USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 3 865 330 Kč s příslušenstvím, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 67/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 15 Co 336/2022-327, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala obnovy řízení jako právní nástupkyně původního žalobce, jehož žaloba o zaplacení částky ve výši 3 865 330 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2018, č. j. 26 C 67/2016-232, jenž byl následně potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. 15 Co 442/2019-281. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 4. 2020. Předmětem této žaloby byla náhrada škody za nezákonně vedené trestní stíhání a s ním spojenou ušlou mzdu v celkové výši 2 802 714 Kč, kterou původní žalobce pobíral u dosavadního zaměstnavatele Komerční banky, a.
s. Původní žalobce dále nárokoval ušlý zisk ze ztráty výhod z bankovního fondu Penzijního pojištění u Komerční banky, a. s., v celkové výši 396 151 Kč, jakož i ušlý zisk z kapitálového fondu životního pojištění ve výši 238 000 Kč a ztrátu výhod z penzijního připojištění u Penzijního fondu Komerční banky, a. s., ve výši 210 240 Kč. Důvod pro obnovu řízení žalobkyně spatřuje v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, jenž stanoví, že „spojují-li obecné soudy odpovědnost státu za újmu způsobenou jednotlivci v trestním řízení striktně s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem na specifické okolnosti věci zohlednily negativní následky způsobené mu v přípravné fázi trestního řízení, postupují v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod příliš formalisticky a nesouladně se smyslem a účelem odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod“.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 7. 2022, č. j. 26 C 67/2016-311, žalobu, jíž se žalobkyně domáhala obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 67/2016, zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným
usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozsahu předložených otázek hmotného a procesního práva, jež dovolatelka považuje za dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu:
1. „zda skutečnost, že se žalovaná Česká republika ve formě nálezu svého Ústavního soudu započala oproti dosavadnímu jednání svých obecných soudů chovat ve věci dle zákona č. 82/1998 Sb. v souladu s čl. I. své Ústavy, je novou skutečností ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. či pouhou změnou judikatury“;
2. „zda ve věcech, kdy žalovanou je Česká republika dle zákona č. 82/1998 Sb., má přednost veřejný zájem na ochranu státních financí před právy jednotlivého občana garantovanými čl. 11 a čl. 36 Listiny či naopak, resp. do jaké míry má v těchto věcech přednost princip obecné spravedlnosti (favor iustitiae) před restriktivní formalistickou aplikací podústavního práva, konkrétně i ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., resp. Do jaké míry lze postupovat v těchto věcech analogicky jako při aplikaci favoris restitutionis“; 3.
„zda ve věcech, kdy žalovanou je Česká republika dle zákona č. 82/1998 Sb., lze v případě žaloby na obnovu řízení aplikovat pouze ustanovení § 228 odst. 1, písm. a) o. s. ř., či zda má přednost přímá aplikace Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)“. Dovolací soud konstatuje, že dovolatelkou shora předložené a takto formulované otázky nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení právní otázky, zda změna výkladu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. v posléze vydaném nálezu Ústavního soudu, případně změna výkladu zákona v praxi příslušné organizační složky žalované, může představovat relevantní rozhodnutí či skutečnost ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pro obnovu řízení.
odvolacím soudem podaným dovoláním dovolatelka napadá. Podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Judikatura dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005, či ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009 – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 966/11) i právní teorie (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1190 a 1191 či Doležílek, Jiří. § 228 Důvody obnovy řízení. In: Svoboda, Karel, Smolík, Petr, Levý, Jiří, Doležílek, Jiří a kol.
Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1003 - 1008.) je dlouhodobě ustálena v závěru, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, jehož pomocí lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Nápravy pochybení při právním posouzení věci nebo procesně právních vad se tudíž žalobou na obnovu řízení domáhat nelze [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002, a ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz].
Skutečnosti nebo důkazy mohou být podle § 228 odst. 1 o. s. ř. důvodem obnovy řízení jen tehdy, jestliže účastník, který se domáhá obnovy, je nemohl bez své viny použít v původním řízení, to znamená, že jsou pro účastníka ve srovnání s původním řízením „nové“, a současně mohou pro účastníka přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Skutečnosti a důkazy jsou „nové“ tehdy, jestliže je účastník, přestože v době původního řízení objektivně existovaly, nemohl použít, protože o nich nevěděl a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu není pozdější změna judikatury sama o sobě důvodem pro povolení obnovy řízení, neboť rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se rozumí takové rozhodnutí, jímž se odchylně řeší předběžná otázka rozhodná pro výsledek původního řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98 (uveřejněné pod č. 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1665/2009, ze dne 11.
11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2794/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn.
23 Cdo 1793/2013; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1350/15, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30. 10. 2018, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2619/2019 či ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3656/2020]. Přitom platí, že žaloba na obnovu řízení je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohl být znovu projednán pravomocně skončený spor nebo jiná právní věc, jestliže tu jsou další skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, pro které původní rozhodnutí o věci samé nemůže obstát z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů.
Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, a ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4183/2011). V usnesení ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 470/2009 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3359/09, odmítl), Nejvyšší soud zdůraznil, že žaloba na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, s jehož připuštěním se pojí zásah do právní moci soudního rozhodnutí a dochází tak k prolomení principu právní jistoty, tedy principu, jenž patří k základním atributům právního státu.
Obnova řízení může proto sloužit k dodatečnému zjednání nápravy ve skutkovém stavu věci toliko tam, kde skutkový stav nemohl být náležitě (úplně a správně) zjištěn již v původním řízení. Tyto aspekty je pak třeba mít vždy na zřeteli při posouzení, zda jsou v konkrétním případě naplněny zákonem stanovené důvody obnovy řízení. Na základě shora uvedeného pak důvod obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá ani změna výkladu ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ve světle nálezu Ústavního soudu, jenž byl vydán po skončení původního řízení, a v němž byl zaujat jiný právní názor než ten, kterým se řídily soudy v původním řízení.
Odvolací soud se tedy v posuzované věci při řešení uvedené otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolací soud ani na podkladě podaného dovolání neshledává důvod k její změně. Dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.