Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky SPRINT CR spol. s r.o. v likvidaci, sídlem Šumavská 422/29, Brno, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1713/2024-2006 z 8. 8. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 396/2021-1967 z 13. 3. 2024, rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2953/2022-1931 z 29. 11. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 26 C 10/2002-1815 z 6. 8. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení celkem 69 269 343 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Policie ČR (dále jen "policie") při realizaci zajišťovacího procesního úkonu odnětím věci. Hodnota zboží byla při jeho vrácení stěžovatelce nižší oproti hodnotě v době odnětí. Žaloba v částce 63 658 343 Kč za ztracené zboží byla již dříve pravomocně zamítnuta. V poslední fázi řízení šlo o částku 5 611 000 Kč za poškozené zboží. Obvodní soud pro Prahu 7 stěžovatelce nevyhověl a žalobu v částce 5 611 000 Kč s příslušenstvím napadeným rozsudkem z 6. 8. 2021 zamítl, jelikož stěžovatelka neprokázala, že postupem policie došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který by byl v příčinné souvislosti se vznikem škody. Jediné pochybení shledal soud v nedostatečném zaprotokolování odňatého zboží, které samo o sobě škodu způsobit nemůže.
2. Městský soud v Praze změnil zamítavý výrok obvodního soudu tak, že žalobě v částce 5 546 000 Kč s příslušenstvím vyhověl. Zopakoval, že nedostatečnost protokolu sama o sobě škodu způsobit nemůže, nicméně nesprávné zaprotokolování zboží znamená, že není jasné, v jakém stavu a počtu jej policie převzala. Nesprávný úřední postup podle městského soudu spočíval také ve skladování zboží v nevhodných podmínkách. V této souvislosti měla stěžovatelce vzniknout vyčíslená škoda.
3. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudek městského soudu napadeným rozsudkem z 29. 11. 2023 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté městský soud žalobu v částce 5 546 000 Kč s příslušenstvím napadeným rozsudkem z 13. 3. 2024 zamítl, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi pouhým nesprávným zaprotokolováním převzatých věcí a tvrzenou škodou. Stěžovatelka totiž neučinila předmětem řízení skutek spočívající v nesprávném skladování zboží. Toto rozhodnutí městského soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením z 8. 8. 2024 odmítl jako nepřípustné.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem obecných soudů byla porušena rovnost před zákonem garantovaná čl. 1 a 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, "princip primátu občana nad státem" s odkazem na čl. 1 a 2 odst. 1, 3 a 4 Ústavy, soudní ochrana ve smyslu čl. 4 Ústavy, "princip důvěry občana v právo a orgány veřejné moci" s uvedením čl. 1 odst. 1 Ústavy, zákaz libovůle garantovaný čl.
2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Dále namítá porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na podnikání garantovaného čl. 26 Listiny, práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny, "práva na individuální posouzení věci" s odkazem na čl. 6 Úmluvy a práva na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
5. Podle stěžovatelky úvahy obecných soudů spíše připomínají "advokáta státu" než nezávislý soud a namítá, že v rozhodování soudů se objevují znaky libovůle. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za vzájemně rozporuplná, věcně nesprávná a ústavně nekonformní. Naopak souhlasí s rozhodnutím městského soudu před jeho zrušením Nejvyšším soudem, kterým jí bylo vyhověno co do částky 5 546 000 Kč s příslušenstvím. Závěry uvedené v pozdějším rozhodnutí městského soudu týkající se absence příčinné souvislosti však považuje za absurdní. Stěžovatelka zdůrazňuje, že odpovědnost za nesprávný úřední postup je objektivní a vedlejší účastnice odpovídá za vzniklou škodu nezávisle na konkrétních příčinách. Podle stěžovatelky nezáleží, zdali škoda vznikla v důsledku nesprávného zaprotokolování nebo až v důsledku nesprávného skladování. Stěžovatelka rozporuje také pravidla dělení důkazního břemene.
6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod či principů, kterých se stěžovatelka dovolává.
7. Úvodem Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83 Ústavy).
8. Stěžovatelčina ústavní stížnost je založena především na pokračující polemice se závěry napadených rozhodnutí, což je možné doložit i téměř totožným obsahem dovolání a nyní řešené ústavní stížnosti. Kromě rozsáhlého výčtu rozličných základních práv a svobod, které měly být podle tvrzení stěžovatelky porušeny, je ústavní stížnost prosta hlubší ústavněprávní argumentace. Není však úkolem Ústavního soudu tuto za stěžovatelku zastoupenou advokátem domýšlet. Uvedené námitky spíše ilustrují pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry rozhodnutí obecných soudů jí nevyhovujících.
9. V takové podobě postrádá její argumentace ústavněprávní rozměr věci. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu, a to v podstatě "paralelně" k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Právo na soudní ochranu, respektive právo na spravedlivý (řádný) proces, však nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedené základní právo zajišťuje jen právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 z 20. 3. 2018). Okolnost, že stěžovatelka se závěry napadených rozhodnutí nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
10. Protože ústavněprávní argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti zůstala hlouběji nepropracovaná, Ústavní soud se zaměřil především na to, zda obecně obstojí odůvodnění napadených rozhodnutí z hlediska práva na soudní ochranu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 z 20. 6. 1995 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 z 6. 12. 2022 s četnými odkazy na další relevantní judikaturu Ústavního soudu). Stěžovatelkou uvedená pochybení Ústavní soud neshledal. Všechna napadená rozhodnutí Ústavní soud považuje za srozumitelně a vnitřně konzistentně odůvodněná bez znaků libovůle. V jejich právních úvahách nenachází žádný exces, který by musel být odstraněn cestou jejich zrušení. Napadená rozhodnutí se logicky soustředí na vypořádání stěžejních námitek stěžovatelky, které mohly mít vliv na posouzení správnosti a zákonnosti napadených rozhodnutí, což je i z pohledu práva na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí adekvátní postup.
11. Ústavní soud ani nesdílí závěr, že napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou vzájemně rozporná. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 11. 2023 se vztahoval na situaci, ve které městský soud překročil předmět řízení tím, že dovodil vznik škody ze skutku, který stěžovatelka neučinila předmětem řízení. Napadené usnesení Nejvyššího soudu z 8. 8. 2024 se týkalo dovolání stěžovatelky, kterým brojila proti rozhodnutí městského soudu vydanému po jeho zrušení dovolacím soudem. Městský soud následoval závazný právní názor Nejvyššího soudu v posuzované věci, že předmětem řízení byl učiněn pouze skutek spočívající v nesprávném zaprotokolování odňatého zboží.
Následně dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi posuzovaným skutkem a namítanou škodou. Nelze potom přisvědčit ani námitce, že Nejvyšší soud nesprávně uvedl, že stěžovatelka nenapadá závěr městského soudu o absenci příčinné souvislosti. Je sice pravdou, že její dovolání polemizuje nad správností rozhodnutí městského soudu, věcnou argumentaci k příčinné souvislosti však neobsahuje. Proto další námitky stěžovatelky nebyly způsobilé rozhodnutí městského soudu zvrátit, jak ostatně uvádí Nejvyšší soud. Napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu proto nejsou v nelogickém rozporu, naopak na sebe věcně navazují.
Jinak řečeno, Nejvyšší soud ve svém pozdějším rozhodnutí nepopírá, ani mlčky, žádný ze závěrů uvedených v jeho předešlém rozsudku.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu