22 Cdo 5582/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 10 – Vinohradech, Korunní 2569/108a, proti žalované J. T., zastoupené
JUDr. Lenkou Královou, advokátkou se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 4, o
určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v
Nymburce pod sp. zn. 14 C 327/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 27 Co 128/2016-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3
400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce
Mgr. Lucie Houdkové, advokátky se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní
2569/108a.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
10. 2015, č. j. 14 C 327/2014-233, určil, že žalobce je spoluvlastníkem o
velikosti spoluvlastnického podílu id. ? pozemků zobrazených na geometrickém
plánu zpracovaném Ing. Eliškou Kvízovou č. 592-53/2014, jež je nedílnou
součástí tohoto rozsudku, označených jako parc. č. 1651 a parc. č. st. 75/4
(dále jen „předmětné nemovitosti“) v obci a katastrálním území K. L. (výrok
I.), rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci nahradit náklady řízení ve výši 58
566 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a rozhodl, že žalovaná je
povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Nymburce náhradu nákladů
řízení placených státem ve výši 100 %, jejíž výše bude stanovena v samostatném
usnesení (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 16. 6. 2016, č. j. 27 Co 128/2016-300, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 69 846 Kč (výrok
I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve zbylém rozsahu výroku
II. a ve výroku III. potvrdil; ve výrocích I. a III ve znění blíže
specifikovaném (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Nejdříve rozsáhle rekapituluje „rozhodné skutečnosti“, následně namítá, že
soudy nepřihlédly ke skutečnostem, které tvrdila, a argumentům uváděným zejména
v odvolání a doplnění odvolání, ani se s nimi řádně nevypořádaly, přičemž na
tato podání odkazuje. Žalovaná je přesvědčena, že žalobce nemůže být sám věcně
legitimován, neboť usiluje jen o určení svého spoluvlastnického podílu v
rozsahu id. ?, přičemž v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 4191/2014. Soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu závěru, když
nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, ačkoliv zejména u svědeckých výpovědí
žalovaná poukazovala na skutečnosti vypovídající o nevěrohodnosti slyšených
svědků. Ačkoliv žalovaná uváděla konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývala
nevěrohodnost svědků, soudy se těmito argumenty vůbec nezabývaly. Pokud by
ovšem tak oba soudy učinily, musely by dospět na základě provedených důkazů k
jiným právním závěrům. Nesouhlasí s tím, že stavby byly v katastrální mapě
zakresleny špatně, když stavba „prasečníku“ byla stavbou neoprávněnou doposud v
katastru nezakreslenou. Žalovaná trvá na tom, že žalobce nevykonával právní
panství nad věcí, když jako vlastník předmětných nemovitostí byla zapsána v
katastru ona, řádně z nich platila daň a užívala je, což jí bylo umožňováno.
Poukazuje na nesprávný postup soudů obou stupňů, které za žalobce navrhují a
požadují předložení důkazů ohledně toho, kdo byl opatrovníkem žalobce a kdo za
něj držbu vykonával, čímž došlo k porušení principu rovnosti stran. Nelze
souhlasit ani s tím, že z katastrální mapy není dostatečně seznatelný průběh
vlastnické hranice, když budova ani budova „prasečníku“ zde nejsou zakresleny
správným způsobem. Pokud soudy obou stupňů odkazují na znalecké posudky, pak
tyto posudky neměla ona ani její právní předchůdci dříve k dispozici, takže
nebylo v jejích možnostech se proti nim bránit. Navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce nepovažuje dovolání za důvodné, když žalovaná uplatňuje argumenty a
námitky vznesené již před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy řádně
vypořádaly. Ostatně v převážné části nepřípustně napadá skutková zjištění soudů
a hodnocení důkazů. Některé provedené důkazy nadto vytrhává z kontextu a
zjištěné skutkové okolnosti účelově interpretuje. Vyjadřuje se k jednotlivým
námitkám a navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř.
jako nedůvodné zamítl.
Jelikož k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku mělo dojít před 1.
1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku ve shodě s § 3028
odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se
má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)].
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka v
dovolání nevymezila žádnou právní otázku, kterou se měl dovolací soud zabývat.
Pokud spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem má být věc
posouzena jinak ve smyslu naopak (tj. oproti rozhodnutí odvolacího soudu), pak
taková interpretace neodpovídá významu § 237 o. s. ř. [srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3049/2016, a ze dne 3. 8.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2925/2016 (dostupná na www.nsoud.cz)]. Obsahem samotného
dovolání je především rozsáhlá polemika se zjištěným skutkovým stavem,
popřípadě výhrady proti postupu soudů obou stupňů. Dovolatelka však v této
souvislosti pomíjí, že jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení
věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), a proto dovolací soud není oprávněn
zjištěný skutkový stav jakkoliv přezkoumávat, přezkum vad řízení je pak možný
jen v situaci, kdy dovolací soud shledá dovolání na základě dovolatelkou
položené právní otázky přípustné (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pokud
žalovaná poukazuje na skutečnost, že se soudy nevypořádaly s veškerými jejími
dříve uvedenými námitkami (zejména obsaženými v odvolání a jeho doplnění), pak
je třeba zdůraznit, že tato námitka je zcela nekonkrétní, takže dovolacímu
soudu není zřejmé, jaká námitka nebyla vypořádána, nadto takový postup je v
rozporu s § 241a odst. 5 o. s. ř.
Pomine-li dovolací soud absenci vymezení otázky přípustnosti dovolání, pak by
nebylo možné přisvědčit ani těm námitkám, které svým obsahem brojí proti
nesprávnému právnímu posouzení věci.
Konkrétně nelze souhlasit s dovolatelkou, že by podle usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4191/2014 (dostupného na www.nsoud.cz),
bylo nezbytné, aby se vydržení domáhali všichni spoluvlastníci. Předně je třeba
říci, že uvedené rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká
vypořádání neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák., což je typově řízení,
které končí vydáním konstitutivního rozhodnutí a u něhož ve shodě s § 153 odst.
2 o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn.
22 Cdo 1627/99 (uveřejněný pod číslem 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)], kdežto řízení o určení vlastnického práva končí
vydáním deklaratorního rozhodnutí, v němž se deklaruje toliko skutečný stav. Ač
judikatura Nejvyššího soudu v minulosti i u určovací žaloby zdůraznila
požadavek, aby byli účastníky řízení všichni spoluvlastníci, tento závěr
učinila pouze ve vztahu k více spoluvlastníkům, kteří by o své vlastnické právo
měli přijít a jsou jako spoluvlastníci zapsáni v katastru nemovitostí [k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001
(uveřejněný pod č. C 1 309 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Naopak judikatura
připouští, že se spoluvlastník může domáhat určení svého vlastnického práva i
ke spoluvlastnickému podílu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012 (uveřejněný pod č. C 14 016 v Souboru)], což
reflektuje i ta skutečnost, že pokud podá více spoluvlastníků společnou žalobu
na určení jejich vlastnického práva, pak se jedná o samostatné společenství na
straně žalující. Na těchto závěrech pak ničeho nemění ani ta skutečnost, že
zpochybnění dobré víry i jen u jednoho ze spoluvlastníků způsobuje zánik dobré
víry u všech spoluvlastníků [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3978/2015 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Důvodnou není ani námitka nesprávnosti právního posouzení vydržení, neboť soudy
obou stupňů tuto právní otázku posoudily v souladu s judikaturou dovolacího
soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry
je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není
„vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně
přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti
by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit
objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v
takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních
předchůdců [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn.
III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je
vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se
nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální
opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou,
posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem
okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může
být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)].
Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005
(dostupný na www.nsoud.cz)]. Judikatura Nejvyššího soudu připustila, že je
možná i držba pozemku, která je v rozporu s údaji obsaženými v katastru
nemovitostí, popř. v bývalé pozemkové knize anebo v evidenci nemovitostí (tzv.
držba contra tabulas) – [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1.
2012, sp. zn. 22 Cdo 1150/2010 (uveřejněné pod č. C 10 707 v Souboru)].
Dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc
patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V posuzovaném případě odvolací soud uvedl, že žalobce v roce 1991, tj. v době
své nezletilosti, nabyl na základě schválení dohody dědiců uzavřené v dědickém
řízení po zemřelém P. K. pozemek parc. č. st. 74 v obci a k. ú. K. L., přičemž
k tomuto pozemku byly „připloceny“ předmětné nemovitosti; v té době vykonávali
držbu jménem žalobce jeho rodiče, kteří jednali v omluvitelném omylu. Předmětné
nemovitosti mají výměru 207 m2, což je zanedbatelná výměra oproti pozemku parc.
č. st. 74 (1469 m2), mají podlouhlý tvar, hranice držby je lomená, logicky
odpovídající členění v místě. Ani faktická situace v místě nebyla s to
objektivně dobrou víru žalobci narušit, i kdyby byl seznámen s mapou
pozemkového katastru týkající se zakreslení vlastnické hranice zvláště za
situace, kdy tyto mapy skutečnému stavu neodpovídaly. Ostatně okolnost, že z
katastrální mapy mohlo být seznatelné, že linie oplocení neběží po vlastnické
hranici zaznamenané v těchto mapách, sama o sobě k vyvrácení dobré víry
nestačí, když je připuštěna i oprávněná držba, která je v rozporu s evidencí v
katastru nemovitostí. Navíc žalobce nabyl spoluvlastnické právo děděním po svém
příbuzném, a proto nebylo ani důvodu, aby takovou iniciativu vyvíjel. Do
oprávněné držby žalobce je třeba započíst držbu jeho právních předchůdců, kteří
oprávněnou držbu předmětných nemovitostí vykonávali již od roku 1975. Vzhledem
k tomu k vydržení došlo 1. 1. 1992. I kdyby však nebylo možné započíst držbu
právních předchůdců, tak by k vydržení došlo k 15. 1. 2001, tedy v období, kdy
mezi sousedy nebylo sporné, kudy vede vlastnická hranice. Na těchto závěrech
ničeho nemění ani skutečnost, že v roce 2008 měla paní O. K., dřívější
spoluvlastnice žalobce, souhlasit s provedeným vytyčením hranic pozemků či
následné stanovisko žalobce v rámci šetření stavebního úřadu v roce 2013.
Dovolací soud závěry odvolacího soudu přezkoumal, přičemž shledal, že jsou
přiměřené zjištěnému skutkovému stavu, jsou přesvědčivě odůvodněny, reagují na
námitky žalované, přičemž je současně odkazováno na relevantní judikaturu
dovolacího soudu, a proto závěry odvolacího soudu v dovolacím přezkumu zjevně
obstojí. Žalované se nepodařilo na základě skutkového stavu zjištěného soudy
obou stupňů zpochybnit skutečnost, že by žalobce ani jeho tehdejší
spoluvlastnice nebyli v době uchopení se držby, jakož i po celou vydržecí dobu
objektivně v dobré víře. Případné zpochybnění dobré víry po uplynutí vydržecí
doby nemá přitom na nabytí vlastnického práva vydržením vliv. Správnost závěrů
odvolacího soudu nelze rovněž zpochybnit právními argumenty, které jsou
postaveny na skutkovém stavu odlišném od toho, který byl soudy nižších stupňů
zjištěn.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. ledna 2017