Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou, sídlem Křížkova 479/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2023 č. j. 6 Tdo 332/2023-6158, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2022 č. j. 13 To 55/2022-6017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. září 2021 sp. zn. 5 T 61/2010, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
O odvolání stěžovatele a dalších spoluobviněných rozhodl Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je zamítl. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a řádně se nevypořádaly s provedenými důkazy, které nesprávně hodnotily. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy existuje podle stěžovatele extrémní rozpor zakládající protiústavnost napadených rozhodnutí. Obecné soudy vadně hodnotily stěžovatelem sepsanou publikaci s názvem "X". Nalézací soud de facto převzal nesprávné hodnocení zmíněné publikace znalcem, aniž by se sám s obsahem knihy seznámil.
Znalec není literárním kritikem, a tudíž mu nenáleží hodnotit jakékoliv literární dílo. Literární interpretace je obor literární vědy. Jakákoliv interpretace díla ze strany jiné osoby, než je sám autor nemůže postihnout smysl díla zcela totožně jako autor. Význam, který knize X přiřkl znalec, je vzdálený skutečnému významu. Z obsahu knihy vyplývá autorův distanc od myšlenek nacionálního socialismu. Tím, že obecné soudy převzaly vadné hodnocení neadekvátních závěrů znalce, došlo i k vyvození nesprávných právních závěrů.
Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že by byl usvědčován zajištěnými odposlechy, neboť v těchto o vylepování samolepek nebyla řeč. Z odposlechů vyplynulo pouze tolik, že se měl stěžovatel v době konání vylepování samolepek s někým sejít. Z ničeho však nevyplývá, že by se do samotného vylepování měl stěžovatel též zapojit. Stěžovatel i obviněný L. se shodli, že stěžovatel se měl k akci připojit pouze coby amatérský právník a finanční poradce. Za nastalé důkazní situace má stěžovatel za to, že měl být v jeho věci aplikován princip presumpce neviny a z něj vyplývající zásada in dubio pro reo.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 260 trestního zákona, Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str.
41).
Namítá-li stěžovatel, že ze zajištěných odposlechů nevyplývá, že by se s někým domlouval na vylepování samolepek, lze jej odkázat na odst. 185 a násl. rozsudku nalézacího soudu, z něhož vyplývá vzájemné informování účastníků vylepovací akce o tom, že již došly samolepky a účastníci se domlouvali na konkrétním dnu a účasti jednotlivých osob, kdy tyto v podstatě věděly, co bude obsahem jejich setkání a šlo jen o synchronizaci jejich postupu. Stěžovatel se ve své podstatě snažil přesvědčit obecné soudy o tom, že se ocitl společně s dalšími osobami (srov. odst. 186 rozsudku nalézacího soud) na akci o níž vlastně nic nevěděl. Tato argumentace je však s ohledem na způsob koordinování akce a prostředí, v němž se stěžovatel pohyboval (neonacistické koncerty, sraz pravicových radikálů v Drážďanech) nevěrohodná a obecným soudů nelze vytknout, že takovým tvrzením neuvěřily.
Pokud stěžovatel namítá, že znalec není literárním kritikem a tudíž mu nenáleží hodnotit jakékoliv literární dílo, potom přehlíží, že literární kritik a znalec hodnotí publikaci každý z odlišného úhlu pohledu. Od literárního kritika patrně nelze očekávat, že by měl být nutně schopen rozeznat, zda dílo interpretuje ideje národního socialismu či nikoliv. To náleží právě znalci, který se danou problematikou odborně zabývá a o jehož znalost věci se obecné soudy ve svých rozhodnutích opřely.
Ke stěžovatelem vznesené námitce nedodržení presumpce neviny, resp. porušení zásady in dubio pro reo lze konstatovat, že při respektování těchto zásad musí být v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08
(N 7/52 SbNU 73), nebo nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09
(N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05
(N 167/42 SbNU 407)].
Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že jeden z důkazů je pravdivý, že jeho věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá.
Uvedené nastalo právě v případě stěžovatele. Ústavní soud totiž neshledal, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů obecnými soudy tvrdí stěžovatel. Naopak, obecné soudy ve svých rozhodnutích ve věci přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům.
Odůvodnění obou rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek, který se opírá o skutečnosti svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu