Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., t. č. ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2024 č. j. 11 Tdo 552/2024-683, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. ledna 2024 č. j. 11 To 118/2023-641 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. října 2023 č. j. 80 T 12/2023-586, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že po přesně nezjištěnou dobu do 5. 12. 2022 skladoval na pozemku p. č. X1, katastrální území K., a dále na pozemku p. č. X2, katastrální území Č., celkem 1 380,21 gramu psychotropní látky metamfetamin s obsahem 1 092,71 gramu metamfetaminu báze, přičemž pervitin skladoval za účelem jeho další distribuce koncovým uživatelům. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí a podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 34 000 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci shledal, že skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností, a se závěry krajského soudu i vrchního soudu se plně ztotožnil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že důkazní prostředky proti němu byly získány nezákonným způsobem. Zdůrazňuje, že jde-li o operativní šetření v místě lesního porostu na pozemku č. X1 v K., jehož vlastníkem je město K., jakož i pozemku č. X2, katastrální území Č., jehož vlastníkem je Z. H., jde o veřejně přístupné neohraničené prostory lesního porostu. Dále tvrdí, že ke zjištění skutečností o skrýších i obsahu uzavřených nádob zakopaných pod zemským povrchem či ve větvích vysoko nad terénem došlo nezákonným způsobem, neboť policejní orgán bez jakéhokoli příkazu opakovaně prohledával dotčené pozemky, a to bez vědomí dozorujícího státního zástupce i vlastníků pozemků, bez přítomnosti nezúčastněné osoby a bez pořízení jakékoli dokumentace, na základě které by bylo možno správnost a zákonnost jeho postupu přezkoumat. Až následně, na základě nezákonně zjištěných informací, policejní orgán požádal o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků. Stěžovatel je přesvědčen, že takto nezákonně získané důkazy jsou ve vztahu k jeho osobě neúčinné. Dále opakovaně poukazuje na to, že samotná existence skrýší v blízkosti jeho bydliště nemůže vést k závěru, že by mu přináležel obsah skrýší. Také výpověď svědka M. G. zůstala podle něj osamocena a měla být vyhodnocena jako nevěrohodná. Hypotéza vytvořená orgány činnými v trestním řízení, že jmenovanému svědkovi byly předány shodné látky jako ty, které měly být nalezeny ve skrýších, je podle stěžovatele "zcela nemístná" a nepodložená žádným z provedených důkazů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Brojí-li stěžovatel proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatel již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že prohledávali-li policisté lesní pozemky v okolí jeho domu, při němž objevili v lese skrýše, ve kterých po odstranění hlíny a kamenů objevili schránky s pervitinem, neměly tyto úkony povahu ohledání ve smyslu § 113 trestního řádu, ale prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 82 a násl. trestního řádu, proto k jejich realizaci bylo nutné mít příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků.
11. S touto námitkou se však řádně a dostatečně vypořádaly jak krajský soud, tak i vrchní soud. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlily, že pozemek p. č. X1 je co do druhu lesním pozemkem, na který má právo vstupu každý, neboť jde o pozemek veřejně přístupný. Je tak zřejmé, že při realizaci úkonů na tomto pozemku nebylo zapotřebí příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.
12. Co se týče vstupu na pozemek p. č. X2 - trvalý travní porost, příslušné soudy konstatovaly, že tento pozemek spadá do zemědělského půdního fondu a z pohledu zákona o ochraně přírody a krajiny by byl veřejně přístupným tehdy, byl-li by ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby. S ohledem na to, že daný pozemek je ve vlastnictví fyzické osoby (Z. H.), je třeba jej považovat za pozemek veřejně nepřístupný. Soudy připustily, že bez příkazu soudu k prohlídce jiných prostor a pozemků tak došlo k určitému pochybení, avšak nikoli ve formě zásahu do nedotknutelnosti obydlí a soukromého života stěžovatele, nýbrž k tíži třetí osoby (vlastníka pozemku). Konstatovaly, že charakter a míra takového chybného postupu nezakládá podstatnou vadu řízení, která by ve vztahu ke stěžovateli vyústila v nespravedlivý proces a nezákonné rozhodnutí, a to tím spíše za situace, kdy výsledek těchto úkonů (na něž navíc navazovalo povolené sledování osob a věcí a následně i řádná a zákonná prohlídka jiných prostor a pozemků) se nestal jediným a osamoceným důkazem svědčícím o vině stěžovatele. Na pozemku č. X1, u kterého nebylo shledáno ve vztahu k prováděným úkonům žádné pochybení, bylo nalezeno 1276,95 gramů pervitinu, obsahujícího 1010,95 gramů účinné látky. Stěžejní důkazy na pozemku č. X2 byly pak získány nikoli při prohlídce realizované bez příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, ale až při prohlídce dne 5. 12. 2022, která již byla uskutečněna na podkladě soudem vydaného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, kdy došlo k získání stěžejního důkazu v podobě zajištěného pervitinu a genetické stopy stěžovatele na části odděleně zabaleného pervitinu. S ohledem na zjištěné skutečnosti soudy považovaly za použitelné nejen důkazy zajištěné dne 5. 12. 2022, ale i důkazy pořízené před tímto datem, tj. fotodokumentaci k nálezu skrýše, vyhodnocení skladované látky coby pervitinu odborným vyjádřením, videosoubory ze sledování skrýše ze dnů 14. 11. 2022 a 17. 11. 2022 (viz body 117, 118, 119 rozsudku krajského soudu). Takovému jejich postupu nemá Ústavní soud co vytknout.
13. Jako neopodstatněné obecné soudy správně posoudily také tvrzení stěžovatele, že samotná existence skrýší v blízkosti jeho bydliště nemůže vést k závěru, že by mu přináležel obsah skrýší. Provedeným dokazováním, zejména přehráním obrazových záznamů pořízených v přípravném řízení v průběhu sledování osob a věcí, byl stěžovatel identifikován díky záběrům na obličej i jinak (podle shodného oblečení či oblečení zajištěného v jeho bydlišti), a to včetně skutečnosti, že sledovaná osoba měla v převážné většině na rukou rukavice, čímž se přirozeně vysvětlila absence daktyloskopických stop.
14. Stejně tak nemohly obstát námitky stěžovatele o údajné nevěrohodnosti výpovědi svědka M. G. s tím, že šlo o situaci tvrzení proti tvrzení a že výpověď jmenovaného svědka byla jediným usvědčujícím důkazem. Podle učiněných skutkových zjištění stěžovatel prokazatelně disponoval zásobou pervitinu takového objemu, že mohl uspokojovat nejen pravidelné potřeby zmíněného svědka, ale i dalších neztotožněných odběratelů, což podporuje verzi svědka o dlouhodobém a pravidelném poskytování pervitinu ze strany stěžovatele. Navíc, jak správně konstatoval i vrchní soud, byla věrohodnost výpovědi daného svědka ze strany krajského soudu podrobena řádnému přezkumu a jeho důvěryhodnost byla posuzována i z hlediska případné motivace ke křivé výpovědi. V této souvislosti nelze opomenout zjištění vyplývající z pořízených záznamů o sledování předmětných skrýší, zajištěný profil DNA stěžovatele ve skrýši s metamfetaminem, pořízenou fotodokumentaci atd.
15. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu. Oba soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Z odůvodnění rozhodnutí je dostatečně patrné, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
16. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud se vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se přitom i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu nezjistil jakékoliv pochybení, přičemž odkázal i na relevantní judikaturu Ústavního soudu, s níž se náležitě vypořádal (viz bod 25 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20 ).
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu