Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Nadjou Clare Hrušovskou, advokátkou, sídlem Pod Jezerem 415/2, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2023 sp. zn. 5 Tdo 400/2023, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2022 sp. zn. 3 To 62/2022, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2022 sp. zn. 2 T 3/2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 a 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 a 4 písm. c) trestního zákoníku. Těch se podle krajského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že se záměrem získat neoprávněně finanční prostředky pro stavbu rybníka podepsal žádost o dotaci na stavbu protipovodňových opatření, přičemž vzniklá nádrž, která ani neodpovídala projektové dokumentaci, by neměla na průchod povodní žádný vliv nebo by dokonce hrozila zhoršit vzniklé škody v okolí. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Zároveň mu byla uložena povinnost ve zkušební době nahradit škodu, kterou způsobil. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů, z nichž vyplývá, že údaje sdělované stěžovatelem na různých listinách neodpovídají realitě, anebo tyto listiny podstatné údaje zamlčují. Jde přitom o údaje, které jsou rozhodné pro přidělení dotace. Zejména stěžovatel zatajil, že před dotační žádostí sám upravil původní stav území.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Podle vrchního soudu z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel jednal sám aktivně s příslušnými úřady a nelze tedy přisvědčit jeho obhajobě, že pouze spoléhal na najaté odborníky. Bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel uváděl nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčoval. Je přitom bez významu, že úpravy stěžovatel prováděl na pozemku ve vlastnictví jiné osoby. K odlišným závěrům nedospěly ani správní soudy v řízení, jehož předmětem byl přezkum povinnosti stěžovatele vrátit poskytnutou dotaci.
4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu v dovolání dezinterpretoval závěry soudů nižších stupňů. Ty korespondují s obsahem provedených důkazů. Rovněž Nejvyšší soud označil za nerozhodné, že listiny týkající se dotace nevypracovával stěžovatel. Závěry správních orgánů jsou z hlediska trestní odpovědnosti rovněž irelevantní. Soudy správně vyhodnotily, že provedené práce jsou z hlediska účelu poskytnuté dotace mimořádně nevhodné.
5. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily rozhodný skutkový stav. Zejména se řádně nezabývaly naplněním znaků uvedené skutkové podstaty. Například si na místě samém neověřily, že stěžovatelem uváděné údaje byly pravdivé. Přestože odborné vyjádření potvrdilo, že vzniklá nádrž neumožňuje chov ryb, setrvaly soudy tvrdošíjně na tom, že právě ten byl utajený účelem vybudování nádrže. Především se však nevypořádaly s tím, že žádný z kontrolních mechanismů a zasahujících odborníků neodhalil zjevná pochybení, která následně daly za vinu stěžovateli, jakožto laikovi v daném oboru. Nevypořádaly se tak s obhajobou ohledně omylu stěžovatele, který se spoléhal na odbornou kompetenci jiných osob. Za pochybení považuje stěžovatel rovněž závěr, podle nějž je způsobenou škodou dotace v celé výši.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
9. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá zejména v předkládání vlastního hodnocení provedených důkazů, respektive výkladu podústavního práva, aniž by reflektoval obsáhlé závěry obecných soudů. Přitom však stěžovatel relevantní důkazy buď zcela ignoruje, anebo z nich vytrhává dílčí a vesměs nepodstatné části bez zohlednění jejich zbytku. Takové ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud, jehož rolí není přehodnocovat skutkové závěry, tím méně pak části jednotlivých důkazů, vyhovět. Soudy se stěžovatelovou obhajobou důkladně zabývaly a všechny ostatní varianty skutkového děje přesvědčivě vyloučily. Nelze stěžovateli přisvědčit, že by jakékoliv relevantní okolnosti nezohlednily. Na logické a přesvědčivé odůvodnění napadených rozhodnutí lze proto beze zbytku odkázat. Zejména se soudy věnovaly otázce možnosti jednání ve skutkovém či právním omylu v důsledku spoléhání se na rady odborníků (viz bod 21 usnesení Nejvyššího soudu, body 11 a 12 usnesení vrchního soudu a bod 125 rozsudku krajského soudu). Řádně rovněž odůvodnily, že stěžovatelově trestní odpovědnosti nikterak nebrání selhání jiných (soukromých či úředních) kontrolních mechanismů, stejně jako nikterak nesnižuje společenskou škodlivost jeho jednání.
11. Přisvědčit Ústavní soud nemohl ani stěžovatelovým námitkám ohledně nesprávně určené výše způsobené škody. Srovnává-li stěžovatel odlišný způsob určení výše škody u úvěrového a dotačního podvodu přehlíží podle Ústavního soudu rozdílný smysl obou právních norem, resp. podstaty institutů úvěru a dotace. Skutková podstata zakotvená v § 212 trestního zákoníku totiž nechrání pouze možnost poskytovatele dotace rozhodovat o jejím poskytnutí na základě úplných a pravdivých informací (což je společné se situací poskytovatele úvěru). Chráněným statkem jsou totiž nepřímo rovněž účely, které mají dotace naplňovat (v dané věci šlo například o protipovodňová opatření, přičemž soudy shledaly, že tento účel nejen nebyl stavbou naplněn, ale naopak povodňová situace v oblasti mohla být zhoršena). Dalším chráněným statkem je rovněž férovost "soutěžního" systému poskytování dotací. Ten je zpravidla v šíři poskytovaných prostředků omezený, a tudíž obdržení dotace na základě podvodného jednání má nejen za důsledek "oklamání" poskytovatele dotace, nýbrž rovněž protiprávně sníženou možnost zisku dotace pro ostatní subjekty. Jinak řečeno, dotace, které stěžovatel podvodně získal, mohl v souladu s právem využít někdo jiný. Ze všech uvedených důvodů podle Ústavního soudu neodporuje žádnému ústavnímu principu, považovaly-li soudy (pro účel právní kvalifikace stěžovatelova jednání) za způsobenou škodu výši celé obdržené dotace. V tomto směru nehraje roli, zda bude stát v civilním, správním či jiném řízení celou částku úspěšně vymáhat. Podstata řízení o vrácení dotace může být z různých (zákonodárcem zohledněných) důvodů odlišná od účelu vyjádřeného v trestním zákoníku. V každém případě závěry městského soudu ve správním řízení soudním nejsou nikterak závazné pro soudy v řízení trestním, které v dané věci řádně odůvodnily, proč dospěly k závěru o nutnosti určení škody výše uvedeným způsobem.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu