Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Spolku akcionářů ČEZ, a. s., sídlem Trávníky 997/75, Brno, zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1257/2024-281 ze dne 21. května 2025 a proti výroku I v rozsahu změny rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně a výrokům II, III a IV rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j.
14 Cmo 226/2023-213 ze dne 22. ledna 2024 a s ní spojeném návrhu na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a § 243f odst. 3 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti ČEZ, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, 2) obchodní společnosti Vršanská uhelná, a. s., sídlem Václava Řezáče 315, Most, a 3) obchodní společnosti INDOVERSE (CZECH) COAL INVESTMENTS LIMITED, sídlem Spartis, 1, Antoniou Building, 2nd floor, Flat/Office 201, Larnaka, Kyperská republika, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Stěžovatel ústavní stížností napadá shora označené výroky soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) a § 243f odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu.
2. Stěžovatel je akcionářem první vedlejší účastnice. Vlastní jednu akcii. Rozhodnutí obsahující napadené výroky byla vydána v řízení o stěžovatelově žalobě, jíž se domáhal určení, že smlouva, kterou uzavřely první vedlejší účastnice jako prodávající, druhá vedlejší účastnice jako prodávající a třetí vedlejší účastnice jako ručitel, je neplatná. Smlouva byla součástí transakce, jíž došlo k převodu elektrárny Počerady na druhou vedlejší účastnici. První vedlejší účastnice nejprve založila obchodní společnost Elektrárna Počerady, a. s., následně vložila elektrárnu jakožto část podniku (závodu) do základního kapitálu nově vzniklé obchodní společnosti. Smlouvou, jež byla předmětem řízení před soudy, první vedlejší účastnice převedla všechny akcie obchodní společnosti Elektrárna Počerady, a. s., na druhou vedlejší účastnici.
3. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 75 Cm 42/2020-167 ze dne 21. června 2023 žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výroky II až IV) a o nákladech řízení státu (výrok V). Podle městského soudu neměl stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť k plnění ze smlouvy již došlo. Posouzení neplatnosti převodní smlouvy je tak pouze předběžnou otázkou pro určení vlastnictví Elektrárny Počerady, a. s. Dále stěžovatel neprokázal, že rozhodnutí vedlejší účastnice prodat akcie společnosti Elektrárna Počerady, a. s., bylo způsobilé významně zasáhnout do jeho právních a majetkových poměrů jakožto akcionáře držícího jedinou akcii v nominální hodnotě 100 Kč. Při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky městský soud vyšel z tarifní hodnoty 35 tisíc Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění před 1. lednem 2025.
4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem obsahujícím napadené výroky potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I o věci samé a ve výroku V o nákladech řízení státu a ve výrocích II až IV ho změnil jen co do částek, které má stěžovatel vedlejším účastníkům uhradit (vše výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II až IV). Vrchní soud se ohledně rozhodnutí ve věci samé ztotožnil s rozhodnutím městského soudu. Rozhodnutí o nákladech řízení měl za nesprávné, neboť měla být použita jako tarifní hodnota částka 2 miliardy Kč. Tu stěžovatel v žalobě označil za hodnotu předmětu koupě a vedlejší účastnice učinily nesporným, že šlo minimálně o tuto hodnotu. Proto první vedlejší účastnici za řízení před městským soudem přiznal 7 153 762 Kč (místo původních 20 328 Kč), druhé vedlejší účastnici 6 336 479,60 Kč (místo původních 17 182 Kč) a třetí vedlejší účastnici 3 270 581,60 Kč (místo původních 15 609 Kč). Z tarifní hodnoty 2 miliardy Kč vyšel vrchní soud i při rozhodování o nákladech odvolacího řízení.
5. Proti napadeným výrokům rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 1060/24 odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatel souběžně podal dovolání proti rozhodnutí ve věci samé.
6. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení, tak že stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady dovolacího řízení první vedlejší účastnici 1 021 966 Kč (výrok II), druhé 817 463,90 Kč (výrok III) a třetí také 817 463,90 Kč (výrok IV). Dovolání proti rozhodnutí ve věci samé bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť nebyl dán žádný z důvodů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti rozhodnutí o nákladech řízení, bylo odmítnuto jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud neodůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení, pouze odkázal na § 243f odst. 3 větu třetí občanského soudního řádu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nesprávným určením tarifní hodnoty bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Kritizuje rovněž postup vrchního soudu, který usnesením č. j. 14 Cmo 226/2023-201 upozornil účastníky, že zvažuje použití tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a odkázal přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1750/23 ze dne 7. listopadu 2023, avšak v rozsudku odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 3281/22 ze dne 8. března 2023. Stěžovatel tak sice ve vyjádření k usnesení předložil argumenty, proč není odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1750/23 přiléhavý, avšak neměl možnost polemizovat se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 . Vrchní soud navíc náležitě nereagoval na stěžovatelovu argumentaci. Soudům stěžovatel vytýká, že částky, které má na nákladech řízení hradit vedlejším účastnicím jsou pro něj likvidační, což považuje za zásah do práva vlastnit majetek. Konečně Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že mu v důsledku použití § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu odepřel přístup k soudu a neposoudil dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení, ač byly přiznány ve zjevně excesivní výši, a že rozhodnutí o nákladech řízení o dovolání neodůvodnil.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem a ústavní stížnost je přípustná.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným. Posoudil nejprve rozhodnutí ve věci samé, následně rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení a postup, který vedl k jeho vydání, a konečně pak stěžovatelovy výhrady proti usnesení Nejvyššího soudu založené na tvrzeních o rozporu právní úpravy s ústavním pořádkem.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředložil žádné argumenty proti rozhodnutí ve věci samé, ač napadl usnesení Nejvyššího soudu jako celek. Přesněji řečeno, stěžovatel uvedl, že usnesení napadá v rozsahu výroků I, II, III a IV. Jiné výroky však napadené usnesení nemá. Právní názor, že stěžovatel neměl naléhavý právní zájem na požadovaném určení, je podporován dvěma argumenty, které oba z ústavního hlediska obstojí. Obstojí tedy i závěr, že stěžovatel ve věci neuspěl a má povinnost nahradit náklady řízení úspěšných vedlejších účastnic.
11. Klíčovou námitkou stěžovatele je, že vrchní soud vyšel z nesprávné tarifní hodnoty při rozhodování o nákladech řízení. Této výhradě však Ústavní soud nemůže přisvědčit. Ústavní soud předesílá, že přistupuje k přezkumu rozhodnutí o nákladech nákladů zdrženlivě [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 ze dne 17. dubna 2019 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu může být jen zjevná svévole nebo jiný závažný zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Takovou vadu však v napadeném usnesení Ústavní soud neidentifikoval.
12. Řízení se vedlo o žalobě na určení neplatnosti smlouvy o převodu akcií. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že kupní cena byla sjednána na 2 miliardy Kč. Stěžovatel v tom spatřoval ochuzení první vedlejší účastnice, jíž je akcionářem, neboť elektrárna Počerady měla podle něj vyšší hodnotu (bod 48 žaloby, č. l. 6). Druhá a třetí vedlejší účastnice ve vyúčtování nákladů řízení po rozhodnutí městského soudu uvedly, že výši kupní ceny nezpochybňují a že znalec určil hodnotu elektrárny vložené jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti Elektrárna Počerady, a. s., na 7 509 652 000 Kč. Proto by podle nich měla být za tarifní hodnotu považována částka nejméně 2 miliardy Kč (č. l. 155 a 156 respektive 157 a 158). První vedlejší účastnice v reakci na usnesení vrchního soudu č. j. 14 Cmo 226/2023-201 uvedla, že kupní cenu 2 miliardy Kč uvedenou stěžovatelem ostatní účastníci nerozporují a že by tato částka měla být tarifní hodnotou, rozhodne-li se vrchní soud aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu (č. l. 203 verte). Závěr vrchního soudu, že mezi účastníky bylo nesporné, že hodnota sporu činí nejméně 2 miliardy Kč (bod 29 rozsudku vrchního soudu), má oporu ve spise a z ústavního hlediska obstojí. Za dané situace bylo možno aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu a nikoli § 9 advokátního tarifu určený pro situace, kdy hodnotu předmětu řízení nelze zjistit nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
13. Stěžovatel namítal rovněž, že částky, které má hradit vedlejším účastnicím, jsou pro něj likvidační. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel vystupoval v řízení jako žalobce. Na rozdíl od vedlejších účastnic, které se musely bránit podané žalobě, měl stěžovatel na výběr, zda řízení zahájí. To, že v řízení neuspěl, je pak nutně spojeno s povinností hradit náklady úspěšných účastníků. Situaci stěžovatele bylo možno zohlednit při rozhodování o tom, zda výjimečně neaplikovat § 150 občanského soudního řádu. Tuto možnost vrchní soud zvažoval, avšak neshledal předpoklady pro aplikaci tohoto ustanovení (bod 38 rozsudku vrchního soudu). Stěžovatel tento právní závěr ostatně v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Stěžovatel rovněž mohl v návaznosti na usnesení vrchního soudu č. j. 14 Cmo 226/2023-201 vzít odvolání zpět a zabránit tak změně nákladových výroků rozsudku městského soudu ve svůj neprospěch.
14. Stěžovatel upozornil na to, že vrchní soud usnesením č. j. 14 Cmo 226/2023-201 upozornil účastníky, že zvažuje použití tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a odkázal přitom na nález sp. zn. zn. I. ÚS 1750/23 , avšak v rozsudku odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 3281/22 . Stěžovatel tak sice ve vyjádření k usnesení předložil argumenty, proč není odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 1750/23 přiléhavý, avšak neměl možnost polemizovat se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 . Tento postup neodpovídá ústavním požadavkům plynoucím ze zákazu překvapivých rozhodnutí jakožto složky práva na soudní ochranu, avšak zároveň nevyžaduje kasační zásah Ústavního soudu.
15. Ústavní soud předesílá, že změna rozhodnutí o nákladech řízení v neprospěch účastníka, který jako jediný podal odvolání, sama o sobě není porušením ústavně zaručených základních práv [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.)]. Požadavek, aby soud, který takové rozhodnutí zvažuje, předem na svůj záměr účastníky upozornil, má svou relevanci mimo jiné proto, že odvolatel může vzít odvolání zpět, čímž změně rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně zabrání. K tomu však stěžovatel nesměřuje. Jednak netvrdí, že měl v úmyslu takto postupovat, jednak svým procesním postupem zabránil tomu, aby ho mohl Ústavní soud "vrátit" do situace, kde může takové rozhodnutí učinit. Stěžovatel totiž nenapadá rozsudek vrchního soudu jako celek a navíc proti rozhodnutí ve věci samé podal dovolání.
16. Důležité je rovněž zohlednit text odůvodnění usnesení č. j. 14 Cmo 226/2023-201. Vrchní soud uvádí, že zvažuje použití tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a že je "účastníkům v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1750/23 ze dne 7. listopadu 2023 umožněno se k tomuto postupu vyjádřit". Z použité formulace je zjevné, že vrchní soud neodkazuje na úvahy Ústavního soudu v části V. a) odůvodnění nálezu týkající se určení tarifní hodnoty, nýbrž na část V. b) týkající se zákazu překvapivých rozhodnutí.
17. Obstálo-li z ústavního hlediska určení tarifní hodnoty per se, bylo by neúčelným rušit napadená rozhodnutí jen proto, aby měl stěžovatel možnost napravit svůj omyl a předestřít odlišnou argumentaci.
18. Ústavní soud dále posoudil stěžovatelovy námitky proti usnesení Nejvyššího soudu a jeho návrhy na zrušení právního předpisu. Návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu je návrhem akcesorickým. Sdílí proto osud ústavní stížnosti. Posuzovaná věc je ovšem specifická tím, že stěžovatel námitky proti usnesení Nejvyššího soudu zakládá na tvrzení, že právní úprava, kterou Nejvyšší soud aplikoval, je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud se proto výjimečně nejprve zabýval tím, zda není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobně Ústavní soud postupoval i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2927/23 ze dne 21. listopadu 2023 nebo sp. zn. I. ÚS 1129/24 ze dne 7. května 2024.
19. K návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu Ústavní soud připomíná, že nepovažuje právo na dovolání za ústavně zaručené. Z pohledu ústavněprávního by obstála i úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 26]. Je věcí zákonodárce, zda institut dovolání zavede a k nápravě jakých vad jej určí.
20. Ústavní soud rovněž uznal, že zákonodárce může upravit různé výluky z možnosti podat dovolání, neboť cílem právní úpravy nemá být, aby Nejvyšší soud rozhodl o co největším počtu dovolání, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné. Efektivně fungující Nejvyšší soud pak sjednocováním judikatury přispívá k vyšší kvalitě rozhodování nižších soudů (stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 30 odůvodnění).
21. Vyloučení možnosti podat dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení je tak zjevně věcí politické úvahy zákonodárce, již Ústavnímu soudu nepřísluší korigovat. Návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu je tedy návrhem zjevně neopodstatněným. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. března 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (sdělení č. 52/2014 Sb.)].
22. Nejvyšší soud proto neporušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, odmítl-li dovolání v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí o nákladech řízení jako objektivně nepřípustné. Nadto se v posuzované věci jisté formy přezkumu stěžovateli dostalo tím, že Nejvyšší soud označil odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3281/22 za přiléhavý (bod 12 napadeného usnesení) a že Nejvyšší soud sám při rozhodování o nákladech dovolacího řízení zjevně vyšel ze stejné tarifní hodnoty jako vrchní soud.
23. Návrhem na zrušení § 243f odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu se Ústavní soud již zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 232/24 ze dne 7. srpna 2024. Upozornil na to, že Ústavní soud v dosavadní judikatuře připustil, že nákladový výrok rozhodnutí, jímž se odmítá dovolání, či jímž bylo řízení o dovolání zastaveno, nemusí být vždy odůvodněn, tedy že lze napadené ustanovení občanského soudního řádu vyložit a aplikovat ústavně konformně [nález sp. zn. III. ÚS 3061/17 ze dne 24. dubna 2018 (N 79/89 SbNU 207), body 24 a 25]. Na odůvodnění je však třeba trvat v takové situaci, kdy je rozhodnutí Nejvyššího soudu něčím výjimečné, jako tomu bylo například ve zmíněné věci, kdy Nejvyšší soud přiznal náhradu nákladů řízení statutárnímu městu v pracovněprávním sporu, ač podle judikatury Ústavního soudu je v takové situaci zastoupení advokátem zpravidla neúčelné (usnesení sp. zn. I. ÚS 232/24 , bod 50).
24. Ústavně konformní výklad má přednost před derogací právního předpisu [nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95 ze dne 26. března 1996 (N 21/5 SbNU 171; 121/1996 Sb.)], proto je stěžovatelův návrh na zrušení § 243f odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu návrhem zjevně neopodstatněným.
25. V posuzované věci nebyl nákladový výrok napadeného usnesení Nejvyššího soudu odůvodněn. Žádné mimořádné okolnosti, jež by podle judikatury Ústavního soudu vyžadovaly odůvodnění, však Ústavní soud v nynější věci neidentifikoval a netvrdil je ani stěžovatel.
26. Vrchní soud provedl v rozsudku obsahujícím napadené výroky výpočet, který vedl k sazbě za jeden úkon ve výši 844 300 Kč (u první vedlejší účastnice) a 675 440 Kč u druhé a třetí vedlejší účastnice, které byly zastoupeny týmž advokátem, a proto byla sazba snížena o 20 % (body 30 až 32 rozsudku vrchního soudu). Odměna za jeden úkon 844 300 Kč zvýšená o režijní paušál ve výši 300 Kč a o daň z přidané hodnoty činí právě 1 021 966 Kč přiznaných Nejvyšším soudem první vedlejší účastnici. Odměna za jeden úkon každého ze společně zastoupených vedlejších účastníků 675 440 Kč zvýšená o polovinu režijního paušálu spojeného se společným úkonem ve výši 150 Kč a o daň z přidané hodnoty činí právě 817 463,90 Kč přiznaných Nejvyšším soudem druhé a třetí vedlejší účastnici.
27. Pro stěžovatele nemohlo být překvapivé či neprůhledné, jak Nejvyšší soud k přiznaným částkám dospěl. Stěžovatel sice tvrdí, že není zřejmé, proč přiznal Nejvyšší soud první vedlejší účastnici více než ostatním (bod 56 ústavní stížnosti), tento důvod je však vysvětlen v bodech 31 a 32 rozsudku vrchního soudu. V této konkrétní věci tak nelze uzavřít, že by stěžovatel byl poškozen tím, že nákladovému výroku Nejvyššího soudu chybělo odůvodnění.
28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu