Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ostravská těžební, a.s., sídlem Sládkova 1920/14, Ostrava, zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2023 č. j. 33 Cdo 1478/2023-615, výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2022 č. j. 15 Co 144/2022-530 a výroku II rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. února 2022 č. j. 18 C 30/2020-374, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a DIAMO, státní podnik, sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 18 C 30/2020, se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem hornin, které byly zpracovány v "Zařízení na homogenizaci hlušiny za účelem získání kameniva pro stavební účely", nacházejícím se na pozemku p. č. 2042 v k. ú. Hrušov, a které jsou deponovány na pozemcích p. č. 2048, p. č. 2049, p. č. 1092, p. č. 1093 a p. č. 1094/10 v k. ú. Hrušov na ploše vymezené geodetickým plánem č. 20-01-011 ze dne 4. 2. 2020 zpracovaným GAKO-Oblouk s. r. o. geodetické a kartografické práce, ověřený Ing. Vítem Seidlem, úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem (výrok I) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 1 371 765 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I), a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 203 519 Kč k rukám jeho zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením zastavil dovolací řízení (výrok I) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 66 888,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce (výrok II).
5. Ústavní stížností napadené nákladové výroky odůvodnil krajský soud tak, že v podmínkách posuzované věci dospěl volnou úvahou k závěru stanovit výši odměny za právní zastoupení vedlejšího účastníka podle sazeb za úkon právní služby uvedených v advokátním tarifu, jehož aplikaci v této věci oba účastníci na otázku náhrady nákladů za právní zastoupení a datum zahájení řízení legitimně očekávali, jak ostatně vyplývá ze způsobu, jakým účastníci náhradu za své advokátní zastoupení v řízení účtovali. Takto stanovená náhrada pak podle krajského soudu neodporuje pojetí spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky také z hlediska náročnosti právního zastoupení vedlejšího účastníka v této věci. Krajský soud současně v posuzované věci ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neshledal takové okolnosti případu ani poměry účastníků jako důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by procesně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi zcela či zčásti právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal. Nejvyšší soud pak dodal, že s ohledem na specializovanou právní problematiku, která je předmětem tohoto sporu, považuje soud za účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením advokátem.
6. Stěžovatelka zejména (a ve shrnutí) namítá, že se obecné soudy podstatně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, která je postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami zajištěnými personálně i finančně ze státního rozpočtu, není dán důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta. Pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
7. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníku řízení.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že nákladový výrok odpovídá § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že Nejvyšší soud vyšel z výročních zpráv vedlejšího účastníka (jež jsou veřejně dostupné na internetu - viz www.diamo.cz), z nichž vyplývá, že vedlejší účastník (státní podnik) není pro vedení tohoto sporu řádně personálně vybaven. Nejvyšší soud tudíž shledal důvodným, aby výkon svých práv a povinností v tomto řízení (vyvolaném stěžovatelkou) přenesl na advokáta.
9. Krajský soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že výsledky svých úvah o tom, proč nepovažuje spor o vlastnictví k vytříděné částí hornin, v němž se jako otázka předběžná řešila i otázka samotného právního režimu nevytříděné hlušiny na odvale, v judikatuře soudů dříve neřešená, za běžný spor spojený s činností vedlejšího účastníka jako provozovatele odvalu těžebního odpadu, shrnul v bodě 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž rovněž uvedl, že současně spor hodnotil jako právně složitý, čemuž odpovídala četnost, rozsah i složitost argumentace stran. Tyto skutečnosti pak označil za důvody, pro které nepovažoval advokátní zastoupení vedlejšího účastníka za neúčelné k hájení jeho práv v řízení před soudy ve smyslu § 137 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady spojené s účastí zaměstnance vedlejšího účastníka u jednání soudů nebyly vedlejším účastníkem v rámci náhrady nákladů řízení účtovány.
10. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na bod 83 odůvodnění svého rozsudku a body 38 až 43 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu.
11. Vedlejší účastník ve svém vyjádření nejprve uvedl, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta, jelikož stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, resp. se jich vlastním procesním úkonem vzdala, a že stěžovatelka v podaném dovolání neuvedla dovolací důvody vztahující se k nákladům řízení, na které se vztahuje podaná ústavní stížnost. Dále uvádí, že je státním podnikem s celostátní působností a není pro něj možné své interní kapacity právně vzdělaných zaměstnanců 100% alokovat jen pro důvody někdy až frivolních nároků stěžovatelky. V této konkrétní situaci tak byla volba právního zastoupení profesionálním advokátem na místě, ba co víc, jedinou správnou volbou v souladu s povinností jednat s péčí řádného hospodáře podle § 12a zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastník je toho názoru, že přiznání nákladů řízení bylo dostatečně odůvodněné. Stěžovatelka zahájila několikero soudních řízení proti vedlejšímu účastníkovi, které dosahují "prozatím" částky cca 1,5 mld. Kč vč. příslušenství. Samotné zaměstnání několika osob právního vzdělání není dostatečným důvodem pro nepřiznání nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, jelikož zaměstnanci právního vzdělání zajišťují chod celého podniku s celostátní působností. Nadto jsou spory vyvolané stěžovatelkou rozsáhlé, jejich problematika je úzce specializovaná a velmi komplexní. Zastoupení kvalifikovaným advokátem je tak podle vedlejšího účastníka více než na místě.
12. Soudce zpravodaj zaslal výše rubrikovaná vyjádření stěžovatelce k replice, ta v ní setrvala na své právní argumentaci uvedené v ústavní stížnosti a doplnila ji o řadu tvrzení a též listin, ze kterých podle stěžovatelky vyplývá, že vedlejší účastník má zřízen samostatný organizační útvar pro řešení právní agendy jak na úrovni generálního ředitelství (Odbor právní a organizační), tak na úrovni Odštěpného závodu Odra. Tento organizační útvar pak není jen pasivním příjemcem žalob a výzev činěných stěžovatelkou a dalšími obchodními partnery či jinými osobami, nýbrž zcela samostatně tyto žaloby i připravuje a podává, a to i proti stěžovatelce. To stěžovatelka osvědčuje např. řízením vedeným u okresního soudu pod sp. zn. 22 C 377/2021, v němž se vedlejší účastník na stěžovatelce domáhá vyklizení pozemků v sousedství Úložného místa těžebního odpadu (ÚMTO) Odval Heřmanice, přičemž žaloba je založena mj. právě na právním hodnocení vlastnického režimu hlušinového materiálu uloženého na těchto pozemcích. Žalobu ve věci pak za vedlejšího účastníka připravil a podal vedoucí právního odboru Odštěpného závodu Odra JUDr. Zbyněk Bidziński, který se za vedlejšího účastníka účastnil i všech jednání obecných soudů v řízení dotčeném nynější ústavní stížností. Jestliže byl vedlejší účastník schopen aktivně a kvalifikovaně hájit svá práva před soudem bez využití služeb advokáta ve věci hlušiny uložené mimo území ÚMTO Odval Heřmanice, tím spíše byl schopen samostatně kvalifikovaně hájit svá práva před soudem ve věci hlušiny uložené přímo na území ÚMTO. Tuto repliku následně ještě doplnila svým dalším přípisem.
13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
14. K tvrzené nepřípustnosti ústavní stížnosti ze strany vedlejšího účastníka nutno uvést, že původní ústavní stížnost stěžovatelky proti nákladovým výrokům napadených rozsudků krajského a okresního soudu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2023
sp. zn. I. ÚS 3609/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) s odůvodněním, že "I kdyby nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, po jeho skončení bude mít možnost podat ústavní stížnost novou, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak bude věcně projednatelná Ústavním soudem a lhůta k jejímu podání se bude i ve vztahu k uvedenému výroku rozsudku krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu bez ohledu na to, jakým způsobem bude o dovolání rozhodnuto (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 2016/13
)." Ústavní soud tedy není oprávněn odmítnout tuto novou ústavní stížnost stěžovatelky pro opožděnost (a to i přesto, že Nejvyšší soud zastavil dovolací řízení z důvodu zpětvzetí dovolání stěžovatelkou), neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatoval-li Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 4. 2023
sp. zn. I. ÚS 3609/22
, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn shledat, že nynější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
15. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
16. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
17. Ústavní soud se k rozhodování ve věcech nákladů řízení staví zdrženlivě a podrobuje je toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Nicméně je toto rozhodování nedílnou součástí soudního řízení jako celku [viz např. nález ze dne 2. 5. 2002
sp. zn. III. ÚS 455/01
(N 57/26 SbNU 113)].
18. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li, že došlo k porušení práva na soudní ochranu nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nálezy ze dne 30. 4. 2008
sp. zn. III. ÚS 1817/07
(N 81/49 SbNU 177) a ze dne 21. 3. 2006
sp. zn. II. ÚS 259/05
(N 65/40 SbNU 647)]. Zásah Ústavního soudu je proto namístě pouze tehdy, je-li rozhodovací proces stižen tzv. kvalifikovanými vadami [viz k tomu nález ze dne 10. 4. 2014
sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)].
19. Rozhodování o nákladech řízení je však také nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty práva na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení. Z hlediska ústavních kautel hlavy páté Listiny může náhrada nákladů řízení nabýt ústavněprávního významu například tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle či svévole, nebo bylo-li rozhodováno v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Takové pochybení však v nyní posuzované věci zjištěno nebylo.
20. Z napadených výroků a z jejich odůvodnění vyplynulo, že obecné soudy přiznaly náhradu nákladů za řízení před obecnými soudy vedlejšímu účastníku, a to podle § 142 odst. 1 o. s. ř. na základě kritéria úspěchu ve věci.
21. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy je vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu vázán rovněž Ústavní soud. V této souvislosti je významné, že jeho ustálená judikatura v oblasti nákladových výroků je založena na právním názoru vyjádřeném zejména nálezem ze dne 9. 10. 2008
sp. zn. I. ÚS 2929/07
(N 167/51 SbNU 65), na který navázaly např. nálezy ze dne 17. 8. 2009
sp. zn. I. ÚS 1452/09
(N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009
sp. zn. IV. ÚS 1087/09
(N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010
sp. zn. IV. ÚS 3243/09
(N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010
sp. zn. III. ÚS 1180/10
(N 194/58 SbNU 715), ze dne 9. 12. 2010
sp. zn. II. ÚS 1215/10
(N 246/59 SbNU 507), ze dne 10. 5. 2017
sp. zn. III. ÚS 532/17
či ze dne 2. 1. 2019
sp. zn. IV. ÚS 1447/18
ze dne (N 1/92 SbNU 9). Tato judikatura vychází z teze, podle které je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto učiní, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Je-li předmětem sporu právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat zastupování státu advokátem, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
22. Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010
sp. zn. III. ÚS 2984/09
(N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012
sp. zn. II. ÚS 2396/09
(N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013
sp. zn. II. ÚS 376/12
(N 45/68 SbNU 449)], vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn.
I. ÚS 4229/12
(N 102/69 SbNU 691)] i na Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013
sp. zn. I. ÚS 3344/12
(N 129/70 SbNU 193)], či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014
sp. zn. IV. ÚS 474/13
(N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014
sp. zn. I. ÚS 2310/13
(N 35/72 SbNU 401) zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší. Tyto závěry lze bezpochyby vztáhnout též na státní podniky, což ostatně (v obecné rovině) nevylučují v napadených rozhodnutích ani obecné soudy.
23. Lze tedy shrnout, že nerespektovaly-li by obecné soudy právní názor Ústavního soudu vymezující ústavně konformní pravidla výkladu ustanovení občanského soudního řádu o účelu a pravidlech pro přiznání nákladů řízení právního zastoupení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva státu (in concreto státního podniku), aniž by odůvodnily, proč v posuzovaném případě jsou dány zcela výjimečné okolnosti pro odchýlení se od právního názoru Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy), porušily by právo účastníka řízení na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny.
24. Nicméně obecné soudy v posuzované věci právě důsledně odůvodnily, v čem takovéto důvody zvláštního zřetele spatřují. Podle Ústavního soudu lze aprobovat tezi obecných soudů, že předmět a hodnota tohoto sporu, tj. otázka vlastnictví hornin v částce 26 623 642 Kč, která představuje zjištěnou hodnotu zásob kameniva sporné hlušinové sypaniny, se vymyká běžné činnosti vedlejšího účastníka, když vedlejší účastník je organizací, jež provádí především zahlazování následků hornické činnosti, které zahrnuje likvidační, sanační a rekultivační práce v areálech provozů a zařízení spojených s těžbou a úpravou nerostů a jinou průmyslovou činností, zmírnění ekologických škod způsobených touto činností a správu a údržbu břemen s tím spojených na území České republiky. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce v tom ohledu, že otázka právního režimu (vlastnického práva) hlušiny na odvalu je právní otázkou, kterou by byl vedlejší účastník nucen pravidelně řešit, když řešení této otázky nutně netvoří přímo základ jeho běžné agendy. Krajský soud se mimo jiné v bodech 38 a 39 pečlivě zabýval specifiky posuzované věci a dospěl-li k závěru o účelnosti zastoupení vedlejšího účastníka advokátem, jde o situaci (v souladu s judikaturou Ústavního soudu) sice zcela výjimečnou, ale v konturách posuzované věci podle Ústavního soudu akceptovatelnou. Fakt, že vedlejší účastník má zřízen samostatný organizační útvar pro řešení právní agendy jak na úrovni generálního ředitelství, tak na úrovni Odštěpného závodu Odra, a že v jiných věcech bývá vedlejší účastník zastoupen svými zaměstnanci, jmenovitě vedoucím právního odboru JUDr. Zbyňkem Bidzińskim, na uvedeném nemůže nic vzhledem ke specifičnosti posuzované věci změnit.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu