Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Hájka, zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. června 2025 č. j. 9 As 72/2024-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, jakož i zásady presumpce neviny.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných spisů vedlejšího účastníka a správních soudů se podává, že Městský úřad Sokolov rozhodnutím ze dne 9. 2. 2023 č. j. MUSO/130236/2021/OPŽÚ/SISI-2022 uznal stěžovatele vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona o silničním provozu za překročení nejvyšší dovolené rychlosti 50 km/h v obci Habartov při řízení motorového vozidla rychlostí 57 km/h dne 5. 12. 2021. Městský úřad za to stěžovateli uložil pokutu ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Vedlejší účastník v odvolacím řízení prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 30. 6. 2023.
3. Žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 12. 2023 č. j. 17 A 25/2023-61. Nejvyšší správní soud pak napadeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatele. Správní soudy neuvěřily obraně stěžovatele, že v místě měření rychlosti platila nejvyšší dovolená rychlost 60 km/h. Stěžovatel sice v odvolacím řízení doložil fotografii místa měření s příslušnou dopravní značkou, avšak nebylo možné ověřit, kdy byla fotografie pořízena. Nevěrohodné též bylo, že stěžovatel na vyšší dovolenou rychlost neupozornil dříve. Stěžovatelem tvrzená dopravní značka nemohla být v době spáchání přestupku v místě měření umístěna, jak potvrdily silniční správní úřad, krajská správa a údržba silnic, jakož i jeden z policistů. Správní soudy potvrdily, že o nejvyšší dovolené rychlosti nemohly být žádné důvodné pochybnosti.
4. Stěžovatel tvrdí, že byl shledán vinným z přestupku, přestože po provedeném dokazování přetrvávají pochybnosti o skutkovém stavu k nejvyšší dovolené rychlosti. Na jedné straně stojí důkazy předložené správními orgány, na straně druhé stojí jednoznačná stěžovatelem předložená fotografie dopravní značky dovolující v místě měření jízdu rychlostí 60 km/h. Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud, pravost fotografie nebyla vyvrácena. Správní orgány a správní soudy tedy upřednostnily usvědčující důkazy, aniž se vypořádaly s rozpory s jinými důkazy ve prospěch stěžovatele. Podle stěžovatele jde také o systémový problém; správní orgány často ignorují jednoznačné osvobozující důkazy. Rozhodující je pro ně kvantita, nikoli kvalita.
5. V nynější věci daly orgány veřejné moci bezdůvodně přednost výpovědi policisty, který vypovídal jako svědek až jeden a půl roku od události. Z dalších důkazů se podává pouze to, že k dopravní značce nebylo vydáno opatření obecné povahy. Že se však na českých silnicích nachází dopravní značky bez opatření obecné povahy, je běžné. Fotografie přitom směřovala k prokázání, zda tam dopravní značka byla umístěna, ne zda tam umístěna být má. K tomu naopak směřovaly důkazy předložené správními orgány. Pochybnosti o tom, zda v místě značka umístěna byla, proto musí přetrvávat. Není-li na fotografii datum a čas, není podstatné, protože dopravní značení se v čase příliš nemění, nadto to není pravda; fotografie obsahuje v pravém dolním rohu tyto údaje. Argumentace správních soudů je vnitřně rozporná a nerespektuje zásadu rovnosti zbraní.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud ustáleně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze v případě vad s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Nynější ústavní stížnost směřuje k přehodnocování důkazů. Stěžovatel však nereflektuje, že věc se týká marginálního dopravního přestupku, čemuž také odpovídá výše uložené pokuty; s povinností nahradit náklady řízení má stěžovatel povinnost zaplatit v souhrnu nízké jednotky tisíců Kč. Jde tedy o věc bagatelní. V jejich přezkumu je přitom Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, jak je patrné z jeho letité rozhodovací praxe [srov. kupříkladu nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09
(N 33/56 SbNU 373), usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1102/21
(U 11/106 SbNU 375) či usnesení ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1237/25 ].
9. Znamená to, že každá ústavní stížnost v bagatelní věci je bez dalšího zjevně neopodstatněná, nedoprovází-li takovou věc výjimečné okolnosti, které jí činí významnou z hlediska existence samotné ústavněprávní roviny. Tu totiž bagatelní věci právě pro svůj zanedbatelný význam postrádají. Výjimečné okolnosti k prolomení zanedbatelného významu věci lze dovodit z judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139) či usnesení ze dne 20. 3. 2025 sp. zn. III. ÚS 573/25 ] a stěžovatel je má povinnost v řízení o ústavní stížnosti tvrdit a prokázat.
10. Ústavní soud žádné takové výjimečné okolnosti v nynější věci neshledal. Správní soudy se věcně vypořádaly s obranou stěžovatele, že v místě měření měla být povolená vyšší rychlost. Vypořádaly se také věcně s předloženou fotografií; nepovažovaly tvrzení stěžovatele za věrohodná, a to nejen na podkladě důkazů předložených správním orgánem, ale také s úvahou, že byl-li stěžovatel skutečně přesvědčen, že tehdy byla povolená vyšší rychlost, nedává smysl, že o tom neinformoval správní orgány dříve než ve správním řízení.
11. Ze správního spisu navíc Ústavní soud ověřil, že se v něm nachází stěžovatelem zaslaná fotografie, na níž je pod dopravní značkou "obec" zachycena dopravní značka dovolující v místě jízdu rychlostí 60 km/h. Na fotografii ovšem chybí v dolním pravém rohu údaj o datu a čase jejího pořízení, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti. Žádnou takovou informaci fotografie neobsahuje. Nejde přitom jen o to ověřit, zda fotografie skutečně může zachycovat místo v čase, který je pro danou věc relevantní, ale zejména že obrana stěžovatele je tím spíše nevěrohodná, není-li schopen vyjasnit ani elementární údaj o čase pořízení fotografie, která má být stěžejním důkazem v jeho prospěch.
12. Porovnáním snímku automobilu stěžovatele ze záznamu přestupku na č. l. 4 správního spisu a fotografie doložené stěžovatelem je rovněž zřetelný rozdíl v okolí, které je v místě zachyceno: zatímco ze snímku měření je patrné, že okolní krajina, včetně střechy domu, je zasypána sněhem a vozovka je mokrá, fotografie stěžovatele zachycuje místo, kde není patrná žádná sněhová pokrývka, ani mokrá vozovka. Jde tedy o další významnou indicii, že fotografie musela vzniknout jindy. Stěžovatel okolnosti vzniku fotografie nadále nijak nekonkretizuje. Z rozhodnutí vedlejšího účastníka rovněž vyplývá, že pro správní orgány bylo při hodnocení věrohodnosti obrany stěžovatele rozhodné, že stěžovatel byl ve správním řízení zpočátku zastoupen zástupcem z okruhu osob známých z úřední činnosti, kteří fotografie zvláštního dopravního značení v přestupkových věcech falšují.
13. V porovnání s těmito zjištěními Ústavní soud považuje úvahy správních orgánů a správních soudů k (ne)věrohodnosti obrany stěžovatele za přezkoumatelné, věcné a racionální. Stěžovatel v ústavní stížnosti nereflektuje, že jeho obrana selhává na nedostatečné věrohodnosti. Zásadní "trhliny" své verze identifikované v napadeném rozsudku a předcházejících rozhodnutích relevantně nevyvrací ani náležitě nevysvětluje. To Ústavnímu soudu v daném kontextu postačí, a to tím spíše, že jde o bagatelní věc.
14. Věc do ústavní roviny neposouvá ani tvrzení stěžovatele, že se snad v nynější věci projevuje systémové tendenční hodnocení důkazů správními orgány. Nic takového Ústavní soud v nynější věci neshledal, jak se podává ze shora uvedeného. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto lze označit za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Neboť neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu