cyklistka
vzhledem k situaci, kdy si zkracovala cestu jízdou napříč parkovací plochou, a
před ní se pohybovalo na obslužné komunikaci malé dítě na jízdním kole, si
nepočínala s dostatečnou opatrností a předvídatelností. Zejména pak nedodržela
bezpečnou vzdálenost mezi ní a dítětem. Poškozená mohla poprvé spatřit dítě cca
6 sekund před střetem a to, že bude křižovat dráhu dítěte si mohla uvědomit cca
2 nebo 3 sekundy před střetem. Měla tak možnost zavčas na toto dítě reagovat a
přizpůsobit svou jízdu (rychlost, trasu, odstup). K uvedeným závěrům Nejvyšší
soud připomíná, že k vyslovení závěru o zavinění dopravní nehody je příslušný
pouze soud, nikoliv však znalec. Pokud tedy obviněný ve svém dovolání uvádí, že
odborný posudek „volá“ k odpovědnosti za průběh a následek nehodového děje
primárně poškozenou, nelze mu přisvědčit. Je tomu tak proto, neboť z obsahu
(tedy nejen ze závěrů) odborného vyjádření nevyplynuly žádné nové skutečnosti,
které by v trestní věci obviněného byly dostatečně významné pro posouzení
skutkového stavu věci, resp. pro jeho přehodnocení odvolacím soudem. Z tohoto
důvodu také Nejvyšší soud uzavírá, že uvedené pochybení odvolacího soudu v
zásadě nemohlo mít žádný vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé (srov. též
závěry obsažené v bodu 31. tohoto usnesení).
37. V další dovolací argumentaci obviněný namítá, že se soudy podrobně
nezabývaly zdravotním stavem poškozené, který mohl ovlivnit její schopnost
ovládat elektrokolo. K této námitce Nejvyšší soud opětovně připomíná, že účelem
dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými
důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu
objasňovat. Z podaného dovolání je přitom zřejmé, že obviněný především
nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování ohledně skutečnosti, kterou
považuje za významnou z hlediska nehodového děje. Oba soudy však zdravotní stav
poškozené jako relevantní okolnost vzniku nehody nevyhodnotily (viz bod 11
rozsudku odvolacího soudu). Za této situace Nejvyšší soud neshledal naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě,
neboť otázka zdravotního stavu poškozené totiž nepředstavovala rozhodné
skutkové zjištění určující pro naplnění znaků přisouzeného přečinu. Ohledně
této skutečnosti nenastala ani vada tzv. opomenutých důkazů, neboť obviněný v
tomto směru žádný důkazní návrh nevznesl (viz protokol o hlavním líčení na č.
l. 100 až 104 a protokol o veřejném zasedání na č. l. 124 až 125).
38. Obviněný dále brojí proti nezohlednění porušení pravidel silničního
provozu ze strany poškozené při právním posouzení jeho trestní věci. Poukazuje
především na povinnost řidičů dbát zvýšené opatrnosti vůči dětem a řidičům
začátečníkům. Vymezuje se rovněž vůči nevypořádání se s jeho důkazními návrhy
(znaleckým posudkem k průběhu nehodového děje).
39. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že oba soudy se jednáním
poškozené zabývaly a porušení pravidel silničního provozu spočívající v jízdě
přes parkovací místa a nedostatečném zohlednění přítomnosti nezletilého
cyklisty ve svých rozsudcích zohlednily (viz bod 8 rozsudku soudu prvního
stupně a bod 10 rozsudku odvolacího soudu). Dospěly však k závěru, že jednání
poškozené nebylo výlučným důvodem vzniku dopravní nehody. Bezprostřední
příčinou dopravní nehody totiž byl zcela neočekávaný odbočovací manévr doprava
nezletilého AAAAA. Nejvyšší soud k uvedenému dodává, že samotný nesouhlas
obviněného s hodnotícími úvahami soudů nemůže vést k naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud obviněný rovněž namítal, že soudy
opomněly jeho důkazní návrh na provedení dalších důkazů (zejména „znaleckého
posudku k průběhu nehodového děje a příčinám kolize“), nelze mu dát za pravdu.
Obhájkyně obviněného v rámci veřejného zasedání navrhla přečtení předloženého
odborného vyjádření znalce Ing. Petra Kohoutka ze dne 30. 1. 2025 (č. l. 114 až
121), které odvolací soud podle § 213 odst. 2 tr. řádu provedl k důkazu. Pokud
jde o návrh na „vypracování znaleckého posudku“, z vyjádření obhájkyně vyplývá,
že tuto možnost ponechala plně na úvaze odvolacího soudu (srov. protokol o
veřejném zasedání na č. l. 124 až 125).
40. Uvedenou formulaci přitom nelze považovat za relevantně uplatněný
návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo třeba rozhodnout, nýbrž jde
pouze o podnět, jímž dal obviněný odvolacímu soudu k úvaze, zda dokazování o
předmětný důkaz doplní po provedení jím navrhovaného odborného vyjádření, tj.
jedná se o případ, kdy obviněný další postup de facto ponechal výlučně na úvaze
soudu. Přitom pouze jasně formulovaný návrh na doplnění dokazování zavazuje
příslušný soud k tomu, aby o něm odpovídajícím způsobem rozhodl, tedy aby jej
provedl nebo jej postupem podle § 216 odst. 1 tr. řádu (v odvolacím řízení ve
spojení s § 263 odst. 6 tr. řádu) zamítl. Za takové situace v posuzované věci
odvolací soud nepochybil, pokud daný postup nezvolil a další důkazy provedl,
neboť nebyl-li zde žádný jednoznačně učiněný důkazní návrh, nemohl o něm ani
rozhodnout, tedy ani jej zamítnout, a o případ tzv. opomenutého důkazu se
nejedná (k tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp.
zn. 3 Tdo 403/2015, uveřejněné pod č. 31/2015 Sb. rozh. tr.). Navíc, jak již
bylo uvedeno výše, jednalo se o jednoduchý nehodový děj a zajištěný kamerový
záznam jej dostatečně prokazoval. Za takové situace by se jednalo o důkaz
nadbytečný. Z těchto důvodů Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil.
41. Námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. řádu spatřuje obviněný ve dvou rovinách. Jednak vyjadřuje nesouhlas s
důvody, které soud prvního stupně vedly k závěru o zanedbání dozoru nad jeho
nezletilým synem, jednak s tím, že byla na něho, jako zákonného zástupce,
přenesena trestní odpovědnost za jednání jeho nezletilého syna. Pokud jde o
první okruh námitek obviněného, pak tento uplatněnému dovolacímu důvodu
neodpovídá, neboť obviněný tyto primárně založil na polemice s výsledky
provedeného dokazování, když nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a
prosazuje vlastní verzi skutkového děje.
42. K uvedené argumentaci Nejvyšší soud nejprve poznamenává, že
obviněnému není kladeno za vinu porušení rodičovské odpovědnosti vyplývající z
§ 857 odst. 2 a § 858 občanského zákoníku (byť tato ustanovení v odůvodnění
svého rozsudku uvádí odvolací soud), nýbrž porušení § 58 odst. 2 zákona o
silničním provozu, podle kterého smí dítě mladší 10 let na silnici, místní
komunikaci a veřejně přístupné účelové komunikaci jet na jízdním kole jen pod
dohledem osoby starší 15 let; to neplatí pro jízdu na chodníku, cyklistické
stezce a v obytné, pěší a sdílené zóně. Proto nelze obviněnému přisvědčit,
pokud v rámci své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12.
2015, sp. zn. I ÚS 1587/15, neboť v projednávané věci je skutková situace
odlišná. Z tohoto důvodu se také Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry odvolacího
soudu ohledně nemožnosti aplikace závěrů uvedeného nálezu v projednávané věci
(srov. bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Obviněnému lze dát za pravdu, že
krátká nepozornost rodiče při dohledu nad dítětem není sama o sobě protiprávní.
Z kamerového záznamu však jasně vyplývá, že obviněný nechal svého nezletilého
syna jezdit po parkovišti bez dozoru po delší dobu, kdy se věnoval vykládání
věcí ze svého vozidla. Po tuto dobu jej ani pohledem nekontroloval a nemohl tak
vědět, kde se jeho syn nachází. Nelze tudíž s jeho námitkami souhlasit, neboť
tyto jsou zčásti založené na vlastní verzi skutkového stavu odlišné od
skutkových zjištění soudů (když tvrdí, že svého syna ztratil z dohledu pouze na
okamžik), zčásti pak na směšování povinnosti podle zákona o silničním provozu a
rodičovské odpovědnosti podle občanského zákoníku. Obviněným prezentovaná
modifikace skutkového děje pak nemůže na správných závěrech soudů ničeho
změnit. To především proto, neboť tato skutečnost nenastala a nemůže být tudíž
předmětem úvah soudu při posuzování viny obviněného. Pouze nad rámec uvedeného
je třeba konstatovat, že příčina vzniku těžké újmy na zdraví poškozené spočívá
v dopravní nehodě, jak ostatně uvádí i obviněný. K příčině dopravní nehody se
však soudy dostatečně vyjádřily, byť s tímto obviněný nesouhlasí.
43. Pokud obviněný ve svém dovolání brojí proti tomu, že na něj, jako
zákonného zástupce, byla přenesena trestní odpovědnost za jednání jeho
nezletilého syna, pak takové námitky sice odpovídají dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jsou však zjevně neopodstatněné. Jak již
Nejvyšší soud uvedl v bodu 42 tohoto usnesení, obviněnému je kladeno za vinu
opomenutí dohledu ve smyslu § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu. V důsledku
tohoto opomenutí došlo k tomu, že se jeho nezletilý syn jako cyklista pohyboval
po parkovišti zcela sám a zapříčinil dopravní nehodu, jejímž následkem byla
vážná porucha zdraví. Obviněnému nelze přisvědčit, pokud namítá, že v jeho
trestní věci byla uplatněna tzv. objektivní trestní odpovědnost. Tak tomu
zřejmě není, neboť podstata jeho trestní odpovědnosti spočívá právě v zaviněném
(nedbalostním) opomenutí jeho zákonné povinnosti, jímž došlo ke způsobení
následku uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Subjektivní stránka je
tedy u obviněného dána nejméně ve formě nevědomé nedbalosti, neboť obviněný si
vzhledem k svým osobním poměrům minimálně měl a mohl uvědomit riziko spojené s
ponecháním nezletilého syna, malého cyklisty, bez dozoru na účelové komunikaci
(srov. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 rozsudku odvolacího soudu).
44. Souhlasit však nelze ani s další námitkou obviněného spočívající v
jím tvrzené absenci příčinné souvislosti. Nejvyšší soud nejprve obecně
připomíná, že příčinný vztah podle právní teorie a soudní praxe spojuje jednání
s následkem, a to i těžším následkem, který je okolností podmiňující použití
vyšší trestní sazby. Jednání pachatele trestného činu přitom musí být pro vznik
následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost přitom není dána
(přerušuje se) v případě, když do příčinného vztahu vstoupí jako výlučná a
samostatná další příčina, která způsobí následek bez ohledu na jednání
pachatele. V případě způsobení následku z nedbalosti je nutné, aby si pachatel
alespoň měl a mohl představit, že se příčinný vztah může takto rozvinout.
Příčinný vztah se nepřerušuje v případě, kdy k jednání pachatele přistoupí
další skutečnost, bez níž by k následku nedošlo. Základem příčinného vztahu je
tzv. teorie podmínky, podle níž je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev
vůbec nenastal, anebo by nenastal způsobem, jakým nastal. Příčinnou souvislost
mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem přitom nelze omezovat jen na
následky obvyklé, běžné. Ze zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné
souvislosti vyplývá, že jednání pachatele trestného činu musí být příčinou
dostatečně významnou. Příčinný vztah se rovněž nepřerušuje, jestliže k jednání
pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku,
avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku
nebylo došlo. Není rovněž rozhodné, zda k následku došlo působením více
okolností, tedy nejenom jednáním pachatele. Konkrétní jednání nebo okolnosti
mají povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly i další jednání a
okolnosti. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která
způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli
každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo
mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou
(srov. např. rozhodnutí ze dne 13. 3. 1929, sp. zn. Zm I 395/28, publikované
pod č. 3412/1929 Sb. rozh. tr., rozhodnutí ze dne 29. 4. 1930, sp. zn. Zm II
302/29, publikované pod č. 3858/1930 Sb. rozh. tr., rozhodnutí ze dne 11. 8.
1970, sp. zn. 7 To 7/70, publikované pod č. 47/1970 Sb. rozh. tr., ale i
rozhodnutí aktuálnější např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980,
sp. zn. 2 Tz 10/80, publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, publikovaný pod č.
16/2002 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 78/2010,
publikované pod č. 63/2010 Sb. rozh. tr.). Právě taková situace nastala i v
projednávané trestní věci obviněného.
45. V tomto směru je vhodné zopakovat, že z provedeného dokazování
vyplývá, že obviněný nad svým nezletilým synem nevykonával náležitý dohled ve
smyslu § 58 odst. 2 zákona o silničním provozu. Po dobu vykládání věcí ze
zavazadlového prostoru svého vozidla nijak nesledoval svého nezletilého syna, a
nemohl tak reagovat na možné situace, které mohou při silničním provozu nastat
a tohoto případně usměrnit (srov. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně a bod 9
rozsudku odvolacího soudu).
46. S výše uvedenými závěry obou soudů se Nejvyšší soud ztotožňuje. O
tom, že obviněný po dobu vykládání věcí ze zavazadlového prostoru svého vozidla
nevěnoval jízdě svého nezletilého syna jakoukoliv pozornost není žádných
pochyb, neboť tato skutečnost zcela zřejmě vyplývá z kamerového záznamu (srov.
bod 8 rozsudku soudu prvního stupně a kamerový záznam založený na č. l. 9). K
otázce přerušení příčinné souvislosti pak Nejvyšší soud v souladu s výše
uvedenou judikaturou konstatuje, že v projednávané věci k přerušení příčinné
souvislosti nedošlo, neboť, jak vyplývá z právních závěrů obou soudů nižších
stupňů, příčinný vztah mezi jednáním obviněného spočívajícím v zanedbání
náležitého dohledu nad nezletilým synem a vznikem vážné poruchy zdraví, byl
dán. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se na vzniku
dopravní nehody spolupodílela též poškozená. Její jednání však nebylo výlučným
důvodem vzniku dopravní nehody, jak se snaží prezentovat obviněný. Nejvyšší
soud proto uzavírá, že nedošlo k přerušení příčinné souvislosti, neboť
zanedbání náležitého dohledu ze strany obviněného bylo dostatečně významnou
příčinou vzniku dopravní nehody, která vedla ke způsobení následku – vážné
poruchy zdraví. Pokud tedy soud prvního stupně jednání obviněného právně
posoudil jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst.
1 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud (ve shodě s odvolacím soudem) použitou
právní kvalifikaci za správnou a přiléhavou, neboť obviněný svým jednáním
naplnil všechny zákonné znaky tohoto přečinu. Současně též soud prvního stupně
odpovídajícím způsobem zohlednil skutečnost, že se na vzniku dopravní nehody
podílela též poškozená.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného D. V.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného
zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům (a ani žádnému jinému
zákonnému důvodu dovolání) a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k
tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná
pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva
obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak
rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu