Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Magdalény Krejčové, zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 33 Cdo 2272/2023-320, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. února 2023 č. j. 84 Co 2/2023-274 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 7 C 560/2021-229, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Miroslava Pilnaje a Karly Peškové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny.
2. Dále stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud uložil České republice nahradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.
3. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 560/2021 se podává, že uvedený soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že ona a (její bývalý manžel) Kamil Krejčí jsou každý v rozsahu ideální poloviny spoluvlastníky dvou blíže specifikovaných staveb rodinných domů v katastrálním území P. (dále jen "stavby") (výrok I), zamítl i její žalobu na určení, že je vlastnicí blíže specifikovaného pozemku ve stejném katastrálním území (dále jen "pozemek") (výrok II), a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům (jako žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku 69 112,39 Kč (výrok III).
4. Rozhodnutí pod bodem I výroku odůvodnil okresní soud nedostatkem naléhavého právního zájmu stěžovatelky na požadovaném určení [§ 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], protože na žalující straně nevystupoval Kamil Krejčí. Dále pak uvedl, že vlastnictví vedlejšího účastníka k první stavbě bylo založeno neveřejnou dražbou a vedlejší účastnice ke druhé stavbě kupní smlouvou uzavřenou s Renatou Haklovou, která ji získala na základě kupní smlouvy od vydražitele Františka Vaculíka, takže u vedlejších účastníků šlo o originární nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Jde-li o rozhodnutí pod bodem II výroku, okresní soud zkoumal (jako otázku předběžnou) platnost darovací smlouvy ze dne 1. 6. 2012, uzavřené mezi stěžovatelkou a obdarovanou Milenou Krejčovou, a to vzhledem k tvrzení stěžovatelky, že byla uzavřena pod nátlakem jejího manžela a že šlo o simulovaný právní úkon. Toto tvrzení pak posoudil jako nedůvodné a zjevně účelové, a doplnil, že tyto závěry se týkají i darovací smlouvy uzavřené mezi obdarovanou Milenou Krejčovou na straně jedné a stěžovatelkou a jejím manželem na straně druhé, jejímž předmětem bylo darování staveb.
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil, protože se s jeho závěry ztotožnil, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna vedlejším účastníkům nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 9 155 Kč každému.
6. Proti uvedenému rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) odmítl s tím, že proti rozhodnutí ve věci samé není přípustné podle § 237 o. s. ř. a o nákladech řízení podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 728 Kč.
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně určily věcnou příslušnost soudů. Dále vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem o absenci naléhavého právního zájmu. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 63/2001 a usnesení ze dne 11. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 5582/2016 tvrdí, že se řízení nemusejí na jedné procesní straně účastnit všichni spoluvlastníci, ale každý podílový spoluvlastník se může domáhat určení, že mu náleží spoluvlastnické právo a v jakém podílu, čemuž podle ní odpovídá i rozhodovací praxe, podle které je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 28 Cdo 5557/2017 a ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. 28 Cdo 3767/2019). Ze žalobního petitu podle stěžovatelky plyne, že se domáhá vyslovení (spolu)vlastnictví i pro svůj "podíl" na stavbách, a soudu nic nebrání přiznat méně, než je žalováno.
8. Obecným soudům také vytýká, že nevysvětlily, proč je nabytí vlastnického práva nedobrovolnou dražbou v exekučním řízení chráněno jako tzv. originární, které není možné úspěšně napadnout určovací žalobou, byla-li podána excindační žaloba a vydražitelé věděli o poznámce spornosti, a to oproti případům nabytí vlastnického práva, kde bude účinkovat poznámka spornosti podle § 985 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelce přitom není zřejmé, jak měla při ochraně svých vlastnických práv postupovat, aby nedošlo k tomu, že jejímu vlastnickému právu nelze poskytnout ochranu.
9. Stejně tak není podle stěžovatelky zřejmé, na základě jakých důkazů obecné soudy uzavřely, že darovací smlouva byla uzavřena platně. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že insolvenční soud po provedeném dokazování v rozsudku ze dne 6. 2. 2017 č. j. 70 ICm 1464/2016-61 i rozsudku z roku 2019 (pozn.: podle všeho jde o rozsudek ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 70 ICm 1464/2016) shledal, že tato smlouva nebyla platně uzavřena, a že i když se těchto rozhodnutí v daném řízení opakovaně dovolávala, obecné soudy žádné jiné důkazy (než tato rozhodnutí) neprovedly. Nelze zjistit, proč jeden soud říká, že smlouva je (absolutně) neplatná, a další že platná je.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatelka v prvé řadě namítá chybné stanovené věcné příslušnosti soudu. Jak patrno ze soudního spisu, rozsudkem ze dne 9. 12. 2019 č. j. 104 VSPH 668/2019-280 Vrchní soud v Praze rozhodl mj. tak, že zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 5. 6. 2019 č. j. 70 ICm 1464/2016-237 ve výrocích V a VI, kterými byla stěžovatelčinu žaloba o určení vlastnického práva zamítnuta, a v tomto rozsahu věc postoupil okresnímu soudu jako věcně příslušnému. Dospěl totiž k závěru, že je dána věcná příslušnost okresního soudu, neboť nejde o věc, k jejímuž rozhodnutí by byla založena věcná příslušnost krajského soudu jako soudu insolvenčního podle § 7a insolvenčního zákona. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, proč by tento - řádně zdůvodněný - závěr měl být vadný, a tudíž danou námitku nelze považovat za opodstatněnou.
13. Dále stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, podle nichž neprokázala naléhavý zájem na požadovaném určení, jde-li o stavby, přičemž jen opakuje svou argumentaci, kterou již v soudním řízení uplatnila, aniž by právní úvahy obecných soudů adekvátním způsobem reflektovala. Děje se tak v situaci, kdy obecné soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně vysvětlily, jak ke svému právnímu závěru dospěly.
14. Na doplnění Ústavní soud uvádí, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu týkající se § 80 o. s. ř. poskytuje dostatečný návod ke správnému procesnímu postupu, přičemž na požadavku, aby se soudního řízení účastnil i Kamil Krejčí, má-li v něm být rozhodováno o jeho právu, nelze spatřovat nic neústavního. Argumentuje-li stěžovatelka (v podstatě) tím, že obecné soudy mohly rozhodnout jen o jejím podílu, Ústavní soud tento názor nesdílí, protože pak by šlo o jiné rozhodnutí, než jakého se žalobou domáhala (nikoliv tedy, že by jí bylo "přiznáno méně"). S ohledem na žalobní petit nelze považovat odkazy na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 63/2001 či usnesení sp. zn. 28 Cdo 5557/2017 (a další) za případný.
15. Rovněž stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1943/2016 není přiléhavý, neboť danou otázku vůbec neřeší, byť i tam byla předmětem posouzení (ne)existence naléhavého právního zájmu v řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci. Ze stejného důvodu je nepřiléhavý i její poukaz na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1826/2006, navíc již Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že skutkové okolnosti obou věcí jsou odlišné [pozn.: Ústavnímu soudu se tohoto rozhodnutí dohledat nepodařilo, nicméně právní názor, kterého se stěžovatelka dovolává, byl vysloven (i) v rozsudku ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 a dalších].
16. Dalšími námitkami stěžovatelky proti závěrům o absenci pasivní věcné legitimace vedlejších účastníků, o které soudy nižších stupňů dále opřely zamítnutí žaloby v části týkající se staveb, se Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) nezabýval, neboť i kdyby (hypoteticky) stěžovatelce přisvědčil, na výsledek řízení o ústavní stížnosti by to žádný vliv nemělo.
17. Uvádí-li stěžovatelka, že krajský soud v rozsudku ze dne 6. 2. 2017 č. j. 70 ICm 1464/2016-61 a ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 70 ICm 1464/2016 shledal darovací smlouvu týkající se pozemku neplatnou, a že není jasné, na základě jakých důkazů obecné soudy dospěly k opačnému závěru, toto tvrzení neodpovídá skutečnosti. V prvním rozhodnutí se krajský soud k platnosti darovací smlouvy nevyjádřil, ve druhém shledal darovací smlouvy platnými, přičemž odmítl stěžovatelčinu námitku neplatnosti těchto právních úkonů s tím, že se nepřípustně dovolává vlastní nepoctivosti (§ 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V napadených rozhodnutích se pak soudy nižších stupňů zabývaly "dalším" tvrzením stěžovatelky o nedostatku svobodné vůle k uzavření darovací smlouvy, dospěly však k závěru, že stěžovatelka toto své tvrzení neprokázala, přičemž dostatečně zdůvodnily, jak k tomuto závěru dospěly, případně vysvětlily, proč stěžovatelkou uváděné skutečnosti založit takový deficit nemohou. Jestliže pak uzavřely, že darovací smlouva je platná, rozpor s předchozími rozhodnutími v tom Ústavní soud nespatřuje. Ani v tomto bodě tudíž nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
18. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na tento výsledek nebylo možné uložit České republice, resp. účastníkům řízení povinnost k náhradě nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu