Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů V. A., V. A., nezletilé M. P. a M. P., zastoupených Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou, sídlem Smetanova 993/8a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2024 č. j. 5 To 164/2024-740 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. června 2024 č. j. 3 T 59/2023-725, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Městského státního zastupitelství v Brně a M. K., t. č. ve Věznici Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 16. 10. 2023 č. j. 3 T 59/2023-586, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 12. 2023 č. j. 5 To 255/2023-653, byl třetí vedlejší účastník M. K. (dále jen "vedlejší účastník") uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu mimo jiné byla podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost nahradit stěžovatelům coby poškozeným v daném trestním řízení nemajetkovou újmu za duševní útrapy, a to V. A. ve výši 28 941,50 Kč, V. A. ve výši 18 923,50 Kč a nezletilé M. P. ve výši 245 137,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli tito poškození (a poškozený M. P. podle § 229 odst. 1 trestního řádu) odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K návrhu stěžovatelů na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku k úhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy městský soud v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 154 odst. 1, odst. 2 trestního řádu za použití § 155 odst. 4 trestního řádu rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovatelům náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to poškozené V. A. ve výši 20 655 Kč, poškozenému V. A. ve výši 20 655 Kč, poškozené nezletilé M. P. ve výši 20 655 Kč a poškozenému M. P. ve výši 14 460 Kč. Ve zbytku byl návrh poškozených podle § 154 odst. 1, odst. 2 trestního řádu ve spojení s § 155 odst. 4 trestního řádu a contrario zamítnut.
4. Stížnost stěžovatelů proti usnesení městského soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Po přezkoumání věci shledal, že městský soud při stanovení výše odměny zmocněnkyně za jeden úkon právní služby u některých poškozených pochybil v neprospěch vedlejšího účastníka. Konstatoval, že v případě poškozené V. A. měla být postupem podle § 10 odst. 5, věty za středníkem, s odkazem na § 7 bod 5 advokátního tarifu správně stanovena odměna zmocněnkyně za jeden úkon právní služby ve výši 2 260 Kč (nikoliv 3 100 Kč, jak městský soud chybně dovodil), v případě poškozeného V. A. ve výši 1 860 Kč (nikoliv 3 100 Kč, jak městský soud chybně dovodil) a v případě poškozeného M. P. postupem podle § 10 odst. 5, věty před středníkem, s odkazem na § 7 bod 4 advokátního tarifu ve výši 1 500 Kč (což městský soud učinil správně). U poškozené nezletilé M. P. městský soud podle krajského soudu správně vyšel v souladu s § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, tudíž výše odměny činí s odkazem na § 7 bod 5 advokátního tarifu částku 3 100 Kč. Zmíněná pochybení městského soudu však krajský soud z důvodu zákazu reformationis in peius nemohl již napravit.
5. Městský soud rovněž podle krajského soudu postupoval správně, rozlišoval-li v souladu s ustálenou judikaturou, zda určitý úkon právní služby společné zmocněnkyně byl učiněn ve prospěch jen jednoho poškozeného nebo ve prospěch všech poškozených. Zdůraznil, že u úkonů právní služby poskytnutých ve prospěch všech poškozených současně, a to ve stejném čase a na stejném místě, když navíc šlo o prakticky totožné nároky poškozených, je třeba přiznat odměnu za jeden úkon právní služby bez aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to bez ohledu na počet zastoupených poškozených (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3118/20 či ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2229/23 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle něhož by se při určení odměny zmocněnce poškozených mělo vycházet z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu pouze u poškozených s přiznanou náhradou nemajetkové újmy vyšší než 50 000 Kč, zatímco u ostatních poškozených by měl být aplikován § 10 odst. 5, poslední věta za čárkou advokátního tarifu. Tvrdí, že danou "dvojjakost" krajský soud náležitě neodůvodnil a že se blíže nezabýval ani nepřiznaným úkonem za sepis písemného podání soudu ze dne 29. 6. 2023. Za chybné považují stěžovatelé i dělení úkonů právní služby na samostatné a společné s tím, že ve svém důsledku vede k neodůvodněnému snížení přiznané odměny zmocněnce. Nebylo podle nich zohledněno, že uplatňovali rozdílné výše požadovaných náhrad nemajetkové újmy a měli k zesnulé individuální a odlišný osobní vztah, takže i její ztrátu vnímali v různých sférách svého života odlišně úkorně. Svévolné vyloučení aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu a § 10 odst. 5 advokátního tarifu, ve spojení s § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a použití jiných postupů či nepřiléhavých ustanovení pro zjištění tarifní hodnoty a určení ceny jednoho úkonu právní služby, v daném případě podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, používající náhradní tarifní hodnotu 50 000 Kč, navíc rozdílným způsobem u různých poškozených, představuje podle stěžovatelů libovůli stojící v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Adhezní řízení, byť nesporně představuje součást trestního řízení, vykazuje značná specifika, jež jej od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v § 154 trestního řádu, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Přitom je ve smyslu § 154 odst. 1 trestního řádu třeba hodnotit jak potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, tak i přiměřenost výše sazby za úkon, jakož i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich případný dopad na odsouzeného.
10. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21 , ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 či ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)] plně akceptuje, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud přitom není s ohledem na svoje ústavní vymezení (čl. 83 Ústavy) povolán k přezkumu toho, zda některý úkon právní služby učiněný v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti je třeba připomenout, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Důvodem zásahu Ústavního soudu může být až, je-li příslušné rozhodování zatíženo prvkem libovůle (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 2106/23 ).
11. Pochybení takové povahy ale v dané věci zjištěno nebylo, neboť z napadených rozhodnutí je patrno, z jakých důvodů soudy odměnu a náhradu hotových výdajů zmocněnkyně stanovily ve stěžovateli napadené výši, a ani z věcného hlediska nelze soudní závěry označit za očividně nepřiměřené (tzv. extrémní).
12. Krajský soud řádně a srozumitelně vysvětlil, proč nepřisvědčil požadavku stěžovatelů na odměnu za úkon právní služby "sepis doplňujícího vyjádření na výzvu soudu dne 29. 6. 2023". Zdůraznil, že jde prakticky o tentýž úkon právní služby, který byl zmocněnkyní za poškozené učiněn již dříve, za který byla řádně přiznána odměna, navíc nešlo o reakci na výzvu soudu, jak stěžovatelé, resp. jejich zmocněnkyně uvádí.
13. Jde-li o námitky týkající se výpočtu odměny zmocněnkyně, Ústavní soud připomíná, že povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti (§ 154 odst. 1 trestního řádu). Tím, komu je uložena, je odsouzený pachatel trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě nepřiměřeně umocněn. Jinými slovy, je tak třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti (srov. např. nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1033/21 ).
14. Krajský soud správně poukázal na to, že v případě majetkové škody je tarifní hodnota podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu dána částkou 10 000 Kč, avšak byla-li poškozenému soudem přisouzena vyšší částka, považuje se za tarifní hodnotu takto soudem přiznána peněžitá částka. U nemajetkové újmy je podle ustálené judikatury tarifní hodnota v případech, kdy poškozenému byla soudem přiznaná vyšší částka než 50 000 Kč, stanovena paušální částkou 50 000 Kč [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 (publikováno pod č. 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), ve kterém Nejvyšší soud stanovil, že odměna advokáta u věcí náhrad nemajetkové újmy se vypočte z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč, a to za analogického použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu]. Krajský soud dospěl k závěru, že by se z hlediska sjednocení justiční praxe mělo stejným způsobem postupovat i v trestním řízení.
15. Uvedený závěr krajského soudu považuje Ústavní soud za logický (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2214/23 či usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 aj.). Předmětem adhezního řízení je náhrada újmy jakožto soukromoprávního nároku poškozeného, navíc v dané souvislosti nelze přehlížet ani vzájemnou vyváženost odměn zmocněnců a obhájců, kteří poskytují právní služby svým klientům v téže trestní věci. Ústavní soud nemá proto žádných námitek proti postupu krajského soudu, jenž při stanovení odměny za jeden úkon právní služby u stěžovatelů s přiznanou náhradou nemajetkové újmy vyšší než 50 000 Kč vycházel z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč za analogického použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
16. Považují-li stěžovatelé za chybné dělení úkonů právní služby na samostatné a společné, ani v tom jim nelze přisvědčit. Krajský soud řádně odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případě jednoho zmocněnce více poškozených osob v jednom trestním řízení je třeba vždy vyvažovat mezi oprávněnými zájmy těchto poškozených na náhradu jejich nákladů trestního řízení vzniklých v souvislosti s přibráním zmocněnce a oprávněným zájmem odsouzeného neplatit na náhradě těchto nákladů částku nepřiměřenou úsilí, které zmocněnec poškozených v jejich prospěch vynaložil [viz např. nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39), usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. 4103/18 či ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 198/23 aj.].
17. Ústavní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že městský soud nepochybil, pokud v souladu s ustálenou judikaturou u jednotlivých úkonů právní služby zmocněnkyně rozlišoval, zda určitý úkon právní služby společného zmocněnce byl učiněn ve prospěch jen jednoho poškozeného nebo ve prospěch všech poškozených. U samostatných úkonů právní služby vykonaných společnou zmocněnkyní (převzetí a příprava právního zastoupení, uplatnění nároku poškozených na náhradu vzniklé újmy v trestním řízení, další porady u jednotlivých poškozených, sepis odvolání poškozených) přiznal u každého z poškozených náhradu v plné výši podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu (tj. jejího snížení o 20 %).
U úkonů právní služby poskytnutých ve prospěch všech poškozených současně, a to ve stejném čase a na stejném místě, když navíc šlo o prakticky obdobné nároky poškozených, přiznal odměnu za jeden úkon právní služby bez aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu, a to bez ohledu na počet zastoupených poškozených (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1137/19 , ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1161/19 aj.). Je zřejmé, že účtovala-li si zmocněnkyně při zastupování celkem čtyř poškozených odměnu za každého z nich zvlášť, byť šlo prakticky o obdobné nároky, bylo třeba zvážit udržitelnost takového jejího postupu z hlediska principů profesní etiky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1161/19 ), což rozhodující soudy správně učinily.
18. Ústavní soud dospěl po posouzení věci k závěru, že městský soud i krajský soud v napadených usneseních povinnosti řádného odůvodnění svých závěrů plně dostály, a to včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu