Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Jana Nováka, zastoupeného Mgr. Martinou Lukschovou, advokátkou, sídlem nám. 17. listopadu 1611, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2025, č. j. 21 Cdo 1442/2024-386, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 23 Co 29/2021-345, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Oblastní nemocnice Kladno, a.s., nemocnice Středočeského kraje, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve věci jde o nárok stěžovatele na zaplacení mzdy za práci, kterou po dobu cca dvou let vykonával pro vedlejší účastnici na základě dohody o pracovní činnosti, v níž se zavázal vykonávat "ústavní pohotovostní službu". Dohoda však byla obecnými soudy shledána absolutně neplatnou pro rozpor s § 34b odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 2016, neboť byla sjednána na práce stejného druhu jako stěžovatel vykonával na základě pracovní smlouvy (lékař bez výkonu ústavní pohotovostní služby).
2. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze ("krajský soud") změnil rozsudek Okresního soudu v Kladně (ze dne 10. 9. 2020, č. j. 21 C 30/2018-222) tak, že žalobu na zaplacení 480 568 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok I), ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. Nejvyšší soud následně zamítl dovolání stěžovatele jako nedůvodné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť se krajský soud svými právními závěry neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a následně předkládá rozsáhlou argumentaci namířenou proti právním závěrům Nejvyššího a krajského soudu. Podle stěžovatele jsou - stručně řečeno - obě rozhodnutí v rozporu se zněním normy jednoduchého práva, ale též v rozporu s legitimním očekáváním a legitimním zájmem stěžovatele, porušují princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, bez přesvědčivého vysvětlení nesou znaky nepřípustné libovůle a diskriminují jednu skupinu zaměstnanců (lékařů) oproti všem ostatním skupinám zaměstnanců. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatel taktéž nedostatky v odůvodnění, kdy soud konstruuje fikci jakési ustálené judikatury, současně však popírá svá předchozí rozhodnutí, aniž by věc předložil velkému senátu. Namítá rovněž překvapivost rozhodnutí krajského soudu.
5. Stěžovatel dodává, že vedlejší účastnice sama deformovala pracovní trh a dlouhodobě obcházela zákon a tomuto obcházení a diskriminaci jedné skupiny zaměstnanců poskytl krajský soud ochranu. Obecné soudy podle stěžovatele otevírají cestu, jak mohou zaměstnavatelé obcházet ustanovení zákoníku práce (přesčasy, odvody, omezení přesčasové práce).
6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do čl. 1 odst. 1 a čl. 94 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a do jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 28, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.
9. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť krajský soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V nyní posuzované věci je tedy pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti rozhodující, že za situace, kdy Nejvyšší soud seznal, že v dovolání předložené otázky hmotného práva krajský soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal a své právní závěry týkající se předložených otázek podrobně a přesvědčivě odůvodnil.
10. Stěžovatel mu předložil dvě právní otázky, a sice jaká je povaha plnění z neplatného (pracovněprávního) jednání a za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního jednání (úkonu), či zda lze započíst. Jinými slovy, zda peněžité plnění, které vedlejší účastnice vyplatila stěžovateli za výkon ústavní pohotovostní služby, je bezdůvodným obohacením a zda jsou splněny podmínky k jeho vydání zaměstnancem podle § 331 zákoníku práce. Stěžovatel v dovolání namítal i nepřezkoumatelnost a překvapivost rozsudku odvolacího soudu.
11. Nejvyšší soud se předloženými otázkami zabýval a stěžovateli je zodpověděl. Dospěl k závěru, že za daných okolností částky, které byly stěžovateli vypláceny, představovaly plnění po právu za činnost vykonanou na základě pracovní smlouvy. Nešlo o plnění bez právního důvodu a tedy o bezdůvodné obohacení, u kterého by bylo namístě uvažovat o jeho vydání zaměstnavateli případně zkoumat dobrou víru stěžovatele, jako u neprávem vyplacených částek.
12. Pro úplnost pak Ústavní soud dodává, že odkazuje-li stěžovatel na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak ta na danou věc nedopadají. V odkazovaných věcech šlo totiž o plnění na základě neplatného pracovněprávního úkonu - neplatné pracovní smlouvy či o judikaturu týkající se obecně problematiky plnění bez právního důvodu a bezdůvodného obohacení, což ovšem dle výše uvedeného neodpovídá situaci stěžovatele.
13. Nejvyšší soud se konečně zabýval i namítanou nepřezkoumatelností a překvapivostí rozhodnutí krajského soudu, a to v bodech 15-17 usnesení, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
14. Ústavní soud konstatuje, že k výše uvedeným závěrům Nejvyššího ani krajského soudu nemá žádných ústavněprávních výhrad. Ústavní soud neshledal provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu.
15. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé. Ústavní soud tedy při rozhodování Nejvyššího ani krajského soudu neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu