USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. N., zastoupeného Mgr. et Bc. Martinou Lukschovou, advokátkou se
sídlem v Kladně, náměstí 17. listopadu č. 1611, proti žalované Oblastní
nemocnici Kladno, a.s., nemocnici Středočeského kraje se sídlem v Kladně,
Vančurova č. 1548, IČO 27256537, zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, o 480 568 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 30/2018, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2023, č. j. 23 Co
29/2021-345, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12 777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Petry Radzové, advokátky se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 23 Co
29/2021-345, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu
v Kladně ze dne 10. 9. 2020, č. j. 21 C 30/2018-222) ve výroku I tak, že se
žaloba na zaplacení 480 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky
100 000 Kč od 17. 4. 2018 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z
částky 380 568 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), ve výroku II (jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v
části požadovaných úroků z prodlení) byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen
(výrok II rozsudku odvolacího soudu) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
(výroky III až V rozsudku odvolacího soudu).
2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení
mzdy za práci, kterou (od února 2016 až dubna 2018, s výjimkou měsíce dubna
2016) pro žalovanou vykonal na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 15.
12. 2015, v níž se zavázal pro žalovanou od 1. 1. 2016 vykonávat „ústavní
pohotovostní službu“; dohoda o pracovní činnosti je absolutně neplatná pro
rozpor s § 34b odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), protože
podle ní měl žalobce pro žalovanou vykonávat práce stejného druhu jako na
základě pracovní smlouvy, kterou téhož dne s žalovanou uzavřel na sjednaný druh
práce „lékař bez výkonu ústavní pohotovostní služby“. Jedná se o v pořadí druhý
rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvoláních účastníků proti
témuž rozsudku soudu prvního stupně. Předchozí rozsudek odvolacího soudu byl k
dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, č. j. 21
Cdo 1929/2021-288; dovolací soud vytkl odvolacímu soudu nesprávný výklad
projevu vůle účastníků při uzavření dohody o pracovní činnosti (jeho závěr, že
„právní jednání spočívající v uzavření dohody o pracovní činnosti mezi
účastníky dne 15. 12. 2015 je simulovaným právním jednáním, kterým mělo být
zastřeno jiné právní jednání, tedy pracovní smlouva“), neboť skutkové zjištění,
že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu, než jak
bylo stanoveno v pracovní smlouvě, tedy v podstatě část pracovní smlouvy“,
napovídá tomu, že účastníci tímto společným úmyslem vedeni nebyli a že smyslem
a účelem dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 bylo – v rozporu s
ustanovením § 34b odst. 2, § 78 odst. 1 písm. i), § 93 a § 114 zák. práce –
dosáhnout toho, aby doba odpracovaná žalobcem při výkonu práce lékaře na
„ústavní pohotovostní službě“ nebyla zahrnována do jeho pracovní doby při
výkonu práce lékaře mimo „ústavní pohotovostní službu“ a tím i do doby práce
přesčas.
3. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že „vůlí obou
účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu totožné činnosti žalobce
pro žalovanou, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě“, že „takové právní
jednání je zcela v rozporu s … § 34b odst. 2 zákoníku práce s úmyslem obejít
kogentní ustanovení zákoníku práce o pracovní době, přesčasové práci a jejím
odměňování“, a je proto absolutně neplatné „ve smyslu ustanovení § 588 o. z.“
Proto „při existenci platné pracovní smlouvy … je třeba na činnost vykonanou
žalobcem nad rozsah stanovený pracovní smlouvou … nahlížet jako na činnost
vykonanou dle pracovní smlouvy, avšak s posouzením jako přesčasové práce“.
Jestliže potom za tuto činnost žalobci (podle znaleckého posudku) náležela mzda
480 568 Kč hrubého a na odměně mu bylo žalovanou vyplaceno 499 536 Kč, „nedošlo
na straně žalované k bezdůvodnému obohacení a žalobou uplatněný nárok tedy není
důvodný“.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, ve kterém
formuluje dvě právní otázky: 1) „Jaká je povaha plnění z neplatného
(pracovněprávního) jednání?“ a 2) „Za jakých podmínek je zaměstnanec povinen
vydat/lze započíst bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného
pracovněprávního jednání (úkonu)?“. Dovolacímu soudu takto k řešení předkládá
otázky (jak tyto vyplývají z obsahu dovolání), zda peněžité plnění, které
žalovaná vyplatila žalobci za výkon ústavní pohotovostní služby, je bezdůvodným
obohacením a zda jsou splněny podmínky k jeho vydání zaměstnancem podle § 331
zák. práce. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost a překvapivost rozsudku
odvolacího soudu.
5. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí podaného dovolání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Dovolání žalobce není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu (jeho právní závěr, že v souvislosti s výkonem
ústavní pohotovostní služby žalobcem „nedošlo na straně žalované k bezdůvodnému
obohacení“) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není
důvod, aby rozhodná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak.
10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že
zaměstnavatel nebo zaměstnanec, který se v pracovněprávních vztazích bezdůvodně
obohatil na úkor druhé smluvní strany základních pracovněprávních vztahů, musí
obohacení vydat. V pracovněprávních vztazích je ovšem povinnost vydat
bezdůvodné obohacení modifikována v tom smyslu, že přijal-li zaměstnanec
peněžité plnění (např. mzdu, plat nebo jejich složku či část) bez právního
důvodu [včetně peněžitého plnění z neplatného právního jednání nebo plnění ze
zdánlivého právního jednání, k němuž se podle § 554 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 29. 12. 2016 (dále
jen „o. z.“), nepřihlíží, anebo z právního jednání, k němuž se podle zákona
nepřihlíží z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 551–553 o. z.] nebo z
právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení
svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže – jak vyplývá z ustanovení § 331
zák. práce – věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky
nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že zaměstnanec nevěděl a ani
nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně
určené nebo omylem vyplacené (přijal-li plnění v „dobré víře“), může si
bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor
zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností
předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí
konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti je přitom povinen
prokázat zaměstnavatel (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
31. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5285/2016, uveřejněného pod č. 31/2019 v časopise
Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 21
Cdo 839/2015, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, č. 10/2016, s. 321,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 740/2016, anebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 143/2021).
11. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že je třeba mít
na zřeteli, že tzv. dobrá víra se může uplatnit jedině, jestliže jde o částky
vyplacené neprávem. Tam, kde zaměstnanec pobíral určité plnění po právu a v
době jejich výplaty nejde ani o částky nesprávně určené ani o částky omylem
vyplacené, se tato subjektivní kategorie nemůže uplatnit, neboť by bylo
nelogické a protismyslné zabývat se tím, zda zaměstnanec věděl a mohl z
okolností předpokládat, že částky, které legitimně pobírá (které jsou mu
vypláceny z legitimního právního důvodu), jsou zároveň nesprávně určené nebo
omylem vyplacené. K posouzení, zda byl zaměstnanec v tzv. dobré víře při
přijetí „neprávem vyplacených částek“, může soud přistoupit teprve tehdy, má-li
na jisto postaveno, že šlo o částky neprávem vyplacené (srov. například
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3599/2013, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo
2801/2021).
12. Odvolací soud poté, co projev vůle účastníků při uzavření dohody o
pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 podrobil výkladu podle § 555 až 557 o. z.
a § 18 zák. práce (otázka výkladu projevu vůle nebyla dovolacímu přezkumu
podaným dovoláním otevřena), dospěl k závěru, že „vůlí obou účastníků bylo
sjednání pouze dalšího časového rozsahu totožné činnosti žalobce pro žalovanou,
než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě“, že „takové právní jednání je zcela
v rozporu s … § 34b odst. 2 zákoníku práce s úmyslem obejít kogentní ustanovení
zákoníku práce o pracovní době, přesčasové práci a jejím odměňování“, a je
proto absolutně neplatné „ve smyslu ustanovení § 588 o. z.“ Společným úmyslem
účastníků tedy nebylo vedle pracovního poměru (založeného pracovní smlouvou z
téhož dne) založit souběžný pracovněprávní vztah, nýbrž prostřednictvím dohody
o pracovní činnosti zakrýt výkon nadlimitní přesčasové práce. Odvolací soud
tudíž na výkon ústavní pohotovostní služby žalobcem správně nahlížel „jako na
činnost vykonanou dle pracovní smlouvy“. Na peněžité plnění, které žalobce od
žalované za výkon této práce obdržel, proto ve smyslu závěrů obsažených shora v
bodu 11 je nutno nahlížet jako na částky vyplacené z legitimního právního
důvodu, které zároveň nemohou představovat částky nesprávně určené nebo omylem
vyplacené, tedy bezdůvodné obohacení, o němž by bylo možno uvažovat v intencích
§ 331 zák. práce. Nelze tak přisvědčit právní argumentaci dovolatele vedoucí k
nepřípustnému závěru, podle něhož by žalobce měl za vykonanou práci dostat
zaplaceno dvakrát.
13. Poukazuje-li dovolatel na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 3 Ads 11/2011, pak přehlíží, že
odkazované rozhodnutí otázku bezdůvodného obohacení neřeší; rozhodnutí se
zabývá otázkou stanovení denního vyměřovacího základu pro účely peněžité pomoci
v mateřství.
14. Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
nemohou založit ani námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti a překvapivosti
rozsudku odvolacího soudu. Uvedené tvrzení není dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání),
ale mohlo by (kdyby bylo důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud
přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. –
pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v
projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Tyto námitky nejsou navíc
ani důvodné.
15. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda
rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky
odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale
především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání
proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně
nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné,
jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na
újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího
soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla
nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu
dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
16. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není
nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, neboť z něj zcela zřetelně a
srozumitelně plynou důvody, pro které je odvolacím soudem plnění poskytnuté
žalovanou žalobci za výkon ústavní pohotovostní služby považováno za plnění z
legitimního právního důvodu, k němuž přihlédl jako k plnění poskytnutému
žalobci na žalobou uplatněný nárok (body 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Toto odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 157 odst.
2 o. s. ř., které je třeba podle § 211 o. s. ř. použít přiměřeně s přihlédnutím
k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že
nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv. Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.
ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se
s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Není porušením práva na
spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví
vlastní ucelený argumentační systém, který vyloží tak, že podpora správnosti
jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6.
2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu těmto požadavkům
vyhovuje.
17. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu „překvapivost“ jeho rozsudku,
přehlíží, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu může být rozhodnutí
soudu pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby soud při svém
rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo
najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení
uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného,
než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu
neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s
nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit
něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou
vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, který byl
uveřejněn pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ, kdy lze rozhodnutí
soudu považovat (pro účastníka) za překvapivé, se však v projednávané věci –
jak je zřejmé z obsahu spisu a z rozhodnutí odvolacího soudu – nejedná. Opačný
závěr neodůvodňuje ani dovolatelem namítaný obsah protokolu o jednání
odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2023, ze kterého vyplývá pouze jednoznačné
stanovisko odvolacího soudu k otázce neplatnosti dohody o pracovní činnosti,
nikoliv však jeho názor o opodstatněnosti uplatněného nároku.
18. V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o
nákladech řízení (dovolatel obsáhle namítá nesprávnost i těchto výroků), není
dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
19. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu