Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou, sídlem Příčná 663/8, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. května 2024 č. j. 14 Co 16/2024-1577 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. září 2023 č. j. 99 P 18/2020-1507, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a nezletilých A. B. a R. B. a J. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 12 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl návrhu třetího vedlejšího účastníka - otce (dále jen "otec") a rozhodl o změně úpravy péče o prvního vedlejšího účastníka a druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilí") tak, že je svěřil do střídavé péče obou rodičů, přičemž zvlášť upravil péči o nezletilé o prázdninách. Návrh stěžovatelky - matky (dále též jen "matka") na zúžení otcova styku s nezletilými soud zamítl. Na návrh matky dále s účinností od 1. 9. 2022 zvýšil výživné, které má otec nezletilým platit, a to na částku 8 000 Kč na prvního nezletilého a na částku 6 500 Kč na druhého nezletilého. V této výši má otec výživné platit i po dobu střídavé péče, tj. od právní moci rozsudku. Matka má podle rozsudku ve stejné době platit nezletilým výživné ve výši 3 000 Kč a 2 500 Kč.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") k odvolání obou rodičů rozhodnutí okresního soudu o svěření nezletilých do střídavé péče rodičů potvrdil a zvýšil výživné, které mají rodiče na nezletilé platit. Otec je povinen platit prvnímu nezletilému v době od 1. 9. 2022 do právní moci tohoto rozsudku výživné ve výši 12 500 Kč a v době od právní moci tohoto rozsudku výživné ve výši 10 500 Kč. Druhému nezletilému je povinen platit v době od 1. 9. 2022 do právní moci rozsudku výživné ve výši 11 000 Kč a v době od právní moci rozsudku výživné ve výši 9 000 Kč. Současně rozhodl o dluhu otce na výživném pro nezletilé za dobu od 1. 9. 2022 do 30. 4. 2024. Dále krajský soud rozhodl, že matka je povinna od právní moci tohoto rozsudku platit prvnímu nezletilému výživné ve výši 4 000 Kč a druhému nezletilému ve výši 3 500 Kč
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a rozhodly bez přihlédnutí k podstatným okolnostem této věci. Stěžovatelka má za to, že při pohovoru orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 5. 10. 2022 nebyl dostatečně zjištěn názor nezletilých dětí, když pohovor s nezletilými trval pouze přibližně pět minut. Podle stěžovatelky je zřejmé, že za tak krátkou dobu není orgán sociálně-právní ochrany dětí schopen promluvit s oběma dětmi a informovat je o možných důsledcích vyhovění jejich názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí.
Stěžovatelka má za to, že okresní soud nerozhodoval s ohledem na nejlepší zájem nezletilých, když rozhodoval bez zjištění psychického stavu druhého nezletilého. Okresní soud dále odmítl před rozhodnutím ve věci počkat na vyhotovení zprávy psychologa. Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně vyšly ze zjištění učiněného při pohovoru orgánu sociálně-právní ochrany dětí s nezletilými dne 2. 5. 2024, že na tréninky nezletilé doprovází oba rodiče. Otec však druhého nezletilého pravidelně na tréninky nedoprovázel, druhý nezletilý nesprávně odpovídal na dotazy orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že krajský soud se předmětnou věcí nedostatečně zabýval, když v bodu č. 10 v rozsudku zaměnil nezletilé. Krajský soud ve svém rozsudku také nepřímo zlehčuje separační úzkost druhého nezletilého.
5. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nesprávně vyčíslily vyživovací povinnost otce k nezletilým. Okresní soud dospěl k závěru, že od minulé úpravy se potřeby nezletilých zvýšily přirozenou cestou s přibývajícím věkem. Stěžovatelka požadovala zvýšení výživného od 1. 3. 2020, jelikož od posledního rozhodování o výši výživného došlo k nárůstu čistého příjmu otce o částku v rozmezí 20 000 Kč až 48 000 Kč. Okresní soud neshledal důvod k navýšení výživného již od 1. 3. 2020 z důvodu, že matka v minulosti o zvýšení výživného nežádala, podala rovnou návrh k soudu v únoru 2023. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy dostatečně nezvážily okolnosti, které zapříčinily zvýšení potřeb nezletilých, například v důsledku volnočasových aktivit, které musí zejména první nezletilý navštěvovat z důvodu zdravotního stavu (skolióza), dále v důsledku výdajů spojených se zhoršením jeho zdravotního stavu a s ohledem na počátek školní docházky. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nesprávně vypočetl její průměrný čistý příjem, když do průměrného ročního příjmu stěžovatelce započetl výši mimořádné odměny, kterou stěžovatelka ovšem dostane od zaměstnavatele pouze jednou za pět let. Stěžovatelka se navíc podílí na zajištění bytových potřeb nezletilých dětí v době, kdy jsou u otce. Nezletilé děti bydlí u otce v rodinném domě, který je součástí nevypořádaného společného jmění manželů a stěžovatelka navíc hradí od listopadu roku 2023 splátku ve výši 4 519 Kč na tento dům, který užívá výhradně otec. Podle stěžovatelky výpočet výživného neodpovídá výši výživného, které otec hradil před nabytím právní moci rozsudku krajského soudu při dvojnásobném čistém výdělku. Stěžovatelka rovněž poukazuje na nedostatečné odůvodnění určení výživného v souvislostech s důležitými okolnostmi daného případu tedy i v souvislosti se zvýšenými potřebami nezletilých dětí. Domnívá se, že soud pouze vypočítal výši výživného na základě "matematické rovnice" bez dostatečného odůvodnění svého závěru. Stěžovatelka poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS1437/15 [(N 87/81 SbNU 449); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) v řízení o stanovení výše výživného na děti je porušeno v případě, že soudem učiněná skutková zjištění ve vztahu k příjmové a majetkové situaci povinného rodiče jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, popřípadě není vůbec zřejmě, jaké právní závěry dovodil z provedených důkazů".
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
10. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem se Ústavní soud soustředí zejména na posouzení otázek, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna [srov. např. nález ze dne 16. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257)].
11. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (srov. usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18 ).
12. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností, je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, tedy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 ).
13. V nyní posuzované věci vycházel krajský soud při stanovení výše výživného z příjmů obou rodičů a z doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti k určování výživného, a to s ohledem na předvídatelnost a přezkoumatelnost takového postupu. Uvedl, že oba rodiče mají jasně dané a poměrně vysoké příjmy. Vzhledem k této skutečnosti je tento způsob nejjednodušší. Proto krajský soud zvlášť nezohledňoval, jaký nemovitý majetek každý z rodičů má a na co si mohli našetřit. Protože mají oba rodiče příjmy dost vysoké na to, aby mohli platit slušné výživné, krajský soud další, spíše pomocná hlediska ponechal stranou. V uvedeném postupu krajského soudu Ústavní soud nezjistil žádný ústavněprávní exces.
14. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že z úřední činnosti je mu známo, že proti týmž rozhodnutím obecných soudů v částech, ve kterých bylo rozhodováno o výživném, podal ústavní stížnost rovněž otec nezletilých, který v řízení o nyní posuzované stížnosti vystupuje jako vedlejší účastník. Ústavní stížnost otce byla usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1901/24 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy sice na samé hranici, ale z ústavněprávního hlediska ještě dostatečně zdůvodnily svá rozhodnutí, vymezily rámec, v němž se pohybovala jejich volná úvaha o určení výše výživného. S uvedeným závěrem se Ústavní soud ztotožnil i při posuzování ústavní stížnosti stěžovatelky proti týmž rozhodnutím obecných soudů o výživném.
15. Z napadených rozhodnutí vydaných v předmětné věci vyplývá, že krajský soud se dostatečně přesvědčivě vypořádal s námitkou stěžovatelky ohledně separační úzkosti druhého nezletilého, v této souvislosti přiléhavě připomněl, že matka sama navrhovala, aby otec měl nezletilého o letních prázdninách dokonce tři nebo čtyři týdny v celku. Krajský soud dále zdůraznil, že psychice nezletilých škodí především konflikt mezi rodiči, v této souvislosti připomněl špatnou komunikaci rodičů. Vysvětlil, že ukončení tohoto řízení by mohlo situaci uklidnit, a proto je včasné ukončení řízení v zájmu dětí více než návrh matky na zrušení napadeného rozsudku a doplnění dokazování o znalecký posudek, což by znamenalo podstatné prodloužení řízení a stavu nejistoty. Napětí tím vyvolané by se nakonec negativně projevilo právě na dětech.
16. K námitce stěžovatelky, že okresní soud měl rozhodnout na základě vyhotovené zprávy psychologa, krajský soud přiléhavě vysvětlil, že stejně jako opatrovník neshledal, jaké významné zjištění by měl matkou navrhovaný znalecký posudek přinést. Znalecký posudek má podle krajského soudu při rozhodování o péči místo spíše výjimečně, a to zejména tehdy, když se ukazuje určitý závažný problém. To však podle krajského soudu není tento případ. Důvodem pro jeho provedení přitom ani není blíže nezdůvodněné doporučení psycholožky, jež si matka nechala sepsat.
17. Uvedenou argumentaci krajského soudu k matkou požadovanému znaleckému zkoumání považuje Ústavní soud za dostatečnou. Ústavní soud poukazuje na to, že § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ukládá soudům, aby ve věcech péče soudu o nezletilé rozhodovaly s největším urychlením. Rovněž Ústavní soud se ve své recentní judikatuře přiklání k názoru, že ne vždy je zadání vypracování znaleckého posudku v rodině právních věcech účelné. Například v nálezu ze dne 30. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3522/22 Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení znalce by zbytečně, významně prodloužilo odvolací řízení, aniž by byl ze znaleckého posudku získán relevantní skutkový odborný závěr, který by měl řešený případ zásadně ovlivnit. Posouzení konkrétních okolností ke zjištění vhodnosti střídavé péče je úkolem soudu, kterého se (pouhým) poukázáním na závěry znalce nemůže zbavit. Ústavní soud v uvedeném nálezu dospěl k závěru, že přenášení odpovědnosti za rozhodnutí ze soudu na znalce je nepřípustné. Stejně jako v ostatních případech soudci nemohou ve věcech péče o dítě "naprosto nekriticky přejímat závěry znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí musí být rozhodnutím nezávislého soudu, a nikoliv soudního znalce" (srov. též nález ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. II. ÚS 2630/07 (N 224/47 SbNU 941). Ústavní požadavek, že právo rodičů pečovat o dítě podle čl. 32 odst. 4 Listiny může být omezeno pouze rozhodnutím soudu na základě zákona, musí být naplněn i materiálně, což znamená, že obecné soudy nemohou svoji odpovědnost rozhodnout o nejlepším zájmu dítěte přenést na znalce. Závěry v tomto nálezu uvedené se přitom neváží pouze ke konkrétním okolnostem dané věci, ale jsou obecně použitelné (srov. též nález ze dne 22. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1096/23 ).
18. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že stěžovatelkou namítané procesní vady, které podle jejího mínění mají za následek porušení práva na spravedlivý proces, nedosahují takové intenzity, aby mohly vést k opodstatněnosti ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud vyložil výše, kasační zásah přichází v úvahu pouze v extrémních případech.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu