11 Tdo 349/2025

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání obviněných 1. P. T., t. č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha – Pankrác, a 2. V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2024, sp. zn. 15 To 85/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 6/2024, t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 57 T 6/2024-581, byl obviněný P. T. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem I.) a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jednání popsané pod bodem II.).

2. Za jednání popsané ve výrokové části výše citovaného rozsudku a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 9 T 34/2024 (který nabyl právní moci dne 6. 8. 2024) byl obviněný P. T. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Vyjma toho byl obviněnému podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře dvou let, to vše za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 6. 2024, č. j. 9 T 34/2024-296, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Současně Městský soud v Praze podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodl o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci, konkrétně movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku (zahrnujících omamné a psychotropní látky a věci související s neoprávněným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami).

4. Týmž rozsudkem Městského soudu v Praze byl uznán vinným rovněž obviněný V. M. a to zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl tomuto obviněnému soudem prvního stupně podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let.

5. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 57 T 6/2024-581, podali obviněný P. T. a V. M. odvolání, jímž oba napadli výrok o vině i výrok o trestu. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2024, č. j. 15 To 85/2024-649, tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o uložených trestech a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř.

rozhodl, že při nezměněném výroku o vině obou obviněných zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (bod I. napadeného rozsudku) a při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v případě obviněného P. T. (bod II. napadeného rozsudku), odsoudil obviněného P. T. za projednávanou trestnou činnost a za sbíhající se přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. a), c) tr.

zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 9 T 34/2024 (který ve vztahu k jeho osobě nabyl právní moci dne 6. 8. 2024), podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Naproti tomu obviněného V. M. odvolací soud podle § 283 odst. 3 tr.

zákoníku nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně tomuto obviněnému podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky ve výměře osmi let. Vyjma toho Vrchní soud v Praze podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k obviněnému P. T. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 6. 2024, č. j. 9 T 34/2024-296, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku dále obviněnému T. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu ve výměře dvou let. Naproti tomu v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek městského soudu nedotčen.

6. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze se obvinění V. M. a P. T. shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že:

/I. oba obvinění společně dne 10. 9. 2023 v blíže nezjištěné době nejméně od 13:30 hod. do 19:00 hod. na adrese XY, Praha XY, v prostorech areálu mycí linky XY, neoprávněně bez povolení ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, společně nakládali s metamfetaminem ve dvou sáčcích s přítlačným uzávěrem, v celkovém množství 917 gramů, o koncentraci 79,1 %, což odpovídá 725,34 gramů metamfetaminu base, který V. M. z přesně nezjištěného místa přivezl na mycí linku motorovým vozidlem tov. zn. Seat Leon, reg. zn. XY, černé barvy, a který látku následně předal P. T., načež se ji P. T. snažil prodat pracovníkům mycí linky M. H., a M. P., kteří ji však odmítli koupit, a současně očekával příjezd dalšího kupce, zřejmě J. Š., zatímco V. M. čekal na platbu, když před příjezdem policejní hlídky obviněný P. T. metamfetamin schoval za pomoci V. M. do zavazadlového prostoru motorového vozidla tov. zn. Seat Leon, kde byl zajištěn,

přičemž metamfetamin, je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v souladu s ustanovením § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů,

II. obviněný P. T. sám dne 23. 1. 2024 v době od 06:56 hod. do 07:00 hod. řídil po silniční pozemní komunikaci v obci XY přes ulice XY, XY, XY osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW X4, reg. zn.: XY, když následně byl v 07:00 hod. v tomto vozidle zastaven v ulici XY před domem č. p. XY policejní hlídkou, přičemž dané vozidlo řídil, přestože si byl vědom, že mu byl rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, č. j. MHMP 1975974/2023, ze dne 21. 9. 2023, které nabylo právní moci dne 5. 10. 2023, uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu deseti měsíců.

II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim

7. Proti výše citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2024, č. j. 15 To 85/2024-649, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 57 T 6/2024-581, podali oba obvinění mimořádný opravný prostředek.

8. Obviněný P. T. podal proti shora uvedeným rozhodnutím soudů nižších stupňů rozsáhlé dovolání, které prostřednictvím své obhájkyně zaměřil proti výroku o vině skutkem popsaným pod bodem I. a v návaznosti na to i do výroku o uloženém trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků projednávaného trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

9. V rámci svého dovolání obviněný nejprve poznamenal, že Městský soud v Praze v rámci procesu dokazování provedl výpověď svědka M. H. postupem podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., a to přesto, že byla realizována v době, kdy tomuto dovolateli nebylo sděleno obvinění (šlo o dobu tří měsíců). Po sdělení obvinění již tento svědek nebyl ve vztahu k dovolateli opětovně vyslechnut, ačkoli tomu nebránila žádná objektivní skutečnost. Procesní dopad takto provedeného důkazu obviněný označil za nulitní, což potvrdil i Vrchní soud v Praze, který toto pochybení městského soudu procesně napravil. V projednávané věci však došlo i k dalším důkazním pochybením, která již nebyla odvolacím soudem nikterak napravena.

10. K protokolu o ohledání místa činu dovolatel konstatoval, že z jeho obsahu vyplývají pouze skutková zjištění o vině spoluobviněného M. Z obsahu odborného vyjádření z oboru kriminalistiky (na č. l. 224-229) vyplynula nevěrohodnost výpovědi svědka M. H., jehož DNA byla zajištěna na plastovém obalu, který obsahoval bílou krystalickou látku, z čehož je zjevné, že s omamnou látkou manipuloval právě tento svědek. Dovolatelovy otisky části malíčku a DNA byly zajištěny pouze na lahvi na vodu (pocházející z jeho jízdního kola, na kterém přijel na místo činu). Dále jmenovaný dovolatel namítl, že výpověď svědka M. H. je v zásadním rozporu s výpovědí svědka M. P., který byl údajně jeho spolupracovníkem a který po svém příjezdu do areálu mycí linky nemohl vidět „přechovávání“ krystalické látky (toto tvrzení svědka Přibila je rovněž v rozporu s odborným vyjádřením, které potvrdilo pouze stopy DNA náležející svědkovi H.).

11. Následně se dovolatel ohradil proti tvrzení městského soudu, že jeho vinu prokazují výpovědi dvou na místo zavolaných policistů, včetně výpovědi policisty č. 313782 (jehož totožnost je vedena v režimu utajení, dále pouze „policista M.“ nebo „policista v utajení“). Podle jeho názoru tyto výpovědi naopak usvědčují spoluobviněného M., neboť svědci H. a P. žádného policistu neinformovali, že by krystalickou látku (vyjma spoluobviněného M.) nabízel k prodeji i obviněný T. Ohledně policisty „M.“ dovolatel připustil, že jejich vztahy ochladly poté, co se tento policista dozvěděl, že stran jejich vztahu vyšlo najevo, že se spolu měli neformálně setkat při grilování. Z tohoto důvodu dovolatel posílal tipy na „drogové akce“ tomuto policistovi výhradně prostřednictvím svědka M. H.

12. K věrohodnosti výpovědi svědka M. P. dovolatel doplnil, že rozpory v jeho výpovědi lze ve vztahu k výpovědi svědka H. (mimo jiné) objasnit i okolností (která vyplynula z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie), kdy z jednoho kilogramu pervitinu, který měl spoluobviněný M. nabízet k prodeji, zmizelo cca 75 g, přičemž na nalezených obalech byly zajištěny pouze daktyloskopické stopy a DNA svědka H. (nikoliv dovolatele T.). Zmizelá část obsahu pervitinu je podle dovolatele důvodem, proč oba svědci později vypovídali v jeho neprospěch. Ostatně po celou dobu přítomnosti policie, stejně jako během opakovaných hovorů svědka H. s policistou „M.“, se ani svědek H., ani svědek P. nikdy nezmínili, že by obviněný T. (vyjma spoluobviněného M.) nabízel omamné látky k prodeji jmenovaným svědkům. O pravdivosti této skutkové verze svědčí i skutečnost, že obviněný T. se na místo činu dostavil až na žádost svědka M. H. (původně totiž neměl na místě vůbec figurovat).

13. S ohledem na tyto skutečnosti dovolatel označil skutkovou verzi spočívající v tom, že to byl on (tj. obviněný T.), kdo v areálu mycí linky v inkriminovanou dobu přechovával metamfetamin ve velkém rozsahu, stejně jako druhou skutkovou alternativu, že to byl on společně se spoluobviněným M., kdo tuto látku nabízet k prodeji, za zcela nepodložené. Všechna skutková zjištění (především čas a obsah pořízených odposlechů telekomunikačního provozu posuzovaných v souvislosti se všemi ostatními ve věci provedenými důkazy) zjevně svědčí v jeho prospěch, respektive ve prospěch jím neměnných skutkových tvrzení, které žádný ve věci provedený důkaz nezpochybnil.

14. Již samotný fakt, že na místo činu byl přivolán policista „M.“, včetně toho, že policejní hlídka na místě čekala řadu hodin (a nebyla kontaktována tísňová linka 158), svědčí o předchozí dohodě, neboli o tom, že smyslem celé akce mělo být zadržení pachatele, který se pokusí realizovat prodej na místě zajištěného metamfetaminu. Proto také skutečnost, že svědci H. a P. nekontaktovali policii na lince 158 (a to ani později po oznámení policisty „M.“, že je 150 km od Prahy), včetně toho, že na místě přítomným policistům ihned po jejich příjezdu nezmínili údajné zapojení obviněného T. do nabízení omamných látek k prodeji a pouze přihlíželi, kterak jej policisté propustili domů, jednoznačně svědčí pro věrohodnost dovolatelovy skutkové verze dokládající jeho nevinu. V této souvislosti dovolatel dodal, že mu není známo, z jakého důvodu městský soud zamítl jako nadbytečné doplnění dokazování v podobě SMS zpráv z jeho mobilního telefonu, které by prokázaly podobnou spolupráci s policistou „M.“ z dřívější doby.

15. Z výše uvedených souvislostí podle dovolatele jasně plyne, že Městský soud v Praze všechny provedené důkazy vyhodnotil chybně. Navíc se s těmito skutkovými zjištěními bezezbytku ztotožnil i Vrchní soud v Praze – s výjimkou procesní nepoužitelnosti výpovědi svědka M. H. z přípravného řízení, kterak bylo zmíněno výše. V daných souvislostech nelze pominout, že tento svědek v rámci veřejného zasedání uvedl, že si na projednávané události již nepamatuje, přesto však jeho osobu (tj. obviněného T.) jednoznačně vyvinil, když uvedl, že s touto transakcí neměl nic společného. I za této situace odvolací soud uvedl, že výslech tohoto svědka „žádné zjištění k jednání obviněného T. nepřinesl“, což dovolatel označil za úmyslně deformované skutkové zjištění, neboť právě toto svědectví logicky zapadá do skutkového zjištění, podle kterého svědci H. a P. udali na místě činu policistům pouze spoluobviněného M.

16. Dovolatel tedy shrnul, že tvrzení klíčového svědka M. H. zcela zapadá do celkové množiny důkazů (zejména má na mysli listinné důkazy, konkrétně protokol o ohledání místa činu, odborné vyjádření z oboru chemie a výpovědi policistů), které jeho osobu neusvědčily (kterak v rozporu s realitou tvrdí odvolací soud). Rovněž z odposlechů telekomunikačního provozu a hodnocení významu jejich obsahu vyplynulo, že od počátku šlo o předstíraný prodej pervitinu za přítomnosti policistů, přičemž obviněný T. se po dobu několika hodin snažil na místě udržet spoluobviněného M., a to až do příjezdu policisty „M.“, neboť od počátku byl přesvědčen, že svědek H. jej předem o všem uvědomil. Přitom se na místě před spoluobviněným M. choval stejně účelově jako již na místě přítomní policisté, kteří se jej (tj. spoluobviněného M.) snažili na místě udržet tvrzením, že nejsou schopni ověřit jeho identitu. Skutečnost, že si obviněný T. subjektivně uvědomoval, že nic neriskuje a vše je dopředu svědkem H. zařízeno, vyplývá rovněž z toho, že i za přítomnosti policie nabízel omamné látky k prodeji.

17. V tomto ohledu ani odvolací soud neobjasnil, proč neuvěřil jeho skutkové verzi, spočívající v tom, že policistu „M.“ mohl informovat sám (jako to dělával dříve). Ostatně i před odvolacím soudem obviněný T. stále disponoval mobilním telefonem, v němž měl k dispozici SMS zprávy, které jeho tvrzení dokládaly.

18. Z výše uvedených námitek vyplynulo, že skutková zjištění a právní závěry, které z nich Městský soud v Praze vyvodil a jejichž správnost posléze potvrdil i Vrchní soud v Praze, jsou s provedenými důkazy ve zjevném rozporu, k čemuž došlo proto, že je oba soudy nižších stupňů hodnotily bez jejich vzájemné souvislosti, a to přesto, že jednoznačně svědčí o jeho nevině respektive o absenci subjektivní stránky projednávaného trestného činu. Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2024, č. j. 15 To 85/2024-649, zrušil a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně dovolatel prohlásil, že souhlasí s tím, aby dovolací soud věc projednal a rozhodl v neveřejném zasedání.

19. Proti shora uvedeným rozhodnutím obou soudů nižších stupňů podal dovolání (prostřednictvím svého obhájce) rovněž obviněný V. M., který daný opravný prostředek zaměřil proti výroku o vině i trestu. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku přitom odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to hned v jeho dvou alternativách, neboť je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň nebyly ve vztahu k nim nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále dovolatel odkázal i na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť má za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

20. V prvé řadě dovolatel s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že si pevně stojí za svojí výpovědí, která (podle jeho názoru) nebyla obsahově vyvrácena žádným z provedených důkazů. Z provedených výpovědí vyplynulo, že všichni vyslechnutí svědci popisovali průběh klíčových událostí odlišně, pročež k těmto vyjádřením nelze přihlížet. Naopak v rámci skutkových zjištění nelze přehlédnout, že výpověď obviněného je v souladu se zajištěnými stopami DNA (konkrétně stopy č. 1 a 2 na volantu a na hlavici řadící páky), z čehož lze dovodit, že v inkriminovaný den skutečně přijel s vozidlem tov. zn. Seat Leon z Litvy na území České republiky. Naopak na ostatních věcech (z nichž byly zajišťovány stopy DNA a zejména do nichž byly umístěny omamné látky) nebyl jeho profil DNA zjištěn, což potvrzuje jeho tvrzení, že do jeho motorového vozidla byly omamné látky umístěny jinou osobou a on o jejich umístění nevěděl, neboť vozidlo neprohledával. V rámci zajištěných důkazů dovolatel spatřuje pochybení v tom, že policie nezajistila stěr z klíčů od dotčeného vozidla, aby bylo prokázáno, zda spoluobviněný T. měl klíče u sebe, když tvrdí, že v době příjezdu policejní hlídky s klíči od vozidla nikterak nedisponoval.

21. Pro skutečnost, že omamné a psychotropní látky (dále pouze „omamné látky“ nebo „OPL“) patřily spoluobviněnému T., svědčí přepisy odposlechů (soustava SPONGET_37_PG ze dnů 10. 9. a 11. 9. 2023). Z nich vyplynulo, že spoluobviněný T. se snažil sehnat kupce na odběr pervitinu a v souvislosti s tím i řidiče, který by omamnou látku umístěnou do přenosných tašek dopravil do areálu mycí linky „XY“ v Praze 4. Jelikož dovolatel měl k dispozici své motorové vozidlo tov. zn. Seat Leon, využil spoluobviněný T. (který měl dopravní nehodu, v důsledku čehož mu soud uložil trest zákazu řízení motorových vozidel) jeho vozidla, aby tam uschoval dva balíčky s pervitinem a následně je jeho prostřednictvím dopravil na dohodnuté místo. Z těchto důvodů jeho osobu obviněný T. do celé transakce zapojil pod záminkou, že pro něho má nabídku seriózní práce. Je tedy nasnadě, že dovolatel M. byl spoluobviněným T. zneužit jako prostředník pro jím páchanou trestnou činnost.

22. V linii svých skutkových námitek dovolatel upozornil i na další skutkové nesrovnalosti. Spoluobviněný T. ve své výpovědi např. uvedl, že nevěděl, že v kanceláři mycí linky budou přítomny omamné látky, avšak svědek H. potvrdil, že je přinesl právě spoluobviněný T. Podobně spoluobviněný T. již ve 12:30 hodin telefonicky sdělil J. Š., že je v kanceláři a že má omamné látky u sebe, což opětovně nekoresponduje s jeho výpovědí, ve které uvedl, že prvotně v kanceláři nebyl a přijel až později. Pokud spoluobviněný T. vypovídal v rozporu s těmito skutečnostmi, snaží se ze své trestné činnosti toliko vyvinit, a to v rozporu s provedenými důkazy. V tom dovolatel zároveň spatřuje zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyplynuvšími skutkovými zjištěními.

23. Na tomto základě dovolatel M. shrnul, že neměl a ani nemohl mít povědomí o tom, že v jeho vozidle umístěné zavazadlo obsahuje omamné látky, pročež striktně odmítá, že by jeho jednání naplňovalo objektivní, ale i subjektivní stránku projednávaného zvlášť závažného zločinu. V návaznosti na výše uvedené okolnosti namítl i pochybení soudů nižších stupňů stran výroku o jemu uložené sestavě trestů.

24. V této souvislosti dovolatel nejprve akcentoval, že je doposud osobou netrestanou, má čistý trestní i přestupkový rejstřík a není vůči němu vedena žádná exekuce. Současně pečuje o nezletilého syna své partnerky a poskytuje obydlí osobám na Ukrajině, které jsou postiženy válečným konfliktem. Naproti tomu spoluobviněný P. T. vykazuje dluhy ve výši desítek tisíc korun, je u něj evidováno celkem třináct exekučních záznamů, u své společnosti má dluh na dani ve výši 750.000 Kč, od roku 2008 do roku 2023 se dopustil třinácti dopravních přestupků, na území České republiky byl soudně trestán v souvislosti s řízením motorového vozidla a s napomáháním s legalizací výnosu z trestné činnosti a vyjma toho je proti jeho osobě vedeno trestní stíhání v souvislosti s krácením daní. Mezi jejich osobami tedy panuje zásadní rozdíl, přesto byl dovolateli M. uložen téměř identický nepodmíněný trest odnětí svobody, což tento odmítá, zvláště při uvážení toho, že spoluobviněný T. jej vědomě zapojil do celé záležitosti, přičemž si musel být vědom reálně hrozících následků.

25. Dále dovolatel M. podotkl, že soudy uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody bylo zasaženo jeho právo na rodinný život a společné soužití, neboť dlouhodobý výkon nepodmíněného trestu by fakticky znemožnil pokračování společného soužití rodiny, jejíž členové žijí nejen na území České republiky, ale také v Litvě, v Rusku a na Ukrajině. Vyjma toho dovolatel dodal, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byl vyhoštěn na území Ukrajiny, kde v současnosti probíhá válečný konflikt. Navíc byl trest vyhoštění jeho osobě uložen v rozporu se zásadou přiměřenosti a individualizace trestní sankce, jakož i v rozporu s platným českým právem a mezinárodními úmluvami (především Evropskou úmluvou o lidských právech garantující právo každého jednotlivce na rodinný život). Uložení trestu vyhoštění tak bylo jeho osobě uloženo v rozporu s § 80 odst. 3 písm. c) a písm. d) tr. zákoníku. Rovněž druh a výši obou jemu uložených trestů dovolatel vyhodnotil jako nepřiměřené, nespravedlivé, disproporční a uložené v rozporu s principy rodinného života.

26. Závěrem dovolatel shrnul, že oba soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s procesní zásadou in dubio pro reo, neboť důkazy provedené v tomto řízení nereflektují reálný skutkový stav, pročež byl projednávaný trestný čin nesprávně právně kvalifikován. S ohledem na tyto okolnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2024, č. j. 15 To 85/2024-649, a sám ve věci rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby, případně aby zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (a to s ohledem na tíživou životní situaci jeho rodiny, která by v případě jeho uvěznění čelila vážným finančním potížím), a to do doby pravomocného ukončení dovolacího řízení.

27. K dovoláním obviněných P. T. a V. M. se ve svém písemném stanovisku ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO 191/2025-27, vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran obviněnými podaných mimořádných opravných prostředků státní zástupce předeslal, že v nich oba obvinění opakují svoji obhajobu, kterou již uplatnili před soudem prvního stupně a kterou následně shrnuli i ve svých odvoláních, přičemž brojí zejména proti správnosti soudy učiněných skutkových zjištění a jako skutečného pachatele označují jeden druhého. Se všemi námitkami se však již oba soudy nižších stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž státní zástupce se s jejich argumentací plně ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal.

28. K dovolacím námitkám obviněného P. T., které tento podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první procesní variantě, státní zástupce konstatoval, že obviněný v rámci své obhajoby setrval na svém základním tvrzení, v rámci kterého tvrdí, že ve skutečnosti jednal v roli policejního informátora a tudíž jednotlivé úkony činil toliko ve snaze zdokumentovat drogovou kriminalitu, o které se dozvěděl. S usvědčujícími provedenými důkazy a jejich hodnocením proto vyjádřil striktní nesouhlas, aby následně prezentoval jejich vlastní hodnocení.

29. K námitkám obviněného ve vztahu k protokolu o ohledání místa činu, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, k výpovědím svědků M. H. z přípravného řízení a M. P. i policisty „M.“ státní zástupce uvedl, že v jejich rámci se dovolatel pokouší pouze o jiné hodnocení důkazů za účelem vlastních skutkových zjištění, která vyznívají ryze v jeho prospěch. Přes rozsáhlost svého dovolání však mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními dovolatel nekonkretizoval žádné rozpory, které by podle jeho názoru byly ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu „zjevné“.

30. Podle mínění státního zástupce obsah dovolatelových námitek směřuje pouze k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, avšak v projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by k tomu skutečně došlo. Oba soudy nižších stupňů své skutkové závěry dostatečně a logicky objasnily v odůvodněních svých rozhodnutí, ze kterých vyplývá, že o nich prokazatelně žádné pochybnosti neměly. K odkazu dovolatele na obsah svého odvolání státní zástupce ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněného pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. doplnil, že dovolatel svoji námitku nemůže opřít toliko o odkaz na skutečnosti již jednou uvedené v odvolání či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení.

31. Ve vztahu k námitkám dovolatele V. M., které tento obviněný podřadil pod všechny alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v rámci kterých tvrdí, že zavazadlo obsahující omamné látky náleželo spoluobviněnému T., jenž se snaží svoji vinu svalit na jeho osobu, neboť on obsah tašky neznal, vyjádřil státní zástupce nesouhlas a pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, který se s výše uvedenou námitkou dostatečně vypořádal (v bodech 12. a 13. odůvodnění svého rozsudku) a se kterou se státní zástupce plně ztotožnil. Současně konstatoval, že obviněný ve svém dovolání neoznačil žádný konkrétní zjevný rozpor, ani procesně nepoužitelné důkazy či opomenuté důkazy, pročež jeho námitky vyhodnotil jako neodpovídající žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů.

32. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jmenovaný dovolatel namítl, že uložené tresty považuje za nepřiměřené a nespravedlivé s tím, že trest vyhoštění mu byl uložen v rozporu s principy ochrany rodinného života, přičemž jeho uložení mimo jiné brání i překážky uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) a písm. d) tr. zákoníku. Tyto námitky však státní zástupce odmítl, neboť žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. K tomu podotkl, že pro Nejvyšší soud jsou akceptovatelné pouze námitky směřující proti trestům, které by byly uloženy v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásadou přiměřenosti trestních sankcí. V tomto směru však dovolatel své námitky nerozvinul, přičemž samotná výše uložených trestů nemůže podle státního zástupce žádný dovolací důvod založit.

33. Předmětnému dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, prostřednictvím kterých dovolatel brojí proti trestu vyhoštění uloženého na dobu osmi let s odůvodněním, že se jedná o druh trestu, který zákon nepřipouští, a to s ohledem na prokazatelný zásah do jeho rodinného života s tím, že jeho uložení má být navíc vyloučeno i z důvodů uvedených v § 80 odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku.

34. Stran soukromého a rodinného života ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku státní zástupce konstatoval, že z provedených skutkových zjištění vyplynulo, že vztah obviněného M. a jeho „kamarádky“ J. P. rozhodně nebyl rodinný, neboť nevedli společnou domácnost a nechovali se k sobě ani jako druh a družka, tedy ve smyslu trvalejšího osobního soužití. Z dokazování naopak vyplynulo, že dovolatel má všechny pokrevní příbuzné mimo území České republiky, konkrétně na Ukrajině, v Litvě a také v Rusku (kde bydlí jeho syn). Jelikož tak dovolatel na území České republiky fakticky žádný rodinný život nevedl, jeho vyhoštění nemůže mít vliv na jeho skutečné rodinné poměry. K druhé vylučovací podmínce podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. Zákoníku státní zástupce dodal, že dovolatel nikterak neuvedl, jakým konkrétním způsobem by měla být v projednávané věci naplněna. Pokud měl na mysli probíhající válečný konflikt na území Ukrajiny, k tomu státní zástupce doplnil, že dovolatel nikterak neuvedl, že by mu snad na Ukrajině hrozilo nějaké pronásledování, mučení či jiné nelidské zacházení či trest. Za tohoto stavu shrnul, že uložením trestu vyhoštění jednoznačně nebylo zasaženo do rodinného života obviněného M., pročež je jeho výše uvedená námitka zjevně neopodstatněná.

35. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. T. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Ve vztahu k dovolání obviněného V. M. navrhl, aby jej Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jím navrhované rozhodnutí.

36. Vyjádření státního zástupce k dovolání podaným oběma obviněnými bylo Nejvyšším soudem následně zasláno obhájcům obou dovolatelů k jejich případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaných dovoláních nebyla tomuto soudu předložena. III. Přípustnost dovolání

37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda obě dovolání splňují všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.

38. Po jejich prostudování Nejvyšší soud shledal, že oba obvinění výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovali, pročež předmětná dovolání vyhodnotil jako přípustná a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jejich věcnému projednání.

IV. Důvodnost dovolání

39. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů, které jsou taxativně uvedeny v citovaném ustanovení zákona, neboť jejich existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

40. Oba obvinění ve svých dovoláních souhlasně odkázali na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Za právně relevantní dovolací námitku tak lze ze strany obviněného považovat správnost a úplnost skutkových zjištění (na nichž je napadené rozhodnutí založeno), procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Předmětný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř.

41. Z výše uvedeného vyplývá, že tento dovolací důvod věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.

42. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu (s účinností od 1. 1. 2022) však reálně nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.

43. Dovolatel V. M. ve svém písemném podání odkázal rovněž na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu však nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

44. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který ve svém podání výslovně odkázal obviněný V. M., je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se přitom rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý ze zákonem uvedených druhů trestů, vymezených v § 52 tr. zákoníku, avšak bez splnění podmínek, které zákon přepokládá – tzn. jedná se o případy, kdy v konkrétním pachateli za konkrétní trestný čin nebylo možné uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Uložení trestu mimo zákonem stanovenou sazbu se pak týká jen těch druhů trestů (trestních opatření), které mají trestní sazbu vymezenou trestním zákoníkem ve smyslu § 110 tr. zákoníku. Tak tomu je i u trestu odnětí svobody, přičemž tento trest má horní a dolní hranici trestní sazby stanovenou v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku – podle toho, o jaký trestný čin jde, příp. v jaké alternativě byl spáchán, event. zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (viz. § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Trest je uložen mimo zákonnou sazbu – jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice, pokud je taková hranice v zákoně určena, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované jako NS 26/2004-T 617). Tento dovolací důvod tak nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

45. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

V. K meritu věci

46. V duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněných P. T. a V. M. splňují kritéria jimi uplatněných dovolacích důvodů. Po prostudování připojeného spisového materiálu a obsahu podaných mimořádných opravných prostředků však dospěl k závěru, že dovolacím námitkám obou obviněných nelze vyhovět, neboť dovolací námitky obviněného P. T. se zcela míjí s jakýmkoli ze zákonem vymezených dovolacích důvodů, zatímco dovolací námitky obviněného V. M. jsou sice zčásti formálně podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně Nejvyšším soudem byly z níže rozvedených důvodů shledány zjevně neopodstatněnými.

47. Nejvyšší soud předně ověřil, že Městský soud v Praze odvodil své skutkové závěry z provedených a vzájemně se doplňujících důkazů, zahrnujících nejen výpovědi obou obviněných a klíčových svědků, kteří se v inkriminovanou dobu nacházeli na místě činu, ale také z řady listinných důkazů, které zahrnují zejména protokol o ohledání místa činu, protokol o provedení prohlídky osobního motorového vozidla tov. zn. Seat Leon, reg. zn. XY, obviněného M., odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie a odborné vyjádření Kriminalistického ústavu (stran identifikace daktyloskopických stop a profilů DNA), údaje z telekomunikačního provozu a přepis ve věci pořízených odposlechů, včetně řady méně podstatných důkazů.

48. Všechna skutková zjištění Městský soud v Praze zjevně vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na posouzení všech okolností případu jednotlivě i ve ,vzájemných souvislostech. Poté soud prvního stupně svým skutkovým závěrům přiřadil přiléhavou hmotněprávní kvalifikaci, neboť zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (jednání uvedené pod bodem I. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně), stejně jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (v případě obviněného P. T. jednání uvedené pod bodem II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně) byly jednáním obou obviněných bez důvodných pochybností naplněny, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce.

49. S výrokem o vině obou obviněných se následně bezvýhradně ztotožnil i Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 29. 11. 2024, č. j. 15 To 85/2024-649, kterým zrušil obviněnými napadený rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o uložených trestech, a to z důvodu formálního pochybení, které se však nikterak nepromítlo do správnosti skutkových závěrů prezentovaných ve výroku o vině, kterým nebyl zásahem odvolacího soudu nikterak dotčen. Současně se oba soudy nižších instancí v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly s již dříve přednesenými námitkami obou obviněných.

50. I přes tyto skutečnosti však oba obvinění podali proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze mimořádné opravné prostředky, ve kterých se opětovně zřekli své odpovědnosti za spáchaný zvlášť závažný zločin, neboť oba jsou i nadále přesvědčeni, že na základě provedených důkazů nelze dospět k závěru o jejich vině. S ohledem na tyto námitky Nejvyšší soud danou věc v intencích uplatněných dovolacích důvodů znovu přezkoumal, nicméně v rámci své revize neshledal, že by postupem soudů nižších stupňů došlo k obviněnými vytýkaným pochybením.

V. 1. K námitkám obviněného P. T. vzneseným s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

51. Dovolatel P. T. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě celkově označil rozhodná (určující) skutková zjištění za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů. V rámci svých námitek se ohradil proti řadě skutkových zjištění, které Městský soud v Praze odvodil z provedených důkazů (za plného souhlasu Vrchního soudu v Praze), aby je následně reinterpretoval ve svůj prospěch. Své zapojení do projednávané trestné činnosti se snažil objasnit tvrzením, že v inkriminovaném případě vědomě spolupracoval s policistou „M.“ (jehož měl být informátorem) na rozkrytí držení a následného prodeje většího množství pervitinu spoluobviněným V. M.

52. Pakliže dovolatel P. T. v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl, že z provedených důkazů není možné prokázat jeho vinu, je třeba konstatovat, že průběh jím spáchané trestné činnosti byl detailně zdokumentován, a to především sestavou odposlechů jeho osoby (které sice byly pořízeny v jiné trestní věci, nicméně v rámci hlavního líčení konaného v nyní posuzované věci byly řádně, tj. v souladu s § 88 odst. 6 tr. ř., provedeny) a údaji z telekomunikačního provozu, jakož i dlouhou řadou provedených listinných důkazů (zejména protokolem o ohledání místa činu, protokolem o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie a odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu), jakož i výpověďmi svědků – konkrétně svědectvím policisty „M.“ a na místě činu přítomných policistů M. P. a L. P., stejně jako svědka M. P. Do celkového skutkového rámce přitom zapadly i další listinné, jakož i věcné důkazy, např. nález cyklistické helmy obviněného T. (který na místo přijel na kole) v zavazadlovém prostoru vozidla spoluobviněného M., kde byly posléze identifikovány dvě velká balení metamfetaminu.

53. Všechny výše naznačené skutkové námitky obviněného T. jsou přitom v příkrém rozporu s přepisem odposlechů (soustava SPONGET_37_PG) pořízených za časové období od 10. 9. do 11. 9. 2023, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že to byl právě tento obviněný, kdo usiloval o prodej bezmála jednoho kilogramu metamfetaminu J. Š., jakož i dalším osobám (např. D. K. či blíže neztotožněné osobě – policejním orgánem označené jako Š., č. l. 495-502). Tyto údaje přitom plně korespondují i s údaji o vyhodnocení výpisů o uskutečněném telekomunikačním provozu z výše uvedených dnů (č. l. 249-257), ze kterých vyplynulo, že jmenovaný obviněný v danou dobu usiloval o odprodej metamfetaminu dalším kontaktovaným osobám (vyjma J. Š. i P. M., M. H., E. P., P. Š., se kterými se telefonicky spojil). Je tedy zřejmé, že obviněnému T. šlo výhradně o distribuci metamfetaminu, a nikoli o zadržení spoluobviněného M. (což ostatně koresponduje i s výpověďmi tohoto spoluobviněného a svědka P.).

54. K prověřovaným skutečnostem utajený policista „M.“ mimo jiné uvedl, že v této záležitosti nebyl ze strany obviněného T. nikterak kontaktován. Rovněž odmítl jeho tvrzení o údajném příslibu zrušení zákazu řízení motorových vozidel (který měl v inkriminovanou dobu uložen), když podle svých slov takový příslib obviněnému ani dát nemohl (č. l. 484-487). Na místě přítomní policisté P. a P. k věci (mimo jiné) doplnili, že obviněný T. na místo činu přijel na kole a že jim kriminalista oznámil, že se na místě nachází dvě osoby, v důsledku čehož mělo být dáno riziko, že omamné látky budou předány, čemuž měli zamezit, pročež zahájili a účelově protahovali kontrolu přítomných osob (č. l. 480-483). Svědek M. P. (zaměstnanec mycí linky) potvrdil, že poté, co mu M. H. v kanceláři mycí linky ukázal v šuplíku zabalené sáčky s pervitinem, tyto převzal právě obviněný T., který je uklidil zpátky do vozidla spoluobviněného M.. Posléze přítomným policistům sdělil, že vozidlo patří právě spoluobviněnému M. (č. l. 488-491).

55. Navzdory výše uvedeným skutkovým zjištěním se obviněný T. dlouhodobě hájí tvrzením o údajné nesmyslnosti nabízení pervitinu v areálu mycí linky za přítomnosti policie, stejně jako tvrzením, že se na místě činu nacházel pouze v roli policejního informátora. Kterak však bylo zmíněno výše, tyto výroky jsou v zásadním rozporu se zachyceným telefonickým hovorem ze dne 10. 9. 2023, v rámci něhož obviněný T. J. Š. takovou nabídku skutečně opakovaně učinil. Navíc policista „M.“ přijal od svědka H. oznámení (ve 14:00 hod.), po kterém následovaly pokyny zasahujícím policistům P. a P., kteří se na místo dostavili až s časovým odstupem, načež k samotnému zákroku došlo až ve 22:30 hod. Nad rámec uvedeného je třeba dále zmínit, že pokud by měl obviněný T. skutečně v úmyslu celou věc oznámit policejním orgánům, nelze logicky vysvětlit, proč by po tak dlouhou dobu byl na místě činu a aktivně se zapojoval do jednání o prodeji předmětného pervitinu. Za této situace se jeví (jak správně poukázaly soudy nižších stupňů) mnohem logičtější věc oznámit policii telefonicky a dále se do probíhajícího zákroku již nezapojovat.

56. Lze tedy shrnout, že i při faktické nepoužitelnosti výpovědi svědka M. H. z přípravného řízení (což byla vada založená nesprávným postupem soudu prvního stupně, jíž však v rámci odvolacího řízení řádně zhojil vrchní soud) je souhrn ostatních ve věci provedených důkazů natolik průkazný, že o aktivním zapojení obviněného T. do projednávané trestné činnosti nepanují žádné, natož důvodné, pochybnosti. Přestože je zřejmé, že předmětný pervitin obstaral spoluobviněný M., bylo spolehlivě prokázáno, že obviněný T. byl dostatečně obeznámen s jeho množstvím i kvalitou a následně se do jeho prodeje aktivně zapojil, když po dobu cca několika hodin hledal kupce a poté, co se mu to podařilo ve vztahu k osobě J. Š., s ním dohodl místo setkání v areálu mycí linky v Praze XY, kde mělo dojít k realizaci prodeje dané drogy.

57. Z dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, na který obviněný odkázal, je zjevné, že dovolání lze podat pouze v případě, kdy rozhodná (určující) skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Z jeho zákonného znění však nevyplývá, že by se v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku i nadále uplatňoval tzv. revizní princip. Z toho je zřejmá zásadní role dovolatele, který svojí argumentací (prostřednictvím svého obhájce) vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

58. Pokud Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přistoupí k věcnému přezkumu, činí tak zásadně v rozsahu a z důvodů uvedených v podaném dovolání. Takový postup ostatně aproboval i Ústavní soud ČR např. v usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 [ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. novelizovaného zákonnou novelou č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022], podle kterého „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který Nejvyššímu soudu nařizuje přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“.

59. Z hlediska vlastního obsahu dovolání tedy současné znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení stran toho, v čem dovolatel fakticky spatřuje zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a proč považuje tato skutková zjištění za podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč jsou ve věci klíčové, apod. Dovolatel P. T. však v rámci svého dovolání neoznačil žádné konkrétní rozpory, které podle jeho mínění zjevně panují mezi určujícími skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé. Ve svých námitkách prezentoval pouze vlastní polemiku stran jím selektovaných skutkových zjištění, které vygradoval v tvrzení, že soudy nižších stupňů svým procesním postupem porušily procesní zásadu in dubio pro reo.

60. Uplatnění této zásady je však na místě pouze v případě, kdy soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí (nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů), takže ve věci zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí (nebo jedna ze skupiny výpovědí) je pravdivá, její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo), neboť soud pochybnosti nemá (srov. např. usnesení ÚS ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/22, nebo usnesení ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98 - U 73/12 SbNU 541).

61. V návaznosti na právě uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě skutková zjištění nevygradovala do výše popsané situace „tvrzení proti tvrzení“, v důsledku které by soudy nižších stupňů musely rozhodovat mezi dvěma v úvahu reálně přicházejícími základními verzemi průběhu projednávaného skutku. Soudy nižších stupňů naopak o skutkových závěrech ve vztahu k obviněnému P. T. žádné pochybnosti neměly, což ve svých rozhodnutích jasně deklarovaly (viz odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze v bodech 14. až 16. a odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze v bodě 16.), a proto ani procesní zásada in dubio pro reo nemohla být nikterak porušena.

62. K obsahu přednesených námitek dovolací soud doplňuje, že obviněný T. ve svém podání odkázal na část svého odvolání. Takto postavené námitky je však nutné striktně odmítnout. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací praxe totiž již nejednou judikoval, že dovolatel není oprávněn „krátit“ svoji argumentaci pouhým odkazem na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (včetně závěrečné řeči před soudem prvního či druhého stupně, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy – z obsahového hlediska nelze vzhledem k existenci výčtu dovolacích důvodů a tedy ani argumentačním limitům dovolatele chápat dovolání jako „druhé odvolání“.

63. Lze tedy shrnout, že námitky obviněného P. T. proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (se kterými se bezvýhradně ztotožnil odvolací soud) jsou založeny toliko na jeho vlastní obhajobě o údajném nedodržování procesní zásady in dubio pro reo, které však jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Z přezkumné činnosti Nejvyššího soudu tak jasně plyne, že prezentované pochybnosti o skutkových závěrech pociťuje výhradně jmenovaný dovolatel, a to z ryze účelových důvodů.

64. Dovolatel T. svým dovoláním současně brojí nejen proti výroku o vině, nýbrž i proti výroku o trestu, neboť rozhodnutí vrchního soudu napadl ve spojení s rozsudkem městského soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku o uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody.

65. V této souvislosti je namístě zdůraznit, že samotná otázka nepřiměřenosti uloženého trestu promítající se do námitek proti druhu a výměře trestu z důvodu jejich přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby, nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Byl-li tedy obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat jakoukoli nepřiměřenost trestu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016).

66. S odkazem na výše uvedené tak Nejvyšší soud dospěl k jednoznačnému závěru, že daná námitka obviněného T. neodpovídá nejen jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nelze ji podřadit ani pod žádný jiný zákonem vymezený dovolací důvod (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460).

67. Navíc s přihlédnutím k prokázaným skutečnostem, jakož i k přitěžujícím okolnostem, stejně jako k faktické absenci okolností polehčujících, včetně neprojevení ani sebemenší známky sebereflexe ze strany obviněného, nelze trest uložený ještě při spodní hranici zákonné trestní sazby hodnotit jako nepřípustný, resp. jako trest excesivní či exemplární, vymykající se zásadám proporcionality trestní represe.

V. 2. K námitkám obviněného V. M. vzneseným s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.

68. Obviněný V. M. své námitky vznesl s odkazem na existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Z důvodu snazší přehlednosti Nejvyšší soud rozdělil jím vznesené námitky do dvou částí, jednak

na ty, kterými dovolatel napadá výrok o vině, a dále na ty, které zaměřil proti výroku o uloženém trestu.

V. 2. 1. Námitky obviněného M. směřující proti výroku o vině

69. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný V. M. do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul řadu námitek, kterými v projednávaném případě usiluje o zásadní skutkový zvrat ve svůj prospěch. Podobně jako spoluobviněný P. T., i dovolatel V. M. zpochybnil a následně reinterpretoval výsledky provedeného dokazování, aby posléze konstatoval, že hlavním viníkem je spoluobviněný T., zatímco on se ve věci přechovávání a následného prodeje metamfetaminu stal toliko neúmyslným (nevědomým) prostředníkem. Avšak jím prezentovanou skutkovou verzi postavenou na tvrzení, že na místo činu přijel pouze za účelem zprostředkování seriózního zaměstnání ze strany spoluobviněného T. (aniž by tušil, co je obsahem zavazadla, které mu den předtím tento spoluobviněný svěřil), oba soudy nižších stupňů spolehlivě vyvrátily.

70. Především nelze přehlédnout, že obviněný M. se se spoluobviněným T. seznámil pouhý den před společnou „pracovní schůzkou“. Již z hlediska formální logiky je krajně nepravděpodobné, že by obviněný T. po tak krátké známosti získal k osobě spoluobviněného tolik důvěry, aby mu svěřil zavazadlo obsahující pervitin v hodnotě okolo půl milionu Kč, aniž by se obával, že mu jeho známý s tímto kontrabandem coby cizí státní příslušník (tedy osoba bez stabilního zázemí na území České republiky) uprchne.

71. Úmysl obviněného M. byl spolehlivě prokázán i z výpovědí všech osob nacházejících se v inkriminovanou dobu na místě činu. Svědek M. P. uvedl, že obviněný M. (společně se spoluobviněným T.) jeho osobě nabízel odprodej pervitinu za částku 300.000 Kč, přičemž původní částka byla daleko vyšší, načež však obviněný M. řekl, že „to dá za 300.000 Kč“. Navíc mu podle jeho tvrzení svědek M. H. sdělil, že obviněný M., který na dané místo přijel vozidlem, s nímž v rámci areálu mycí linky dále manipuloval, s sebou přinesl dva sáčky obsahující krystalickou látku. V nabídce dvou balení pervitinu se aktivně angažoval i spoluobviněný T., který společně s dovolatelem ukázal v kanceláři v šuplíku balení s krystalickou hmotou, a poté, co nedošlo k dohodě o prodeji, ji (spoluobviněný T.) zase vrátil do vozidla obviněného M. (č. l. 488-491).

72. Uvedené skutečnosti potvrdila výpověď policisty „M.“, který u hlavního líčení v postavení utajeného svědka (mimo jiné) zmínil, že jej daného dne v odpoledních hodinách kontaktoval svědek M. H. s tím, že má na myčce v XY ulici Ukrajince s litevským vozidlem, který má u sebe cca 1 kg pervitinu. Tato výpověď je v souladu s výpověďmi na místo přivolaných policistů – svědků M. P. a L. P., kteří shodně uvedli, že dostali hlášení od operačního důstojníka policie o možném výskytu většího množství omamných a psychotropních látek na mycí lince v XY ulici, které se měly nacházet v zavazadlovém prostoru motorového vozidla tov. zn. Seat Leon a prodejcem měl být muž ukrajinské státní příslušnosti. K zásahu na místě svědek P. vypověděl, že obvinění T. i M. popírali, že je předmětné vozidlo jejich, přičemž klíče od vozidla byly nalezeny v místě, kde stál obviněný M. Po příjezdu kriminální policie pak bylo v zavazadlovém prostoru daného vozidla nalezeno žluté pouzdro s metamfetaminem (č. l. 484-487). Součinnost obviněného M. s obviněným T. v rámci projednávané trestné činnosti potvrdily rovněž čtené sestavy odposlechů obviněného T. (zajištěné za podmínek § 88 tr. ř.), z nichž vyplynulo, že obviněný T. sděluje J. Š., že má na místě člověka s autem, ale že mu ho nebude posílat, že se má Š. sám dostavit na myčku. O něco později obviněný T. telefonicky dodal, že jeho kamaráda právě ztotožňují policisté (č. l. 560).

73. Na základě provedených důkazů bez důvodných pochybností vyplynulo, že obviněný M. se na stíhané trestné činnosti vědomě podílel, a to přechováváním, jakož i následnou nabídkou metamfetaminu k odprodej další osobě, pročež musel být minimálně srozuměn se skutečností, že se svým jednáním dopouští trestného činu.

74. Podobně jako spoluobviněný P. T. i dovolatel V. M. v rámci svého podání odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, avšak ani on nekonkretizoval zjevné rozpory, které spatřuje mezi určujícími skutkovými zjištěními na straně jedné a obsahem provedených důkazů na straně druhé. Jak vyplývá z výše uvedených souvislostí, toliko prezentoval vlastní pochybnosti stran provedených skutkových zjištění, což znamená, že skutkovou část svého dovolání v podstatě směřoval k tvrzení, že soudy nižších stupňů svým procesním postupem porušily zásadu in dubio pro reo. Takto koncipovaná argumentace však žádnému ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů neodpovídá. Navíc oba soudy nižších stupňů vyhodnotily vinu obviněného M. jako spolehlivě prokázanou, z čehož vyplývá, že ani o jeho vině neměly soudy žádnou, natož důvodnou, pochybnost (viz odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze v bodech 12. a násl. a odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze v bodech 14. a násl.). Taktéž Nejvyšší soud mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními neshledal žádný, natož zjevný nesoulad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

75. Nadto by obviněným M. nabízená verze průběhu skutkového děje, aby mohla skutečně vést k objektivním pochybnostem o jeho vině, musela být možná a uvěřitelná, což v daném případě nelze tvrdit. Naopak, obviněným prezentovaná skutková verze je založena na prostém „kličkování“ mezi nezpochybnitelnými skutkovými zjištěními bez toho, aby soudu předložil skutečně rozumnou a uvěřitelnou alternaci o možném průběhu skutkového děje stran prověřovaného činu. Vzhledem k tomu, že jednotlivé námitky obviněného mají pouze polemický charakter, nemohly skutkové závěry obou soudů nižších stupňů ve vztahu k obsahu provedených důkazů nikterak zpochybnit.

76. K dalším dvěma alternativám dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které dovolateli umožňují namítnout, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dovolatel M. neuvedl nic konkrétního, pročež se k nim dovolací soud nemohl explicitně vyjádřit. Pro úplnost lze doplnit pouze to, že pokud dovolatel zamýšlel vznést s odkazem na třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu velmi obecně formulovanou poznámku, že policie nezajistila stěr z klíčů od předmětného motorového vozidla, aby bylo prokázáno, že spoluobviněný T. měl klíče od tohoto vozidla u sebe, je k ní nutné poznamenat, že se nejedná o tzv. opomenutý důkaz, neboť provedení takového důkazu by bylo (vzhledem k výše popsaným skutkovým závěrům) zcela nadbytečné, nehledě na to, že dovolatelův předpoklad o zachycení DNA či daktyloskopických stop na klíčích od jeho vozidla je ryze spekulativní. Za zcela zásadní je však v tomto ohledu třeba považovat skutečnost, že se v nyní posuzované věci nejedná o důkazní návrh, který by byl některou z procesních stran v průběhu řízení před soudem navržen, avšak příslušným soudem by tento návrh zůstal zcela nevypořádán, tedy soud by opomněl o tomto návrhu za situace, kdy by jej neshledal důvodným, rozhodnout a své rozhodnutí řádně zdůvodnit.

77. Rovněž odkaz na tvrzenou existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel svými výhradami nikterak blíže nekonkretizoval. Z obsahu jeho podání lze pouze usuzovat, že svoji skutkovou argumentaci zamýšlel uzavřít konstatováním, že vrchní soud (v návaznosti na dokazování provedené městským soudem) dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení projednávaného zločinu. Důvodem pro tento závěr má být jeho údajně neprokázaný úmysl zapojit se do předmětné trestné činnosti, v důsledku čehož mělo dojít k chybné právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným. Avšak Nejvyšší soud ani v hmotněprávním posouzení projednávaného jednání žádná pochybení neidentifikoval, neboť všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, byly společným jednáním obou obviněných bez důvodných pochybností naplněny, a to včetně subjektivní stránky. Pro stručnost dovolací soud odkazuje na v tomto směru zcela přiléhavé odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz bod 17.), stejně jako odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (viz body 18. až 19.).

V. 2. 2. Námitky obviněného M. směřující proti výroku o trestu

78. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný V. M. namítl, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen v celkové výměře osmi let, považuje za nepřiměřeně přísný, zatímco souběžně uložený trest vyhoštění, který mu byl vyměřen v identické výši, odmítl nejen jako nepřiměřený, ale i disproporční a navíc uložený v rozporu s principy ochrany rodinného života a tedy v rozporu s § 80 odst. 3 písm. c) a písm. d) tr. ř.

79. Ve vztahu k námitce o údajné nepřiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody Nejvyšší soud již výše konstatoval, že obviněný jím tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. relevantně naplní pouze v případě, že mu byl soudy nižších stupňů uložen druh trestu, který zákon nepřipouští (nebo bez splnění podmínek, který zákon předpokládá) anebo mu byl uložen trest mimo zákonem stanovenou sazbu, čemuž odpovídá nezákonné prolomení horní či dolní hranice zákonné trestní sazby (pokud je v trestním zákoníku uvedena, včetně nesprávného užití § 40 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp zn. 5 Tdo 411/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu jako NS 26/2004 - T 617). Totožné závěry přitom judikoval i Ústavní soud, který např. ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, jasně deklaroval, že „s poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení definující účel trestu a obecné zásady pro jeho ukládání“. Podobně Ústavní soud deklaroval, že uplatnění diskrece (tzn. nepřiměřenosti) při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, uveřejněný pod č. 75/2018 SbNU).

80. Jestliže byl obviněnému uložen přípustný druh trestu a nedošlo k překročení příslušné trestní sazby vztahující se na trestný čin, jímž byl uznán vinným, pak odkaz na předmětný dovolací důvod odpovídající není, neboť jej zásadně nenaplňují námitky, v rámci kterých dovolatel subjektivně pociťuje uložený trest jako příliš přísný, eventuálně mírný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Rovněž námitky nesprávného vyhodnocení polehčujících okolností nelze s odkazem na tento, ale ani žádný jiný zákonem vymezený dovolací důvod, v dovolání namítat.

81. Nejvyšší soud dále ověřil, že Městský soud v Praze se v rámci svých úvah o druhu a výměře trestu ve vztahu k oběma dovolatelům, tedy i ve vztahu k obviněnému M., zabýval všemi okolnostmi vyplývajícími z § 38 a § 39 tr. zákoníku, tzn. že vzal v úvahu povahu a závažnost jimi spáchané trestné činnosti, způsob jejího provedení i míru, v níž se obviněný M. na dané trestné činnosti podílel. Současně ve vztahu k jeho osobě v nyní posuzované věci neshledal žádné přitěžující okolnosti, jakož ani žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by mohl trest odnětí svobody mimořádně snížit pod dolní hranici zákonné trestní sazby postupem podle § 58 tr. zákoníku. Podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný M. v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře od osmi do dvanácti let, přičemž uložen mu byl nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Za tohoto stavu tak v žádném ohledu nelze namítat, že nepodmíněný trest odnětí svobody stanovený Městským soudem v Praze na samé spodní hranici zákonné trestní sazby je trestem nezákonným, nepřiměřeně přísným, nespravedlivým, excesivním či vymykajícím se zásadám proporcionality trestní represe.

82. Nelze rovněž důvodně namítat, že by předmětný trest, který byl uložen obviněnému M., byl ve vztahu ke spoluobviněnému T. disproporční, ježto obviněný M. doposud vedl řádný život, zatímco u spoluobviněného T. je evidováno 13 exekučních záznamů, má u své společnosti dluh na dani ve výši 750.000 Kč, nemá čistý přestupkový ani trestní rejstřík (od roku 2008 do roku 2023 se dopustil celkem 13 dopravních přestupků, pročež byl soudně trestán, a to nejen v souvislosti s řízením motorového vozidla, ale i napomáháním při legalizaci výnosu z trestné činnosti). Ostatně nelze přehlédnout, že v nyní posuzované věci byl spoluobviněnému T. uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve vyšší výměře, když se současně jednalo o trest souhrnný.

83. V rámci posouzení společenské škodlivosti jednání obviněného M. nebylo možné pominout, že tento pro jiného přechovával a následně nabízel metamfetamin v celkovém množství 917 gramů o koncentraci 79,1 % (tj. látku odpovídající 725,34 gramům metamfetaminu base), což v souladu s výkladovým stanoviskem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 3013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněným pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., ve spojení se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněným pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., odpovídá množství velkého rozsahu ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož spodní hranice 500 gramů účinné látky byla v nyní posuzovaném případě navíc výrazně překročena.

84. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že za určitých okolností je možné vznést námitky proti uloženému trestu i v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento důvod by však mohl být naplněn pouze tehdy, pokud by bylo rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, pakliže by se jednalo o otázku viny. Námitky ve vztahu k vadám výroku o trestu je možné vznášet taktéž ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak za relevantní je možné posoudit pouze vady spočívající v porušení hmotného práva či v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotněprávního (nikoli tedy námitky stran druhu či výměry trestu). V tomto smyslu lze s odkazem na tento dovolací důvod namítnout i uložení trestu, který by byl excesivní svojí nespravedlností. V takovém případě by byl uložený trest v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásady přiměřenosti trestních sankcí (jak vyplývá z již obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu – např. z usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, z usnesení ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo z usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, apod.).

85. Avšak k žádným takovým pochybením ze stran soudů nižších stupňů v nyní posuzované věci prokazatelně nedošlo. Vrchní soud v Praze k uloženým trestům konstatoval, že z jeho strany došlo k jejich zrušení toliko z důvodu formálního pochybení na straně soudu prvního stupně, který rozhodl o způsobu výkonu trestu obou obviněných ve věznici s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, když podle odst. 2 měly být s ohledem na stanovenou délku tyto tresty vykonány ve věznici se zvýšenou ostrahou. Pokud tedy městský soud při zohlednění všech kritérií dospěl k závěru, že u obou obviněných je postačující výkon uložených trestů toliko ve věznici s ostrahou, měl rozhodnout výhradně podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku, na což odvolací soud výše uvedeným způsobem řádně reagoval.

86. Z hlediska podaného mimořádného opravného prostředku Nejvyšší soud uzavřel, že výše uvedené námitky obviněného M. nelze podřadit ani pod jím výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani pod žádný jiný dovolací důvod, taxativně stanovený v § 265b odst. 1 tr. ř., neboť jeho osobě byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v celkové výměře osmi let, který byl stanoven při samé spodní hranici zákonné trestní sazby vztahující se k trestnému činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Takový trest tedy nelze za žádných okolností hodnotit jako nepřiměřeně přísný, tím méně extrémní či snad excesivní.

87. Dovolatel rovněž namítl, že uložením trestu vyhoštění z území České republiky na dobu osmi let bylo zasaženo do jeho rodinného života, čímž došlo k porušení zákonných podmínek uvedených v § 80 odst. 3 písm. c), písm. d) tr. zákoníku. Jelikož obviněný označil trest vyhoštění za takový druh trestu, který zákon v jeho případě nepřipouští, lze tuto námitku označit za obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pročež se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti uložení tohoto trestu obviněnému M. podrobně zabýval.

88. Podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku platí, že soud trest vyhoštění neuloží, pokud by byl jeho důsledkem nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života pachatele, a v případě § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku tehdy, hrozí-li objektivní nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu.

89. Ke svému soukromému a rodinnému životu obviněný V. M. ve svém dovolání uvedl, že členové jeho rodiny žijí na území čtyř států, konkrétně v České republice, v Litvě, v Rusku a na Ukrajině, přičemž místem jeho trvalého pobytu je Ukrajina. Podle svého vyjádření dovolatel své „široké“ rodině zajišťuje finanční zabezpečení a za její obživu cítí odpovědnost. Uložený trest proto označil za rozporný s principy ochrany rodinného života, z čehož podle jeho přesvědčení plyne, že uložení trestu vyhoštění v jeho případě brání překážky uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) a písm. d) tr. zákoníku. Dovolatelova argumentace však směřuje výhradně k rodinným důvodům, tedy pouze k druhé variantě vylučující podle písm. c) citovaného ustanovení trestního zákoníku možnost uložení daného druhu trestu.

90. Nejvyšší soud ke shora uvedeným tvrzením ověřil, že obviněný M. u hlavního líčení dne 10. 6. 2024 zmínil, že pochází z XY a před válečným konfliktem na Ukrajině pobýval na území Litvy, kde má status uprchlíka. Jeho finanční prostředky pochází z pronájmu bytů na Ukrajině, když se jedná cca o 1.000 EUR měsíčně. Obviněný pobýval i v České republice, ale většinou se zdržoval v Litvě, kde bydlel u svého bratrance na adrese uvedené v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, tj. XY, XY. Pokud se obviněný nacházel na území České republiky, bydlel u kamarádky J. a v době její nepřítomnosti v hotelu. Dne 9. 9. 2023, tedy v den předcházející nyní projednávanému skutku, byl ubytován v hotelu XY v Praze XY. Na výslovný dotaz soudu, zda má v České republice rodinu, jednoznačně odpověděl, že nikoli (č. l. 431). K tomu dodal, že v Litvě má dva bratrance a strýce. Až následně k dotazu na děti a partnerku doplnil, že má syna, kterému je 27 let a žije v Rusku, načež uvedl, že má v České republice přítelkyni J., která má malého chlapce. Posléze konstatoval, že dne 8. 9. 2023 v 17:00 hod. přijel z Litvy do Prahy k J., načež byl až do 02:00 hod. následujícího dne s ní a spoluobviněným T., s nimiž popíjel, načež se ubytoval v hotelu, protože „malý je hyperaktivní, takže se tam nedalo vyspat“ (č. l. 431 verte).

91. Svědkyně J. P. u hlavního líčení dne 11. 6. 2024 ke vztahu k osobě obviněného M. výslovně uvedla, že nejsou v příbuzenském ani obdobném vztahu. V následné diskusi s předsedou senátu (kdy objasňovala důvody, pro které u soudu jako svědkyně odepřela výpověď) popsala svůj vztah k dovolateli tak, že je stále vdaná, a proto je jeho pouhou kamarádkou, k čemuž znovu upřesnila, že s ním není v příbuzenském ani bližším poměru (č. l. 443 verte).

92. Oba výše jmenovaní tedy nevedli společnou domácnost a nechovali se k sobě ani jako druh a družka či přítel a přítelkyně ve smyslu trvalejšího osobního soužití. Z dokazování rovněž nevyplynulo, že by obviněný M. vypomáhal této své kamarádce (tj. svědkyni J. P.) po finanční stránce, tedy že by patřila do okruhu osob, o kterých tvrdí, že jsou na něm ekonomicky závislé. Pokud dovolatel ekonomicky podporoval rodinu, mínil tím pouze rodinné členy, kteří žijí mimo území České republiky. Taktéž veškeré příjmy obviněného pochází z pronájmu bytů, které se nacházejí mimo území České republiky. Z uvedených výpovědí dovolatele a jeho známé, svědkyně P., je tedy zřejmé, že jejich vztah rozhodně nelze považovat za rodinný ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (přestože mohl být po přechodnou dobu velmi osobního či dokonce intimního rázu).

93. Nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku nelze shledávat v případech, kdy má pachatel na území České republiky toliko přítelkyni, a to ani v případě, kdy by s ní udržoval trvalý vztah za účelem budoucího uzavření manželství. Taková výhrada tedy nemůže vyloučit možnost uložení trestu vyhoštění, neboť § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku předpokládá reálnou existenci rodinných vztahů pachatele, které vyžadují jeho pobyt na území České republiky. Nejbližšími příbuznými se přitom rozumí manžel, děti, rodiče, druh atd., přičemž důvodem pro zachování zájmu na spojování rodin, resp. pro zdržení se nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života pachatele, je zejména trvalé bydliště nebo jiný dlouhodobý pobyt nejbližších příbuzných pachatele na zdejším území. Ostatně není-li rodinný vztah vytvořen ani trvalým vztahem s přítelkyní, se kterou obviněný plánuje uzavření manželství, je kategoricky vyloučeno, aby byl založen zcela nezávazným kamarádstvím projevujícím se toliko sporadickými návštěvami bez vůle obou zúčastněných osob společně sdílet obydlí či plánovat vedení společné domácnosti.

94. V návaznosti na výše uvedené je tak zcela namístě znovu zdůraznit, že obviněný M. nemá na území České republiky trvalý pobyt a ani zde nepracuje či nepodniká, stejně jako zde nemá vytvořeno žádné stabilní sociální zázemí. Za těchto okolností pouze skutečnost, že dovolatel udržuje kamarádský vztah s ženou české státní příslušnosti, nemohla sama o sobě plnit faktickou realizaci zájmu na spojování rodin ve smyslu předcházení nepřiměřeným zásahům státu do rodinného života osob, které jsou cizími státními příslušníky oddávajícími se na území České republiky páchání trestné činnosti, neboť v tomto případě se o rodinu vůbec nejedná. S ohledem na všechny zjištěné okolnosti nelze vyloučit ani záměrnou účelovost takového vztahu, resp. zjevnou účelovost tvrzení obviněného o jeho existenci, a to právě ve snaze vyhnout se nucenému opuštění území České republiky v důsledku uloženého trestu vyhoštění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2008, 7 Tdo 57/2008, uveřejněné pod č. 55/2008 Sb. rozh. tr.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1218/2013; srov. ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1313.)

95. Z obsahu výpovědí všech shora uvedených osob je tedy zjevné, že obviněný M. na území České republiky žádný rodinný život nevedl a ten tak fakticky ani neexistoval. Proto se dovolatel mýlí, pokud ve svém mimořádném opravném prostředku prohlásil, že pravomocně uloženým trestem vyhoštění bylo zasaženo do jeho rodinného života. Jeho námitku stran neoprávněného uložení trestu vyhoštění, neboť soudy nižších stupňů měly v rámci své rozhodovací činnosti ignorovat druhou variantu zákonné podmínky, která podle § 80 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku vylučuje možnost uložení tohoto druhu trestu, tak bylo nutné odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

96. K druhé obviněným namítané podmínce, která podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku vylučuje možnost zákonného uložení trestu vyhoštění (která spočívá v existenci reálné hrozby pronásledování obviněného v jeho domovském státě), Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel v rámci své námitky nikterak neupřesnil, jakým konkrétním způsobem je podle jeho názoru tato podmínka v nyní projednávané věci naplněna. Pokud měl na mysli aktuálně probíhající válečný konflikt na území Ukrajiny, je nutné s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatovat, že tento vojenský konflikt není a priori překážkou pro uložení trestu vyhoštění podle tohoto ustanovení trestního zákoníku. Soud projednávající daný případ je proto vždy povinen „zvážit, zda pachateli (s ohledem na probíhající válečné operace) reálně hrozí pronásledování z důvodů uvedených ve zmíněném ustanovení nebo vystavení tam uvedenému zacházení nebo trestu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023 sp. zn. 4 Tdo 267/2023, uveřejněné pod č. 34/2023 Sb. rozh. tr.).

97. Obviněný M. však ve svém podání nikterak blíže nekonkretizoval, že by mu v jeho domovském státě v současnosti hrozilo jakékoli pronásledování, a to ať z důvodů rasových, etnických, národnostních, sociálních, politických nebo náboženských. Stejně tak nedoložil, že by mu hrozilo mučení nebo jiné nelidské či ponižující zacházení, eventuálně trest. Za této situace tak nebylo možné jeho toliko explicitně vyjádřený obecný odkaz na údajnou existenci podmínky vylučující podle § 80 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku možnost uložení trestu vyhoštění jakkoli akceptovat, tím méně jej za obviněného domýšlet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 435/2015, podobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07).

V. 3. Shrnutí

98. Nejvyšší soud tedy po pečlivé analýze přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Městský soud v Praze se řádně vypořádal se skutkovými zjištěními, která vzešla z řádně provedených důkazů v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., které poté vyhodnotil tak, jak mu ukládá § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale rovněž v jejich vzájemných souvislostech. Se skutkovými i hmotněprávními závěry soudu prvního stupně se poté plně ztotožnil i Vrchní soud v Praze jako soud odvolací. Z tohoto důvodu byly společným jednáním obou dovolatelů prokazatelně naplněny všechny zákonné znaky aplikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

VI. Závěr

99. Nejvyšší soud po provedeném přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2024, č. j. 15 To 85/2024-649, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2024, č. j. 57 T 6/2024-581, v rozsahu podaných mimořádných opravných prostředků dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného P. T. nedošlo ve smyslu jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, pročež bylo jeho dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

100. Rovněž převážnou část dovolacích námitek obviněného V. M. Nejvyšší soud shledal ve vztahu k jím uplatněným dovolacím důvodům uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jako nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů výslovně uvedených v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Toliko námitka směřující proti zákonnosti uloženého trestu vyhoštění obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nicméně z výše rozvedených důvodů nebyla shledána důvodnou, pročež Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání jmenovaného obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné.

101. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněných a obsahu připojeného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu práva obou obviněných na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265o odst. 1 tr. ř. pro případný odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podanými dovoláními obviněných napadeno. Za tohoto stavu nebylo Nejvyšším soudem možné vyhovět podnětu obviněného V. M. na přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

102. O odmítnutí obou dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu