Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti obchodní společnosti VIZOPOL s. r. o., sídlem čtvrť A. Háby 915, Vizovice, zastoupené JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem, sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2022, č. j. 6 Afs 403/2020-63, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2020, č. j. 62 Af 76/2019-66, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Zlínský kraj (dále jen "finanční úřad") neuznal v napadených rozhodnutích blíže specifikovaný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), který stěžovatelka uplatnila jednak u dodávky hraček a reklamních předmětů a jednak u poskytování služeb přepravy a obchodního zastoupení. Na základě toho finanční úřad dodatečnými platebními výměry doměřil stěžovatelce DPH. Následně Odvolací finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky a potvrdilo dodatečné platební výměry. Orgány daňové správy dospěly k závěru, že jde-li o dodávku hraček a reklamních předmětů, stěžovatelka neunesla důkazní břemeno a neodstranila pochybnosti ohledně dodavatelů zboží a rozsahu, v němž bylo dodáno. U poskytování služeb přepravy a obchodního zastoupení nebyly rovněž podle orgánů daňové správy odstraněny pochybnosti o jejich faktickém uskutečnění v deklarovaném rozsahu a deklarovaným dodavatelem.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl, neboť přisvědčil závěrům Odvolacího finančního ředitelství, že byly dány důvodné pochybnosti o dodavatelích a odběratelích zboží, kdy stěžovatelka ani neunesla důkazní břemeno ohledně faktického uskutečnění předmětného plnění. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou.
5. Stěžovatelka dále namítá porušení práva na přístup k soudu postupem Nejvyššího správního soudu, který nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení předběžné otázky, jak jej o to stěžovatelka žádala.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
10. K tvrzení stěžovatelky, že rozsah přijatého plnění vyplývá přímo z obsahu daňových dokladů, Ústavní soud předně odkazuje na to, co uvedl již krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. "Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. I když tak daňový subjekt učiní a předloží formálně bezvadné účetní doklady, správce daně může ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu vyjádřit pochybnosti týkající se věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným (bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu).
11. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 92 odst. 5 daňového řádu. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně je přitom ústavně konformní, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní. Navíc vychází ze zásady, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo ji tvrdí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05 , dostupný též na http://www.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
12. Ohledně samotného hodnocení provedených důkazů správními orgány a obecnými soudy je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny.
13. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy správní soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), sp. zn. III. ÚS 166/95
(N 79/4 SbNU 255), sp. zn. II. ÚS 182/02
(N 130/31 SbNU 165), sp. zn. II. ÚS 539/02
(N 131/37 SbNU 653), sp. zn. I. ÚS 585/04
(N 143/38 SbNU 117)].
14. Jestliže správní orgány a posléze i soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování a tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn co do výsledku proces dokazování zpochybnit, zejména ne na základě jiného (vlastního nebo stěžovatelem předestřeného) hodnocení důkazů (usnesení sp. zn. III. ÚS 3100/10 ze dne 30. 11. 2011).
15. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč se ztotožnil se závěrem správce daně a krajského soudu, že stěžovatelka nedostála své důkazní povinnosti a nemohl jí tak být uznán jí uplatňovaný nárok na odpočet DPH, resp. že se stěžovatelce nepodařilo naplnění předmětných podmínek prokázat. Podle Nejvyššího správního soudu se žádnými důkazními prostředky stěžovatelce nepodařilo prokázat množství dodaného zboží a poskytnutých služeb. Z výpovědí svědků podle Nejvyššího správního soudu toliko plyne, že do skladů mohlo být zboží v podobě hraček a reklamních předmětů dodáno, ale nikoliv rozsah těchto dodávek. Rovněž výpovědi svědků k otázce poskytovaných služeb byly pouze obecné, a tudíž nebylo možno učinit závěr o skutečném rozsahu poskytnutí daných služeb.
16. Respektují-li správní orgány a následně správní soudy při svém rozhodnutí podmínky předvídané zákonem a uvedou, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, není až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud konstatuje, že výše citované úvahy Nejvyššího správního soudu takový extrémní rozpor nepředstavují.
17. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelky ohledně nutnosti iniciovat Nejvyšším správním soudem řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, zatímco položení předběžné otázky spadá pod právo Evropské unie. Na druhou stranu Ústavní soud opakovaně uvedl, že za určitých okolností může nepoložení předběžné otázky v rozporu s právem Evropské unie zapříčinit i porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce; i v takovém případě však referenčním kritériem zůstává ústavní pořádek České republiky (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2553/07 ze dne 15. 2. 2010). Porušením práva na zákonného soudce tedy není každé porušení povinnosti položit předběžnou otázku, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování nesoucí znaky svévole (k podrobnějšímu vymezení těchto pochybení viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011).
18. Z uvedeného je zřejmé, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení předběžné otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud soud současně nedospěje k tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala. V projednávané věci Nejvyšší správní soud dostatečně vysvětlil, proč neshledal právní argumentaci stěžovatelky tvrzenou v kasační stížnosti za důvodnou. Pokud Nejvyšší správní soud neshledal rozpor mezi komunitární úpravou a národním právem, a tudíž ani povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, neboť nevznikly pochybnosti o tom, že výklad a správná aplikace komunitárního práva jsou v této věci naprosto zjevné, nelze z jeho postupu vyvodit zkrácení práva stěžovatelky na zákonného soudce ani dalších jí tvrzených ústavně zaručených práv.
19. S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv doložit nepodařilo.
20. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu