Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 č. j. 3 Tdo 335/2025-817, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2025 č. j. 2 To 100/2024-748 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2024 č. j. 2 T 10/2023-686, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněného F. D.) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a), g) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a dále přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 16. 3. 2022 na chodníku na ulici X společně s dalšími osobami fyzicky napadli poškozené D. K., L. M. a B. M., které byli pravděpodobně baseballovými pálkami nebo jiným tyčovitým předmětem podobným baseballové pálce, údery rukou a kopali je, čímž D. K. způsobili lehké zranění, L. M. nejvýše středně těžké zranění a B. M. lehké a povrchní zranění, avšak vzhledem k použitému útočnému nástroji a vedeným úderům mohlo dojít ke způsobení až život ohrožujícího zranění. Popsaného skutku se stěžovatel dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2012 č. j. 91 T 211/2011-172, v právní moci dne 27. 3. 2012, odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a § 145 odst. 1 trestního zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
4. Odvolání stěžovatele (a spoluobviněného F. D.) Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora specifikovaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě nenaplňuje zejména subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle něj nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval k vlastnímu ublížení na zdraví. Je přesvědčen, že aby mohl být daným činem uznán vinným, muselo by být spolehlivě zjištěno, že měl v úmyslu způsobit některému z poškozených těžkou újmu na zdraví, což však ze skutkové věty ani z učiněných skutkových zjištění nevyplývá. Ve skutkové větě je podle něj útok popsán pouze obecně a bez bližších podrobností, aniž by byla přítomna zmínka o tom, jaká byla u něho subjektivní stránka uvedeného zvlášť závažného zločinu, a to ať již ve vztahu ke skutečně způsobeným zraněním, nebo ve vztahu k tomu, jaká zranění měl v úmyslu způsobit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, z čeho soudy dovodily volní složku zavinění, tedy, že chtěl zranění odpovídající těžkému ublížení na zdraví způsobit, či zda byl s jejich vznikem srozuměn. Současně znovu upozorňuje na to, že znění skutkové věty připouští i možnost, že měl v úmyslu způsobit ta zranění, která poškození skutečně utrpěli. Tuto otázku bylo podle jeho mínění nutno posuzovat optikou pravidla in dubio pro reo, neboť varianta, že chtěl způsobit zranění, která poškozeným skutečně vznikla, je stejně možná jako varianta, že jeho jednání směřovala k těžké újmě na zdraví. Proto bylo třeba přiklonit se k variantě pro něho příznivější.
7. Dále stěžovatel opakovaně obecným soudům vytýká, že nebylo zjištěno ani to, jakým konkrétním způsobem se do konfliktu zapojil, neboť skutek je popsán ve třetí osobě množného čísla, aniž by bylo specifikováno, jakého úderu či kopu se dopustil. Uvádí, že vina každého z pachatelů musí být posuzována individuálně a nepostačuje pouhé označení, že někdo z útočníků spáchal čin naplňující znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví. Soudy nedostatek prokázání konkrétního jednání nepřípustně nahradily principem kolektivní viny, čímž se dopustily nesprávného právního posouzení. Aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, musel by se tohoto jednání dopustit s dalšími osobami na základě předchozí společné domluvy, což ze skutkové věty nevyplývá.
8. Konečně stěžovatel opětovně namítá, že krajský soud provedl výslech poškozených v jeho nepřítomnosti, aniž by k tomu byly dány zákonné podmínky, a že neprovedl jím navrhovaný důkaz kamerovým záznamem pořízeným z kamery umístěné na provozovně svědka A. P., který monitoroval prostor, kde došlo k prvnímu jeho incidentu s poškozenými, kdy ho poškození s další neznámou osobou napadli.
9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky (jako v dovolání proti usnesení vrchního soudu), které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Navíc v ústavní stížnosti brojí převážně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. Soudy rozhodující v nyní posuzované věci ve vztahu k naplnění subjektivní stránky pokusu těžkého ublížení na zdraví na základě učiněných skutkových zjištění shledaly, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém, přičemž byla naplněna jak složka volní, tak složka vědomostní. Vycházely zejména z pořízeného kamerového záznamu a ze závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jenž rozvedl rozsah poranění poškozených, jakož i způsob, kterým k nim mohlo, resp. muselo dojít, včetně intenzity, která dané následky způsobila, resp. způsobit mohla. V řízení bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel chtěl na poškozené zaútočit v reakci na své předchozí napadení, což jasně vyplynulo z pořízeného kamerového záznamu, ze kterého plyne, že útok započal bezprostředně po příchodu stěžovatele (a jeho společníků) a že stěžovatel spolu s dalšími útočníky útočil na poškozené razantně s velkými nápřahy při úderech rukou či kopy do jejich těla, stejně jako při vedení úderů tyčovitými předměty. Není přitom pochyb o tom, že útočil-li stěžovatel kovovým tyčovitým předmětem na tělo člověka, zejména pak hlavu, a to údery střední až vysoké intenzity z nápřahu, či kopy velké síly (s nápřahem), mohl tím způsobit velice závažná zranění, která mohla poškozené ohrozit na zdraví, respektive i na životě. Skutečnost, že se tak nestalo, byla jen šťastnou souhrou náhody a obrany poškozených, kteří si chránili nejcitlivější části svého těla rukama (viz bod 58. a 61. odůvodnění rozsudku krajského soudu, bod 31. odůvodnění usnesení vrchního soudu). Je tak zřejmé (s ohledem na intenzitu a zaměření útoku a použitou zbraň), že v tomto ohledu žádné pochybnosti o srozumění stěžovatele s uvedenými následky (resp. účinky) nejsou ani nemohou být dány.
13. Namítá-li stěžovatel nesprávné právní posouzení spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku s tím, že ze skutkové věty nevyplývá, že by jednal na základě předchozí společné dohody s dalšími osobami, k tomu je třeba připomenout, jak správně učinil již Nejvyšší soud, že dohoda zásadně nemusí předcházet společnému jednání a nemusí být ani výslovná, postačí, jednají-li pachatelé ve shodě vedeni společným úmyslem. Z výsledků provedeného dokazování je přitom evidentní, že stěžovatel i další útočníci jednali ve společném úmyslu, vedeni jednotným záměrem napadnout poškozené v odvetě za předchozí napadení stěžovatele. Prokazatelně nešlo o osoby, které by se náhodou na místě potkaly a využily příležitosti k dílčí samostatné trestné činnosti, naopak šlo o koordinovaný útok, jak Nejvyšší soud podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného usnesení, na které je v tomto ohledu možno beze zbytku odkázat. Stejně tak vyjadřuje-li stěžovatel přesvědčení, že byl odsouzen na principu kolektivní viny a že skutková zjištění byla formulována bez dostatečné individualizace, nelze mu přisvědčit, neboť z napadených rozhodnutí plyne, že soudy se podrobně a pečlivě zabývaly jednáním každého z obviněných zvlášť, přičemž skutečnost, že skutková věta je vyjádřena v množném čísle, koresponduje se závěrem, že vytýkané jednání bylo spácháno ve spolupachatelství.
14. V návaznosti na shora uvedené stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom jeho mínění, že je rozhodné, že soudy neindividualizovali, jakých konkrétních úderů a kopů se dopustil a s jakými následky. Je zřejmé, že bylo-li v řízení prokázáno, že útočníci jednali jako spolupachatelé, nese každý ze spolupachatelů důsledky způsobeného jednání, jako by se jej dopustil sám.
15. Irelevantní jsou pak také námitky stěžovatele, že v řízení nebyl proveden záznam z kamery svědka A. P. a že krajský soud provedl výslech poškozených v jeho nepřítomnosti, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady. Záznam z kamery svědka A. P. zachycoval incident předcházející stíhanému skutku, tedy odlišné jednání, byť šlo o primární motiv nyní posuzovaného jednání. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že byl-li by tento kamerový záznam proveden jako důkaz, bylo by zjištěno, že nebyl mezi osobami přicházejícími na místo činu. Rozhodující soudy však jasně konstatovaly, že přítomnost stěžovatele na místě činu byla v průběhu řízení jednoznačně prokázána, proto šlo o důkaz nadbytečný. Jde-li o výslech poškozených v nepřítomnosti stěžovatele, k tomu Ústavní soud ve shodě s názorem obecných soudů podotýká, že jde o postup z hlediska zákona přípustný, a to v případě, je-li dána obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí (§ 209 odst. 1 trestního řádu). V posuzovaném případě šlo o vyhrocený konflikt dvou skupin, kdy většina svědků pochází z oblasti příbuzných či přátel obou skupin, s tendencí navzájem se obviňovat z eskalace násilí. Při samotném incidentu bylo na místě činu více osob, z nichž některé rovněž na poškozené útočily. K tomu soudy poukázaly na následnou komunikaci, která probíhala zejména mezi stěžovatelem a poškozeným D. K., v níž se oba bavili o možném mimosoudním vyrovnání či jiném řešení vzniklé situace, a to s cílem ukončení trestního stíhání, neboť stěžovatel "nechce zpátky do kriminálu", jak sám uvedl. Požádali-li poškození za daného stavu o možnost vypovídat v nepřítomnosti obžalovaných, byl takový postup podle názoru Ústavního soudu zcela namístě, neboť nebylo možno vyloučit nátlakové jednání obžalovaných (či v návaznosti na ně dalších osob) vůči poškozeným a ovlivnění jejich výpovědí. Navíc při výsleších poškozených byl přítomen obhájce stěžovatele a stěžovatel byl po svém příchodu zpět do jednací síně seznámen s obsahem jejich výpovědí a mohl se k nim vyjádřit. Právo na obhajobu stěžovatele tak zůstalo v plné míře zachováno.
16. Krajský soud i vrchní soud v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení.
18. Uvádí-li stěžovatel, že ve věci mělo být uplatněno pravidlo in dubio pro reo, k tomuto Ústavní soud dodává, že obsahem zmíněného pravidla vyplývajícího ze zásady presumpce neviny je, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Uplatnění principu presumpce neviny a z něj vyvozeného pravidla in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. K tomu však ve věci stěžovatele zjevně nedošlo, když soudy jednoznačně dospěly k závěru, že skutkový děj se odehrál tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku krajského soudu, a tomuto skutkovému ději přidělily adekvátní právní kvalifikaci (srov. např. usnesení ze dne 1. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1508/25 ).
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu