21 Cdo 1929/2021-288
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Martinou
Lukschovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše č. 317/24, proti
žalované Oblastní nemocnici Kladno, a.s., nemocnici Středočeského kraje, se
sídlem v Kladně, Vančurova č. 1548, IČO 27256537, zastoupené Mgr. Petrou
Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, o 480 568 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 30/2018, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021,
č. j. 23 Co 29/2021-261, takto:
I. Dovolání žalobce v části směřující proti výrokům III, IV a V rozsudku
krajského soudu se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 25. 5. 2018 (v průběhu řízení
opravenou a se souhlasem soudu změněnou) se žalobce domáhal, aby žalované byla
uložena povinnost zaplatit mu (na mzdě za měsíce únor 2016 až duben 2018, s
výjimkou měsíce dubna 2016) částku 480 568 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z
postupně nabíhajících měsíčních částek mzdy od prvního dne měsíců duben 2016 až
červen 2018 (s výjimkou června 2016) až do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že
dne 15. 12. 2015 uzavřel s žalovanou pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce
„lékař bez výkonu ústavní pohotovostní služby“ a nástupem do práce dne 1. 1. 2016. Téhož dne účastníci uzavřeli dohodu o pracovní činnosti, v níž se žalobce
zavázal pro žalovanou od 1. 1. 2016 vykonávat „ústavní pohotovostní službu“,
kterou se rozumí soubor činností a výkon práce lékaře ve zvláštním časovém
režimu. Protože v obou případech žalobce vykonával stejný druh práce „lékaře“,
byla dohoda o pracovní činnosti uzavřena v rozporu s ustanovením § 34b odst. 2
zákoníku práce, podle kterého zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním
vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově
vymezeny; dohodu o pracovní činnosti proto považuje za absolutně neplatnou. Na
základě neplatné dohody žalobce pro žalovanou odpracoval 1 252,5 hodin ve
všední dny, 606 hodin o víkendech a 31,5 hodin ve svátky, které by měly být
považovány za přesčasy, polovina z nich byla noční práce, za které mu přísluší
dosažená mzda a příplatek za práci přesčas, příplatek za práci v noci a
příplatek za práci ve svátek. Žalovaná označila uplatněný nárok žalobce za nedůvodný. Namítala, že dohoda o
pracovní činnosti byla uzavřena na jiný druh práce, než byla práce sjednaná v
pracovní smlouvě. Žalobce podle pracovní smlouvy vykonával práci lékaře pro
lůžkovou a ambulantní péči nemocnice v běžné provozní době nemocnice, přičemž
výkon pohotovostních služeb zahrnoval poskytování zdravotních služeb mimo
obvyklou provozní dobu nemocnice, a to nikoli pouze pro pacienty nemocnice, ale
i pro pacienty, kteří vyhledají lékařskou pomoc. Poukázala na skutečnost, že
žalobce tuto situaci dlouhodobě akceptoval a nezpochybňoval. Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 21 C 30/2018-222,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 480 568 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč od 17. 4. 2018 do zaplacení a
s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 380 568 Kč od 13. 6. 2020 do
zaplacení (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 8,5 % úroku z prodlení z
postupně nabíhajících (v rozhodnutí specifikovaných) měsíčních částek od
prvního dne měsíců duben 2016 až červen 2018 (s výjimkou června 2016) až do
zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalobci 119 141 Kč k rukám advokátky žalobce (výrok III) a České
republice – Okresnímu soudu v Kladně 52 015,15 Kč (výrok IV). Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne 15. 12.
2015
pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce žalobce „lékař bez výkonu ústavní
pohotovostní služby“ (podle dodatku ze dne 24. 11. 2016 šlo o pracovní poměr na
dobu neurčitou) a že téhož dne účastníci uzavřeli dohodu o pracovní činnosti
(na dobu neurčitou), v níž se žalobce zavázal pro žalovanou vykonávat „ústavní
pohotovostní službu“, ve které sjednali též odměnu za vykonanou práci; s
výkonem práce bylo v obou případech započato 1. 1. 2016. Vzhledem k tomu, že
žalobce „vykonával u žalované stejný druh práce, a to práci lékaře, bez ohledu
na to, v jakém režimu tuto práci konal“, shledal dohodu o pracovní činnosti „ve
smyslu § 34b zákoníku práce ve spojení s § 588 občanského zákoníku“ neplatnou a
„vyhodnotil, že práce vykonávaná na základě neplatné dohody o pracovní činnosti
je bezdůvodným obohacením na straně žalobce“. Výši bezdůvodného obohacení
zjišťoval znaleckým posudkem Mgr. Ing. Dagmar Christophové, znalkyně z oboru
ekonomika – odvětví účetní evidence, odvětví mzdy, podle něhož bylo žalobci
vyplaceno za práci vykonanou podle pracovní smlouvy v hrubé částce celkem 1 034
435 Kč a „za všechny odpracované hodiny v období od 1. 1. 2016 do 30. 4. 2018 …
by žalobce měl nárok na 480 568 Kč hrubého“ (na tuto částku žalobce žalobu
rozšířil). Žalovanou uplatněnou námitku započtení částky 499 536 Kč na žalobou
uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil „dle § 19 odst. 3 a § 331 zákoníku
práce“, a protože žalobce nezpůsobil neplatnost dohody o pracovní činnosti
výlučně sám a není povinen bezdůvodné obohacení vydat, neshledal procesní
obranu žalované důvodnou; má za to, že vyhověním požadavku žalované by napomohl
obcházení zákoníku práce, jehož smyslem je „eliminovat právě takto sjednaná
neplatná jednání“. Pro závěr o počátku prodlení žalované považoval za
rozhodující doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení obsažené v
předžalobní výzvě. K odvolání obou účastníků řízení (žalovaná napadla výrok I a žalobce výrok II)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, č. j. 23 Co 29/2021-261,
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení
částky 480 568 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 100 000 Kč
od 17. 4. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky
380 568 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení zamítá (výrok I), potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II (výrok II) a uložil žalobci povinnost
zaplatit žalované (k rukám její advokátky) na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 80 666 Kč (výrok III) a odvolacího řízení 49 584 Kč
(výrok IV), jakož i povinnost k náhradě nákladů řízení státu České republice –
Okresnímu soudu v Kladně ve výši 52 015,15 Kč (výrok V). Odvolací soud
nesouhlasil s právním posouzením soudu prvního stupně, podle kterého je dohoda
o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 neplatná. Podle jeho názoru je
posuzovaná dohoda o pracovní činnosti simulovaným právním jednáním, které je
činěno „jen na oko“, neboť jím mělo být zastřeno jiné právní jednání, tedy
pracovní smlouva.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že v pracovní smlouvě i dohodě o pracovní činnosti byl sjednán shodný druh
práce, a to výkon práce lékaře na oddělení urologie. Za takového stavu je potom
„nepochybné“, že „vůlí obou účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového
rozsahu, než jak bylo stanoveno v pracovní smlouvě, tedy v podstatě část
pracovní smlouvy“. Uzavřel proto, že „právní jednání spočívající v uzavření
dohody o pracovní činnosti mezi účastníky dne 15. 12. 2015 je simulovaným
právním jednáním, kterým mělo být zastřeno jiné právní jednání, tedy pracovní
smlouva“, a že „žalobci náleží za výkon práce na základě dohody o pracovní
činnosti (zdánlivého právního jednání) finanční plnění, které by mu náleželo
podle zastřeného právního jednání, tedy pracovní smlouvy“. Za situace, kdy „na
základě pracovní smlouvy“ by žalobci za práci, kterou vykonal podle dohody,
náležela mzda 480 568 Kč hrubého a fakticky mu bylo vyplaceno 499 568 Kč
hrubého, „dostalo se mu plnění, jaké by mu podle disimulovaného právního
jednání, tj. pracovní smlouvy, náleželo“. Protože nárok uplatněný žalobou není
důvodný, nezabýval se již odvolací soud odvoláním žalobce proti zamítavému
výroku o úrocích z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti „všem
výrokům tohoto rozsudku“. Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení otázek
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, „za jakých podmínek má být disimulovaný
právní úkon uznaný za platný“, „podle jakých kritérií lze vykládat projev vůle
účastníků právního jednání“ a „za jakých podmínek může mezi zaměstnavatelem a
zaměstnancem dojít ke vzniku dalšího základního pracovněprávního vztahu“. Dovolací soud v konstantní judikatuře (na kterou bylo odkázáno) stanovil
základní kritéria pro to, aby disimulované právní jednání mohlo být považováno
za platné: 1) jednání svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu ani jej
neobchází a nepříčí se dobrým mravům a 2) disimulované právní jednání má
všechny potřebné náležitosti jiného jednání. Dohoda o pracovní činnosti
účastníků odporuje zákonu a obchází ustanovení zákoníku práce o pracovní době,
přesčasové práci a jejím odměňování, resp. v širším smyslu i ustanovení o
ochraně zdraví při práci (době odpočinku), a protože neobsahuje ujednání o dni
nástupu do práce, nelze ji považovat za „platnou disimulovanou pracovní
smlouvu“. Odvolací soud posoudil dohodu o pracovní činnosti jako další pracovní
smlouvu účastníků, nijak ale nevysvětlil, jak je „legálně možné mezi týmiž
účastníky uzavřít paralelně, a navíc ve stejný den, dvě pracovní smlouvy na
stejně druhově vymezené práce“; kdyby snad měl odvolací soud na mysli, že se
jednalo o dohodu o přesčasové práci, nijak nevysvětlil, jak se vypořádal s tím,
že byl sjednán vyšší než zákonem dovolený rozsah přesčasové práce. Dohoda o
pracovní činnosti by i jako simulované právní jednání byla neplatným právním
jednáním, které nesplňuje náležitosti žádného jiného právního jednání. Odvolací
soud nesprávně (v rozporu s odkázanou judikaturou) posoudil skutečnou vůli
účastníků, neboť z jednání žalované, která celou dobu tvrdí, že sjednala
platnou dohodu o pracovní činnosti, i ze znění této dohody jasně vyplývá, že
její vůlí bylo uzavřít s žalobcem společně s pracovní smlouvou též platnou
dohodu o pracovní činnosti; ta však je „pro odporování zákonu a zjevné narušení
veřejného pořádku absolutně neplatná“. Odpracoval-li žalobce na základě této
neplatné dohody několik tisíc hodin, jedná se zcela nepochybně o bezdůvodné
obohacení na straně žalované, jehož hodnota „odpovídá nevyplacené mzdě za
odvedenou přesčasovou práci (nikoliv jako celek, ale jako jednotlivé dlužné
části mzdy v příslušných měsících), a to včetně její splatnosti“. Obdržel-li
žalobce plnění na základě neplatné dohody o pracovní činnosti, jedná se o
bezdůvodné obohacení, jehož vydání je „modifikováno ve prospěch zaměstnance
jednak ustanovením § 331 zákoníku práce a jednak ustanovením § 19 odst. 2 zák. práce“, a protože žalobce „jako naprostý právní laik“ nemohl předpokládat, že
dohoda o pracovní činnosti je neplatná, není povinen plnění vyplacené mu na
jejím základě žalované vydat.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že žalobě bude vyhověno, nebo aby rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů dovolacího řízení. Vyslovila souhlas s právním názorem odvolacího
soudu, že dohoda o pracovní činnosti uzavřená mezi účastníky dne 15. 12. 2015
je ve skutečnosti jiným platným právním jednáním. Má za to, že je fakticky
dodatkem pracovní smlouvy o sjednání náplně práce. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Dovolání žalobce směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i
proti výrokům III, IV a V, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení;
pomíjí přitom, že v části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Dovolací soud
proto v této části dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá dovolatelem
předestřená otázka povinnosti žalobce (zaměstnance) vydat žalované
(zaměstnavateli) bezdůvodné obohacení spočívající v plnění, které od žalované
obdržel na základě „neplatné dohody o pracovní činnosti“. Na této otázce
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud nevycházel ze
závěru, že přijetím částky 499 536 Kč se žalobce na úkor žalované bezdůvodně
obohatil, neboť dovodil, že mu byla žalovanou poskytnuta na základě
disimulované pracovní smlouvy, kterou – i když to výslovně neuvádí – považoval
za platné právní jednání. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné – zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že
žalobce (zaměstnanec) a žalovaná (zaměstnavatel) uzavřeli dne 15. 12. 2015
pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce žalobce „lékař bez výkonu ústavní
pohotovostní služby“ a místem výkonu práce Oblastní nemocnice Kladno (dodatkem
ze dne 24. 11.
2016 byl původně sjednaný pracovní poměr na dobu určitou změněn
na pracovní poměr na dobu neurčitou), na základě které „fakticky žalobce
vykonával práci lékaře na oddělení urologie“. Dne 15. 12. 2015 účastníci
uzavřeli též dohodu o pracovní činnosti (na dobu neurčitou), v níž se žalobce
zavázal pro žalovanou vykonávat „ústavní pohotovostní službu“, definovanou jako
„soubor činností a výkon práce lékaře ve zvláštním časovém režimu dle pokynů
zaměstnavatele v místě výkonu – urologické oddělení“, kterou byl sjednán výkon
práce lékaře v dalším časovém rozsahu než v pracovní smlouvě; v dohodě byla
sjednána odměna za vykonanou práci částkou 231 Kč za hodinu v pracovní dny, 318
Kč za hodinu ve dnech pracovního volna a klidu a 371 Kč za hodinu ve svátcích. S výkonem práce bylo v obou případech započato 1. 1. 2016. Pracovní poměr
žalobce u žalované skončil ke dni 30. 4. 2018 a ke stejnému dni byla rozvázána
i dohoda o pracovní činnosti. Na základě dohody o pracovní činnosti žalovaná
vyplatila žalobci 499 568 Kč hrubého. Za tohoto skutkového stavu rozsudek odvolacího soudu závisí (mimo jiné) na
vyřešení právní otázky výkladu právního jednání a právní otázky, za jakých
podmínek může zaměstnanec u téhož zaměstnavatele vykonávat práci v dalším
pracovním poměru. Vzhledem k tomu, že tyto otázky byly odvolacím soudem
vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání
žalobce podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá
o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy
byla uzavřena dohoda účastníků o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 – podle
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do
30. 6. 2016 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce)
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 29. 12. 2016
(dále jen „o. z.“). Podle ustanovení § 3 zák. práce závislá práce může být vykonávána výlučně v
základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními
předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní
vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Podle ustanovení § 34b odst. 2 zák. práce zaměstnanec v dalším základním
pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou
stejně druhově vymezeny. U zaměstnavatele, jímž je stát, platí věta první jen
tehdy, jedná-li se o výkon práce v téže organizační složce státu. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zaměstnanec může vykonávat práci pro
zaměstnavatele nejen v jednom, ale i v dalším pracovním poměru (dalších
pracovních poměrech), a že vedle práce v pracovním poměru může u téhož
zaměstnavatele konat práci na základě dohody o provedení práce (§ 75 zák. práce) nebo dohody o pracovní činnosti (§ 76 zák. práce); práva a povinnosti
vyplývající z těchto paralelních pracovněprávních vztahů se posuzují
samostatně.
Zákoník práce neomezuje rozsah dalšího pracovního poměru u téhož
zaměstnavatele; rozsah dalších pracovněprávních vztahů založených dohodami o
pracích konaných mimo pracovní poměr omezuje pouze limitem 300 hodin (150 hodin
v období do 31. 12. 2011) v kalendářním roce, do kterého lze uzavřít dohodu o
provedení práce (srov. § 75 zák. práce), a ustanovením, že na základě dohody o
pracovní činnosti není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru
polovinu stanovené týdenní pracovní doby (§ 76 odst. 2 zák. práce). Zákoník
práce ani nestanoví, že by zaměstnanec musel vykonávat práci v dalším pracovním
poměru nebo na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr jen mimo
pracovní dobu stanovenou pro původní pracovní poměr, jak tomu bylo v případě
tzv. vedlejší činnosti zaměstnance u zaměstnavatele podle předchozího zákoníku
práce (srov. § 71 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů účinných do 31. 12. 2006). Jediným omezením pro vznik dalšího
základního pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je
podmínka, že práce, kterou má zaměstnanec v dalším pracovněprávním vztahu
vykonávat, je jiného druhu než práce vykonávaná v původním pracovním poměru. Účelem této právní úpravy je zamezit obcházení ustanovení zákoníku práce o
pracovní době, době odpočinku a práci přesčas, k němuž by při výkonu práce
stejného druhu v dalším pracovněprávním vztahu mohlo docházet. O práci jiného druhu, kterou může zaměstnanec konat v dalším pracovněprávním
vztahu, se jedná tehdy, jestliže povaha činností charakterizujících práci,
kterou má zaměstnanec vykonávat v dalším pracovněprávním vztahu, je odlišná od
povahy činností, jimiž se vyznačuje práce vykonávaná zaměstnancem v původním
pracovním poměru, a jestliže pracovní činnosti v dalším pracovněprávním vztahu
nepředstavují jen doplnění pracovní náplně zaměstnance vyplývající z druhu
práce sjednaného v původním pracovním poměru o činnosti, které bezprostředně
souvisejí s výkonem práce zaměstnance v původním pracovním poměru, které jsou
výkonem této práce podmíněny a které mají být konány v době stanovené pro
původní pracovní poměr, i když samy o sobě nespadají do druhu práce zaměstnance
sjednaného v tomto pracovním poměru. Za těchto podmínek může zaměstnavatel
uzavřít se zaměstnancem vedle pracovní smlouvy i dohodu o pracovní činnosti,
jestliže na základě této dohody bude zaměstnanec vykonávat práci v rozsahu
nepřekračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby (k uvedeným
závěrům srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1573/2012). Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý
projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.).
Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li
při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý
výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se
podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako
první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z ustanovení § 18 zák. práce
vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy
ustanovení § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který
připouští různý výklad, se proto ve smyslu ustanovení § 18 zák. práce vyloží (z
hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích)
způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může
směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně
projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“
vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného
pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní
judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura). Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013
(dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem
(srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve
své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků
je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001),
právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014,
opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální
hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné
vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy
podle právní úpravy účinné od 1. 1.
2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u
vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li
takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li
(musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z
hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi
zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených
výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní
metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. již
uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo
5281/2016). Právní jednání může být z hlediska vážnosti vůle také simulované (předstírané)
nebo disimulované (zastřené). Při simulaci jednající osoba jen předstírá, že má
určitou vůli, neboť projevuje jinou vůli, než jakou opravdu má. Při disimulaci
jednající předstírá určitou vůli proto, aby tím zastřel jiné právní jednání,
které ve skutečnosti sleduje. Obecně platí, že simulace a disimulace
představují vadu právního jednání spočívající v nedostatku vážnosti předstírané
vůle. Má-li být právním jednáním učiněným „naoko“ (simulovaným právním
jednáním) zastřeno jiné právní jednání (disimulované právní jednání), je
předstírané (simulované) právní jednání (protože jím nebyla zjevně projevena
vážná vůle) jen zdánlivým právním jednáním (srov. § 552 o. z.), k němuž se
podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy
nedošlo (srov. § 554 o. z.). Zastřené (disimulované) právní jednání naproti
tomu nedostatkem vážnosti vůle netrpí a zákon pro ně stanoví interpretační
pravidlo, podle kterého se takové právní jednání posoudí podle jeho pravé
povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.), dané společným úmyslem smluvních stran. Splňuje-li disimulované právní jednání současně všechny náležitosti takového
právního jednání, je platné za podmínky, že svým obsahem nebo účelem neodporuje
zákonu a nepříčí se dobrým mravům (srov. § 580 odst. 1 o. z.) a není postiženo
počáteční nemožností plnění (§ 580 odst. 2 o. z.). V projednávané věci byla předmětem posouzení dvě pracovněprávní jednání žalobce
(zaměstnance) a žalované (zaměstnavatele), která účastníci uzavřeli stejného
dne 15. 12. 2015. Jak podle pracovní smlouvy, tak podle dohody o pracovní
činnosti měl žalobce pro žalovanou vykonávat práci lékaře na oddělení urologie,
tedy práci stejného druhu; zatímco podle pracovní smlouvy měl žalobce vykonávat
„práce lékaře bez výkonu ústavní pohotovostní služby“, podle dohody o pracovní
činnosti šlo o výkon „ústavní pohotovostní služby“. Odvolací soud dospěl k
závěru, že „právní jednání spočívající v uzavření dohody o pracovní činnosti
mezi účastníky dne 15. 12. 2015 je simulovaným právním jednáním, kterým mělo
být zastřeno jiné právní jednání, tedy pracovní smlouva“.
Tento závěr
předpokládá skutková zjištění, na jejichž základě lze usuzovat, že účastníci
při uzavření dohody o pracovní činnosti měli společný úmysl předstíraným
založením pracovněprávního vztahu z dohody o pracovní činnosti zastírat
založení dalšího (souběžného) pracovního poměru. Taková skutková zjištění však
odvolacím soudem učiněna nebyla. Naopak, skutkové zjištění, že „vůlí obou
účastníků bylo sjednání pouze dalšího časového rozsahu, než jak bylo stanoveno
v pracovní smlouvě, tedy v podstatě část pracovní smlouvy“, napovídá tomu, že
účastníci tímto společným úmyslem vedeni nebyli a že smyslem a účelem dohody o
pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015 bylo – v rozporu s ustanovením § 34b
odst. 2, § 78 odst. 1 písm. i), § 93 a § 114 zák. práce – dosáhnout toho, aby
doba odpracovaná žalobcem při výkonu práce lékaře na „ústavní pohotovostní
službě“ nebyla zahrnována do jeho pracovní doby při výkonu práce lékaře mimo
„ústavní pohotovostní službu“ a tím i do doby práce přesčas. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud vycházel z nesprávného právního závěru,
že výkon práce lékaře na „ústavní pohotovostní službě“ žalobcem a protiplnění
ze strany žalované spočívající ve vyplacení „hrubé odměny“ ve výši 499 536 Kč
představují plnění, která si účastníci poskytli na základě „disimulovaného
právního jednání, tedy pracovní smlouvy“, a že dohoda o pracovní činnosti je
zdánlivým právním jednáním. Nezabýval se proto tím, zda shora uvedený rozpor se
zákonem způsobuje neplatnost dohody o pracovní činnosti ze dne 15. 12. 2015
podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., neboť „to smysl a účel zákona vyžaduje“,
a zda se jedná o neplatnost pracovněprávního jednání, k níž soud podle
ustanovení § 588 o. z. přihlíží i bez návrhu (absolutní neplatnost), neboť
způsobuje narušení veřejného pořádku, které je zřejmé, jednoznačné a nepochybné
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020,
uveřejněný pod č. 104/2020 Sb. rozh. obč.); ostatně, pokud by byl správný jeho
závěr o disimulaci, musel by se – jak správně namítá dovolatel – odvolací soud
touto otázkou zabývat i ve vztahu k disimulované pracovní smlouvě. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou podmínky pro
zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a
ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému
soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e dost. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty
první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).