Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2024 č. j. 30 Cdo 864/2023-339, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 15 Co 336/2022-327 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. července 2022 č. j. 26 C 67/2016-311, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem, Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se jako právní nástupkyně původního žalobce V. K. (dále jen "původní žalobce") domáhala obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 26 C 67/2016, ve kterém se původní žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky ve výši 3 865 330 Kč s příslušenstvím. Předmětem této žaloby byla náhrada škody za nezákonně vedené trestní stíhání a s ním spojenou ušlou mzdu v celkové výši 2 802 714 Kč, kterou původní žalobce pobíral u dosavadního zaměstnavatele X. Původní žalobce dále nárokoval ušlý zisk ze ztráty výhod z bankovního fondu Penzijního pojištění u X, v celkové výši 396 151 Kč, jakož i ušlý zisk z kapitálového fondu životního pojištění ve výši 238 000 Kč a ztrátu výhod z penzijního připojištění u Penzijního fondu X, ve výši 210 240 Kč. Uvedená žaloba byla zamítnuta rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 26 C 67/2016-232, jenž byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 2. 2020 č. j. 15 Co 442/2019-281, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2020. Důvod pro obnovu řízení stěžovatelka spatřovala v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že spojují-li obecné soudy odpovědnost státu za újmu způsobenou jednotlivci v trestním řízení striktně s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem na specifické okolnosti věci zohlednily negativní následky způsobené mu v přípravné fázi trestního řízení, postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny příliš formalisticky a nesouladně se smyslem a účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
3. Obvodní soud usnesením ze dne 28. 7. 2022 č. j. 26 C 67/2016-311 žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala obnovy řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 26 C 67/2016 zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že účelem procesně právní úpravy žaloby na obnovu řízení je možnost nového, správného či úplnějšího zjištění skutkového stavu, která vyplynula z toho, že byly zjištěny skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, o nichž žadatel o obnovu během původního řízení nevěděl a nemohl je proto uplatnit, anebo možnost provést důkazy, které z objektivních důvodů v původním řízení nebylo možno provést. Nové skutečnosti nebo důkazy v uvedeném smyslu stěžovatelka jako důvod obnovy neuplatnila, neboť jí učiněné návrhy nesměřovaly k plnému zjištění skutkového stavu, který by nebyl v původním řízení zjištěn úplně nebo správně, ale domáhala se nového, či jiného právního posouzení věci. Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 , jímž stěžovatelka argumentovala, nelze uplatnit jako "nové rozhodnutí", které nemohla stěžovatelka, resp. její předchůdce, uplatnit v původním řízení [§ 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v jiné věci, netýká se tedy posouzení nároků uplatněných žalobou v této věci mezi jejími účastníky. Obvodní soud nepochybil ani ve své další úvaze, předestřené jako obiter dictum, že právní posouzení věci ve světle zmíněného nálezu Ústavního soudu by nebylo způsobilé vyvolat pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, když rozhodnutí X, rozvázat pracovní poměr s původním žalobcem bylo výsledkem interní kontroly a s činností orgánů činných v trestním řízení, jimž byla věc předána až následně, nesouviselo.
5. Usnesení městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelkou předložené otázky nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť městský soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud poukázal na to, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad, neboť k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení. Městský soud se tedy v posuzované věci při řešení uvedené otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud ani na podkladě podaného dovolání neshledal důvod k její změně.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení, v němž se její právní předchůdce domáhal náhrady škody v důsledku trestního stíhání jeho osoby, které skončilo dne 11. 6. 2013 zproštěním obžaloby. Stěžovatelka uvádí, že důvodem podání žaloby na obnovu řízení byly nové skutečnosti a nové rozhodnutí ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Novým rozhodnutím, které nemohl její právní předchůdce v původním řízení použít, je nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 . V uvedeném nálezu stěžovatelka spatřuje důvod pro obnovu řízení, neboť ve vztahu k této věci je podle jejího názoru uvedený nález novum, když Ústavní soud svoji judikaturu svým nálezem ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 sice nezměnil, ale orgán žalované se na jeho základě začal nově chovat v intencích čl. 1 Ústavy.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že novou je skutečnost, spočívající v tom, že vedlejší účastnice si oproti stavu v době rozhodování obvodního soudu rozsudkem ze dne 30. 10. 2018 č. j. 26 C 67/2016-232 a městského soudu rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 č. j. 15 Co 442/2019-281 uvědomila "existenci lidské slušnosti a slitovnosti s neprávem stíhaným svým občanem, opustila, jsouc iudex in re sua, obranu, jež byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, přihlásila se k principům právního státu a začala usilovat o svoje čisté svědomí". Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud v dovolání přehlédl jí formulovanou otázku: "Nestálo by za slušnost a projev lidskosti, aby se Česká republika namísto výroku II. napadeného usnesení alespoň omluvila?" Na předmětnou věc pak z hlediska přístupu soudu analogicky dopadají závěry nálezů ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 (N 183/82 SbNU 773) a ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1415/18 (N 70/93 SbNU 345). Stěžovatelka dodává, že "posouzení nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., jakož i rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nejen v posuzované věci je otázkou lidského svědomí..."
8. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nezabýval otázkou testu proporcionality mezi veřejným zájmem na ochraně státních financí před právy jednotlivého občana garantovanými čl. 11 a čl. 36 Listiny či naopak, resp. do jaké míry má v těchto věcech přednost princip obecné spravedlnosti, a otázkou přímé aplikace Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny ve věcech, kde je vedlejší účastnicí Česká republika. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je tedy nepřezkoumatelné.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. V nyní posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, které zamítly její žalobu na obnovu řízení, kdy důvod pro obnovu řízení stěžovatelka spatřovala v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21
.
13. V předmětné věci se městský soud s odkazem na § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 , jímž stěžovatelka argumentovala, nelze uplatnit jako "nové rozhodnutí", které nemohla stěžovatelka, resp. její předchůdce, uplatnit v původním řízení, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno v jiné věci, netýká se tedy posouzení nároků uplatněných žalobou v této věci mezi jejími účastníky.
14. V souladu s § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může účastník žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před obvodním soudem nebo za podmínek uvedených v § 205a a § 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
15. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě poukázal na to, že žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou další skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé nemůže obstát z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad.
16. Nejvyšší soud dále ve svém usnesení vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, jehož pomocí lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení. S ohledem na uvedené pak důvod obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá ani změna výkladu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", ve světle nálezu Ústavního soudu, jenž byl vydán po skončení původního řízení, a v němž byl zaujat jiný právní názor než ten, kterým se řídily soudy v původním řízení.
17. K tomu Ústavní soud pro úplnost dodává, že úkolem Ústavního soudu není sjednocovat soudní judikaturu a činit výklad podústavních předpisů, neboť to přísluší především Nejvyššímu soudu [srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
18. V usnesení ze dne 2. 10. 2000 sp. zn. IV. ÚS 410/2000 se Ústavní soud ztotožnil se stanoviskem Nejvyššího soudu uvedeným v usnesení ze dne 28. 1. 1999 sp. zn. 20 Cdo 322/98, podle kterého okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ústavní soud připustil, že zajisté existuje bezpočet věcí rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od toho, jak sám později judikoval, nemůže nicméně odhlédnout od toho, že povolení obnovy řízení z tohoto důvodu by nevyhnutelně vedlo s ohledem na vznik bezpočtu nových právních vztahů k narušení principu právní jistoty (srov. obdobně usnesení ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1350/15 ).
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval ostatními otázkami, tj. otázkou testu proporcionality mezi veřejným zájmem na ochraně státních financí před právy jednotlivého občana garantovanými v čl. 11 a čl. 36 Listiny či naopak, resp. do jaké míry má v těchto věcech přednost princip obecné spravedlnosti, a dále otázkou přímé aplikace Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny ve věcech, kde je žalovanou Česká republika. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svém usnesení dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda změna výkladu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v posléze vydaném nálezu Ústavního soudu, případně změna výkladu zákona v praxi příslušné organizační složky vedlejší účastnice, může představovat relevantní rozhodnutí či skutečnost ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. pro obnovu řízení. Nejvyšší soud proto postupoval ústavně konformním způsobem, když uzavřel, že z formulace stěžovatelkou položených otázek a z odůvodnění dovolání je zřejmé, že takové řešení právní otázky městským soudem stěžovatelka svým dovoláním nenapadá. Stěžovatelkou předložené otázky nemohou přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, když městský soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné, a proto nelze přisvědčit stěžovatelce, že je nepřezkoumatelné.
20. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud řádně posoudil dovolání stěžovatelky a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky není přípustné. Ústavní soud proto neměl žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu