Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. T., právně zastoupené Mgr. Robertem Grundem, advokátem, sídlem Jakubské nám. 109/1, Brno a stěžovatele D. T., právně zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem, sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZV 89/2022-1663 ze dne 13. srpna 2024 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 619/2024 ze dne 12. září 2024, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř. může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Protože stěžovatelé svými ústavními stížnostmi napadají stejná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a předkládají i prakticky totožnou argumentaci, Ústavní soud spojil obě věci ke společnému řízení z důvodu hospodárnosti a efektivity podle shora uvedených zákonných ustanovení, a to usnesením ze dne 23. 10. 2024. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2024 č. Org. 01/24 je soudcem zpravodajem u spojených věcí soudce Jan Svatoň, neboť mu byla přidělena první doručená ústavní stížnost ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. II. ÚS 2801/24 .
3. Stěžovatelé jsou stíháni policejním orgánem Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, pod číslem jednacím NCOZ-3834/TČ-2021-412402-F pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 8. 6. 2022. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2022 sp. zn. 43 Nt 47/2022, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022 sp. zn. 61 To 388/2022, byli podle § 73b trestního řádu ve spojení s § 68 odst. 1 trestního řádu vzati do vazby, a to stěžovatel z důvodů podle § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu a stěžovatelka z důvodů podle § 67 písm. a), b) trestního řádu.
4. Rozhodnutím státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 7. 2022 sp. zn. 1 KZV 89/2022-380 byla stěžovatelka propuštěna z vazby, neboť jednak vůči ní pominul důvod vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu a jednak byla vazba při existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu nahrazena dohledem probačního úředníka nad stěžovatelkou podle § 73b odst. 6 věty první a § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a zákazem vycestování podle § 73 odst. 5 trestního řádu. Rozhodnutím státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 14. 11. 2022 sp. zn. 1 KZV 89/2022-730 byl i stěžovatel propuštěn z vazby, přičemž mu byla vazba při existenci vazebních důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu nahrazena jednak dohledem probačního úředníka nad stěžovatelem podle § 73b odst. 6 věty první a § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu, jednak zákazem vycestování podle § 73 odst. 5 trestního řádu a konečně mu byl podle § 73 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 88d trestního řádu a s § 88m odst. 2 trestního řádu uložen zákaz styku s vyjmenovanými osobami.
5. Oba stěžovatelé následně podali žádost o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Státní zástupkyně obě žádosti zamítla. V napadeném usnesení se neztotožnila s námitkou týkající se délky trvání omezujícího opatření. V případě obou stěžovatelů se jedná o zvlášť závažný zločin, neboť za něj hrozí trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku), přičemž na zvlášť závažný zločin je vázána nejvyšší přípustná doba trvání vazby tři roky dle § 72a odst. 1 písm. c) trestního řádu, avšak s omezením, které se vztahuje na přípravné řízení, na které z takovéto doby připadá jedna třetina. V případě obou stěžovatelů tak nejvyšší přípustná doba vazby pro přípravné řízení činí jeden rok. Tato lhůta se však vztahuje toliko na trvání vazby spojené se samotným omezením osobní svobody a nikoli na tzv. "instituty nahrazující vazbu", mezi které se řadí i zákaz vycestování. Takovýto výklad plyne z ustálené judikatury, na kterou státní zástupkyně odkázala (rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2580/23 ). Uložené omezení podle ní nepřekročilo zákonem vymezenou dobu, jak namítají stěžovatelé.
6. Co se týká samotných důvodů omezujícího opatření, státní zástupkyně poukázala zejména na silný vztah stěžovatelů k emirátu Dubaj, kde před zahájením trestního stíhání často pobývali, budovali si tam své zázemí a není ani vyloučeno, že by tam měli uloženy finanční prostředky. Ve vztahu k zajištěným finančním prostředkům státní zástupkyně uvedla, že výše, ve které byly zajištěny, je zlomková ve srovnání s tím, jaké částky byly získány od poškozených, a není tak vyloučeno, naopak je více než pravděpodobné, že výnosy z trestné činnosti nebyly zajištěny v plném rozsahu a že je stěžovatelé mohou mít uloženy v zahraničí, hlavně pak mimo Evropskou unii. Stěžovatelka má vedle výše uvedeného vztahu k zahraničí bezpochyby úzký vztah i k Ruské federaci, kde se narodila a skrze svoji matku může mít vztah i k Bělorusku, odkud její matka pochází. V případě vycestování do některé z těchto zemí by se stěžovatelé s ohledem na současnou geopolitickou situaci pro tuzemské orgány staly prakticky nedosažitelnými.
7. Městský soud v Praze, který rozhodoval o stížnostech obou stěžovatelů, dospěl k závěru, že ke zrušení omezujícího opatření dosud nenazrál čas. Neshledal, že by s ohledem na možný rozsah projednávané trestné činnosti bylo trestní stíhání nepřiměřeně dlouhé; v rámci vyšetřování bylo vyslechnuto více než sto svědků, přičemž ve věci bylo nutné provést rozsáhlé finanční šetření. To se přitom realizovalo nejen v České republice, ale prostřednictvím právní pomoci také v Polsku, Španělsku, Řecku, Švédsku, Chorvatsku, Francii, Německu, Rakousku, Litvě, Slovenku, Norsku, Irsku, Švýcarsku a Velké Británii. Mezinárodní justiční spolupráce byla rovněž navázána s emirátem Dubaj a USA. Průběžně bylo prováděno také znalecké zkoumání, které bude nyní již končit a jež mělo doplnit původně zpracovaný posudek o počtu poškozených a také o výši způsobené škody. Nelze přitom přehlížet, že podle dosud objasněných finančních toků by výsledný počet poškozených mohl představovat množství kolem 2700 osob a způsobená škoda by mohla přesáhnout půl miliardy Kč.
8. Stížnostní soud uzavřel, že v případě stěžovatelů neshledal žádné další konkrétní skutečnosti (silné důvody), na něž v intencích svých rozhodnutí poukazuje Ústavní soud a jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu. Takové "silné důvody" v případě stěžovatelů, kteří měli páchat v rozmezí několika let velmi rozsáhlou a sofistikovaně konanou hospodářskou trestnou činnost, spatřovat nelze. Stěžovatelé mohou mít v zahraničí velmi reálně uloženy mnohamilionové výnosy z jejich možné trestné činnosti, které se stále nepodařilo zajistit a jež by jim jistě umožnily útěk a život v zahraničí (bez ohledu na to v jaké zemi, mimo jiné např. i v Dubaji, kde často pobývali před vzetím do vazby a kde mají podle všeho silné zázemí). V tomto směru tak nelze přijmout související stížnostní námitku, že by snad úvaha nad možným majetkem obviněných v Dubaji byla nemístná. Je úplně jedno, pokud by se majetek nacházel i v jiné zemi, zejména pokud by byla mimo Evropskou unii a oba stěžovatelé by tak byli pro orgány činné v trestním řízení jen velmi těžko dosažitelní. Stížnostní soud se neztotožnil se stížnostmi ani v tom, že dětem stěžovatelů hrozí v důsledku nemožnosti vycestovat nějaká újma. Navíc určitý diskomfort rodiny, spojený s omezením vycestovat, je zcela zanedbatelný ve vztahu k závažnosti projednávané trestné činnosti a zájmu na jejím řádném objasnění, resp. potrestání jejích pachatelů. Státní zástupkyně ostatně umožňuje stěžovatelům cestovat po státech Evropské unie, a to proto, že návrat stěžovatelů do tuzemska z těchto zemí je podstatně snazší, než je tomu ze třetích zemí.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obě napadená usnesení trpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť odůvodnění staví na skutečnostech, které ze spisu nevyplývají a která jsou zcela v rozporu se skutečným stavem a provedeným dokazováním. Stěžovatelka poukazuje na to, že ani ona ani její manžel nejsou cizími státními příslušníky, což by soudu zcela nepochybně mělo být známo z jeho úřední činnosti, zejména pak z evidence obyvatel. Příslušný trestní spis žádné informace o cizí státní příslušnosti stěžovatelky nebo jejího manžela neobsahuje. Stěžovatelka má za to, že splnila podmínky pro upuštění od vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, když ve své žádosti i stížnosti uvedla silné citové vazby, a to jak v rámci rodiny, pracovních povinností, či vzdělání svých dětí. Všechny tyto skutečnosti potvrzují, že její vztahy k České republice jsou již tak zakořeněné, že nepřichází v úvahu ji opustit a hledat si nový život v zahraničí. Stěžovatelka zdůrazňuje, že s plynutím času dochází k postupnému oslabování důvodnosti veškerých omezení, která tak postupně ztrácí svou funkčnost a smysl. Aby taková omezení byla nadále oprávněná, musí dosahovat úrovně odpovídající závažnosti dané věci, což zahrnuje i řádné odůvodnění jejich trvání. Pakliže přípravné řízení trvá téměř dva roky a posun v důkazní situaci de facto neexistuje, lze předpokládat, že přípravné řízení bude trvat ještě několik let.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatňuje podobné námitky jako stěžovatelka. Ke své osobě uvedl, že má silné citové vazby v České republice, a to jak v rámci rodiny, pracovních povinností, či vzdělání svých dětí. Všechny tyto skutečnosti potvrzují, že tyto vazby jsou již tak zakořeněné, že nepřichází v úvahu opustit Českou republiku a hledat si nový život v zahraničí. Jinými slovy má stěžovatel za to, že splnil podmínky pro upuštění od vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s názorem soudu, že u něj přetrvává důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu, neboť by trestná činnost mohla představovat pro stěžovatele a jeho rodinu zdroj finančních prostředků a stěžovatel by ji mohl ze zištných motivů opakovat. Stěžovatel si není vědom toho, že by jeho dosavadní jednání po celou dobu trestního řízení mělo nasvědčovat tomu, že by se v budoucnu hodlal dopustit jakékoli trestné činnosti. Nadto doplňuje, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o jeho vině, a proto jsou závěry soudu v tomto ohledu předčasné a postrádají oporu ve spisovém materiálu a provedeném dokazování.
11. Podle obou stěžovatelů byla napadenými usneseními porušena jejich základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a právo na svobodu pohybu podle čl. 14 odst. 2 Listiny. Byla porušena také zásada presumpce neviny plynoucí z čl. 40 Listiny.
12. Ústavní soud je příslušný k projednání obou ústavních stížností. Ústavní stížnosti byly podány oprávněnými stěžovateli a jsou přípustné (stěžovatelé vyčerpali zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byly podány včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňují i další zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a posouzení argumentace stěžovatelů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
14. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že s ohledem na své ústavní postavení se řídí zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů [srov. nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99
(N 126/15 SbNU 203)]. To platí tím spíše, má-li být Ústavním soudem posouzena ústavnost "pouhého" procesního (nemeritorního) rozhodnutí ve stále probíhajícím trestním řízení. Předmětem rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci stěžovatelů však bylo další trvání opatření, které přímo svou podstatou intenzivně zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž posouzení ústavnosti takovéhoto zásahu nemá vliv na další průběh trestního řízení ve věci samé a nedotýká se rozhodování o vině a trestu. Přezkum nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, je podle ustálené praxe Ústavního soudu přípustný. Jedním z těchto nemeritorních rozhodnutí je i rozhodnutí podle § 73 odst. 5 trestního řádu, kterým může být obviněnému uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí.
15. Přípustnost zásahu do svobody pohybu bude vždy záviset na konkrétních skutkových okolnostech, které musí opodstatňovat závěr, že použití tohoto prostředku sleduje legitimní účel, je způsobilé jej dosáhnout a současně je nezbytný k jeho dosažení (odpovídá požadavku přiměřenosti). Naplnění těchto předpokladů je třeba posuzovat po celou dobu trvání uloženého omezení, protože důvody opodstatňující jeho uložení mohou postupem času a v důsledku změny okolností ztrácet na své intenzitě [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3861/13
(U 16/75 SbNU 649), bod 16.].
16. Stěžovatelé především pokládají otázku, zda lze omezení maximální doby trvání vazby vztáhnout i na instituty vazbu nahrazující. Ústavní soud se nicméně touto otázkou zabýval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2580/23
ze dne 31. 7. 2024, z něhož plyne závěr, že "rozhodným je, zda je po dobu stanovenou v § 72a trestního řádu vazba i skutečně vykonávána, nikoli pouze samotné plynutí času poté, co o propuštění z vazby bylo rozhodnuto dříve, než celková doba vazby uplynula". Postup orgánů činných v trestním řízení, který nevedl k aplikaci nejzazších dob stanovených v § 72a trestního řádu pro trvání vazby, jako nejintenzivnějšího zásahu do osobní svobody obviněného před rozhodnutím o jeho vině, na maximální trvání institutů vazbu nahrazujících, které představují mírnější formu zásahu do základních práv a svobod, považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Uplynutí celkové doby vazby stanovené v § 72a trestního řádu nezpůsobuje zánik důvodů vazby v situaci, kdy vazba po takto stanovenou dobu nebyla reálně vykonávána. Ústavní soud navíc připomíná, že v souzené věci celková doba trvání vazby v délce tří let [tj. od 9. 6. 2022, srov. § 72a odst. 1 písm. c) trestního řádu] dosud neuplynula.
17. Z materiálního hlediska je podstatné, že z odůvodnění obou napadených usnesení vyplývají dostatečně silně přetrvávající důvody vazby a na jejich základě i důvody pro trvání omezujících opatření. Jak již bylo výše uvedeno, státní zástupkyně i soud v případě obou stěžovatelů vidí riziko, že uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnuli, nejen ve výši hrozícího trestu, ale zejména v jejich nadstandardních vazbách na zahraničí, kde podle indicií budovali zázemí jak pro sebe, tak pro své děti.
Celková výše zajištěných peněžních prostředků, jejichž původem byla trestná činnost, respektive výnosy z trestné činnosti, je zlomková ve srovnání s tím, jaké peníze byly získány od poškozených na projekt X a není tak vyloučeno (spíše je vysoce pravděpodobné), že výnosy z trestné činnosti nebyly zajištěny v plném rozsahu a že je tedy stěžovatelé mohou mít uloženy v zahraničí, zejména pak mimo Evropskou unii. Blízký vztah stěžovatelky k některým zemím mimo Evropskou unii (rodina) lze taktéž považovat za možné riziko, na čemž nic nemění ani stěžovatelkou rozporované vyjádření soudu o "cizích státních příslušnících".
Navíc je z usnesení soudu zřejmé, že státní zástupkyně umožňuje oběma stěžovatelům cestovat po státech Evropské unie v rámci jejich pracovních povinností, přičemž podle její argumentace stěžovatelé dosud o vycestování s dětmi nežádali.
18. Po přezkoumání napadených usnesení Ústavní soud neshledal, že by jimi bylo zasaženo do základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu