Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra, soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška ve věci ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem Komenského 160, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024 č. j. 8 Tdo 432/2024-7065, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2024 č. j. 5 To 74/2023-644 a rozsudku Krajského soudu Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 8. 2023 č. j. 62 T 10/2023-552, takto: Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2604/24
.
1. V posuzované věci je mj. napadeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané senátem 8 Tdo, v němž zasedala a rozhodovala JUDr. Milada Šámalová, manželka soudce Ústavního soudu Pavla Šámala.
2. Soudce Pavel Šámal v přípisu předloženém předsedovi I. senátu dne 24. 9. 2024 uvedl, že vzhledem k tomu, že by - s ohledem na jeho uvedený vztah k JUDr. Miladě Šámalové - objektivně mohly vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, předkládá spis k rozhodnutí o svém vyloučení z projednání a rozhodování v uvedené věci.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")].
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, která jsou zakotvena v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. S ohledem na poměr soudce Pavla Šámala k uvedené soudkyni Nejvyššího soudu, která se podílela na přijetí napadeného rozhodnutí o dovolání podaném stěžovatelem v dané věci, proto I. senát Ústavního soudu, určený podle § 9 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2024 pro rozhodnutí o vyloučení soudce II. senátu, dospěl k závěru, že je naplněn důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a rozhodl o vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. II. ÚS 2604/24
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu naplnilo stěžovatelovo jednání všechny znaky uvedeného trestného činu. Účel stěžovatelova opatrovnictví totiž jasně definoval opatrovnický soud a nebyl tedy na vůli stěžovatele. Mimo běžnou správu majetku potřeboval stěžovatel k dispozici s ním povolení soudu. Toto pravidlo však vědomě porušil, když převedl v podstatě všechny peněžní prostředky poškozeného. Nejen, že tím od majetku odstavil poškozeného syna a od ochrany jeho zájmů odstavil i opatrovnický soud, nýbrž tím z dispozice s majetkem vyloučil i právní nástupce poškozeného, jehož brzké úmrtí bylo v době páchání trestného činu jisté.
Přestože stěžovatel evidentně nechtěl poškodit svého syna, je nutné jej z právního hlediska považovat za poškozeného. Učinil-li by stěžovatel po svém svévolném jednání kroky k vyrovnání se s další dědičkou, dosahovalo by jeho jednání pravděpodobně natolik nízké míry společenské škodlivosti, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. To však stěžovatel neučinil a naopak účelově svou manželkou (bez jejího vědomí) od dispozice s majetkem, na který měla právo, odstavil.
Pokud bylo stěžovatelovým úmyslem vyhnout se placení notářského poplatku, mohl ho snadno dosáhnout zákonnou cestou po dohodě s ostatními dědici.
5. Stěžovatel namítá, že převody majetku syna před jeho smrtí byly odůvodněny snahou vyhnout se placení notářských poplatků souvisejících s očekávaným dědickým řízením. S touto obhajobou, prokazující absenci naplnění tzv. subjektivní stránky trestného činu, se soudy řádně nevypořádaly. Závěr soudů, že stěžovatel se se svojí manželkou o dědictví úmyslně nerozdělil, je čistě spekulativní s ohledem na časové aspekty dané věci, neboť stěžovateli bylo fakticky znemožněno s jeho manželkou jednat. O úmyslu stěžovatele vypořádat se s manželkou svědčili zeť a dcera. Závěry soudů jsou podle stěžovatele zcela formalistické a zatížené libovůlí. Sám Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovým úmyslem zjevně nebylo poškodit jeho syna, a přesto ponechal stěžovatelovo odsouzení za takové poškození bez povšimnutí. Soudy zaměňují subjektivní a objektivní stránku daného trestného činu, přičemž k prokázání subjektivní stránky nebyly provedeny žádné důkazy.
6. Dále stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe (ultima ratio). Přestože stěžovatelova manželka v trestním oznámení uvedla, že jí jde o vysvětlení dané záležitosti, nikdy o žádné vysvětlení nepožádala (stejně tak její advokát), ačkoliv jí v tom nic nebránilo. Dále měla po celou dobu k dispozici prostředky civilního práva, které rovněž nevyužila. Reálně nikomu v rodině žádná škoda nevznikla, stěžovatel naopak rodinné peníze ušetřil. Činnost orgánů činných v trestním řízení je v dané záležitosti zcela zbytečná a neempatická. Soud sice vzal v potaz pozitivní skutečnosti, které o stěžovateli zjistil, avšak až při úvahách o trestu, nikoliv při zvažování škodlivosti jednání či naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soud k těmto otázkám rovněž odmítl nechat vypracovat znalecké zkoumání stěžovatele z oblasti psychologie, které mohlo ovlivnit rozhodnutí soudu. Příčinou celé záležitosti byl disfunkční vztah mezi stěžovatelem a jeho manželkou. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že v důsledku trestního řízení jeho manželka odstranila z hrobu syna vojenské řády, které tam umístil stěžovatel, na což měla podle svého názoru právo.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ač stěžovatel deklaruje, že si je vědom specifického postavení Ústavního soudu, přesto se jej obsahem svých námitek pokouší stavět do role další instance trestního soudnictví, která má sama autonomně posoudit, zda stěžovatel je či není vinen spácháním trestného činu. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší, už s ohledem na procesní zásady, kterými se řízení před Ústavním soudem řídí.
10. Pro úplnost je tak třeba zopakovat, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Ačkoliv stěžovatel formálně takové vady obecným soudům vytýká, ve skutečnosti je obsah jeho námitek pouhou prezentací odlišného názoru na právní a skutkový stav, přičemž ani nereflektuje velkou část argumentace obecných soudů, která se vypořádání s jeho názory věnuje. To se týká zejména námitek týkajících se naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu zpronevěry. Podle obsahu námitek lze soudit, že stěžovatel zde zaměňuje kategorii subjektivní stránky s kategorií motivu (pohnutky) či cíle trestného činu, ačkoliv jde o kategorie rozdílné. Jak v popisu skutku, tak v popisu hodnocení důkazů soudy logicky a srozumitelně uvedly klíčové okolnosti, pro něž je nutné považovat subjektivní stránku daného trestného činu za jednoznačně naplněnou (viz zejména body 24 až 26 usnesení Nejvyššího soudu a body 76 a 77 rozsudku krajského soudu).
12. Skutečnost, že toto trestné jednání snad nebylo pácháno z typicky "zločinných" pohnutek, nevylučuje stěžovatelovu trestní odpovědnost a nezbavuje jeho jednání společenské škodlivosti. Je ovšem okolností, kterou soudy opakovaně zdůraznily a přihlédly k ní při výměře trestu odnětí svobody, výrazně pod dolní zákonnou hranici, jehož výkon byl navíc podmíněně odložen. Nelze však přehlédnout, že stěžovatel nejen nerespektoval své jasně dané povinnosti opatrovníka (navíc ke svému vlastnímu obohacení, přičemž nelze přeceňovat skutečnost, že k tomuto obohacení by časem "stejně došlo"), ale s majetkem poškozeného skutečně nakládal zcela svévolně bez ohledu na potenciálně ohrožené zájmy dalších osob.
Stejně tak nelze přeceňovat skutečnost, že investice, do kterých se stěžovatel protiprávně s majetkem syna pustil, nakonec dopadly dobře. Základním smyslem opatrovnické justice je kontrolovat právě takové chování opatrovníků. Rozhodl-li se zákonodárce obdobné jednání kriminalizovat, nemůže tomu Ústavní soud nic vytknout, za předpokladu, že trestní praxe užívá mechanismy k odstranění přílišné tvrdosti zákona. A právě k tomu v dané věci došlo.
13. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelovy motivy, cíle či racionalizace jeho jednání (nutno dodat, že proměnlivé v průběhu trestního řízení) jsou z hlediska jeho trestní odpovědnosti zásadně nerozhodné (ostatně soudy přiléhavě vysvětlily, že kdyby stěžovatel chtěl těchto cílů dosáhnout v souladu s právem, měl k tomu zákonné cesty, na což ho mohl upozornit i opatrovnický soud). Tím více jsou pak nerozhodné motivy stěžovatelovy manželky, jakožto oznamovatelky trestného činu. Povinnost "vyrovnat se" (a to nikoliv v dlouhodobém horizontu) se svojí manželkou tížila právě stěžovatele pro jeho postavení opatrovníka. Jakkoliv mohou být osobní a rodinné problémy faktickou příčinou dané trestné činnosti, ani to nedávalo stěžovateli oprávnění k jeho jednání. Soudy přesvědčivě popsaly důvody, pro které nebylo možno přistoupit k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Ústavní soud nemůže jejich závěrům cokoliv vytknout.
14. Jde-li o rozsah provedeného dokazování, ani zde neshledal Ústavní soud žádné pochybení (obdobně viz bod 27 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatelova představa, že by znalecký posudek z oblasti psychologie (zabývající se jeho vztahy v rodině a motivy jeho jednání) mohl ovlivnit výrok o vině v dané věci, není ničím podložená. Totéž platí pro svědecké výpovědi, které měly prokázat stěžovatelův pozitivní vztah k jeho synovi, neboť ten lze považovat za prokázaný i bez toho.
15. Vyjádřil-li se Nejvyšší soud, že stěžovatel evidentně nechtěl svého syna poškodit, chápe toto vyjádření Ústavní soud jako hlubší "lidské" vysvětlení konstrukce trestného činu zpronevěry v kontextu dané věci. Z hlediska práva je nutné právě na stěžovatelova syna nahlížet jako na poškozeného, neboť šlo o jeho majetek, byť se již nenacházel ve stavu jakéhokoliv uvědomění dané situace. Jak však bylo vysvětleno výše, stěžovatelova motivace nehraje z hlediska naplnění znaku trestného činu zpronevěry roli.
16. Konečně za irelevantní je nutné považovat rovněž jakékoliv nedávné chování stěžovatelovy manželky, ať již v dědickém řízení či při správě hrobu stěžovatelova syna. Ústavní soud nemůže předvídat výsledek dědického řízení, a tím méně může v tomto řízení o ústavní stížnosti instruovat obecné soudy, jak mají v dané věci rozhodnout.
17. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu