Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Jana Svatoně a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem Antala Staška 510/38, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 360/2024 ze dne 2. 7. 2024, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 315/2023 ze dne 25. 10. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 124/2022 ze dne 27. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 shledán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že jako řidič autobusu po předchozí rozepři s poškozeným Janem S. (jedná se o pseudonym) do poškozeného narazil pravým předním rohem autobusu, čímž poškozenému vznikla vážná poranění páteře. Za spáchání tohoto trestného činu byl stěžovateli podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce tří let, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 82 odst. 3 trestního zákoníku byla stěžovateli uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu zločinem způsobenou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl stěžovateli uložen i trest spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
3. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel má za to, že se nehodový děj odvíjel odlišně, než jak bylo uvedeno v napadených rozhodnutích. Uvádí, že byla znalecky prokázána reálná možnost, že se nehodový děj odvíjel odlišně, než jak tvrdila obžaloba. Rovněž podle něj nebylo bezpečně prokázáno, zda poškozený utrpěl zranění v době, kterou uvádí, nebo mnohem dříve. Není podle něj možné, aby při hodnocení důkazů dostala přednost verze svědkyně, která technicky neodpovídá závěrům znalců, ani úvaze, jaké stopy zanechá náraz autobusu při rychlosti 1,38 m/s na těle poškozeného. Podle stěžovatele skutkovému stavu přijatému v jeho věci neodpovídají zdravotní následky poškozeného. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, které přijaly v jeho trestní věci. Napadená rozhodnutí podle stěžovatele trpí deformací důkazů a soudy měly opomenout i provedení zásadních důkazů, když jako nadbytečné označily důkazy, které se naopak ke zjištění skutkového stavu vztahují (rentgenové snímky). Dále měly zcela ignorovat konkrétní závěry znalců a jejich výpočty ve vztahu k výpovědím svědků. Tím, že ve věci nebyla objasněna příčina, byla podle stěžovatele porušena i zásada nullum crimen sine lege. Dále mělo dojít k opomenutí důkazů, čímž byla podle stěžovatele porušena i zásada rovnosti stran v řízení. Závěrem stěžovatel cituje z judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, avšak bez toho, aby uvedl, co má z citovaných rozhodnutí plynout pro posouzení jeho věci.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatel dovolává.
6. Stěžovatel svými námitkami pouze opakuje svou obhajobu v trestním řízení. Domáhá se především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že jsou to pouze obecné soudy, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud považuje provedené dokazování ve stěžovatelově věci a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny nelze dovodit. V této souvislosti lze odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku obvodního soudu, k právnímu hodnocení skutku lze odkázat na odst. 10 napadeného rozsudku. V něm obvodní soud popisuje, že o vině stěžovatele neměl pochybností, když je jednoznačně usvědčován přesvědčivou výpovědí svědkyně Š., náhodné cestující v autobuse, která nemá vztah k stěžovateli ani poškozenému. Dodal, že se její odpověď s výpovědí poškozeného v podstatných detailech shodují. Tyto výpovědi podle obvodního soudu podporoval i znalecký posudek Ing. Winklera, který označil stěžovatelovu výpověď za technicky nepřijatelnou.
7. Se stěžovatelovými námitkami a jeho alternativní verzí události, kterou podporoval jím předložený znalecký posudek prof. Strause, se přitom vypořádal již městský soud a Nejvyšší soud. Oba soudy stěžovatelovu verzi nepřijaly, když se opřely o zmíněnou výpověď svědkyně Š. a poškozeného i o odborné závěry znaleckého posudku Ing. Winklera. Podle Nejvyššího soudu bylo podstatné, že znalec Ing. Winkler pracoval s možností většího počtu verzí skutkového děje a závěry obvodního i městského soudu označil za logické. S námitkou existence opomenutých důkazů se obecně vypořádal již Nejvyšší soud v odst. 35 a násl. napadeného usnesení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v jeho věci obecné soudy neprovedly jako důkaz rentgenové snímky. S touto námitkou se však již vypořádal i městský soud, který shledal, že návrhy na doplnění dokazování vznesené v odvolání byly nadbytečné (viz odst. 4 usnesení městského soudu). S jeho závěry se pak ztotožnil (v odst. 40 napadeného usnesení) i Nejvyšší soud. Na jejich závěrech Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
8. K námitce tvrzeného porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege (žádný trestný čin a žádný trest bez zákona) Ústavní soud pouze ve stručnosti podotýká, že nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel byl shledán vinným na základě jasného, určitého a předvídatelného zákona. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozeného pravidla in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění pravidla v pochybnostech ve prospěch, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Uvedené nastalo v případě stěžovatele, který byl na základě dostatečně a logicky odůvodněného rozhodnutí shledán vinným trestným činem. Pokud stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny, Ústavní soud uvádí, že ze stěžovatelovy argumentace není vůbec zřejmé, v čem spatřuje porušení základního práva z tohoto ustanovení plynoucího (rovnost účastníků řízení). I tuto námitku tak Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené stěžovatelovu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu