Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Oráčov, zastoupeného Mgr. Lumírem Veselým, advokátem, sídlem Belgická 38, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. 4 Tdo 599/2023-7816, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 12 To 43/2021, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. 5. 2021, č. j. 64 T 11/2019-7520, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ("krajský soud"), shledán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jichž se měl dopustit spolu s dalšími obžalovanými skutky (útoky) konkretizovanými ve výrokové části napadeného rozsudku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jejichž výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Nyní rovněž napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") zrušil tento soud rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s ostrahou. Zbývající výroky rozsudku krajského soudu zůstaly ve vztahu ke stěžovateli nedotčeny.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť souhlasil se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud a napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména rozpory v hodnocení důkazů s jejich skutečným obsahem, kdy na základě takto nesprávně hodnocených důkazů činí obecné soudy chybné závěry o vině stěžovatele. Svou argumentaci nejprve zpochybňuje naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kdy obecné soudy jen převzaly informace uváděné v obžalobě, avšak provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by se stěžovatel dopouštěl předmětné trestné činnosti. Naopak, obsah provedených důkazů lze vyložit i tak, že stěžovatel o podvodném jednání ostatních obžalovaných fakticky nevěděl.
Tím, že obecné soudy neupřednostnily výklad pro stěžovatele nejmírnější, porušily zásadu in dubio pro reo. Dále nebylo prokázáno, že by se popisované skutky vůbec staly, z provedeného dokazování nevyplývá ani vznik škody, případně její výše. Hodnocení důkazů obecnými soudy je v extrémním rozporu s jejich obsahem a výrazně v neprospěch stěžovatele, když obecné soudy při svém rozhodování přehlížely důkazy svědčící v jeho prospěch.
5. Z uvedených důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků vrchního a krajského soudu v částech, ve kterých se týkají stěžovatele, a to pro porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
6. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit přijatelnost návrhu, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Konkrétně je pak možno z ústavněprávního pohledu posuzovat toliko otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo naopak zda jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně zaručené právo nebo svoboda.
7. Ústavní soud připomíná, že každé trestní stíhání v sobě zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání, stejně jako z něho vzešlý trest, představují vážný zásah např. do osobnostních práv či osobní svobody jednotlivce a vyvolávají závažné důsledky pro jeho osobní i profesní život, musí být takový zásah velmi dobře podložen.
Veřejný zájem na zjištění viny a na uložení trestu působícího jako individuální i generální prevence proto legitimizuje omezení osobní svobody jen při řádné aplikaci hmotného i procesního trestního práva. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání objektivně stalo, že představuje skutečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela.
Tyto skutečnosti se přitom zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1327/19 ). Ústavní soud v nyní posuzované věci shledal, že všechny výše uvedené podmínky byly naplněny a že proto napadená soudní rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí.
8. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel tytéž námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Nyní tedy znovu polemizuje se skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů, předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje či zpochybňuje naplnění všech znaků skutkové podstaty shora zmíněného trestného činu. K tomu Ústavní soud uvádí, že podle čl. 90 Ústavy rozhoduje o otázce viny a trestu pouze soud, kterým není Ústavní soud, stojící mimo soustavu obecných soudů a jehož úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti (čl.
83 Ústavy). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí optikou porušení ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel rozporuje taktéž skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy, je namístě uvést, že takového přezkumu se nelze v řízení o ústavní stížnosti úspěšně domáhat (s výjimkou extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými závěry a z nich vyvozenými právními důsledky).
Je to totiž pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci pravidel stanovených trestním řádem (§ 2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, resp. přehodnocovat.
Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě zmíněných excesů při hodnocení důkazů, to ovšem není případ nyní posuzované věci.
9. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že obecné soudy naplnily výše uvedené podmínky, když provedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a popsaly úvahy, kterými se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečně se zabývaly i výhradami stěžovatele, kterým přitom vrchní soud částečně přisvědčil. Sám namítané nedostatky napravil, když upřesnil úvahy, kterými se krajský soud řídil při hodnocení provedených důkazů (bod 12. a násl. rozsudku vrchního soudu), včetně hodnocení znaleckých posudků (bod 27. a násl.), rozvedl úvahy k naplnění subjektivní stránky trestného činu (bod 23.) a vypořádal se rovněž s námitkou týkající se otázky, zda vůbec došlo trestnou činností ke vzniku škody (bod 30.).
10. Obdobně reagoval na jednotlivé námitky stěžovatele i Nejvyšší soud, který znovu velmi podrobně vyložil, proč v postupu soudů nižších stupňů nespatřuje zásah do základních práv stěžovatele, zejména proč v daném případě neshledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, a na jejich základě zjištěným skutkovým stavem. Po pečlivém a přesvědčivém vypořádání námitek stěžovatele, včetně označení konkrétních důkazů, ze kterých nižší soudy vycházely, námitky týkající se existence škody, míry zavinění stěžovatele i objektivní stránky trestného činu, dovolací soud uzavřel, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel spolu s dalším odsouzeným svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím.
S takovým závěrem Ústavní soud souhlasí, stejně jako s konstatováním, že z odůvodnění rozhodnutí prvního stupně včetně doplnění soudem vrchním vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž ani Ústavní soud mezi nimi neshledal žádný, natožpak extrémní rozpor.
11. Navzdory nesouhlasu stěžovatele tak lze dle Ústavního soudu považovat zjištěný skutkový stav za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu a rovněž právní závěry vyplývající ze skutkových zjištění byly obecnými soudy odůvodněny řádným způsobem. Pokud na základě (dle Ústavního soudu dostačujícího) hodnocení řádně provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že byla skutková podstata uvedeného trestného činu v případě stíhaného jednání stěžovatele naplněna, Ústavní soud nemohl v jejich postupu shledat porušení základních práv a svobod stěžovatele.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí proto Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nemá proti postupu, stejně jako proti závěrům Nejvyššího soudu, soudu vrchního a ani soudu krajského ústavněprávních výhrad, přičemž rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí plně vyhovují požadavkům kladeným na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. V daném případě přitom Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by teprve odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, a to včetně provádění hodnocení důkazů či posouzení naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu, tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele ani jiné pochybení, které by věc posunulo do ústavněprávní roviny.
13. Jde-li o vznesení námitky porušení zásady in dubio pro reo, pak Ústavní soud pouze pro úplnost podotýká, že předpokladem uplatnění této zásady je existence pochybností rozhodujícího soudu. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti ve vztahu ke skutku, ani k osobě pachatele neměl.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu