Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti K. Š., zastoupené Mgr. Michaelem Brázdou, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 1 T 172/2012-355 ze dne 16. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 321/2013-378 ze dne 19. 9. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 90/2014-35 ze dne 16. 4. 2014, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 134 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), takto:
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 7. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 2, odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl.
36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně navrhuje zrušit ustanovení § 134 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád - dále jen "tr. ř."). Z obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 172/2012 se podává, že tento soud napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.
zákoník"), dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jí podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který jí podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let, za současného uložení podmínky, aby podle svých sil ve zkušební době nahradila způsobenou škodu. Dále jí podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložil trest propadnutí peněžních prostředků (specifikovaných ve výroku o trestu) a podle § 228 odst. 1 tr.
ř. rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit poškozené stavební spořitelně škodu ve výši 72 257 Kč. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání s uvedením dovolacích důvodů dle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Podkladem pro závěr o vině stěžovatelky se stala skutková zjištění, podle nichž stěžovatelka v průběhu let 2002 - 2003 za účelem neoprávněného čerpání státní podpory, úroků z vkladů a vyplácení provizí, uzavřela ve čtyřech případech na jména jiných osob smlouvy o stavebním spoření, za jejichž uzavření obdržela provize, a naspořila na ně finanční částky, které v jednom případě spolu s vyčíslenou státní podporou a úroky po vypovězení smlouvy převedla na účet svého syna a v dalších případech se o to pokusila, přičemž k převodu peněz z důvodů na stěžovatelce nezávislých nedošlo, a tak se pokusila způsobit stavební spořitelně škodu ve výši 274 123,53 Kč, z čehož se jí podařilo získat částku 72 256,69 Kč. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, konkrétně jeho objektivní a subjektivní stránka.
Dle jejího názoru stavební spořitelna nebyla uvedena v omyl, neboť stěžovatelka uzavírala smlouvy o stavebním spoření na základě svého pracovního zařazení a po soukromoprávní dohodě s účastníky smlouvy a naspořené peníze náležely výhradně těmto osobám a pouze ony mohly disponovat se smlouvou včetně jejího vypovězení. Upozorňuje na to, že smlouvy byly uzavírány s existujícími osobami a ze strany stěžovatelky docházelo na základě dohod s těmito osobami k hrazení pravidelných plateb. Jde o soukromoprávní jednání, které nelze kriminalizovat.
Poukázala na analogicky zcela běžný postup, kdy v rámci rodiny jsou uzavírány smlouvy o stavebním spoření na jména rodinných příslušníků, kteří nemají dostatečné zdroje či nemají zájem takové spořící produkty uzavírat, a spořitelně je jedno, kdo jí fakticky platí peníze, neboť z její strany jde výhradně o "byznys". Dle jejího názoru nebyl ani doložen vznik škody, neboť u předmětné spořitelny byly uzavřeny smlouvy o stavebním spoření, na základě nichž jí byly poukazovány finanční prostředky, se kterými stavební spořitelna disponovala a tím kumulovala zisk.
Stěžovatelka tak byla stíhána a uznána vinnou z jiného důvodu, než je stanoveno zákonem. Uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty dle stěžovatelky došlo k porušení vlastnického práva, neboť nebylo možné rozhodnout o trestu propadnutí peněžních prostředků na účtech, založených a vedených na jiné osoby. Návrh na zrušení ustanovení § 134 odst. 1 písm. a) tr. ř. stěžovatelka odůvodňuje tvrzením, že stávající právní úprava náležitostí usnesení vydaného orgánem veřejné moci dle trestního řádu je v rozporu se základními demokratickými principy, neboť díky nepředvídatelnosti dává základ k porušování práva subjektů na spravedlivý proces a neposkytuje jistotu práva na zákonného soudce.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy). Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené.
Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů v konkrétním případě nevybočil z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatelka zpochybňuje právní závěry soudů, vycházející z konkrétních skutkových zjištění, a od Ústavního soudu tak očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Z hlediska zjišťování skutkového stavu, který se stal podkladem pro právní posouzení věci, nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatelky.
Soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatelky. Pokud po řádném vyhodnocení na rozdíl od stěžovatelky nepochyboval o tom, že její jednání naplňuje všechny znaky základní i kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku, a to dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu, Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho řádně odůvodněné závěry přehodnocoval. Stejně tak se necítí oprávněn nahrazovat úvahy a závěry odvolacího soudu, který rovněž neměl žádné pochybnosti o právní kvalifikaci jednání stěžovatelky. Stěžovatelka v této souvislosti namítá absenci subjektivní stránky a objektivních znaků trestného činu podvodu, přičemž tvrdí, že jde o soukromoprávní jednání, které nelze kriminalizovat. Z rozboru příslušných ustanovení zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, jak ho provedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jednoznačně vyplývá, že každá osoba může uzavřít pouze jednu smlouvu o stavebním spoření s nárokem na státní podporu a zvýhodněný úrok.
Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně se však podává, že stěžovatelka se pokusila čerpat (a částečně i čerpala) výhody ze stavebního spoření ze čtyř smluv, které formálně uzavřela na jména jiných osob. Byť se nepodařilo postavit najisto, zda tak učinila bez vědomí těchto osob, soudy označily za rozhodující, že uzavřela smlouvy formálně jejich jménem s tím, že finanční prostředky na tyto smlouvy bude spořit sama, že nakonec obdrží naspořené peníze včetně zvýhodněných úroků a příspěvků státní podpory, na které by jinak neměla nárok, a že získá i příslušnou provizi za každou takto uzavřenou smlouvu.
Její úmysl tedy od počátku směřoval k podvodnému vylákání provize, zvýhodněných úroků a státní podpory uvedením stavební spořitelny v omyl s cílem získat pro sebe na úkor spořitelny majetkový prospěch. Právě zvýšené úroky a částky státní podpory, které stěžovatelka svým jednáním získala nebo se pokusila získat, je škodou, která je zákonným znakem trestného činu podvodu, stejně jako provize neoprávněně vyplacené stěžovatelce za uzavření takových smluv. Nelze tudíž akceptovat tvrzení stěžovatelky, že fakticky žádná škoda nevznikla, když v průběhu platnosti smluv s prostředky naspořenými stěžovatelkou disponovala.
Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů tedy nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že by v nich uvedené právní úvahy byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Výhrady stěžovatelky proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů. Stejné námitky stěžovatelka ostatně uplatnila i v mimořádném opravném prostředku a Nejvyšší soud se jimi také zabýval, byť dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Pokud obdobně jako soudy nižších stupňů dospěl k závěru, že pro posouzení viny stěžovatelky a jejím jednáním způsobené škody je podstatné, že se pokusila podvodně vylákat (nebo i v jednom případě úspěšně vylákala) finanční částky, na které by jinak neměla nárok a výše takových částek se potom rovná výši způsobené škody, je i tento jeho řádně odůvodněný závěr z ústavního hlediska akceptovatelný, stejně jako závěr o důvodnosti uloženého trestu propadnutí peněžních prostředků.
Ani dovolací soud neměl totiž pochybnosti o tom, že finanční prostředky na předmětných účtech náležely stěžovatelce a bylo jich užito ke spáchání trestné činnosti, když jejich prostřednictvím stěžovatelka hodlala získat a částečně i získala zvýhodněné úroky a částky státní podpory s cílem sebe obohatit a získat tak majetkový prospěch. Stěžovatelčina argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces či další tvrzená práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého procesu dle hlavy páté Listiny i čl.
6 Úmluvy. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stejně tak odmítl i návrh na zrušení ustanovení § 134 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť se jedná o návrh akcesorický, který sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu