USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2024 o dovolání obviněného S. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 11 To 118/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 12/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 80 T 12/2023, byl obviněný S. M. (dále jen „dovolatel“ nebo „obviněný“) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 8 (osmi) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž peněžitý trest v celkové výši 34 000 Kč.
2. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících v tom,
že po přesně nezjištěnou dobu do 5. 12. 2022, kdy byl zadržen, skladoval v lese za domem, ve kterém na adrese XY č. p. XY, okres XY, bydlel, na pozemku p. č. XY, katastrální území XY, ve skrýši v zemi a ve skrýši na stromě plastovou láhev s 2 plastovými sáčky, obsahujícími psychotropní látku metamfetamin o hmotnosti 19,42 g s obsahem báze metamfetaminu 75,33 %, což odpovídá 14,63 g metamfetaminu báze, skleněnou láhev „Tchibo“ se 7 plastovými sáčky, obsahujícími psychotropní látku metamfetamin o hmotnosti 271,63 g s obsahem báze metamfetaminu 75,11 %, což odpovídá 204,02 g metamfetaminu báze, igelitovou tašku s motivem čerta a anděla, obsahující psychotropní látku metamfetamin o hmotnosti 494,8 g s obsahem báze metamfetaminu 80,36 %, což odpovídá 397,6 g metamfetaminu báze a igelitovou tašku modré barvy, obsahující psychotropní látku metamfetamin o hmotnosti 491,1 g s obsahem báze metamfetaminu 80,36 %, což odpovídá 394,7 g metamfetaminu báze,
a dále na pozemku p. č. XY, katastrální území XY, skleněnou láhev „Stockwell instant coffee“ s plastovými sáčky a plastovým oranžovým obalem, obsahujícími psychotropní látku metamfetamin o hmotnosti 98,50 g s obsahem báze metamfetaminu 79,20 %, což odpovídá 78,01 g metamfetaminu báze a o hmotnosti 4,76 g s obsahem báze metamfetaminu 78,84 %, což odpovídá 3,75 g metamfetaminu báze,
celkem tedy 1.380,21 gramu psychotropní látky metamfetamin s obsahem 1.092,71 gramu metamfetaminu báze, přičemž obviněný S. M. pervitin skladoval za účelem jeho další distribuce koncovým uživatelům, kdy z takto přechovávaného pervitinu prodal či poskytl na dluh M. G., narozenému XY, nezjištěné množství pervitinu v období od roku 2020 do listopadu 2022,
přičemž obviněný, takto jednal s vědomím, že se jedná o psychotropní látku a nakládání s takovými látkami je nezákonné, a ačkoliv neměl jakékoli zákonné oprávnění k nakládání s těmito látkami, přičemž metamfetamin je jako psychotropní látka uvedena v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a dále je zařazen do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.).
3. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 22. 1. 2024, sp. zn. 11 To 118/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného S. M. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovaným rozhodnutím soudů nižších stupňů podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný konkrétně namítal, že pokud jde o operativní šetření v místě lesního porostu na pozemku č. XY v XY, jehož vlastníkem je město Klášterec nad Ohří, a operativní šetření ze dne 1. 9. 2022 v místě lesního porostu, a to na rozhraní pozemku v XY č. XY a č. XY, jedná se o veřejně přístupné neohraničené prostory. Z vyjádření policisty P. vyplynulo, že o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků bylo požádáno až dodatečně, a to poté, co byly prostory opakovaně prohledány policií, to vše blíže nezjištěným způsobem, bez odpovídajícího zadokumentování, bez účasti nezúčastněné osoby, tedy v souhrnu zcela nepřípustným, nepřezkoumatelným, neverifikovatelným, a tedy nezákonným způsobem bez adekvátního příkazu. Pokud jde o neohraničené pozemky, je zásadně třeba rozlišovat mezi vstupem na ně a jejich "prohlídkou", která je spojena se zásahem do integrity takové nemovitosti (pozemku). Proto její provedení musí mít stejný režim jako prohlídka uzavřených prostor. Dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, ze dne 8. 6. 2010.
5. Obviněný také namítal, že samotná tvrzená blízkost skrýší v řádech desítek či stovek metrů od bydliště obviněného nevytváří a ani nemůže vytvořit závěr, že by obsah skrýši přináležel obviněnému. To se týká zejména skrýše na pozemku p. č. XY, u které nebylo provedeno sledování a u kterého nebyly zjištěny ani daktyloskopické, ani genetické stopy. Pak není žádného důkazního prostředku, že by skrýš vybudoval obviněný. Ve vztahu k osobě svědka G. uvedl, že tento před soudem vypovídal zmateně, opakovaně uváděl zcela protichůdná tvrzení. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď svědka, u nějž a priori nelze vyloučit jakýkoli zájem na výsledku řízení, přičemž tato svědecká výpověď je posouzena jako věrohodná toliko s odůvodněním, že byla podána pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.
6. Závěrem mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2024, č. j. 11 To 118/2023-641, zrušil, jakož zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2023, č. j. 80 T 12/2023-586, stejně tak zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu a konečně přikázal, aby věc byla Krajským soudem v Ústí nad Labem v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
7. Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že dovolatel předně brojí proti procesní použitelnosti „prohledání“ pozemku p. č. XY na rozhraní pozemků p. č. XY a p. č. XY v XY. Tato námitka odpovídá svou podstatou druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel v podstatě namítá, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Je však zjevně neopodstatněná. Z argumentace soudů je zřejmé, že dovolatelem citovaný nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, publikovaný jednak pod č. 121/2010 Sb. nál. a usn. ÚS a dále i pod č. 219/2010 Sb., nedopadá na pozemky veřejně přístupné.
8. Ústavní soud se otázkou ochrany jiných prostor a pozemků zabýval mnohem konkrétněji ve svém pozdějším nálezu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2228/09, který byl posléze publikován pod č. 43/2011 Sb. nál. a usn. ÚS., z nějž se podává, že pokud by měl nějaký pozemek požívat práva ochrany obdobné ochraně obydlí, musel by být užíván konkrétní osobou a hranice i existence tohoto užívání by musely být zřejmé každému příchozímu. Takovou povahu předmětný pozemek ve věci dovolatele neměl. Vyloučení veřejně přístupných pozemků z režimu prohlídek podle § 82 a násl. tr. ř. je zřejmé i z judikatury Nejvyššího soudu. Byť se Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 262/2017, zabýval pouze vstupem na veřejně přístupný pozemek, je zřejmé, že také on považoval za nesporné, že ustanovením § 82 odst. 2 tr. ř. je vyloučen veškerý ochranný režim takových pozemků podle § 82 až § 85 tr. ř. Pokud tedy dovolatel brojí proti procesní použitelnosti prohlídky veřejně přístupného lesního pozemku p. č. XY ve vlastnictví města Klášterec nad Ohří, jeho dovolání sice odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné, neboť tento pozemek podle § 82 odst. 2 tr. ř. ochrannému režimu zajišťujícímu právo na soukromí nepodléhá. Pokud se soudy zabývaly rovněž pozemkem p. č. XY ve vlastnictví Z. H., dovolatel ve svém dovolání tento pozemek nezmínil a dovolání se jej tedy netýká.
9. Pokud dovolatel vyslovil pochybnosti o skutkovém zjištění, že to byl právě on, kdo vybudoval a provozoval lesní skrýše psychotropních látek, je zřejmé, že obsah jeho námitek zde směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Nejvyšší soud však v zásadě ani nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Pokud soud přiléhavě vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, proč pochybnosti nemá, důvod k užití zásady in dubio pro reo nemůže nastat. Pokud dovolatel přímo či nepřímo poukazuje na zásadu in dubio pro reo, jeho dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když soudy pochybnosti neměly.
10. Státní zástupce shrnul, že ohledně prohlídky lesního pozemku města Klášterec nad Ohří se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné. V ostatních částech brojí dovolatel proti skutkovým zjištěním, aniž by označil konkrétní námitky odpovídající konkrétnímu dovolacímu důvodu – zejména konkrétnímu rozporu nebo konkrétnímu důkaznímu návrhu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud shledal, že v případě obviněného je dovolání přípustné, dovolání bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
13. Obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Za právně relevantní dovolací námitky ze strany obviněného lze považovat správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
14. Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.) a vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno.
15. Obviněný dále odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání kromě jiného podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř.
18. Nejvyšší soud považuje předně za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2
odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
19. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
20. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. (k tomu v podrobnostech srov. bod 69. a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obsahově shodné námitky dovolatele již byly rozebrány v rámci nalézacího i odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňoval, přičemž soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly.
21. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud obviněného odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.
22. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzeného trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.
23. Dovolatel konkrétně již v řízení před soudem prvního stupně namítal, že pokud policisté dne 20. 7. 2022 a 1. 9. 2022 prohledávali lesní pozemky v okolí jeho domu, a při prohledávání pozemků objevili v lese skrýše, ve kterých po odstranění hlíny a kamenů objevili schránky s pervitinem, neměly tyto úkony povahu ohledání ve smyslu § 113 tr. ř., ale prohlídky jiných prostor a pozemků ve smyslu § 82 tr. ř. a násl., a proto k jejich realizaci bylo nutné mít příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků. Pokud policejní orgány příkazem ke dni 20. 7. 2022 a 1. 9. 2022 nedisponovaly, jsou tyto úkony a na ně navazující další úkony, zajištěné důkazy a skutková zjištění nezákonná a z pohledu dokazování nepoužitelná. Obhajoba tento právní závěr opřela o výše již citovaný nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (viz bod 99. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
24. S touto námitkou se již vyčerpávajícím způsobem vypořádaly oba soudy nižších stupňů. Odvolací soud se přitom plně ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně podrobně uvedenými pod body 99. – 119. odůvodnění jeho rozhodnutí. Proto jen v krátkosti shrnul, že prohledání veřejně přístupného pozemku p. č. XY ve vlastnictví města Klášterec nad Ohří ze strany policejního orgánu nebylo stiženo žádnou vadou, že prohlídkou pozemku p. č. XY bez příkazu soudce k prohlídce jiných prostor a pozemků sice došlo k určitému pochybení, avšak nikoli ve formě zásahu do nedotknutelnosti obydlí a soukromého života obviněného, nýbrž k tíži třetí osoby, přičemž charakter a míra takového chybného postupu ani podle odvolacího soudu nezakládá podstatnou vadu řízení, která by ve vztahu k obviněnému vyústila v nespravedlivý proces a nezákonné rozhodnutí, obzvláště pak, pokud výsledek těchto úkonů (na něž navazovalo povolené sledování osob a věcí a následně i řádná a zákonná prohlídka jiných prostor a pozemků) se nestal jediným a osamoceným důkazem, o něž se odsuzující rozsudek opírá.
Soud prvního stupně při svých právních úvahách náležitě reflektoval judikaturu Ústavního soudu (včetně té, na kterou poukazoval obviněný) i ustanovení § 82 a násl. tr. ř., obojí vztahující se k prohlídkám jiných prostor a pozemků, a to při vědomí a rozboru zcela konkrétních okolností a konsekvencí tohoto případu (viz též bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud rovněž zastává názor, že v posuzované věci je evidentní, že není opodstatněné jakékoliv zpochybňování zákonnosti a procesní použitelnosti důkazů získaných na pozemcích p.
č. XY, k. ú. XY (v majetku města Klášterec nad Ohří) a p. č. XY, k. ú. XY (v majetku Z. H., byť ve vztahu k tomuto pozemku je navíc nejasné, zda a z jakých důvodů je také tento pozemek předmětem dovolacích námitek). Ani Nejvyšší soud obviněným vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení při jejich opatřování neshledal, neboť způsob provedení namítaných procesních úkonů, posuzován též z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu, může obstát.
25. K tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2228/09, z něhož se mimo jiné podává, že „Ústavní pořádek ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod přiměřeně chrání i svobodu užívat nebytové prostory a pozemky, ale jen potud, pokud jsou jejich hranice a identita konkrétní osoby, jíž svoboda byť i jen odvozeně svědčí, pro ostatní jakkoli seznatelné, a zároveň je této svobody užíváno po právu; i přesto však tato ochrana není absolutní, nýbrž průlom je připuštěn tam, kde se tak děje toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány.“ V intencích tohoto právního názoru je také třeba nahlížet na závěry vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, o něž dovolatel opírá svou stěžejní dovolací argumentaci. Označený plenární nález evidentně směřuje k ochraně konkrétního subjektu a jeho soukromého prostoru, který je zřetelně ohraničen, a tak seznatelně požívá ochrany před neoprávněnými zásahy. V posuzované věci se však jednalo o neohraničený lesní porost v majetku obce (popř. třetí osoby).
26. Ve shodě se závěry obou soudů Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že vina dovolatele byla spolehlivě prokázána důkazy opatřenými a provedenými v souladu se zákonem. Tento názor koresponduje i s odůvodněním napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na výhrady obviněného, jimiž se podrobně zabývaly, a na tyto správné závěry je možno odkázat (viz body 99. – 119. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. usnesení odvolacího soudu).
27. Rovněž v případě námitek obviněného, kdy zpochybňuje skutková zjištění, že to byl právě on, kdo vybudoval a provozoval lesní skrýše s psychotropními látkami, a že soud prvního stupně shledal zmatečnou a protichůdnou výpověď svědka M. G. za věrohodnou, ačkoliv se jednalo o jediný přímý důkaz, se jedná o opakování námitek, se kterými se již zcela vypořádaly soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně se zabýval určením pachatele skutku v bodech 73. – 82. odůvodnění rozsudku, přičemž konkrétně v bodě 81. vyhodnotil věrohodnost výpovědi svědka M. G. Nelze opomenout zjištění vyplývající z pořízených záznamů o sledování předmětných skrýší, zajištěný profil DNA obviněného ve skrýši s metamfetaminem, pořízenou fotodokumentaci atd. Odvolací soud navázal a stvrdil závěry soudu prvního stupně zejména v bodech 18. a 19. odůvodnění svého usnesení.
28. Skutkový stav byl oběma nižšími soudy zjištěn bez důvodných pochybností. Nejvyšší soud v dané věci neshledal žádné pochybnosti o správnosti skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, které byly opřeny o četné a řádně provedené důkazy. Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl ke zjištěným skutkovým závěrům na základě řady provedených důkazů, které důkladně hodnotil a v rámci odůvodnění svého rozsudku pečlivě vyložil, ze kterých důkazů vycházel při rozhodnutí o vině dovolatele a proč neuvěřil jeho obhajobě. Vrchní soud v Praze potvrdil skutkové závěry soudu prvního stupně a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry nižších soudů a konstatuje, že nalézací soud plně dostál své povinnosti hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.). Vzhledem ke kvalitě odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak mohl odvolací soud na tento rozsudek odkázat, přičemž se však vypořádal i s odvolacími námitkami obviněného.
29. Závěrem je třeba konstatovat, že námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, se již soudy nižších stupňů zabývaly, jak již bylo shora konstatováno, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, tudíž nelze konstatovat, že by tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
30. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož ve věci obviněného S. M. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto mohl rozhodnout v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 7. 2024
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu