USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. et Bc. Martinou Lukschovou, advokátkou se sídlem v Kladně, náměstí 17. listopadu č. 1611, proti žalované Oblastní nemocnici Kladno, a.s., nemocnici Středočeského kraje se sídlem v Kladně, Vančurova č. 1548, IČO 27256537, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, o 480 568 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 30/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023, č. j. 23 Co 29/2021-345, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petry Radzové, advokátky se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 23 Co 29/2021-345, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2020, č. j. 21 C 30/2018-222) ve výroku I tak, že se žaloba na zaplacení 480 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 4. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 380 568 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II (jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v části požadovaných úroků z prodlení) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III až V rozsudku odvolacího soudu).
2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení mzdy za práci, kterou (od února 2016 až dubna 2018, s výjimkou měsíce dubna 2016) pro žalovanou vykonal na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015, v níž se zavázal pro žalovanou od 1. 1. 2016 vykonávat „ústavní pohotovostní službu“; dohoda o pracovní činnosti je absolutně neplatná pro rozpor s § 34b odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), protože podle ní měl žalobce pro žalovanou vykonávat práce stejného druhu jako na základě pracovní smlouvy, kterou téhož dne s žalovanou uzavřel na sjednaný druh práce „lékař bez výkonu ústavní pohotovostní služby“. Jedná se o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvoláních účastníků proti témuž rozsudku soudu prvního stupně. Předchozí rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 21 Cdo 1929/2021-288; dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nesprávný výklad projevu vůle účastníků při uzavření dohody o pracovní činnosti (jeho závěr, že „právní jednání spočívající v uzavření dohody o pracovní činnosti mezi účastníky dne 15. 12. 2015 je simulovaným právním jednáním, kterým mělo být zastřeno jiné právní jednání, tedy pracovní smlouva“), neboť skutkové zjištění, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě, tedy v podstatě část pracovní smlouvy“, napovídá tomu, že účastníci tímto společným úmyslem vedeni nebyli a že smyslem a účelem dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 bylo – v rozporu s ustanovením § 34b odst. 2, § 78 odst. 1 písm. i), § 93 a § 114 zák. práce – dosáhnout toho, aby doba odpracovaná žalobcem při výkonu práce lékaře na „ústavní pohotovostní službě“ nebyla zahrnována do jeho pracovní doby při výkonu práce lékaře mimo „ústavní pohotovostní službu“ a tím i do doby práce přesčas.
3. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu totožné činnosti žalobce pro žalovanou, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě“, že „takové právní jednání je zcela v rozporu s … § 34b odst. 2 zákoníku práce s úmyslem obejít kogentní ustanovení zákoníku práce o pracovní době, přesčasové práci a jejím odměňování“, a je proto absolutně neplatné „ve smyslu ustanovení § 588 o. z.“ Proto „při existenci platné pracovní smlouvy … je třeba na činnost vykonanou žalobcem nad rozsah stanovený pracovní smlouvou … nahlížet jako na činnost vykonanou dle pracovní smlouvy, avšak s posouzením jako přesčasové práce“. Jestliže potom za tuto činnost žalobci (podle znaleckého posudku) náležela mzda 480 568 Kč hrubého a na odměně mu bylo žalovanou vyplaceno 499 536 Kč, „nedošlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení a žalobou uplatněný nárok tedy není důvodný“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém formuluje dvě právní otázky: 1) „Jaká je povaha plnění z neplatného (pracovněprávního) jednání?“ a 2) „Za jakých podmínek je zaměstnanec povinen vydat/lze započíst bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního jednání (úkonu)?“. Dovolacímu soudu takto k řešení předkládá otázky (jak tyto vyplývají z obsahu dovolání), zda peněžité plnění, které žalovaná vyplatila žalobci za výkon ústavní pohotovostní služby, je bezdůvodným obohacením a zda jsou splněny podmínky k jeho vydání zaměstnancem podle § 331 zák. práce. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost a překvapivost rozsudku odvolacího soudu.
5. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí podaného dovolání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr, že v souvislosti s výkonem ústavní pohotovostní služby žalobcem „nedošlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat bezdůvodné obohacení modifikována v tom smyslu, že přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (např. mzdu, plat nebo jejich složku či část) bez právního důvodu [včetně peněžitého plnění z neplatného právního jednání nebo plnění ze zdánlivého právního jednání, k němuž se podle § 554 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 12. 2016 (dále jen „o. z.“), nepřihlíží, anebo z právního jednání, k němuž se podle zákona nepřihlíží z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 551–553 o. z.] nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže – jak vyplývá z ustanovení § 331 zák. práce – věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že zaměstnanec nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (přijal-li plnění v „dobré víře“), může si bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti je přitom povinen prokázat zaměstnavatel (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5285/2016, uveřejněného pod č. 31/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 839/2015, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2016, s. 321, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 740/2016, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 143/2021).
11. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že je třeba mít na zřeteli, že tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky vyplacené neprávem. Tam, kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v době jejich výplaty nejde ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem vyplacené, se tato subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z okolností předpokládat, že částky, které legitimně pobírá (které jsou mu vypláceny z legitimního právního důvodu), jsou zároveň nesprávně určené nebo omylem vyplacené. K posouzení, zda byl zaměstnanec v tzv. dobré víře při přijetí „neprávem vyplacených částek“, může soud přistoupit teprve tehdy, má-li na jisto postaveno, že šlo o částky neprávem vyplacené (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3599/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2801/2021).
12. Odvolací soud poté, co projev vůle účastníků při uzavření dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 podrobil výkladu podle § 555 až 557 o. z. a § 18 zák. práce (otázka výkladu projevu vůle nebyla dovolacímu přezkumu podaným dovoláním otevřena), dospěl k závěru, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu totožné činnosti žalobce pro žalovanou, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě“, že „takové právní jednání je zcela v rozporu s … § 34b odst. 2 zákoníku práce s úmyslem obejít kogentní ustanovení zákoníku práce o pracovní době, přesčasové práci a jejím odměňování“, a je proto absolutně neplatné „ve smyslu ustanovení § 588 o. z.“ Společným úmyslem účastníků tedy nebylo vedle pracovního poměru (založeného pracovní smlouvou z téhož dne) založit souběžný pracovněprávní vztah, nýbrž prostřednictvím dohody o pracovní činnosti zakrýt výkon nadlimitní přesčasové práce. Odvolací soud tudíž na výkon ústavní pohotovostní služby žalobcem správně nahlížel „jako na činnost vykonanou dle pracovní smlouvy“. Na peněžité plnění, které žalobce od žalované za výkon této práce obdržel, proto ve smyslu závěrů obsažených shora v bodu 11 je nutno nahlížet jako na částky vyplacené z legitimního právního důvodu, které zároveň nemohou představovat částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, tedy bezdůvodné obohacení, o němž by bylo možno uvažovat v intencích § 331 zák. práce. Nelze tak přisvědčit právní argumentaci dovolatele vedoucí k nepřípustnému závěru, podle něhož by žalobce měl za vykonanou práci dostat zaplaceno dvakrát.
13. Poukazuje-li dovolatel na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 3 Ads 11/2011, pak přehlíží, že odkazované rozhodnutí otázku bezdůvodného obohacení neřeší; rozhodnutí se zabývá otázkou stanovení denního vyměřovacího základu pro účely peněžité pomoci v mateřství.
14. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozsudku odvolacího soudu. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Tyto námitky nejsou navíc ani důvodné.
15. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
16. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které je odvolacím soudem plnění poskytnuté žalovanou žalobci za výkon ústavní pohotovostní služby považováno za plnění z legitimního právního důvodu, k němuž přihlédl jako k plnění poskytnutému žalobci na žalobou uplatněný nárok (body 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům vyhovuje.
17. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu „překvapivost“ jeho rozsudku, přehlíží, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl uveřejněn pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ, kdy lze rozhodnutí soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z rozhodnutí odvolacího soudu – nejedná. Opačný závěr neodůvodňuje ani dovolatelem namítaný obsah protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2023, ze kterého vyplývá pouze jednoznačné stanovisko odvolacího soudu k otázce neplatnosti dohody o pracovní činnosti, nikoliv však jeho názor o opodstatněnosti uplatněného nároku.
18. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (dovolatel obsáhle namítá nesprávnost i těchto výroků), není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Pavel Malý předseda senátu