Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o vyloučení soudce Radovana Suchánka z rozhodování ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Nováka, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, takto: Soudce Radovan Suchánek je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2788/13
.
I.
Obsah napadených rozhodnutí
1. Soudce Radovan Suchánek, člen II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 2788/13 , přípisem ze dne 15. dubna 2014 oznámil předsedkyni I. senátu, že se považuje za podjatého, jelikož k osobě právního zástupce stěžovatele má dlouhodobý přátelský vztah. předsedkyně senátu
2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
4. Nezávislost a nestrannost soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je přitom třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní kritérium pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
5. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je vždy zapotřebí vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.
6. Osobní vztah k zástupci účastníka řízení, tedy vztah, který je způsobilý založit podjatost soudce, byl v posuzovaném případě shledán. V souladu s výše nastíněnými principy tak I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednávání ústavní stížnosti, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2014
Kateřina Šimáčková, v. r.
V souvislosti s tím dovolací soud podotkl, že trestním zákoníkem zůstaly nedotčeny účinky těch úkonů, které byly provedeny před 1. 1. 2010 a které podle předcházejícího trestního zákona přerušovaly promlčení, ale dle trestního zákoníku již promlčecí dobu nepřerušují, pročež ustanovení trestního zákoníku o zániku trestní odpovědnosti je tudíž v posuzované věci neaplikovatelné, a odkázal na své rozhodnutí publikované pod č. 53/2011 Sb. rozh. tr., což ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil.
Takovému odůvodnění z ústavně právního hlediska není co vytknout. K námitce nesprávného použití trestního zákona, rozvedené pod bodem "D" ústavní stížnosti, Ústavní soud nemohl přihlédnout, jelikož ji stěžovatel řádně neuplatnil v dovolacím řízení. Nejvyšší soud totiž v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že namítl-li stěžovatel v rámci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že skutek tak, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, "uplatnil tuto námitku jen povšechně, zcela nekonkrétně a bez jakéhokoli bližšího zdůvodnění v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 4 písm. a), b) tr.
zák. nebyly podle jeho názoru naplněny skutkovými zjištěními uvedenými ve výroku o vině" (str. 4 in fine). Za tohoto stavu pak Nejvyšší soud neměl jinou možnost, jak se s touto námitkou vypořádat, než také jen obecně konstatovat, že skutek uvedený ve výroku o vině "evidentně naplňuje zákonné znaky uvedeného trestného činu, a odkázat na výstižné odůvodnění rozsudků obou soudů" (str. 4 - 5). Proti těmto zcela konkrétním závěrům dovolacího soudu stěžovatel ničeho konkrétního nenamítá, a Ústavní soud tak ani nemá důvod tvrzení Nejvyššího soudu o "obsahové vyprázdněnosti" formálně uplatněného dovolacího důvodu jakkoli pochybovat.
Přitom otázka použití trestněprávních norem (hmotněprávní posouzení věci), v daném případě otázka aplikace těch či jiných ustanovení předpisů trestního práva či výklad pojmů v nich užitých je způsobilá naplnit dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o výhrady vztahující se k údajnému porušení práva na obhajobu, kdy stěžovateli, resp. jeho obhájci nemělo být dle jeho tvrzení umožněno vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, dlužno poznamenat, že vytýkané pochybení se má vztahovat k svědkům, kteří v roce 1999 pracovali buď jako ředitelé společnosti Intercontraktor Ltd.
na Kypru nebo byli s touto společností přímo spjati prostřednictvím účetnictví či auditu. Námitkou obhajoby o procesně vadném provedení výslechů těchto osob se již zabýval nalézací soud, který ve svém rozsudku konstatoval, že tuto argumentaci nelze přijmout s odkazem na ustanovení § 428 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12.
2013, podle kterého v době rozhodování soudu prvé stolice platilo, že doručení či důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky. K naplnění dispozice zmíněné právní normy postačilo naplnění byť jen jedné z uvedených podmínek - v daném případě pak svědecké výpovědi měly být provedeny v souladu s procesním předpisem dožádaného státu, což sice stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje, nicméně jeho prosté odmítnutí tu ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Nadto nelze přehlédnout, že tito svědci byli řádně předvoláni na základě justiční spolupráce Ministerstva spravedlnosti České republiky a jeho kyperského protějšku, avšak k soudu se (ze zřejmých důvodů) nedostavili. Soud tedy učinil maximum pro to, aby se uvedení svědci mohli zúčastnit soudního procesu, a tím i byli konfrontováni otázkami ze strany obhajoby. Tato skutečnost však má i další rovinu, a sice že ani státní zástupce neměl možnost se těchto svědků v průběhu soudního řízení na cokoli dotazovat; i soud později mohl vyjít jen z toho, co vzpomínaní svědci ve svých výpovědích uvedli, tedy ona pomyslná rovnost zbraní zásadním způsobem být narušena nemohla.
Ústavní soud ani zde zásah do práv stěžovatele nezjistil. Výtkám stěžovatele ohledně údajných vad v dokazování včetně tzv. opomenutých důkazů, nemohl Ústavní soud rovněž přisvědčit. Zabývaly se jimi nalézací i odvolací soud, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je pak zřejmé, že návrhům stěžovatele nebylo vyhověno převážně pro nadbytečnost, poněvadž jejich provedení nemohlo mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, což soudy také řádně odůvodnily. Kupříkladu odvolací soud v tomto směru poukázal na to, že návrhu na výslech svědka Schmidta nelze vyhovět proto, že jeho výslech mohl být pokládán za přínosný na samém počátku trestního řízení, kdy také byl učiněn bezvýsledný pokus o jeho výslech, nicméně s odstupem 11 let a při současném stavu důkazní situace již jeho výpověď nemůže přinést zvrat v předmětné kauze, a to mimo jiné i s ohledem na jeho hodnověrnost, když tento svědek je společně s manželkou stěžovatele stíhán v Rakouské republice "z praní špinavých peněz" (srov. str.
12 rozsudku soudu druhé stolice). Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s ústavním pořádkem. Namítá-li pak stěžovatel absenci náležitého odůvodnění zvláště rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02 ,
III. ÚS 961/09 ). Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ,
III. ÚS 521/05 ,
III.
,
). Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04 ,
I. ÚS 729/2000 ,
I. ÚS 116/05 a
,
III. ÚS 961/09 ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadené rozhodnutí dovolacího soudu v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatele co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Nejvyšší soud nejprve zrekapituloval průběh dosavadního řízení, shrnul zásadní dovolací námitky stěžovatele a posléze je takřka každou z nich zvlášť podrobil kritickému hodnocení (rozuměno posouzení jejich validity, resp. verifikace na pozadí výsledků z provedeného dokazování před soudy prvního a druhého stupně). Dovolací soud jasně vymezil, které argumenty nemají své místo v dovolacím řízení, a proto se jimi nezabýval; všechny své kroky přitom náležitým způsobem odůvodnil. Úvaha o nedostatečném odůvodnění, které by založilo neústavnost napadeného usnesení, tak není namístě.
Na závěr je třeba poznamenat, že stěžovatelův poukaz na porušení práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím představuje pouze polemiku s důvody soudů stran uložení trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu povolání, zaměstnání nebo funkcí založených pracovní smlouvou, jmenováním, volbou či jiným způsobem a spojených s činností v orgánech státní moci, státní a veřejné správy, přičemž přezkum vlastní správnosti těchto důvodů, jimiž byly při ukládání této sankce soudy vedeny a v jejichž rámci se žádného zjevného excesu nedopustily, Ústavnímu soudu s ohledem na výše řečené nepřísluší. Za daných okolností tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 13. května 2014
Stanislav Balík, v. r. předseda senátu