USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, č. j. 2 To 100/2024-748, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 10/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2024, č. j. 2 T 10/2023-686, byl obviněný R. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) spolu se spoluobviněným F. D., který si nepodal dovolání, uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 145 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zákoníku ve spolupachatelství a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se dopustil tak, že
v Brně 16. 3. 2022 kolem 21:45 hodin společně s dalšími neustanovenými osobami na chodníku před trafikou společnosti T. K. s.r.o. na ulici XY fyzicky napadli D. K., L. M. a B. M., které bili pravděpodobně baseballovými pálkami nebo jiným tyčovitým předmětem podobným baseballové pálce, údery rukou a kopali je. D. K. a L. M. udeřili tyčovitým předmětem do hlavy, čímž
D. K. způsobili lehké zranění, a to podélnou tržně-zhmožděnou ránu v temenní krajině hlavy délky 6 cm a oděrky na čele,
L. M. způsobili nejvýše středně těžké zranění, a to příčnou tržnou ránu v pravé temenní krajině délky 3,5 cm, úrazové krvácení pod měkkou plenu mozkovou nad pravým čelním lalokem malého rozsahu, pruhovitou krevní podlitinu nad levou lopatkou délky 16 cm, největší šíře 8 cm, vykloubení posledního článku palce pravé ruky s tržnou ránou a pravděpodobným drobným odlomením článku palce bez posunu, zlomeninu nosních kostí s mírným posunem, krevní podlitiny okolo levého oka a na čele vlevo a škrábancovitou oděrku nad levým okem délky 2 cm.
B. M. způsobili zcela lehké a povrchní zranění, a to otok a krevní podlitinu zevní plochy levého předloktí na ploše 10x4 cm s otokem levého loktu, otok a krevní podlitinu hřbetu pravé ruky. Vzhledem k použitému útočnému nástroji a jím vedeným úderům do hlavy D. K. a L. M. mohlo být způsobeno až život ohrožující zranění, jakým je nitrolební poranění, krvácení mezi obaly mozkové, případně i zhmoždění mozku, při jejichž vzniku bývají poškození lidé výrazně omezeni v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů. Při těchto poraněních může dojít k trvalým následkům jako jsou obrny končetin, změny chování či poúrazová epilepsie, přičemž tato poranění nevznikla pouze náhodou z důvodů nezávislých na vůli obžalovaných.
Popsaného skutku se obžalovaný R. D. dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 91 T 211/2011-172 z 19. 1. 2012, který nabyl právní moci 27. 3. 2012, odsouzen za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odstavce 1 trestního zákoníku a § 145 odstavce 1 trestního zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odstavců 1, 2 písmena c) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou
a obžalovaný F. D. se tohoto skutku dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, č. j. 8 Tm 19/2022-164 z 30. 8. 2022, který téhož dne nabyl právní moci, odsouzen za přečin výtržnictví podle § 358 odstavce 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců.
2. Za to byl odsouzen podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl odsouzen i spoluobviněný F. D. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 16.168 Kč, České průmyslové pojišťovně škodu ve výši 4.508 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 1.000 Kč a D. K. škodu 42.622 Kč z titulu ztráty na výdělku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl D. K. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně, spoluobviněný F. D. do výroku o vině a trestu a poškozený D. K. do výroku, kterým byl se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O těchto opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 1. 2025, č. j. 2 To 100/2024-748, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti usnesení odvolacího soudu s tím, že uvedl, že jej napadl ve výroku o vině, trestu i náhradě škody. V rámci svého mimořádného opravného prostředku pak uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku předestřel nejprve argumentaci týkající se nesprávného právního posouzení skutku. Zároveň ovšem předeslal, že nesouhlasí ani s popisem skutku uvedeným ve výroku rozsudku a takového jednání se nedopustil. Avšak ani skutek zjištěný soudem prvního stupně nenaplnil znaky přisouzené právní kvalifikace, zejména pak subjektivní stránku trestného činu, neboť zde absentoval úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví. Ve skutkové větě je pouze obecně a bez bližších podrobností popsán útok obviněného, aniž by však byla přítomna zmínka o tom, jaká zranění měl obviněný v úmyslu způsobit. Zároveň i v odůvodnění soudu prvního a druhého stupně nebylo možno nalézt, z čeho dovodily volní složku zavinění, tedy, že obviněný chtěl zranění odpovídající těžkému ublížení na zdraví způsobit, či zda byl s jejich vznikem srozuměn. Současně upozornil, že znění skutkové věty podle jeho přesvědčení připustilo i možnost, že obviněný měl v úmyslu způsobit ta zranění, která poškození skutečně utrpěli. Tuto otázku bylo totiž třeba posuzovat optikou pravidla in dubio pro reo, neboť varianta, že chtěl způsobit zranění, která poškozeným skutečně vznikla, je stejně možná jako varianta, že jeho jednání směřovala k těžké újmě na zdraví. A proto bylo třeba přiklonit se k variantě pro obviněného příznivější. K tomu připomněl judikaturu Nejvyššího soudu týkající se pokrytí následku zaviněním. V této souvislosti pak uzavřel, že i v případě, že by soudy dospěly k závěru o úmyslu nepřímém, musel by pachatel být srozuměn se vznikem těžšího následku bez okolností, které by mohly takovému zranění zabránit. Jednání obviněného ovšem nebylo takové intenzity, aby musel počítat s tím, že způsobená zranění dosáhnou těžké újmy na zdraví.
6. Dále obviněný soudům vytkl, že nebylo ani zjištěno, jakým konkrétním způsobem se do konfliktu zapojil, neboť skutek je popsán ve třetí osobě množného čísla, aniž by bylo specifikováno, jakého úderu či kopu se obviněný dopustil. Vina každého z pachatelů musí být posuzována individuálně a nepostačuje pouhé označení, že někdo z útočníku spáchal čin naplňující znaky pokusu těžkého ublížení na zdraví. Soudy nedostatek prokázání konkrétního jednání obviněného nepřípustně nahradily principem kolektivní viny a za pachatele označily všechny osoby. Tím se ovšem dopustily nesprávného právního posouzení.
7. Současně pak připomněl, že kromě něj a spoluobviněného F. D. se měly incidentu účastnit i další dvě neustanovené osoby, o nichž nevyplynulo ani to, zda byly trestně odpovědné. Z toho důvodu nebylo možné dovodit ani závěr o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Současně pak ze skutkové věty nevyplynulo ani to, že by se stíhaného jednání dopustil na základě předchozí domluvy s dalšími osobami. Právní kvalifikace je tak nesprávná i v těchto směrech.
8. Co se pak týče právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu výtržnictví, i tu shledal obviněný nesprávnou, neboť se jednalo o jednání dotýkající se individuálních zájmů jednotlivých občanů a není proto naplněn ani předmět ochrany zvolené skutkové podstaty (veřejný klid a pořádek), jak v minulosti judikoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012. Ani právní kvalifikace přečinu výtržnictví proto nebyla správná.
9. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 1. 2025, č. j. 2 To 100/2024-748, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně pak uvedl, že trvá na projednání svého dovolání ve veřejném zasedání.
10. Následně obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě své dovolání doplnil o argumentaci vztahující se k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci pak vznesl výhradu zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a přijatými skutkovými zjištěními.
11. Konkrétně se vyjádřil k výslechu spoluobviněného F. D., který označil za nespolehlivý a zpochybnitelný popis předmětné události. Na jeho výslech bylo totiž nutno nahlížet jako na vlastní obhajobu, která současně nikterak neusvědčila dovolatele. Ani spoluobviněný totiž ve své výpovědi neuvedl, jakého konkrétního fyzického násilí se měl dovolatel dopustit. Z tohoto důkazu tudíž nebylo možno vyvodit skutková zjištění, z nichž by mohl soud vyslovit skutkovou větu naplňující znaky těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. Zároveň bylo patrno, že soud části výpovědi spoluobviněného F. D. neuvěřil, a proto měl kriticky přistupovat i k té části popisující jednání dovolatele. Vyvstala totiž otázka, proč by měl soud uvěřit dalším částem nevěrohodné výpovědi.
12. Druhým důkazem, který obviněný shledal v rozporu se skutkovými zjištěními přijatými soudy, je pak kamerový záznam z ulice XY. Soudy totiž při popisu tohoto záznamu opomněly zmínit podstatné skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného, což obsah tohoto důkazu poněkud zkreslilo. Předně zdůraznil, že se jednalo o nekvalitní kamerové záznamy, takže nebylo možné zjistit, kterou osobou zde zachycenou byl právě obviněný. Závěr o tom, že soud obviněného na záběru poznal, je zcela nepřezkoumatelný, neboť nebylo nikterak zjištěno, zda by jej rozeznal i mezi větším počtem brněnských Romů stejné postavy. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že nikoliv. Za stěžejní ovšem označil to, že z kamerového záznamu zřetelně vyplynulo, že poškození k přicházející skupině otočili hlavu a došlo pravděpodobně ke krátké komunikaci. Následně poškozený L. M. vykročil k osobám, které na místo přišly a bezprostředně po něm i D. K. Teprve následně došlo k fyzickému konfliktu. Takové skutečnosti bylo nutné označit za podstatné, neboť mohly svědčit o bezprostředně hrozícím útoku a jednání obviněného by pak bylo jednáním v nutné obraně přinejmenším na počátku konfliktu. Současně by nutná obrana vylučovala i jednání ve spolupachatelství.
13. Následné námitky pak obviněný subsumoval pod argumentaci porušením ústavního pořádku, neboť podle jeho přesvědčení pochybení orgánů činných v trestním řízení dosáhla ústavní roviny.
14. Prvním je výhrada vůči výslechu poškozených v nepřítomnosti obviněného bez splnění zákonných podmínek. Před jejich výslechem totiž nebyly známy žádné skutečnosti svědčící tomu, že by poškození nevypovídali před obviněným pravdu, nebo, že by jim hrozila závažná újma. Toto pochybení pak nenapravil ani odvolací soud, který uvedl, že takový postup byl zcela namístě, neboť se jednalo o vyhrocený konflikt dvou skupin, poškození o tento postup požádali a nebylo možno vyloučit hrubé či nátlakové jednání ze strany obviněných. To ovšem obviněný označil za nepřiléhavé, neboť byl stíhán na svobodě, takže bylo velmi nepravděpodobné, že by se takového jednání dopouštěl před soudem. Tímto postupem tak došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
15. Druhou námitkou z tohoto okruhu je pak výtka orgánům činným v trestním řízení, že nezajistily kamerový záznam pořízený z kamery svědka A. P., který prokazatelně existoval. Svědek P. uvedl, že jej policii předal při svém výslechu. Tento mohl objasnit první incident mezi obviněným a poškozeným a také to, jaké osoby se zúčastnily druhého konfliktu, pro který byl dovolatel stíhán. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že by tímto důkazem bylo prokázáno, že mezi osobami přicházejícími na místo činu nebyl. Navíc je otázkou, proč nebyl kamerový záznam založen do spisu. I tímto způsobem došlo k zásahu do práv obviněného.
16. Konečně pak obviněný zopakoval svůj závěrečný návrh.
17. K podanému dovolání zaslala své vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a jeho výsledku shrnula podstatu dovolacích námitek obviněného a uvedla, že obviněný opakoval svoji argumentaci z předcházejících fází řízení.
18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po připomenutí obecných východisek jeho uplatnění konstatovala, že dovolatel neoznačil konkrétní rozpory, ale předestřel toliko vlastní polemiku se skutkovými závěry soudů, kterou ovšem v rámci reklamovaného dovolacího důvodu nelze projednat. Nad rámec toho pak státní zástupkyně shrnula, že skutková zjištění přijatá soudem prvního, potažmo druhého stupně, nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný byl usvědčen celou řadou přímých i nepřímých důkazů. Soudy akcentovaly především kamerový záznam, části výpovědi spoluobviněného F. D. a poškozené B. M., výpověď znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, protokol o prohlídce těla, včetně fotodokumentace, protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace a data zjištěná z mobilního telefonu poškozeného D. K. Sama skutečnost, že obviněný sám hodnotil provedené důkazy odlišně od nalézacího soudu neznamenala porušení zásady volného hodnocení důkazů ani pravidla in dubio pro reo či jiných zásad spjatých s právem na spravedlivý proces.
19. V reakci na námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak nejprve opět připomněla obecné premisy jeho uplatnění. Následně konstatovala, že dovolatel vystavěl svoji argumentaci nesprávného právního posouzení na vlastních příznivějších skutkových zjištěních. S jistou mírou benevolence bylo ovšem možné pod tento dovolací důvod podřadit výhrady absence eventuálního úmyslu v případě pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, absence spolupachatelství a zákonného znaku přečinu výtržnictví.
20. Nejprve k výtce nesprávné právní kvalifikace přečinu výtržnictví připomněla nejprve obecné znaky tohoto trestného činu a na to navázala tak, že i namítaný znak veřejnosti byl v případě obviněného naplněn. Velmi intenzivní fyzický útok obviněného vedený tyčovitým předmětem vůči 3 poškozeným a ohrožující minimálně další 3 svědky, ve kterých vyvolal důvodné obavy, to vše na veřejně přístupném místě znaky přisouzené skutkové podstaty naplnil.
21. K naplnění zavinění ve formě eventuálního úmyslu předestřela nejprve doktrinální i judiciální obecná východiska a shrnula, že s ohledem na okolnosti, za kterých se incident odehrál, intenzitu útoku zachyceném na kamerovém záznamu, předmět, s nímž bylo útočeno a částí těla, kam útok směřoval, bylo možno uzavřít, že obviněný byl srozuměn s tím, k jakému následku na zdraví poškozených mohlo dojít. Skutečnost, že k těžké újmě na zdraví nedošlo, byla zapříčiněna instinktivní obranou poškozených a shodou šťastných náhod, tedy okolnostmi nezávislými na vůli obviněného. Z žádných okolností nebylo patrné, že by totiž mohl počítat, že k těžšímu následku nedojde. Navíc je notoricky známo, že údery kovovou tyčí do oblasti hlavy vedené s nápřahem střední až silné intenzity mohou být způsobena závažná poranění. U obviněného byla tato znalost akcentována i jeho odsouzeními za násilný čin v minulosti.
22. Co se pak týče námitek vůči posouzení jeho jednání ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, ani těmto státní zástupkyně nepřitakala, neboť oba spoluobvinění společně se dvěma dalšími neustavenými osobami koordinovaným, předem domluveným způsobem napadli poškozené jako akt pomsty za předchozí útok na osobu dovolatele. Za správný označila závěr nalézacího soudu, že nebylo nezbytně nutné, aby obviněný spolupachatele znal a byl s nimi ve výslovné dohodě, ale postačí dohoda konkludentní. Navíc dovolatel znal spoluobviněného F. D., a s tím se na výslovně dohodl a dopustil se tak společného jednání vedeného společným úmyslem. Zároveň pak připomněla, že zásadně není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili stejnou měrou, ale postačuje částečné přispění vedené společným úmyslem. Ani fakt, že se tedy útoku účastnily další osoby, nikterak nesnížil míru zapojení obviněného.
23. Po zvážení všech shora nastíněných skutečností tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. D. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž vyjádřila souhlas s konáním neveřejného zasedání podle § 265r tr. ř.
24. V reakci na zaslané doplnění dovolání pak státní zástupkyně uvedla, že se nebude vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
26. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.
27. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňovaly jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.
28. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
31. Zároveň nelze odhlédnout od skutečnosti, že prostřednictvím shora uvedených důvodů obviněný brojil i proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud odvolací jeho námitky nevyslyšel a odvolání zamítl. Tím ovšem nastala procesní situace předvídaná dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění za situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný však tento důvod výslovně nenamítl. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o chybu, kterou je možno označit za formální, a tedy nezabraňující v rozhodnutí.
32. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
33. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu ve výroku o vině, trestu i o náhradě škody, a to z důvodů, které podřadil pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž správně měl uplatnit i dovolací důvod m) téhož ustanovení (viz bod 31. tohoto usnesení). V rámci své dovolací argumentace pak vznesl námitky skutkové, právní a procesní.
35. Dovolací soud si nemohl nepovšimnout, že námitky obviněného jsou v zásadě totožné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci jedná, neboť jak Krajský soud v Brně, tak i Vrchní soud v Olomouci se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek zabývaly již v předchozím řízení v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry patřičně odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám stručný komentář.
36. Nejprve k uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v obecné rovině vhodné uvést, že postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové
závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).
37. Tento důvod dovolání uplatnil obviněný v jeho první a třetí variantě. Tedy poukazoval na zjevný rozpor skutkových zjištění a obsahu důkazů (výpovědi spoluobviněného F. D. a kamerového záznamu) a na vadu opomenutého důkazu (kamerový záznam poskytnutý svědkem A. P.).
38. K výhradě opomenutého důkazu je nejprve nutno zdůraznit především to, že dokazování není bezbřehé a je to soud nalézací, který je odpovědný za zjištění skutkového stavu věci nezbytného pro rozhodnutí, tedy bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Soud tak nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, pokud svůj postup řádně odůvodní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 7 Tdo 1115/2024, nebo též Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 2 To 62/2006-2.). Do úvahy pak připadají tři skupiny okolností, o které lze zamítnutí důkazních návrhů opřít – navrhovaný důkaz nemá relevanci k předmětu řízení, důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzení, k němuž byl navržen a konečně je pak důkaz nadbytečný (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09).
39. V nyní posuzovaném případě tedy bylo nutno reflektovat, že obviněný navrhoval provedení záznamu z kamery svědka A. P. primárně k incidentu předcházejícímu nyní stíhanému skutku – útoku na obviněného – tedy k odlišnému jednání. Jeho relevance k předmětu řízení je tedy marginální, neboť měl zachycovat zcela jiné napadení, které byť bylo primárním motivem nyní posuzovaného jednání, může potvrdit toliko motivaci k útoku, pro který byl obviněný stíhán. Pokud pak obviněný poukázal i na možnost lepšího ztotožnění osob, zejména jeho na stíhaném jednání, pak ani v tomto směru nemohl kamerový záznam ničemu prospět. Obviněný byl totiž ztotožněn nejen poškozenými, ale též spoluobviněným, soudem samotným (viz bod 13. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a konečně i vyjádřením obviněného v rámci jeho elektronické komunikace s poškozenými (viz body 50. až 53. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 25. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Podpůrně pak lze ke ztotožnění obviněného přičíst i výslech L. K., který potvrdil, že to byl právě obviněný, kdo užíval osobní automobil Renault Kadjar, do kterého bezprostředně po útoku osoba ztotožňována všemi ostatními právě jako dovolatel, nastoupila (viz bod 33. a bod 13. tamtéž). V tomto směru se jednalo o důkaz nadbytečný. Zároveň nelze odhlédnout ani od vyjádření samotného svědka A. P., který při svém výslechu u hlavního líčení prohlásil, že soud má k dispozici tytéž záběry v obdobné kvalitě (viz č. l. 648, bod 30. odůvodnění Vrchního soudu v Olomouci). Ze všech shora uvedených důvodů je tedy nutno uzavřít, že námitka opomenutého důkazu postrádala opodstatnění.
40. K druhé variantě reklamovaného dovolacího důvodu, tedy zjevnému rozporu skutkových zjištění a obsahu důkazů, je nutno nejprve obecně uvést, že obviněný v tomto ohledu svojí argumentací požadavkům dovolacího řízení nedostál, když tvrzený rozpor neidentifikoval, ale toliko předestřel vlastní verzi hodnocení výslechu spoluobviněného F. D. a kamerových záznamů. Takový způsob argumentace je ovšem z pohledu dovolacího řízení irelevantní. Účelem dovolacího řízení je totiž odstranění nejzávažnějších vad řízení, které by mohly mít podstatný vliv na výrok rozsudku, nikoliv přehodnocení dílčích důkazů ke spokojenosti obviněného. Z pohledu skutkových zjištění by se pak muselo jednat o tak výjimečně intenzivní pochybení, že by výsledek hodnocení soudu byl v kontextu ostatních důkazů a logických úvah a operací nepřezkoumatelný. Taková situace ovšem v nyní řešené kauze nenastala.
41. Soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci bez důvodných pochybností, jak mu ukládá § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny tyto důkazy pak hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž skutková zjištění z tohoto hodnotícího procesu vzešlá pak následně podle § 125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnil.
42. Pokud tedy obviněný zpochybňoval věrohodnost spoluobviněného F. D. a požadoval odmítnutí celé jeho výpovědi jako nevěrohodné, nebylo možno se s jeho názorem ztotožnit. Soud prvního stupně k jejímu hodnocení přistoupil patřičně kriticky, neboť si byl vědom toho, že se jednalo o osobu obžalovanou, která je oprávněna uvádět na svoji obhajobu i nepravdy. Z odůvodnění soudu prvního stupně je tedy patrno, že výpověď spoluobviněného hodnotil v kontextu dalších důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) s tím, že v určitých částech jimi byla potvrzena. Takový postup je plně v souladu s požadavky § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Bylo by naopak chybou, kdyby soud rezignoval na pečlivé zkoumání dílčích zjištění v kontextu ostatních důkazů a nekriticky by přijal či odmítl výpověď jako celek toliko s poukazem na postavení vypovídající osoby (v tomto případě spoluobviněného) a jeho potencionální zájem na výsledku řízení. Zároveň pak lze odkázat na přiléhavou argumentaci odvolacího soudu v bodě 27. odůvodnění jeho usnesení.
43. Stejně tak pokud obviněný poukazoval na to, že z výpovědi spoluobviněného nevyplynulo, jakého konkrétního fyzického násilí se měl dovolatel dopustit, nenaplnila ani v tomto ohledu tato námitka vytčený dovolací důvod. Dovolatel totiž poukazoval na dílčí izolované zjištění učiněné na základě vlastního hodnocení výpovědi spoluobviněného, aniž by však reflektoval ostatní ve věci provedené důkazy, zejména pak kamerový záznam, který celý incident zachytil a z nějž bylo možno učinit závěr o tom, jakou měrou a intenzitou aktéři incidentu útočili (viz bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně in fine, kde jsou dílčí údery a kopy dovolatele precizně popsány a bod 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
44. V podrobnostech lze na shora uvedené pasáže odůvodnění nalézacího a odvolacího soudu odkázat i v reakci na námitku obviněného, že vůbec nebylo prokázáno konkrétní jednání, neboť skutková zjištění byla formulována ve třetí osobě množného čísla, tedy bez dostatečné individualizace. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že byl odsouzen na principu kolektivní viny. Tento názor je ovšem v přímém rozporu s odůvodněním nalézacího, potažmo odvolacího soudu, z nichž je patrno, že se soudy obou stupňů pečlivě zabývaly jednáním každého z obviněných zvlášť. Skutečnost, že skutkovou větu pak vyjádřily v množném čísle, korespondovala s právním závěrem o tom, že se vytýkaného jednání dopustili ve spolupachatelství, o čemž bude pojednáno dále.
45. Obdobný závěr je nutno přijmout ve vztahu k výhradám vůči hodnocení kamerového záznamu. Obviněný totiž soudům vyčetl, že nedostatečně akcentovaly kvalitu provedeného záznamu a zároveň i interakci mezi poškozenými a útočníky těsně před započetím fyzického útoku. Co se týče kvality kamerového záznamu i Nejvyšší soud po jeho přehrání dospěl k názoru, že byla dostatečná pro zjištění rozhodných skutečností. Je z ní zcela patrno, kdy, kde a co se stalo, přičemž v kontextu ostatních důkazů bylo pak možno nade vši pochybnost identifikovat i oba spoluobviněné (viz shora a bod 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 21. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V tomto ohledu je tedy námitka obviněného pouhou polemikou s hodnocením důkazu.
46. Totéž lze konstatovat i ohledně výhrady vůči nezohlednění komunikace poškozených vůči útočníkům, ze které dovodil hrozící útok a předestřel tedy variantu posouzení útoku jako nutné obrany. V tomto ohledu se Nejvyšší soud plně ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Olomouci (bod 28. odůvodnění jeho usnesení), který výstižně poukázal na to, že útočníci přišli na místo vyzbrojeni tyčovými předměty a k fyzické inzultaci došlo bezprostředně po jejich příchodu v řádu několika málo sekund. Pochybnosti o možnosti hrozícího útoku tedy ve světle přijatých skutkových zjištění nejsou namístě. I tato námitka tak neprolomila hranice meritorního dovolacího přezkumu.
47. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
48. Pod tento dovolací důvod bylo možno podřadit námitky obviněného vůči subjektivní stránce trestného činu pokusu těžkého ublížení na zdraví, právnímu posouzení jednání ve spolupachatelství, právní kvalifikace skutku jako výtržnictví a nesprávné odmítnutí posouzení jednání v nutné obraně.
49. Na tomto místě je současně nutné předeslat, že veškeré právní závěry dovolatele jsou aplikovány na odlišný skutkový základ, než je ten, ke kterému dospěl soud nalézací (zcela správně, aniž by se jakkoliv zpronevěřil svým povinnostem vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. viz bod 41. tohoto usnesení). Taková argumentace je ovšem z pohledu dovolacího řízení neúčinná, jak bylo vyloženo shora v rámci obecných východisek uplatnění reklamovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
50. Nejvyšší soud se nejprve zabýval argumentací prosazující posouzení jednání obou obviněných jako jednání v nutné obraně. Jak již bylo shora naznačeno, tato právní otázka byla ovšem posuzována optikou vlastního hodnocení celého incidentu, neboť obviněný předložil jako jednu z možností hodnocení celého napadení to, že se jednalo o reakci na předcházející hrozící útok vyplývající z krátké komunikace poškozených a útočníků. Jak ovšem zcela správně uzavřely již soudy v rámci předcházejícího řízení, ničemu takovému provedené důkazy nesvědčily. Z výpovědí účastníků (poškozených i spoluobviněného F. D.) vyplynulo, že se jednalo o pomstu za předchozí napadení dovolatele, přičemž ovšem o žádném dalším hrozícím útoku se nikdo nezmiňoval. Ani obviněný konečně nikterak nespecifikoval, z čeho na hrozící útok usuzoval, ale odkazoval toliko na krátkou komunikaci mezi aktéry. Zároveň z kamerového záznamu bylo zjištěno, že fyzické napadení poškozených následovalo bezprostředně po příchodu skupiny, mezi nimiž figurovali obvinění (Nejvyšší soud po zhlédnutí zjistil, že se jednalo o dobu cca 3 vteřin od první reakce poškozených na jejich příchod, maximálně však 10 s od doby, kdy se první z osob přiblížila). Ačkoliv lze připustit, že z kamerového záznamu nebylo zjištěno, co si zúčastněné osoby řekly, již z velice krátkého úseku, postoje poškozených, kteří zjevně zaregistrovali příchozí až těsně před samotným útokem, a především pak již z toho, že obviněný a jeho společníci přišli vybaveni tyčovitými předměty, nebylo možno učinit závěr o hrozícím útoku, na který by obviněný a ostatní aktéři reagovali. Zároveň pak nad rámec uvedeného je třeba akcentovat i to, že nutná obrana nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku, což v daném případě bezpochyby naplněno nebylo, neboť krátká komunikace vůči toliko jednomu z útočníků nemohla v žádném myslitelném případě odůvodnit intenzivní fyzický útok s pomocí zbraně vůči třem osobám, z nichž jedna zůstala ležet na zemi, aniž by byla schopna reagovat. Nejvyšší soud však nepřisvědčil ani primárnímu předpokladu nutné obrany v podobě hrozícího útoku. V podrobnostech lze odkázat na bod 28. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Námitku obviněného tedy bylo nutno odmítnout.
51. K výhradám vůči posouzení zavinění ve vztahu k těžkému ublížení na zdraví, bylo nutno též konstatovat, že postrádaly opodstatnění. Obviněný obšírně poukazoval na to, že ve skutkové větě nebylo zachyceno nic, co by vypovídalo o jeho vnitřním vztahu k následku (těžké újmě na zdraví). Prvně nutno poukázat na to, že možnosti objektivně prokázat či nějak zachytit vnitřní myšlenkové pochody obviněného a představy jsou značně limitovány již z jejich podstaty, a to i při odhlédnutí od toho, že nyní posuzované jednání obviněný popírá. To ovšem nebrání (a ani nemůže) tomu, aby soud zavinění pachatele náležitě posoudil. Může tak učinit ze všech ve věci prokázaných skutečností, včetně způsobu útoku, a použití zbraně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 7 Tdo 949/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR z 20. 4. 1963 – 10 Tz 21/63, aj.).
52. V nyní posuzovaném případě pak dospěl soud prvního stupně k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, přičemž vzal za prokázané, že byla naplněna, jak složka volní, tak vědomostní. Obviněný totiž chtěl na poškozené zaútočit v reakci na své předchozí napadení, což vyplynulo zcela zřejmě z kamerového záznamu, neboť jak již bylo akcentováno výše, útok započal bezprostředně po příchodu obviněného a jeho společníků „na scénu“. Současně si musel být vědom toho, že pokud útočil s kovovým tyčovitým předmětem na tělo člověka, zejména pak hlavu, a to údery střední až vysoké intenzity, z nápřahu, či kopy velké síly (s nápřahem), mohl tím způsobit velice závažná zranění, která mohla poškozené ohrozit na zdraví, respektive i na životě. Skutečnost, že se tak nestalo, kterou obviněný akcentoval, bylo možno označit toliko za šťastnou souhru náhody a obrany poškozených, kteří si chránili nejcitlivější části svého těla rukama (viz bod 58. a 61. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, potažmo bod 31. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V tomto ohledu nemohly ani vzniknout pochybnosti o srozumění pachatele, právě s ohledem na intenzitu a zaměření útoku a použitou zbraň (viz judikatura v bodě 51. tohoto usnesení).
53. Požadavek obviněného na aplikaci pravidla in dubio pro reo byl tedy v tomto ohledu zcela zcestný. Předně se jedná o pravidlo procesního charakteru, což jeho dovolací relevanci limituje, především je ovšem třeba jej aplikovat na skutkové závěry a nikoliv právní. Jak již bylo ovšem shora uvedeno, skutkový stav věci byl zjištěn bez jakýchkoliv pochybností, když pro posouzení způsobu útoku mohly soudy vycházet z kamerového záznamu doplněného znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Výhradě nesprávného hodnocení eventuálního úmyslu tak nebylo možno přiznat opodstatnění.
54. Další námitkou pak bylo nesprávné právní posouzení spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterou obviněný opřel jednak o pochybnost, zda byly všechny útočící osoby trestně odpovědné a jednak o nedostatečné prokázání předchozí dohody. V této souvislosti pak akcentoval především to, že soudy tedy neposuzovaly vinu obviněného individuálně, ale na principu kolektivní viny.
55. V obecné rovině bylo vhodné připomenout, že spolupachatelství je jednou z forem trestné součinnosti spočívající v tom, že trestný čin spáchají společně nejméně dvě trestně odpovědné osoby, které jednají společně podle společného úmyslu. Je vystavěno na dvou základních prvcích – společném úmyslu a společném jednání dvou nebo více osob. Konečným důsledkem je pak to, že se každý ze spolupachatelů posuzuje, jako by spáchal trestný čin sám, tedy přičítá se mu celý následek, včetně důsledků jednání ostatních spolupachatelů [blíže viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. 41 a násl.].
56. Pokud jde o tvrzené pochybnosti o tom, zda byly neustanovené osoby, se kterými se obviněný stíhaného jednání dopustil, trestně odpovědné, tyto byly v konkrétních okolnostech daného případu zcela irelevantní. To je nejpatrnější především na tom, že obviněný byl za stíhané jednání odsouzen spolu s F. D., který byl identifikován, obžalován a odsouzen, přičemž se jednalo o osobu trestně odpovědnou. Spekulace o tom, zda i další útočníci byli trestně odpovědní a zda byl tedy naplněn znak spolupachatelství, byla proto naprosto nepřípadná. Znak plurality subjektů byl naplněn již tím, že trestný čin byl spáchán společným jednáním těchto dvou spoluobviněných (viz § 23 tr. zákoníku).
57. Druhou výhradou pak bylo, že ze skutkové věty nevyplynulo, že by obviněný jednal na základě předchozí společné dohody s dalšími osobami. K tomu nutno připomenout, že dohoda zásadně nemusí předcházet společnému jednání a nemusí být ani výslovná, postačí, pokud pachatelé jednají ve shodě vedeni společným úmyslem [blíže viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. 41 a násl.]. Z provedeného dokazování a z něj formulovaných skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku zcela nepochybně vyplynulo, že obviněný napadl spolu se spoluobviněným F. D. a dalšími dvěma neustanovenými osobami poškozené a způsobil jim tam popsaná zranění. Současně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela explicitně vyplynulo, že útočníci přišli na místo činu společně, směřovali přímo k poškozeným, přičemž oba spoluobvinění drželi v ruce tyčovité kovové předměty a bezprostředně po příchodu zaútočili. Již z těchto okolností je zcela evidentní, že všichni útočící aktéři jednali ve společném úmyslu, vedeni jednotným záměrem zranit poškozené v odvetě za předchozí napadení dovolatele (viz bod 58. in fine odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nejednalo se tedy o osoby, které by se náhodou na místě potkaly a využily příležitosti k dílčí samostatné trestné činnosti, naopak se jednalo o koordinovaný útok. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkázal na body 32. až 35. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Ani v tomto směru tedy nebylo možno přiznat námitkám obviněného opodstatnění.
58. V návaznosti na výhrady vůči právní kvalifikaci svého jednání ve spolupachatelství obviněný soudům vyčetl, že neindividualizovaly, jakých konkrétních úderů a kopů se vůči kterým poškozeným dopustil a jaký mělo toto následek (těžká újma). Dovolatel zcela přehlédl, že toto soud neučinil právě v důsledku toho, že všichni útočníci jednali jako spolupachatelé. V takovém případě totiž byli vedeni společným úmyslem (ublížit jinému na zdraví, v tomto konkrétním případě ze způsobu vedení útoku dokonce těžkého ublížení na zdraví) a vedeni tímto záměrem poškozené společně napadli. Tím, že byly tedy naplněny všechny znaky spolupachatelství, nese každý z nich důsledky tímto jednáním způsobené jako by se jej dopustil sám [blíže viz Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, str. 41 a násl. nebo usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 16/2011]. Jinak řečeno obviněný nepřípustně zaměnil předpoklad spolupachatelství s jeho následkem. Jeho výhrady tedy nebylo možné vyslyšet.
59. Poslední námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla pak ta, kterou obviněný brojil proti právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání se dotýkalo toliko individuálních zájmů jednotlivců.
60. Obecně je výtržností takové jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek, a je pro něj typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám mezilidského (občanského) soužití (Usnesení Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jedná se většinou o případy, kdy pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá, byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod, a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod. O výtržnost se tedy nejedná v případech, kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1068/2017, ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4501– 4502).
61. V nyní posuzovaném případě se ovšem o situaci, kdy obviněný spolu s dalšími osobami zaútočili na ulici, za přítomnosti dalších nezúčastněných lidí, na poškozené, bezprostředně poté, co k nim přistoupili, je začali bít a kopat, k čemuž právě obviněný a spoluobviněný F. D. použili kovový tyčovitý předmět. Útok tak byl značně agresivní. Celý incident se odehrál na ulici za přítomnosti dalších nezúčastněných osob, v blízkosti tramvajové zastávky, na které čekali cestující, na chodníku podél silnice, na které se pohybovala auta. S ohledem na všechny okolnosti nebyl tedy dán prostor pro diskuzi, zda takové jednání mohlo narušit veřejný pořádek a klid, neboť zde byl závěr jednoznačně souhlasný. Naopak agresivní fyzický útok na jiného na místě za účasti veřejnosti a veřejnosti určeném je typickým příkladem výtržnosti (viz komentářová literatura shora). Ani této námitce proto nebylo možno přisvědčit a přiznat jí opodstatnění.
62. Konečně pak co se týče důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., tento byl ve věci dán ve své druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných námitek nedosáhla limitů meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohlo dojít k naplnění ani tohoto důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
63. Za procesní námitku bylo nutno označit tu, jejímž prostřednictvím obviněný vytýkal soudu prvního stupně, že provedl výslech poškozených v jeho nepřítomnosti, aniž by byly pro takový postup splněny všechny předpoklady. Obviněný fakticky zpochybnil možnost ovlivnit jejich výpovědi tím, že pokud by tak chtěl učinit, udělal by to kdykoliv jindy, neboť byl stíhán na svobodě.
64. S touto argumentací se však dovolací senát nemohl ztotožnit. Zároveň pak i tato námitka byla vznesena již v rámci odvolací argumentace a Vrchní soud v Olomouci na ni vyčerpávajícím způsobem reagoval, přičemž na jeho odůvodnění v bodě 13. usnesení lze plně odkázat, zejména co se týče naplnění předpokladů pro takový postup. Nejvyšší soud tedy jen stručně akcentoval nejvýznamnější argumenty. Předně se jednalo o výhradu vůči procesnímu postupu předsedy senátu, která neměla ze své podstaty vůbec dovolací relevanci. Tímto postupem totiž nebylo do práv obviněného nikterak zasaženo. V jednací síni byl přítomen obhájce obviněného, obviněný byl po svém příchodu zpět seznámen s tím, co svědci vypověděli a měl možnost vyjádřit se k obsahu takto provedeného důkazu (protokol z hlavního líčení konaného dne 4. 3. 2024, č. l. 538 a násl.). Všechna jeho obhajovací práva tedy zůstala v plné míře zachována. V podrobnostech lze pak odkázat na shora uvedený bod odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
65. Lze tedy uzavřít, že většina námitek obviněného se míjí s reklamovanými dovolacími důvody, případně se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
66. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
67. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2025
JUDr. Aleš Kolář předseda senátu