Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Oldřicha Martínka, zastoupeného Ing. Mgr. Bc. Václavem Holým, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 35/2024-83 ze dne 18. 6. 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl do února 2019 zaměstnán u vedlejší účastnice na vedoucí pozici. Právě tehdy byl z pozice vedoucího zaměstnance odvolán a následně mu byla dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Stěžovateli nevznikl nárok na odstupné, neboť ten vedoucímu zaměstnanci náleží při organizačních změnách jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny (§ 73a odst. 2 zákoníku práce).
2. Jelikož ani po roce a půl nedošlo k znovu obsazení jeho pozice, měl stěžovatel za to, že vlastně došlo ke zrušení jeho pozice, a soudní cestou proto požadoval po vedlejší účastnici zaplacení odstupného. V rámci tohoto soudního řízení o zaplacení odstupného vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 30 C 70/2020 se z vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel dozvěděl, že vedlejší účastnice shledává odvolání a rozvázání pracovního poměru absolutně neplatným, a naopak tvrdí, že došlo ke skončení pracovního poměru dohodou, když stěžovatel ve výpovědní době neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Při skončení pracovního poměru dohodou odstupné zaměstnanci taktéž nenáleží.
3. V návaznosti na tvrzení vedlejší účastnice o neplatnosti odvolání z pozice vedoucího zaměstnance a rozvázání pracovního poměru podal stěžovatel novou žalobu právě na určení neplatnosti odvolání z funkce a neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí. Tu okresní soud ale rozsudkem č. j. 34 C 7/2021-112 z 16. 9. 2022 zamítl, tedy rozhodl ve prospěch vedlejší účastnice. Konstatoval, že k odvolání stěžovatele a rozvázání jeho pracovního poměru došlo dohodou. Závěr potvrdil i Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 12 Co 25/2023-148 z 2. 6. 2023. Proti rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o kterém ovšem nebylo do doby podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
4. Tento stěžovatelův neúspěch v řízení o určení neplatnosti odvolání z funkce vedoucího zaměstnance a rozvázání pracovního poměru výpovědí vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 34 C 7/2021 a zejména fakt, že bylo určeno, že došlo ke skončení dohodou, se promítly i v původním řízení o odstupném, když vzal stěžovatel svou žalobu zpět. Okresní soud usnesením č. j. 30 C 70/2020-59 z 12. 12. 2023 řízení zastavil (výrok I). Nepřisvědčil ale stěžovateli, aby mu nebyla uložena povinnost platit náklady řízení, protože zastavení řízení zavinila vedlejší účastnice. Rozhodl ale, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), čímž vyhověl stěžovatelově argumentaci, že v řízení jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud podle § 150 občanského soudního řádu výjimečně nemusí přiznat povinnost hradit úspěšné straně náhradu nákladů řízení. Současně okresní soud stěžovateli vrátil zaplacený soudní poplatek (výrok III).
5. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že rozhodnutí okresního soudu ve výroku II změnil tak, že stěžovatel je povinen vedlejší účastnici zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně 23 232 Kč. Současně rozhodl, že je stěžovatel povinen vedlejší účastnici zaplatit i náklady odvolacího řízení ve výši 5 990 Kč. Krajský soud se neztotožnil s tím, že jsou ve věci dány důvody hodného zvláštního zřetele. Odůvodnil, že stěžovatelem tvrzená nepoctivost a nečestnost vedlejší účastnice je spekulativní. Nepřihlédl ani ke skutečnosti, že v řízení o neplatnosti odvolání a výpovědi soudy § 150 občanského soudního řádu aplikovaly.
6. Proti v záhlaví označenému rozhodnutí krajského soudu stěžovatel podává ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem tohoto soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel nepovažuje rozhodnutí krajského soudu za dostatečně řádně a přesvědčivě odůvodněné. Odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 191/06 z 13. 9. 2006 a nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 z 17. 5. 2001. Naopak odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za formalistické a zkreslující průběh řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že krajský soud nezohlednil, že v řízení o určení neplatnosti odvolání a výpovědi bylo ustanovení § 150 občanského soudního řádu aplikováno. To považuje za porušení právní jistoty, neboť obě řízení jsou velmi úzce propojena.
7. Ústavní soud na úvod shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. K tomu doplňuje, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví rezervovaně, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 z 17. 4. 2019, bod 19). Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může výjimečně nabýt ústavněprávního významu, dojde-li k zásadnímu zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémnímu vykročení z procesních pravidel (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 z 15. 10. 2012).
10. Zdrženlivý postup Ústavního soudu platí i v případě přezkumu tzv. bagatelních sporů a i v těchto případech je přezkum Ústavním soudem omezen. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu, úspěch ústavní stížnosti v takových případech bývá často vyloučen zpravidla kvůli velmi nízkým, svou podstatou zanedbatelným částkám. Děje se tak shodně jako u problematiky náhrad nákladů z důvodu nevýznamnosti možného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který obecně není schopen způsobit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 z 25. 8. 2004). Výjimku v tomto zdrženlivém přístupu představují pouze zcela extrémní pochybení soudů, která vedou ke zřetelnému zásahu do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011 a sp. zn. IV. ÚS 193/14 z 8. 4. 2015).
11. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je přitom nesouhlas s tím, že krajský soud změnil nákladový výrok okresního soudu tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení soudu prvního stupně ve výši 23 232 Kč, a současně rozhodl, že je stěžovatel povinen zaplatit vedlejší účastnici i náklady odvolacího řízení ve výši 5 990 Kč. V nyní řešené věci proto dochází ke kombinaci dvou oblastí, ke kterým Ústavní soud přistupuje nanejvýš zdrženlivě, což ještě výrazněji omezuje jeho ústavněprávní přezkum. Současně ovšem Ústavní soud nezjistil, že by v řešené věci došlo ke zmiňovaným extrémním pochybením, které by tuto jeho zdrženlivost měly překonat.
12. Tento svůj zdrženlivý postoj v oblasti nákladů řízení a v problematice bagatelních sporů Ústavní soud nedávno zdůraznil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 z 5. 3. 2024, bod 34.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu