Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Houžvičkové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1137/2024-97 ze dne 26. 6. 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 83/2023-36 ze dne 9. 1. 2024 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 16 C 43/2023-23 ze dne 23. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Prodej, a.s., sídlem, Duhová 425/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Podáním ze dne 30. 9. 2024 označeným jako ústavní stížnost se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně souhrnně odmítla všechny soudce Ústavního soudu s odůvodněním, že jsou dány důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod, jakož i dodržování záruk spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě, ale bez další specifikace důvodů oněch pochybností.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je nezbytné zkoumat, zda konkrétní návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v soudem určené lhůtě. V této souvislosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ústavní stížnost trpící řadou formálních a obsahových nedostatků. Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka zejména není v řízení před zdejším soudem v rozporu se zákonem o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost ovšem obsahuje i další nedostatky podle § 34 a § 72 téhož zákona.
3. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací pravidelně, jak je zřejmé z evidence podaných ústavních stížností. Obsah těchto stěžovatelčiných stížností je obsahově téměř identický a je zatížen stále stejnými vadami. Svůj postup volí opakovaně, třebaže byla Ústavním soudem mnohokrát patřičným způsobem poučena, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (včetně nutnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem již při podání ústavní stížnosti) i jaké jsou následky v případě neodstranění vytčených vad. K odstranění nedostatků ústavní stížnosti byla opakovaně řádně vyzvána (např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 3943/19 , sp. zn. II. ÚS 404/11 nebo sp. zn. III. ÚS 452/11 ).
4. Stěžovatelka však i nyní pokračuje v postupu, který nerespektuje předepsané náležitosti ústavní stížnosti.
5. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil nezbytná opatření k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení stěžovatele o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
6. Jak však již Ústavní soud opakovaně vyjádřil v jiných věcech stěžovatelky, v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a o dalších náležitostech návrhu dostávalo stěžovatelce vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým. Ústavní soud zároveň u České advokátní komory telefonicky ověřil, že stěžovatelka nepodala žádost o určení advokáta.
7. K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatelka uplatňuje vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout. Stěžovatelka by zároveň měla zvážit racionalitu svého postupu. Pokud by totiž Ústavní soud této námitce vyhověl, nemohl by o její ústavní stížnosti vůbec nikdo rozhodovat a poskytnout ochranu jejím tvrzeným právům. Vznesená námitka je navíc obecná a neobsahuje vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci z rozhodovacího procesu vyloučeni.
8. Za dané situace, kdy se jeví setrvání na požadavku stále stejného poučení o povinném zastoupení advokátem neefektivním a formalistickým, odmítla soudkyně zpravodajka návrh za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka