Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., t. č. ve Věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem, sídlem Sokolovská 87/95, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2025 č. j. 11 Tdo 349/2025-773, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2024 č. j. 15 To 85/2024-649 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. srpna 2024 č. j. 57 T 6/2024-581, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněného P. T.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let.
3. K podaným odvoláním obviněných byl ohledně stěžovatele shora specifikovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušen ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu byl stěžovatel při nezměněném výroku o vině odsouzen podle § 283 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 80 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu se podává, že ke zrušení výroku o trestu došlo toliko z důvodu formálního pochybení, kdy o způsobu výkonu trestu nemělo být rozhodnuto podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, nýbrž podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku. Dané formální pochybení se však nikterak nepromítlo do nově vyměřovaného trestu.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že coby občan ukrajinské národnosti sdělil orgánům činným v trestním řízení, že neovládá český jazyk a požaduje podstatné listiny přeložit do ukrajinského jazyka, avšak nebylo mu vyhověno. Neměl tak možnost seznámit se s podstatnými listinami přípravného řízení a s výsledky vyšetřování. K tomu odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2551/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 993/07 .
6. Dále od počátku trestního řízení namítá nesprávný postup soudů, nesprávné posouzení skutkového a právního stavu věci, porušení právní jistoty a vybočení z ustálené rozhodovací praxe, což vyústilo v porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že v řízení provedené nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec důkazů svědčících o jeho vině, naopak je toho mínění, že jeho vina nebyla v řízení prokázána a že závěry rozhodujících soudů jsou postaveny na nesprávných základech skutkových i právních, resp. že mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je dán extrémní nesoulad. Uložený trest pak považuje za nepřiměřeně přísný s tím, že soudy nezohlednily jeho osobní poměry, dosavadní život a jeho nevědomost při jednání. V této souvislosti tvrdí, že celou situaci naplánoval spoluobviněný P. T.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Tvrdí-li stěžovatel, že od počátku trestního stíhání neměl možnost seznámit se s podstatnými listinami a s výsledky vyšetřování, neboť neměl tlumočníka, ani důležité listiny nebyly přeloženy do ukrajinštiny, nelze mu přisvědčit. Ústavní soud z vyžádaného trestního spisu městského soudu zjistil, že stěžovatel danou námitku uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti, proto obecné soudy vinou stěžovatele neměly příležitost se s touto námitkou vypořádat. Z uvedeného důvodu Ústavní soud k těmto námitkám jako tzv. materiálně nepřípustným nepřihlíží [srov. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14
(N 163/82 SbNU 565), usnesení ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 316/20 či usnesení ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2625/22 ].
10. Ústavní soud nad rámec uvedeného pro úplnost dodává, že stěžovatel na počátku trestního stíhání požádal o písemný překlad dokumentů uvedených v § 28 odst. 2 trestního řádu (viz č. l. 87 spisu městského soudu). Usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 9. 2023 bylo přeloženo do ukrajinského jazyka a doručeno stěžovateli dne 11. 10. 2023 (viz č. l. 5 - 9 spisu městského soudu). Stěžovatel při vazebním zasedání konaném dne 13. 9. 2023 uvedl, že poučení porozuměl, že bude vypovídat a že česky rozumí docela dobře s tím, že v případě potřeby využije přítomné tlumočnice (viz č. l.
44 spisu městského soudu). U vazebního zasedání dne 29. 2. 2024 (viz č. l. 54, 55 spisu městského soudu) stěžovatel výslovně uvedl, že vypovídat bude, česky rozumí a nežádá překlad usnesení do jazyka ukrajinského (viz č. l. 56, 57 spisu městského soudu). Následná obžaloba ze dne 26. 4. 2024 byla přeložena do ukrajinského jazyka (viz č. l. 54, 55 spisu městského soudu). U hlavního líčení konaného u městského soudu dne 10. 6. 2024 stěžovatel k dotazu předsedy senátu, zda mu bude postačovat tlumočení do ukrajinského jazyka, případně zda rozumí česky, odpověděl ano (viz č. l.
430 spisu městského soudu). Tlumočnice byla přitom u tohoto hlavního líčení přítomna, stejně jako u hlavního líčení konaného dne 11. 6. 2024, na jehož konci stěžovatel výslovně uvedl, že netrvá na přítomnosti tlumočníka při příštích hlavních líčeních (viz č. l. 444 spisu městského soudu). U hlavního líčení konaného dne 20. 8. 2024 stěžovatel výslovně prohlásil, že nepožaduje překlad rozsudku ani usnesení o ponechání ve vazbě (viz č. l. 565 spisu městského soudu). Stejně tak u veřejného zasedání vrchního soudu dne 29.
11. 2024 stěžovatel k dotazu předsedy senátu uvedl, že česky rozumí dobře a že tlumočit není třeba (viz č. l. 643 a násl. spisu městského soudu). K dotazu soudu také výslovně sdělil, že nepožaduje překlad rozhodnutí do ukrajinského jazyka (viz č. l. 646 spisu městského soudu).
11. Za stavu, kdy stěžovatel prokazatelně v průběhu trestního řízení k dotazu soudů opakovaně výslovně prohlásil, že nepotřebuje a nepožaduje tlumočení do ukrajinského jazyka ani překlad dalších rozhodnutí do ukrajinského jazyka, by bylo možno jen stěží vytýkat rozhodujícím soudům, že překlad listin, které navíc stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nespecifikuje, nevyhotovily.
12. Irelevantní jsou pak také obecné výhrady stěžovatele, v rámci kterých bez bližší konkretizace namítá nesprávný postup soudů, nesprávné posouzení skutkového a právního stavu věci či extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti neuvádí žádný relevantní (natožpak ústavněprávní) argument. Za této situace Ústavní soud nemá, co by napadeným rozhodnutím vytkl.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatele, povinně zastoupeného advokátem, stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, na základě které by teprve Ústavní soud mohl předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti vyhovět. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto samotného stěžovatele (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2535/21 ).
14. Jinými slovy aby byla ústavní stížnost důvodná, nepostačuje rozhodnutí obecných soudů pouze napadnout s odkazem na standardy řádného a spravedlivého procesu. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadených rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Pokud ale stěžovatel žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 85/24 či ze dne 14. 1. 2025 sp. zn. II. ÚS 3093/24 ).
15. Jde-li o uložený trest, který stěžovatel považuje za nepřiměřeně přísný, ani v tomto výroku Ústavní soud neshledal nic neústavního. Námitka vůči uloženému trestu je obecná a bez patřičného rozvedení. Stěžovateli byly uloženy tresty odnětí svobody a vyhoštění. Trest odnětí svobody byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, přičemž vzhledem k následkům a povaze stěžovatelova jednání lze jen těžko takový trest považovat za nepřiměřeně přísný. Stejně tak trest vyhoštění byl uložen v souladu se zákonem. V tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se s námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody i s námitkou, že trest vyhoštění je takovým druhem trestu, který zákon v případě stěžovatele nepřipouští, řádně a dostatečně vypořádal (viz body 78. - 97. usnesení Nejvyššího soudu).
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu