Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1810/2024-447 ze dne 22. května 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 293/2022-370 ze dne 20. prosince 2023 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 15 C 368/2020-264 ze dne 9. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Insolvency Project v.o.s., sídlem Bieblova 1110/1b, Hradec Králové - Slezské Předměstí, a A. B., jako vedlejších účastnic řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. První vedlejší účastnice je insolvenční správkyní obchodní společnosti Bosser Food s.r.o. (dále jen "společnost"), na jejíž majetek byl prohlášen 18. září 2018 konkurs. Společnost, jejímž byl stěžovatel jediným společníkem a současně jedním ze dvou jednatelů samostatně oprávněných jednat za společnost (druhou jednatelkou byla druhá vedlejší účastnice - bývalá manželka stěžovatele, která v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalovaného stěžovatele) jako nájemkyně uzavřela se stěžovatelem jako pronajímatelem 3. září 2012 nájemní smlouvu, předmětem nájmu byly stěžovatelem vlastněné nemovitosti. Společnost nemovitosti počínaje 1. prosince 2015 nechala na své náklady, jak předpokládala nájemní smlouva, rekonstruovat. Stěžovatel společnosti investici do nemovitostí nenahradil, a to ani poté, co jej k tomu první vedlejší účastnice vyzvala. Hodnota nemovitostí stěžovatele se podle znaleckých posudků vlivem společností financované rekonstrukce zvýšila o 1 835 380 Kč. Zaplacení částky s příslušenstvím se první vedlejší účastnice domáhala žalobou po stěžovateli.
3. Okresní soud v Mělníku žalobě vyhověl. Vyšel z toho, že nájemní smlouva je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, že tvrzená rekonstrukce byla provedena a stěžovateli jako obohacenému vznikla povinnost zaplatit (vydat do majetkové podstaty) jako bezdůvodné obohacení částku odpovídající zhodnocení nemovitostí (nikoli vynaložené investice), tedy rozdíl mezi jejich hodnotou před investicemi a poté, jak byla zjištěna znaleckými posudky. Námitku druhé vedlejší účastnice, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je již promlčeno, okresní soud vyhodnotil jako nedůvodnou (aplikoval s ohledem na dobu rekonstrukce současný občanský zákoník) a navíc, i pokud by byla důvodnou, odporovala by dobrým mravům, neboť v průběhu insolvenčního řízení stěžovatel úmyslně neposkytoval první vedlejší účastníci jako insolvenční správkyni přes její opakované urgence potřebnou součinnost, přičemž jeho jednání dosáhlo takové intenzity, že byl uznán vinným z přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení a za své jednání byl pravomocně odsouzen.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Vytkl okresnímu soudu, že nesprávně určil právní režim sporného práva z bezdůvodného obohacení, měl za to, že se má aplikovat s ohledem na datum uzavření neplatné smlouvy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). Objektivní tříletá promlčecí doba (lhůta), pro jejíž počátek je rozhodující okamžik vynaložení investic do nemovitostí, již uplynula před podáním žaloby.
5. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil, ztotožnil se s jeho závěry, že na promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se použije současný občanský zákoník, i se závěrem, že neměl-li okresní soud pochybnosti o správnosti v řízení provedených znaleckých posudků, nebyl důvod zadávat další či revizní znalecký posudek.
6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Přisvědčil stěžovateli v tom, že nechala-li provést společnost na nemovitostech stavební úpravy na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy uzavřené před nabytím účinnosti občanského zákoníku, na promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je třeba aplikovat právní úpravu účinnou v době založení příslušného právního důvodu (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.). Krajský soud, stejně jako okresní soud, tedy nesprávně promlčení posuzovaly podle současného občanského zákoníku, tato nesprávnost však neměla vliv na výslednou věcnou správnost posouzení důvodnosti uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Je tomu tak proto, že krajský soud posoudil otázku slučitelnosti námitky promlčení uplatněného práva s dobrými mravy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Obstál-li právní názor, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, je bezpředmětné přezkoumávat správnost dalších právních názorů (zda došlo k promlčení práva z bezdůvodného obohacení a zda na jeho posouzení měla být použita odlišná právní úprava), neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku krajského soudu to nemůže mít žádný vliv. Nad rámec těchto úvah Nejvyšší soud dodal, že výše bezdůvodného obohacení, odpovídá-li zhodnocení věci, jež se obohacenému stěžovateli dostalo, tj. rozdílu mezi hodnotou věci před investicemi a poté, byla určena správným způsobem.
7. Stěžovatel má za to, že soudy byly při rozhodování vůči němu předpojaté a tím bylo ovlivněno vedení řízení i odůvodnění napadených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Uvádí, že okresní soud závěry opíral o nález sp. zn. III. ÚS 3358/20 ze dne 1. června 2021 (N 108/106 SbNU 213), přitom závěry a judikaturu v něm obsažené neaplikoval. Nesouhlasí zejména se závěrem okresního soudu, že úmyslně neposkytl první vedlejší účastnici nájemní smlouvu, aby následně mohl vznést námitku promlčení vážící se k její neplatnosti. Tuto úvahu označuje za spekulaci, nadto námitku promlčení nevznesl on, nýbrž druhá vedlejší účastnice. Argumentoval-li okresní soud taktéž tím, že stěžovatel nezpřístupnil první vedlejší účastnici nemovitosti a že za to byl pravomocně odsouzen pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení, stěžovatel uvádí, že jednak následně došlo ke zrušení odsouzení a k zproštění viny stěžovatele a jednak ani tato skutečnost (stejně jako nepředložení nájemní smlouvy první vedlejší účastnici) nebyla překážkou pro včasné podání žaloby.
8. Stěžovatel dále vznáší námitky k znaleckým posudkům, jimiž bylo oceněno zhodnocení nemovitostí, poukazuje na to, že znalec oceňované nemovitosti fyzicky neprohlédl. Kladl-li okresní soud k tíži stěžovatele, že na začátku řízení podmínil zpřístupnění nemovitostí znalci tím, že bude prokázán základ nároku, je nutno přihlédnout k tomu, že poté, co okresní soud při jednání ve věci sdělil svůj právní názor, že u tohoto typu sporu není možný mezitímní rozsudek, stěžovatel navrhl provedení místního šetření a výslech znalce. Tyto návrhy okresní soud odmítl s odůvodněním, že stěžovatel nevznášel proti závěrům znalce podstatné (odůvodněné) výhrady. S tímto závěrem soudu stěžovatel nesouhlasí a trvá na tom, že ze znaleckých posudků není zřejmé, jaká metoda byla při ocenění předmětných nemovitostí použita.
9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud nejdříve podrobil přezkumu způsob, jakým obecné soudy posoudily otázku, zda námitka promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení odporuje dobrým mravům. Okresní soud se jí zabýval podrobně v bodě 32 rozsudku, krajský soud na jeho závěry, s nimiž se ztotožnil, již jen stručně v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal. Nejvyšší soud měl závěry krajského soudu za souladné se svou judikaturou.
11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost nepřináší v tomto směru žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku stěžovatele se závěry obecných soudů vedenou v rovině práva podústavního, čímž staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu.
12. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že neaplikoval důsledně závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3358/20 . V nálezu Ústavní soud ale uvedl, že to byla nepochybně vedlejší účastnice řízení, která podala opožděnou žalobu a stěžovatelka se na tomto opožděném podání nikterak nepodílela, tedy opožděné podání žaloby nezavinila. Naproti tomu v nyní posuzované věci měl okresní soud za prokázané, že první vedlejší účastnice nezavinila marné uplynutí promlčecí doby (lhůty) (subjektivní ani objektivní), neboť nájemní smlouvu dostala do své dispozice až na svou žádost učiněnou v řízení před okresním soudem. Před tím jí její obsah nebyl znám, a to z důvodu jednání stěžovatele, které sám stěžovatel v ústavní stížnosti nepopírá, pouze uvádí, že se prohlášením o majetku učiněným před krajským soudem 16. dubna 2019 nezavázal k tomu, že nájemní smlouvu první vedlejší účastnici předá, nýbrž k tomu, že pokud ji najde, tak ji předá. V této souvislosti odkazuje na skutková zjištění vyplývající z rozsudku okresního soudu ve věci sp. zn. 3 T 28/2021, z nichž se nepodává, že by stěžovatel úmyslně neposkytl první vedlejší účastnici nájemní smlouvu, nýbrž že nevynaložil potřebné úsilí na to, aby nájemní smlouvu dohledal.
13. Stěžovatel opakovaně tvrdí, že první vedlejší účastnici nic nebránilo podat žalobu, aniž by měla k dispozici nájemní smlouvu, neboť skutkové okolnosti, na jejichž základě uplatnila žalobní nárok, vyplynuly již z výslechu stěžovatele v rámci jeho prohlášení o majetku učiněného před krajským soudem. Pomíjí však, že první vedlejší účastnice měla k dispozici pouze tvrzení stěžovatele o tom, že existuje nájemní smlouva (a že byla ukončena), nebyl jí znám obsah této smlouvy, tím méně, že jde o smlouvu neplatnou. Jak odůvodnil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu okresní soud, právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být uplatněno nejdříve 2. září 2018, tedy den poté, kdy byl do veřejného rejstříku zapsán nový jediný společník a jednatel společnosti, neboť do té doby byly zájmy společnosti a stěžovatele v kolizi (smlouva byla uzavřena mezi společností a stěžovatelem jako jejím jediným společníkem jednajícím jménem společnosti, stěžovatel byl rovněž jediným vlastníkem nemovitostí). Okresní soud rovněž zmínil, že ihned poté, co soud založil do spisu kopii nájemní smlouvy (z trestního spisu), stěžovatel poukázal na možnou neplatnost smlouvy. Toto jednání stěžovatele však bylo pouze dalším z důvodů, které vedly okresní soud k závěru, že vyhověním námitce promlčení by stěžovatel získal prospěch ze svého nepoctivého jednání, a naopak pro první vedlejší účastnici by totéž znamenalo mimořádnou tvrdost.
14. Obecné soudy se vypořádaly i s námitkou stěžovatele, že jeho jednání (neposkytnutí součinnosti první vedlejší účastnici), které vedlo k jejich závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, nebylo shledáno rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 312/2022-441 ze dne 27. dubna 2022 jako porušení právní povinnosti (když první vedlejší účastnice zpřístupnění nemovitosti nežádala za účelem zjištění, zda a nakolik se jiná osoba neobohatila na úkor dlužníka po stěžovateli jako bývalém jednatelem dlužníka, ale jen proto, že byl vlastníkem předmětné nemovitosti). Krajský soud k tomu konstatoval, že ke zproštění stěžovatele v trestním řízení došlo nikoli proto, že by se skutek nestal, pouze tento skutek (úmyslné maření insolvenčního řízení) nebyl posouzen jako trestní čin. Nejvyšší soud nadto ve zrušujícím rozsudku neučinil závazný právní závěr, že požadavek první vedlejší účastnice na zpřístupnění nemovitosti za účelem ocenění investic byl protiprávní, pouze vyslovil názor, že k tomu nevyužila nástroj, který jí poskytuje insolvenční zákon, tedy že se nepožádala insolvenční soud, aby zpřístupnění nemovitostí nařídil, a ihned se obrátila na orgány činné v trestním řízení.
15. Ústavní soud shledal ústavně souladný závěr obecných soudů, že námitka promlčení byla uplatněna v řízení před okresním soudem v rozporu s dobrými mravy, proto je již nepodstatné, zda k promlčení práva došlo a podle jaké právní úpravy, jak výstižně - tam ve vztahu k dovolání - popsal Nejvyšší soud v bodech 10 a 11 napadeného usnesení.
16. Druhý okruh námitek se týkal nepřezkoumatelnosti znaleckých posudků. Ústavní soud připomíná, že soud podle ustálené judikatury není oprávněn přehodnocovat závěry znalce po věcné stránce, může však hodnotit úplnost výchozích skutkových podkladů, logickou souladnost znalcových závěrů a eventuálně též srovnávat obsah znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy. Současně Ústavní soud ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že i znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení podle § 120 a 132 občanského soudního řádu a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány [srov. např. nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)]. Je tedy třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů.
17. Stěžovatel své námitky týkající se znaleckých posudků (zejména ohledně v nich použité metodiky) přednesl již v řízení před okresním soudem, který se s nimi vypořádal v bodě 28 rozsudku. V závěrech okresního soudu aprobovaných krajským soudem Ústavní soud neshledal žádný ústavně právní deficit.
18. K námitce nevyslechnutí znalce Ústavní soud konstatuje, že upuštění od výslechu znalce podle § 127 odst. 1 občanského soudního řádu je výjimečný procesní postup. Zákon jej však nezakazuje; připouští, že se soud v odůvodněných případech může spokojit s písemným posudkem znalce. Odůvodní-li soudy svůj postup, mohou provést tento důkaz, aniž by znalce vyslechly (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1928/19 ze dne 10. září 2019). Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy obecné soudy vysvětlily, že důvodem pro vypracování dalších znaleckých posudků, případně provedení dodatečného místního šetření, nemůže být skutečnost, že stěžovatel znalci do nemovitosti vstup neumožnil, a znalec proto zpracoval znalecké posudky způsobem, kterým je zpracovat mohl. Není přitom rozhodné, že stěžovatel takovým svým postupem neporušil žádnou právní povinnost, podstatné je, že znalci přístup k oceňovaným povinnostem neumožnil.
19. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu, v němž Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že dovolání není přípustné. Není pravdou, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou nepřezkoumatelnosti znaleckých posudků. Nejvyšší soud připomněl východiska hodnocení znaleckých posudků soudem a uvedl, že krajský soud se závěrem znaleckého posudku zabýval a dospěl k závěru, že je náležitě odůvodněn, podložen obsahem nálezu, a znalec přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž bylo třeba se vypořádat, závěry posudku nejsou ani v rozporu s výsledky ostatních důkazů a jeho zjištění odpovídají obsahu spisu. Nejvyšší soud aplikoval § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud z pohledu ochránce ústavnosti nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
20. Ústavní soud tak neshledal, že by obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně chráněná základní práva stěžovatele a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu