Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Horáka, zastoupeného Mgr. Tomášem Procházkou, advokátem, se sídlem Pobřežní 394/12, 180 00 Praha 8 - Karlín, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Cdo 662/2014-163, a ze dne 21. května 2014, č. j. 29 Cdo 121/2014-164, usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. dubna 2013, č. j. 69 Co 191/2013-87, a ze dne 27. září 2013, č. j. 69 Co 414/2013-131, a usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. ledna 2013, č. j. 9 C 53/2012-73, a ze dne 31. července 2013, č. j. 9 C 53/2012-112, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 28. ledna 2013, č. j. 9 C 53/2012-73, odmítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby žalovaný (soudní exekutor) "upustil od zásahů do práv žalobce" a uvedl všechny záležitosti do původního stavu, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně považoval žalobní petit za zmatečný, nekonkrétní a nevykonatelný [srov. § 42 a § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž žalobce i přes poučení o následcích vady petitu neodstranil.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. dubna 2013, č. j. 69 Co 191/2013-87, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když přisvědčil soudu prvního stupně v závěru o neurčitosti, nesrozumitelnosti a nevykonatelnosti žalobního petitu, a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Následné dovolací řízení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, č. j. 29 Cdo 121/2014-164, zastaveno, neboť žalobce nesplnil podmínku povinného právního zastoupení.
5. Řízení o dovolání vedené pod sp. zn. 29 Cdo 121/2014 bylo zastaveno za situace, kdy žalobce současně s dovoláním podal žádost o ustanovení zástupce pro výše uvedené řízení o dovolání, avšak Okresní soud v Šumperku usnesením ze dne 31. července 2013, č. j. 9 C 53/2012-112, tuto žádost zamítl a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. září 2013, č. j. 69 Co 414/2013-131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání proti posledně označenému usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Cdo 662/2014-163, neboť dovolání neshledal přípustným, protože jednak v rozporu s § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné), a jednak neuváděl důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Z uvedených důvodů nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (k tomu poukázal mj. na důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 ).
sp. zn. III. ÚS 80/96 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 ).
7. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. září 2014 poukázal stěžovatel na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k problematice zastavení dovolacího řízení v případě, že dovolatel není zastoupen advokátem (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSCR 82/2014). S ohledem na citovaný judikát dovozuje, že dovolací soud měl sám v řízení posuzovat, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce dovolateli z řad advokátů. Vzhledem k tomu, že ve stávající věci tak Nejvyšší soud nepostupoval, odepřel stěžovateli spravedlnost při ochraně vlastnického práva, čímž opět došlo k porušení práva na spravedlivý proces.
9. Všechna ústavní stížností napadená usnesení vyplývají ze žalobního návrhu, který byl dle názoru obecných soudů zmatečný, nekonkrétní a nevykonatelný, a proto musel být odmítnut. Přestože Ústavní soud klade důraz na rozhodování a procesní postup soudů, které jsou pokud možno co nejvíc oproštěné od přehnaného formalismu (srov. např. i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 281/04 a další), není možné zcela rezignovat na procesní pravidla. To je mimochodem i mottem citovaného nálezu, neboť jak Ústavní soud konstatuje, "právo na soud, jehož jedním aspektem je právo na přístup k soudu, není absolutní a může podléhat implicitně připuštěným omezením", přičemž "účelem právní úpravy týkající se formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání žaloby, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva."
10. V dané věci obecné soudy odmítly žalobu stěžovatele jako nejasné a nevykonatelné podání [stěžovatel se domáhal, aby žalovaný (soudní exekutor) upustil od zásahů do práv žalobce a uvedl všechny záležitosti do původního stavu]. Přestože byl stěžovatel soudem vyzván k odstranění vad a poučen o následcích nesplnění této povinnosti, neučinil tak, resp. učinil tak způsobem, který nebyl způsobilý k tomu, aby se soud mohl žalobou řádně zabývat. Vedle výše zmiňované snahy o odstranění přepjatého formalismu poukazuje Ústavní soud i na další v civilním řízení se uplatňující zásadu, a tou je zásada odpovědnosti účastníka za ochranu svých práv (vigilantibus iura - nechť si každý střeží svá práva). Pakliže stěžovatel dostal příležitost k odstranění vad a tuto nevyužil, přičemž nelze po obecných soudech požadovat, aby za účastníka řízení formulovaly žalobní petit (takový postup by již překročil meze poučovací povinnosti soudu), nemůže se nyní s úspěchem domáhat zásahu ze strany Ústavního soudu.
11. Co se týče rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání, ani zde neshledává Ústavní soud prostor pro svůj zásah. Stěžovatel se zde odvolává na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení sp. zn. 29 NSCR 82/2014), podle níž by v řízení o žádosti o ustanovení advokáta měl Nejvyšší soud sám přezkoumávat otázku zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva. Lze dát stěžovateli za pravdu v tom, že z ústavní stížností napadeného usnesení, jímž bylo dovolání žalobce proti zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce odmítnuto, explicitně nevyplývá, že by se dovolací soud zabýval shora uvedenou otázkou a v tomto směru si rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, č. j. 29 Cdo 662/2014-163, zasluhuje jistou výtku, avšak ve světle dosavadního průběhu řízení a celkových okolností věci se nejeví Ústavnímu soudu jako účelné a smysluplné rušit toto rozhodnutí. Podstatné pro danou věc je, že stěžovatel byl náležitě poučen o následcích neodstranění vady podání spočívající v nekonkrétnosti a nevykonatelnosti žalobního návrhu. Pokud stěžovatel žádal o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení (vedené pod sp. zn. 29 Cdo 121/2014), dospěly k závěru o zjevné bezúspěšnosti uplatňování práva stěžovatele jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, přičemž tato svoje rozhodnutí řádně odůvodnily, což se pro zachování stěžovatelova práva na spravedlivý proces jeví jako dostačující.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu