Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti T. R., zastoupeného Ondřejem Moravcem, advokátem, sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 728/2021-12027 ze dne 15. 6. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 4/2020 ze dne 25. 1. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 62 T 1/2019-10802 ze dne 22. 10. 2019, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, byl stěžovatel, společně se spoluobviněným M.
T., uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu. Tohoto jednání se měl dopustit tím, že spolu s M. T. účelově vytvořili dodavatelský řetězec, v němž "daňově nečinné společnosti", jež měly být oběma obviněnými fakticky řízeny, neodvedly na výstupu daň z přidané hodnoty. Způsob a bližší okolnosti spáchání tohoto trestného činu jsou rozvedeny ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu.
Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 300 denních sazeb při výši denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 600 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Vedle toho byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, na dobu pěti let.
Týmž rozsudkem pak bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněného T. K. Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatel a spoluobviněný M. T. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením tak, že rozsudek krajského soudu zrušil ohledně obou odvolatelů pouze ve výrocích o náhradních trestech odnětí svobody. V ostatním zůstal napadený rozsudek beze změn. Následná dovolání stěžovatele a spoluobviněného M. T. proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nereagovaly na jeho opakovanou obhajobu, že s valnou částí obchodů společnosti X neměl vůbec nic společného. Soudy dle jeho názoru řádně nevysvětlily, na základě jakých důkazů byl uznán vinným, resp. jakým konkrétním vlastním jednáním se měl trestné činnosti dopouštět. Tím mělo současně dojít k porušení zásady nullum crimen sine lege. Soudy o jeho vině a trestu rozhodly nad rámec zákonného vymezení skutkové podstaty daného trestného činu. Stěžovatel dále namítl, že jako stěžejní důkaz o jeho vině byly použity záznamy o telekomunikačním provozu, s nimiž nebylo obhajobě umožněno se řádně a včas seznámit s ohledem na jejich extrémní rozsah a absentující vyhodnocení ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Nalézacímu soudu vytkl, že po skončení hlavního líčení podstatným způsobem upravil vymezení skutku, jehož spácháním mělo dojít ke spáchání trestného činu, čímž nepřípustně změnil povahu obvinění, v rozporu se zásadou totožnosti skutku. Soudy dle mínění stěžovatele nezohlednily jeho majetkové poměry při ukládání peněžitého trestu. Krajský soud zejména nereflektoval ani skutečnost, že v době uložení trestu procházel oddlužením a prokazatelně neměl významný majetek, ani to, že peněžitou záruku skládali jeho blízcí, jimž je povinen jimi vynaloženou částku vrátit.
V závěru stěžovatel namítl, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na nestranného soudce i právo na zákonného soudce, neboť senát Vrchního soudu v Praze rozhodující o odvolání v dřívějších fázích trestního řízení rozhodoval také o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení peněžité záruky nahrazující vazbu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti veskrze předestřel tytéž výhrady, s nimiž se již trestní soudy, zvláště pak soud dovolací, patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud v té spojitosti pokládá v prvé řadě za nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění nebo přehodnocení skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl.
40 odst. 1 Listiny), a proto jedině on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Hodnocení veškerých okolností spáchání trestného činu stěžovatelem proto bylo a zůstává výsadou trestních soudů. Případný zásah Ústavního soudu se omezuje pouze na vážné excesy v tomto hodnocení, popřípadě na jiný ústavně významný nedostatek, jež ovšem Ústavní soud v souzené věci neshledal. Ústavní soud dále pokládá za vhodné podotknout, že ústavní stížnost proti týmž rozhodnutím trestních soudů podal také spoluobviněný M.
T. Většina výhrad stěžovatele přitom koresponduje s námitkami, které ve své ústavní stížnosti vznesl jmenovaný spoluobviněný a s nimiž se Ústavní soud vypořádal v usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022. V kontextu toho se proto sluší zmínit následující. K otázce podjatosti členů senátu odvolacího soudu Ústavní soud poukázal především na to, že se jí Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém usnesení č. j. 11 Tvo 29/2020-11340 ze dne 14. 1. 2021, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele i spoluobviněného M.
T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze o nevyloučení dotčených soudců z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněných.
Nad rámec odkazu na citované usnesení dovolacího soudu Ústavní soud zdůraznil, že odvolací soud si v pozici stížnostního soudu (rozhodujícího o stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení peněžité záruky) byl velmi dobře vědom procesní situace, v níž se nacházel, pročež se vystříhal jakýchkoliv konečných skutkových závěrů a opakovaně zdůraznil, že jejich vyslovení náleží až nalézacímu soudu. Mimo jiné z těchto důvodů se také odmítl zabývat obsáhlou argumentací spoluobviněného M. T., která podle odvolacího soudu měla nalézt své místo až v hlavním líčení.
Jinak řečeno, odvolací soud se v postavení soudu stížnostního nesnažil učinit si finální názor o skutkovém stavu ve věci a držel se striktně mezí dílčího předmětu řízení o stížnosti, o níž rozhodoval. Ústavní soud rovněž odmítl výklad M. T. (a tím i výklad prezentovaný nyní stěžovatelem) o rozšíření dosahu ustanovení § 30 odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") na případy, kdy soudce rozhoduje o žádosti o vrácení peněžité záruky. S odkazem na svoji rozhodovací praxi uvedl, že ustanovení § 30 odst. 2 tr.
ř. představuje taxativní výčet, který nelze rozšiřovat analogií. Rozložení důvodů pro vyloučení orgánů činných v trestním řízení mezi ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. a § 30 odst. 2 tr. ř. je z ústavněprávního hlediska nepodstatná. Ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř. totiž pouze pragmaticky ulehčuje řešení možné podjatosti ex lege tam, kde nejvíce hrozí její systémové riziko, a to bez ohledu na to, zda se v daném případě reálně toto riziko materializovalo, či nikoliv. Pro požadavek nezávislosti, především však nestrannosti soudu podle čl.
36 odst. 1 Listiny, je ovšem relevantní jen to, zda se stěžovatel může domoci vyloučení orgánu činného v trestním řízení na základě zvážení všech konkrétních okolností v dané individuální věci, čemuž odpovídá § 30 odst. 1 tr. ř. Tento přezkum v nynější věci byl proveden obecnými soudy bez závěru, že by dotčení členové senátu odvolacího soudu dali v konkrétním kontextu stěžovatelovy věci jakkoliv najevo svou podjatost, zejména v podobě utvoření si konečného úsudku o jeho vině. Ve vzpomenutém usnesení č. j.
11 Tvo 29/2020-11340 ze dne 14. 1. 2021 Nejvyšší soud současně ozřejmil, proč podle § 9a tr. ř. není důvodu věc předkládat s předběžnou otázkou Soudnímu dvoru Evropské unie. Dle dovolacího soudu tak není třeba činit proto, že z rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie (včetně stěžovatelem tehdy a opět i nyní odkazovaného rozhodnutí tohoto soudu ve věci sp. zn. C-310/18 ze dne 19. 9. 2018) nelze shledat žádnou podporu výkladu obviněného, dle něhož není pro ochranu zásad spravedlivého procesu dostatečný individuální přezkum domnělé podjatosti v souladu s požadavky § 30 odst. 1 tr.
ř. (srov. bod 25 cit. usnesení Nejvyššího soudu). Takové vypořádání pokládá Ústavní soud za ústavně konformní, uváží-li se, že v odkazovaném rozsudku Soudní dvůr Evropské unie výslovně poznamenal, že směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s.
1), neupravuje podmínky, za kterých mohou být rozhodnutí o vazbě přijata (srov. marg. č. 49), neb tyto otázky se řídí vnitrostátním právem (marg. č. 48). Jinak řečeno, problematika složení soudního tělesa rozhodujícího o odvolání ve věci samé z pohledu možné kolize s jeho dřívějším rozhodováním o otázkách procesní povahy v tomto ohledu postrádá "evropský" přesah. Rovněž námitkami stran realizace i použitelnosti pořízených záznamů telekomunikačního provozu se zaobíraly nejen trestní soudy, ale též Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 2808/22
. Vrchní soud v napadeném usnesení upozornil, že případná absence přepisu odposlechů na jejich zákonnosti a použitelnosti jako důkazu nemůže nic změnit. Podstatné je, že protokoly k provedeným záznamům telekomunikačního provozu jsou součástí spisového materiálu a neabsentují (viz bod 11 na str. 38 usnesení odvolacího soudu). Ústavní soud k tomu ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 2808/22 ze dne 6. 12. 2022 doplnil, že byly-li obviněným předmětné nahrávky zpřístupněny postupem podle § 166 odst. 1 tr. ř.
(tj. možnost prostudovat spisy po skončení vyšetřování ze strany policejního orgánu) a měli-li obvinění možnost se plnohodnotně účastnit hlavního líčení, kde byly zájmové nahrávky přehrány v souladu se zásadou bezprostřednosti a přímosti a při zachování kontradiktornosti včetně možnosti obhajoby žádat přehrání dalších nahrávek (byť by takové žádosti nebylo vyhověno), právo obviněného na soudní ochranu, na obhajobu ani na rovnost v řízení takovým postupem porušeno být nemohlo. Ústavní soud nemá důvod se od tohoto svého postoje odchylovat ani v kontextu stížnostních námitek v nynější věci.
Neméně pečlivě se soudy věnovaly i výhradám stěžovatele týkajícím se zásady totožnosti skutku. Její porušení stěžovatel spatřoval, zjednodušeně podáno, v tom, že na základě obžaloby byl stíhán pro vytvoření a organizaci karuselových řetězců (za účelem krácení daně z přidané hodnoty), ve výsledku byl ovšem uznán vinným "pouhým" zapojením se do řetězce obchodníků (a ne do karuselu), s tím, že daňová povinnost měla být zkrácena nikoli u společnosti X, nýbrž u tzv. "missing traderů", přičemž společnost X získala majetkový prospěch pouze realizací výhodnější ceny.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává dlouhodobý názor, ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu, že totožnost skutku je zachována nejen v případě dokonalé shody mezi jeho vyjádřením v obvinění, obžalobě a posléze v rozsudku, ale i tehdy, je-li dána shoda mezi podstatnými okolnostmi s přihlédnutím k tomu, co vyšlo najevo při dokazování v hlavním líčení [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)]. K zachování totožnosti skutku tedy postačí shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, popřípadě také částečná totožnost jednání nebo totožnost následku.
V dané věci došlo oproti podané obžalobě pouze ke dvěma nevýznamným změnám v popisu skutku co do způsobu zapojení obviněných do trestné činnosti, konkrétně že nebyli jejími iniciátory a organizátory a že nešlo o obchodní řetězce karuselové. Jak již poznamenal Ústavní soud ve věci sp. zn. I.
ÚS 2808/22 , je třeba vzít v úvahu, že sama změna popisu skutku byla odrazem obhajoby obviněných, neboť právě i na jejím základě nalézací soud nemohl vzít za prokázané, že by obvinění nějaký karuselový podvod organizovali. To však neznamená, že by uznání částečné důvodnosti obhajoby muselo automaticky mít za následek zproštění obžaloby, jestliže se tato důvodnost týká jen určité skutečnosti, která sama o sobě skutkový závěr o spáchání skutku ani jeho právní kvalifikaci jakožto trestného činu nevylučuje.
Skutečnost, že obvinění neorganizovali karuselový podvod, totiž ještě sama o sobě neznamená, že se nezapojili do "řetězcového podvodu". Soudy nepochybily, pakliže tyto dílčí změny zhodnotily jako skutek částečně totožný v jednání obou obviněných a zcela totožný v jeho následku v porovnání se skutkem popsaným v obžalobě. V podrobnostech lze na řádná odůvodnění trestních soudů zcela odkázat (srov. zejm. bod 70 rozsudku krajského soudu, bod 13 usnesení vrchního soudu a body 41 až 43 usnesení Nejvyššího soudu).
Pokud jde o námitky stěžovatele, že soudy nereagovaly na jeho opakovanou obhajobu, že s valnou částí obchodů společnosti X neměl vůbec nic společného, ani této argumentaci Ústavní soud nepřisvědčil. Soud prvního stupně v bodech 68 až 70 svého rozsudku vyložil, na základě jakých úvah, odrážejících výsledky provedeného dokazování, k závěru o vině stěžovatele dospěl. Krajský soud připustil, že neexistuje jediný důkaz přímý, který by usvědčoval některého z obviněných v tom smyslu, že jsou osobami, které by reálně vytvářely účelový řetězec napojených firem směřující ve svém důsledku ke zkrácení daně z přidané hodnoty.
Pro rozhodnutí o vině obviněných byla podstatná (a zároveň postačující) zjištění, že obvinění se na trestných činech skrze jimi představované obchodní společnosti účastnili minimálně s vědomím, že k trestné činnosti dochází, tedy že byli minimálně srozuměni s tím, že se útok na daň z přidané hodnoty v obchodním toku mezi společnostmi děje. Krajský soud popsal fungování celé řady obchodních společností, jejichž jediným úkolem bylo zapojit se do podvodného řetězce za účelem zkrácení daně z přidané hodnoty, na což usoudil z četných svědeckých výpovědí osob, které tyto společnosti představovaly.
Od jimi představovaných společností bylo zboží (řepkový olej) předáváno průběžnému obchodníkovi (tzv. bufferovi), jímž byl právě stěžovatel působící v obchodní společnosti Y. O stěžovatelově roli v této společnosti si krajský soud učinil úsudek z výpovědí svědků M. F. a J. R. Již z poznatků, které vyplynuly ze svědeckých výpovědí všech těchto osob, bylo lze dospět k závěru, že stěžovatel i M. T. byli zkušenými obchodníky na trhu se zemědělskými komoditami, pročež již odtud by bylo možné dovodit jejich srozumění, že takto složitě koncipovaný obchod nelze považovat za běžnou obchodní transakci, nýbrž že svědčí minimálně o vážném podezření na útok vůči dani z přidané hodnoty.
U tohoto vývodu však soud prvního stupně nezůstal. Byly to právě záznamy telekomunikačního provozu, z nichž jednoznačně vyplynulo, jak obviněný M. T.
uděluje stěžovateli pokyny, jakým způsobem má být realizován konkrétní obchod, zejména šlo pokyny, kdy a jakým způsobem má být konkrétní částka uhrazena. Z realizovaných odposlechů soud zjistil mimo jiné i to, že stěžovatel byl minimálně srozuměn s tím, že dochází ke koloběhu zboží mezi jednotlivými společnostmi, které jsou navíc v tomto řetězci účelově nahrazovány jinými subjekty, zaštiťovanými ovšem stále stejným personálním obsazením (srov. bod 70 odsuzujícího rozsudku krajského soudu). Již takto dostatečné osvětlení viny stěžovatele ještě více přiblížil odvolací soud, který v bodě 12 svého usnesení adresně vystihl subjektivní stránku trestného činu ve vztahu ke stěžovateli.
Poukázal na to, že mu musela být přinejmenším podezřelá už samotná existence několika společností, které byly ve své podstatě pro dané obchodní transakce ekonomicky naprosto zbytečné a bez kterých by se, kdyby se bylo jednalo o skutečně reálně míněný obchod, bez problémů obešel. Pokud pak za takové situace v těchto řetězcích dlouhodobě setrval, ačkoliv věděl, že to není on, kdo o obchodních transakcích společnosti, kterou reprezentoval, či sebe jako osoby samostatně výdělečně činné, rozhoduje a že pouze vykonává pokyny osoby, která k této společnosti nemá žádný formální vztah, jednal v rozporu s povinnostmi, které mu z jeho postavení vyplývaly, především pak v rozporu s povinností péče řádného hospodáře.
Na pozadí toho bylo dle vrchního soudu možné vyvrátit obhajobu stěžovatele, že si hleděl pouze chodu své společnosti a s dalšími subjekty, které krátily daň, neměl nic společného. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné, a v posledku i prosté ústavně zapovězené svévole. Konečně námitku nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu ve vazbě na osobní a majetkové poměry stěžovatele v dostatečném rozsahu vypořádal Nejvyšší soud. Ve svém usnesení podtrhl, že faktický složitel peněžité záruky i obviněný musejí být srozuměni po příslušném poučení, kterého se jim dostalo (§ 73a odst. 9 tr.
ř.), zejména s tím, že peněžitá záruka trvá do dne, kdy obviněný nastoupí výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky (§ 73a odst. 6 tr. ř.). Eventuální finanční vypořádání obviněného s osobami blízkými za složení peněžité záruky není podstatné a ani nepředstavuje likvidační charakter, nýbrž pouze možnou majetkovou komplikaci.
Dále pak dovolací soud akcentoval skutečnost, že stěžovatel není osobou nezpůsobilou z důvodu vysokého věku, zdravotního stavu, anebo z jiných relevantních důvodů snášet následky výkonu tohoto druhu trestu. Stěžovatel je v produktivním věku, přičemž nic mu nebrání ve výkonu výdělečné činnosti (srov. bod 65 usnesení Nejvyššího soudu). Takové odůvodnění má svoji oporu v zákoně, a nelze je tak pokládat za projev nepřípustné libovůle. Nadto stěžovatel posledně uvedený závěr o svých výdělkových schopnostech v ústavní stížnosti nezpochybnil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu