USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. D. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, č. j. 44 To 315/2023-405, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 124/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 27. 6. 2023, č. j. 4 T 124/2022-364, byl obviněný M. D. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
dne 25. 5. 2021 v době okolo 14:24 hodin v Praze 10, ulici XY, řídil na místní komunikaci autobus MHD, linky číslo XY, tovární značky SOR. NB 18, registrační značky XY, kdy poté v blízkosti sloupu veřejného osvětlení číslo XY, po předchozí slovní rozepři s poškozeným P. J., narozeným XY, jakožto cestujícím, a to ohledně porušování smluvních podmínek pro přepravu zvířat, neboť cestoval se svým psem bez nasazeného košíku, tohoto přiměl po zastavení z autobusu vystoupit, přičemž následně za situace, kdy před autobusem, po jeho pravé straně z pohledu řidiče, přibližně ve vzdálenosti 1 metru, stál poškozený viditelně čelem k autobusu a gestikuloval na něj, se s autobusem opětovně rozjel a vzápětí úmyslně pravým předním rohem autobusu lehce narazil do zde stojícího poškozeného, vlivem čehož se tento zřejmě i lekl a otočil se kolem své osy a upadl mimo silnici na travnatý povrch, kdy následně obžalovaný z místa střetu ujel, a to přesto, že byl další cestující v autobuse T. Š., narozenou XY na tuto událost upozorněn, čímž svým jednáním způsobil poškozenému zlomeninu 5. hrudního obratle a zlomeniny trnových výběžků 3. a 4. bederního obratle, tedy vážná poranění, v jejichž důsledku byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady od 25. 5. 2021 do 27. 5. 2021, a které jej poté omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 6 týdnů, a to zejména následným zachováváním klidového režimu bez výraznější fyzické zátěže, který spočíval zejména ve vyvarování se hlubokých nádechů, ohýbaní se, zvedání jakýchkoliv břemen a omezenou možností pohybu, neboť se byl nucen pohybovat za použití dvou berlí s opatrným došlapem.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen § 145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu zločinem způsobenou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 17.820 Kč s 15% úrokem z prodlení ode dne 26. 7. 2022 do zaplacení.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 10. 2023, č. j. 44 To 315/2023-405, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Prokopa Beneše dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá dvě jeho alternativy. V jeho věci došlo ke zjevnému rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem důkazů, přičemž nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy. K první zmíněné alternativě uvádí, že nebylo ustáleno, kde přesně stál poškozený, zda vůbec a případně jak došlo ke kontaktu mezi ním a obviněným řízeným autobusem. Už v odvolání upozornil na rozpory mezi výpovědí svědkyně Š. a znaleckými posudky z oboru doprava a oboru zdravotnictví Ing. Winklera, resp. MUDr. Havelky. Tyto rozpory dovolatel dále popisuje v tom směru, že kdyby poškozený stál, jak uvádí, tak by utrpěl další poranění. Poranění poškozeného vznikla převážně v důsledku dopadu na travnatou plochu, nikoliv kvůli střetu s autobusem. Soud prvního stupně hovoří o lehkém střetu s autobusem, ale nevysvětluje, jak při lehkém střetu mohl poškozený přeletět obrubník a způsobit si pádem na zem několik fraktur, ačkoliv samotný střet u něj nezpůsobil ani hematom, což je zvláštní, když autobus nemá deformační zóny pro střet s chodcem a váží 15 tun. Obviněný dále poukazuje na rozpory mezi výpověďmi poškozeného a svědkyně Š. stran autobusem zasažených částí těla. Kdyby byla výpověď poškozeného pravdivá a on stál 0,5 m před autobusem, pak by neměl možnost kamkoliv uskočit, jak uvádí, protože při rychlosti 5 km/h by do něj autobus narazil ještě v rámci jeho reakční doby. Znalec Ing. Winkler sám naznal, že kvůli nedostatku dat je možných více způsobů, jak ke střetu mohlo dojít. Soud prvního stupně tak nepatřičně preferoval tu verzi, že obviněný srazil poškozeného, a to i s ohledem na poznatky plynoucí ze znaleckého posudku prof. Strause nebo odborného vyjádření Ing. Kešnera, které nebylo soudy přijato a hodnoceno. Když svědkyně Š. hovořila o poloze poškozeného před střetem a o průběhu nárazu do něj, tak popřela údaje jí uvedené ve výpovědi ze dne 18. 7. 2022. Postavení poškozeného je přitom zásadní již proto, že se mohl nacházet v tzv. „mrtvém úhlu“, který zmiňuje i znalec Ing. Winkler. Pokud poškozený stál vedle autobusu a snažil se do něj kopnout, tak to vylučuje zavinění dovolatele. Zcela chybně soud vyšel z posudků zpracovaných na základě úředních záznamů, aniž by znalcům uložil posudky aktualizovat, jak navrhovala obhajoba, přičemž znalci vypovídali bez seznámení se s protokoly z hlavních líčení a soud hodnotil převážně jejich písemnou verzi nezahrnující posun ve skutkových zjištěních.
6. Obhajoba opakovaně navrhovala provedení rentgenových snímků poškozeného k důkazu. Tyto snímky nebyly k dispozici a z výslechu znalce MUDr. Havelky nevyplynulo najisto, zda je alespoň on měl. Dostatečnost podkladů znalců pro zpracování jejich posudků tak nebyla postavena najisto. Nebylo hodnoceno odborné vyjádření MUDr. Vlčkové, což je dalším pochybením.
7. Dále nebyla věnována dostatečná pozornost tomu, jaký byl rozsah léčby poškozeného, což má význam z hlediska nároku na náhradu škody uplatněného poškozenou VZP. Z přehledu zdravotních úkonů neplyne léčba popsaná znalcem MUDr. Havelkou. Z uplatněných nákladů na léčení nevyplývá využití dalších léčiv a pomůcek, jako např. léku Tramal, ačkoliv poškozený uváděl, že jej bral dva měsíce, přestože měl od propuštění z nemocnice množství tohoto léku na tři dny. Stejně tak jsou rozpory mezi údaji poškozeného a dalšími důkazy o tom, jak probíhala jeho rehabilitace a zda užívá návykové látky, což snižuje jeho věrohodnost. V případě svědkyně Š. je její věrohodnost snížena jejím popisem krvácivých poranění poškozeného, která on sám negoval, přičemž nevyplývaly ani z lékařské zprávy FN Vinohrady. Nesouhlasí ani časové údaje o příjezdu záchranných složek, jak je popisovala svědkyně, které navíc nezavolala ona. Obviněný dále zmiňuje, že jmenovaná svědkyně vystoupila až na další zastávce a šla se podívat zpátky, přičemž sama uvedla, že neviděla do kabiny řidiče. Vypověděla, že byla v šoku a je tak zvláštní, že byla schopna podat údaje o podrobnostech střetu. Hodnověrnost svědků nebyla náležitě hodnocena a došlo k nepatřičnému preferování verzí svědků podporujících závěr o vině. U poškozeného je možné mluvit o snížení hodnověrnosti jeho skutkové verze i kvůli jeho negativní majetkové situaci, když jsou proti němu vedeny četné exekuce.
8. Naprosto nepřiléhavé je podle dovolatele hodnocení soudů, že absence stop po střetu či otěru znečištění vozidla nehraje roli. Ke stěru znečištění dochází i při letmém kontaktu s cizím tělesem. Policie by přitom poznala, kdyby v tomto směru mělo dojít k pokusu o mazání stop. Soudní znalec potvrdil, že by k otěru znečištění muselo při střetu dojít. Podle svědkyně Š. jí měla policie sdělit informaci o nenalezení stop střetu na autobusu při telefonickém hovoru s ní v 16 hodin, ačkoliv policie měla autobus k dispozici k ohledání až o 20 minut později. Dále poškozeným zmiňovaná skutková verze o jízdě autobusu, když byl přivřený v jeho dveřích není u daného autobusu technicky možná. Dovolatel poukazuje i na rozpory mezi výpověďmi poškozeného, svědkyně Š. a lékařskou zprávou z příjmu po nehodě ohledně lokality bolesti poškozeného a způsobu střetu s autobusem.
9. Obviněný navrhoval doplnění dokazování o lékařskou zprávu ze dne 28. 6. 2021, znalecký posudek z oboru biomechanika zpracovaný prof. Strausem, odborná vyjádření Ing. Kešnera a MUDr. Vlčkové a rentgenových snímků poškozeného. Žádný ze zmíněných důkazů nebyl proveden s odkazem na jejich nadbytečnost, s čímž dovolatel nesouhlasí. Krom uvedeného v odvolacím řízení navrhl vyšetření zdravotního stavu poškozeného a dovyslechnutí znalců Ing. Winklera a MUDr. Havelky a svědků J. a Š.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že vzhledem k nedostatečným skutkovým závěrům soudů popsaným výše nelze hovořit o přiléhavé právní kvalifikaci skutku. Nelze tedy uzavřít, že je zde zavinění dovolatele a existují pochybnosti i o vzniklém následku, který má být pokryt zaviněním. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) pak spatřuje v tom, že i přes namítané vady došlo k zamítnutí jeho odvolání, aniž by byly jeho odvolací námitky vypořádány.
11. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 44 To 315/2023, zrušil v celém jeho rozsahu stejně jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 4 T 124/2022, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci rozsudkem znovu sám tak, že jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostí obžaloby.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podle ní obviněný vznesl námitky podřaditelné pod jím uplatněné varianty důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Jeho námitky pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem pod tento podřaditelné nejsou, neboť jejich těžištěm je rozporování soudy učiněných skutkových zjištění.
13. Námitkami dovolatele se již soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi. K tomu státní zástupkyně připomíná, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
14. Podle státní zástupkyně nelze ve věci sledovat extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními. Zjištění soudů totiž mají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, když jsou založena na výpovědi poškozeného a očité svědkyně Š. podporovaných znaleckým posudkem z oboru dopravy zpracovaným Ing. Winklerem. Tento znalec označil výpověď obviněného za technicky nepřijatelnou. Soud náležitě vysvětlil, proč nepřihlížel k závěrům znaleckého posudku znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biochemika prof. Strause, ani k odbornému vyjádření Ing. Kešnara, znalce v oborech doprava, ekonomika a strojírenství, které nechal pořídit obviněný. V rámci svého posouzení totiž vycházeli pouze z popisu skutku obviněného.
15. Pokud dovolatel zpochybňuje znalecké posudky pořízené orgány činnými v trestním řízení, pak lze uvést, že není vadou, pokud znalec zohlední například i vysvětlení obsažená v úředních záznamech. Starší judikatura, která toto neumožňovala, se již neuplatní vzhledem k novelizaci příslušných ustanovení trestního řádu, k čemuž státní zástupkyně odkazuje na komentářovou literaturu.
16. Výpovědi poškozeného a svědkyně Š. se v průběhu řízení neměnily a soudy proto správně vyloučily skutkovou verzi dovolatele. Nedopustily se přitom svým postupem žádné deformace důkazu ani vybočení z mantinelů zásady volného hodnocení důkazů. Samotný nesouhlas obviněného s jejich závěry nezakládá zjevný nesoulad provedených důkazů se skutkovými zjištěními. Konečně soudy náležitě odůvodnily, proč považovaly provedení obhajobou dalších navrhovaných důkazů za nadbytečné.
17. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ učinění jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
19. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání.
20. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takového rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
21. Z dovolací argumentace obviněného (část II.) lze dovodit, že své výhrady vznáší vůči
a) skutkovým zjištěním soudů, a to vůči závěrům týkajícím se jeho jednání (tj. že úmyslně najel do poškozeného, který stál před pravou přední částí autobusu) a z něho vzešlého následku (tj. přivození zranění posouzeného jako těžká újma na zdraví) a
b) rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho vyhodnocení (otázka naložení s důkazy předloženými obhajobou, otázka ne/hodnocení těchto důkazů a posouzení důkazů ostatních),
které lze podřadit pod první a třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto nejprve posoudí důvodnost dovolání obviněného podřazené pod tento dovolací důvod a poté se vyjádří k dalším jím vzneseným důvodům dovolání.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
22. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že zavedení tohoto dovolacího důvodu nezměnilo nic na způsobu jeho rozhodování o podaném dovolání, neboť je to zásadně dovolatel, kdo určuje meze, v nichž se dovolací soud při svém rozhodování pohybuje. Toto východisko sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Znění dovolacího důvodu podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
IV./1.A. K alternativě první
23. Naplnění této alternativy by bylo odůvodněno, pokud by bylo zjištěno, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Za rozhodná skutková zjištění v posuzované věci je třeba pokládat ta, která jsou v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena tím, že · za situace, kdy před autobusem, po jeho pravé straně z pohledu řidiče, přibližně ve vzdálenosti 1 metru, stál poškozený viditelně čelem k autobusu a gestikuloval na něj, se s autobusem opětovně rozjel a vzápětí úmyslně pravým předním rohem autobusu lehce narazil do zde stojícího poškozeného, · způsobil poškozenému zlomeninu 5. hrudního obratle a zlomeniny trnových výběžků 3. a 4. bederního obratle, tedy vážná poranění, v jejichž důsledku byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady od 25. 5. 2021 do 27. 5. 2021, a které jej poté omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 6 týdnů, a to zejména následným zachováváním klidového režimu bez výraznější fyzické zátěže, který spočíval zejména ve vyvarování se hlubokých nádechů, ohýbaní se, zvedání jakýchkoliv břemen a omezenou možností pohybu, neboť se byl nucen pohybovat za použití dvou berlí s opatrným došlapem.
24. Obviněný se sice snaží dovolací soud přesvědčit o neopodstatněnosti těchto skutkových zjištění, avšak činí tak způsobem, kterým zjevný (očividný) rozpor mezi těmito zjištěními a soudem provedenými důkazy neosvědčuje.
25. Dovolací soud musí přisvědčit soudům nižších stupňů v tom, že jednání obviněného vyjádřené výše citovaným popisem má dostatečné ukotvení ve svědecké výpovědi svědkyně T. Š., která byla v části popisující postavení poškozeného z hlediska technického shledána plně akceptovatelná znalcem z oboru dopravy Ing. Pavlem Winklerem. Informace obsažené v těchto důkazních prostředcích, tj. svědecké výpovědi i znaleckém posudku vypracovaném označeným znalcem byly soudy posouzeny jako věrohodné a přesvědčivé důkazy. Ač se obviněný snaží o jejich zpochybnění, nelze dospět k závěru, že by svými námitkami přesvědčil dovolací soud o tom, že tento popis jednání obviněného je zjevně nesprávný, odporující provedenému dokazování.
26. Podstata dovolací argumentace obviněného (a plyne to i z návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu) spočívá v prosazení verze jeho obhajoby, jejíž podstatou je to, že k pádu poškozeného na travnatou část přiléhající k vozovce a jeho zranění, došlo poté, co se psem vystoupil z autobusu a do tohoto kopl (nebo se snažil kopnout). Konkrétněji vyjádřeno, ke vzniku zranění, jehož rozsah a závažnost je obviněným zpochybňována, mělo dojít výlučně v důsledku pohybu poškozeného nacházejícího se mimo jízdní dráhu autobusu.
27. Soudy tuto alternativní verzi obviněného, kterou podporoval jím předložený znalecký posudek znalce prof. Strause a kterou z technického hlediska nevyloučil ani znalec Ing. Pavel Winkler, nepřijaly, neboť se opřely o již zmíněnou výpověď svědkyně T. Š. Její výpověď je v základních bodech souladná nejen s odbornými závěry znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera, jehož odborné závěry soudy převzaly, ale i s výpovědí poškozeného. Ten rovněž vyjma konfliktu s obviněným vypověděl, že jeho pes v autobuse před jeho vystoupením z něj nebyl, a stejně tak uvedl, že před rozjetím autobusu stál před ním. Své postavení sice zobrazil v místě, které bylo vyhodnoceno jako neodpovídající zjištěným skutečnostem, avšak tento obhajobou poukazovaný rozpor nemůže vést k závěru, že soudem učiněný skutkový závěr (mající oporu ve výpovědi svědkyně T. Š.) je vadný. Podstatné je, že i znalec Ing. Pavel Winkler pracoval s možností většího počtu verzí průběhu skutkového děje (v rámci své výpovědi u hlavního líčení, přičemž taková výpověď znalce doplňuje písemně podaný znalecký posudek a tvoří společně s ním jeden celek – znalecké zkoumání odborné otázky), ale s ohledem na další dokazování (mimo jiné výpověď svědkyně či poškozeného a objektivizovaná zranění poškozeného) je pak logickým podkladem pro skutkové závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího.
28. Dovolacímu soudu nepřísluší, aby odlišně hodnotil otázku věrohodnosti jednotlivých důkazů, pokud posouzení provedené soudy nižších stupňů, zejména tím, které důkazy za respektování zásad bezprostřednosti a ústnosti provedl (soud prvního stupně), nevykazuje známky libovůle či zjevných logických omylů. Tak tomu ve věci posuzované není.
29. Pokud se dovolací argumentace (z pozic obhajoby zcela oprávněně) snaží o zpochybnění těch důkazů, na nichž soudy závěr o vině obviněného vybudovaly, pak je nezbytné konstatovat, že nepředkládá námitky, které by vedly k závěru, že požadavek plynoucí z § 2 odst. 6 tr. ř. nebyl soudy nižších stupňů dodržen. Hodnocení věrohodnosti svědkyně T. Š. založené na konstantnosti její výpovědi, souvislost s výpovědí poškozeného, hodnocení pohoršení a šoku svědkyně z dané situace a z toho plynoucí možnost drobných nepřesností v její výpovědi nepřekračuje rámec logického vyhodnocení důkazů a nevede ke konstatování zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu týkajícího se rozhodné skutečnosti spočívající v postavení poškozeného a jednání obviněného. Na tomto závěru nic nemění ani pochybnosti ohledně existence krvácivého zranění nohy poškozeného (o kterém svědkyně hovoří), které lze v kontextu celé výpovědi označit za marginální.
30. Rovněž námitky obviněného ohledně závěru soudu v tom směru, že obviněný autobusem „lehce narazil do zde stojícího poškozeného“, jsou opakovanou polemikou s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Závěry o zjištění či nezjištění otěru nečistot na autobuse po nehodě tuto otázku (s ohledem na časový rozestup mezi nehodou a ohledáním autobusu) nejsou schopny zodpovědět a rovněž absence zranění poškozeného, které by mělo odpovídat nárazu jeho těla do autobusu, verzi skutkového děje, k níž dospěl soud prvního stupně nikterak nevyvracejí. Je to patrné z nízké rozjezdové rychlosti autobusu i skutečnosti, že tělo poškozeného bylo v pohybu (viz jeho výpověď „skoro jsem nestihl uskočit“).
31. K otázce charakteru zranění, které poškozený utrpěl, soudy nepochybily, pokud vyšly ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Leo Havelky, ať již z pohledu existence zranění, tak při hodnocení mechanismu jejich vzniku. Z pohledu námitek obviněného lze konstatovat, že znalec se v rámci svého výslechu dostatečně zabýval degenerativními změnami, jejichž existence vyplývá z odborného vyjádření MUDr. Andrey Vlčkové i objektivizací zlomenin trnových výběžků 3. a 4. obratle poškozeného. Skutkový závěr soudu pak není s tímto znaleckým zkoumáním ve zjevném rozporu. A z pohledu trestní odpovědnosti obviněného a právní kvalifikaci jeho jednání je pak podstatný rovněž závěr znalce v tom směru, že existence zlomenin 3. a 4. obratle nemá žádný vliv na délku léčby zlomeniny 5. obratle. Rovněž závěry soudu ohledně zranění poškozeného vyznívají logicky a nelze identifikovat zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními.
32. Totéž lze říci ohledně závěru, po jak dlouhou dobu zranění poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života, když obviněný (opakovaně) namítl, že z výpisu nákladů léčení VZP (č.l. 124) některé léčebné výkony nevyplývají a podle něj to svědčí o tom, že se poškozený po propuštění z nemocnice neléčil. Ani tato námitka není opodstatněná, neboť soudy charakter zranění a dobu omezení v obvyklém způsobu života (čemuž následně odpovídá právní kvalifikace jednání obviněného) odvodily správně především ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Leo Havelky a výpovědi poškozeného. Je především třeba zdůraznit, že znak skutkové podstaty ve smyslu těžké újmy spočívá v daném případě ve „vážné poruše zdraví“ ve formě „delší dobu trvající poruchy zdraví“, která se odvíjí od doby, po níž byl v důsledku poruchy zdraví poškozený omezen v běžném způsobu života. Omezení v běžném způsobu života se pak zcela nekryje s pojmem faktického léčení, které najde svůj odraz v platbách pojišťovny za léčebné výkony, ale je v podstatě vždy širší a odpovídá nejen době, kdy byl poškozený omezen „léčením“, ale i dalšími dopady zranění do jeho běžného života. Ani tato námitka obviněného tedy není opodstatněná.
33. Lze proto uzavřít, že dovolatelovy námitky ve vztahu k první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly shledány neopodstatněnými.
IV./1.B. K alternativě třetí
34. Pod tuto alternativu spočívající v tom, že ve vztahu k nim (tj. rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy lze s jistou dávkou tolerance podřadit námitky obviněného stran způsobu naložení soudů s jeho návrhy na provedení dokazování.
35. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.
36. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.
37. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
38. Obviněný zmiňuje relativně velkou skupinu důkazních návrhů, přičemž soudy na různé návrhy reagovaly různými způsoby.
39. Předně je tu skupina důkazních návrhů týkající se důkazů, které obviněný sám předložil. Takto je možno hovořit o znaleckém posudku z oboru biomechanika prof. PhDr. Jiřího Strausse, Dr. Sc., odborném vyjádření znalce z oboru doprava Ing. Michala Kešnera a odborném vyjádření znalkyně z oboru soudního lékařství prim. MUDr. Andrey Vlčkové. Tyto důkazy fakticky obviněný předložil. Oproti jeho tvrzení je však zřejmé, že minimálně obě odborná vyjádření k důkazu provedena byla, neboť byla podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložena stranám k nahlédnutí (viz protokol z hlavního líčení). Pokud jde o znalecký posudek prof. PhDr. Jiřího Strausse, Dr.Sc., ohledně něj soud rovněž postupoval podle § 213 odst. 1 tr. ř., byť nebylo jediného důvodu s ním nenakládat jako se znaleckým posudkem předloženým stranou. V uvedeném směru lze připomenout, že obviněný na výslechu znalce netrval, neboť k důkazu navrhoval přečtení písemného znění posudku. Ačkoli soud prvního stupně procesně bezvadným způsobem tento důkaz neprovedl, z hlediska dovolací námitky obviněného je podstatné, že ani tento důkazní návrh (stejně jako odborná vyjádření) při svém rozhodování neopomenul. Plyne to jednak z jeho vyjádření, že tyto důkazy považuje za nadbytečné s ohledem na doposud provedené dokazování, ale především proto, že s variantami průběhu skutkového děje, jak je popsal prof. Jiří Strauss, byl seznámen znalec Ing. Pavel Winkler. Ten se k nim vyjadřoval, stejně jako k závěrům Ing. Michala Kešnera, a učinil je tak součástí svých odborných závěrů. Stejně tak soudy hodnotily závěry MUDr. Andrey Vlčkové. Všechna tato hodnocení pak odpovídají pravidlům formální logiky. Každopádně o těchto tří důkazních návrzích není možno hovořit jako o opomenutých důkazech ve shora popsaném smyslu.
40. Druhou skupinu důkazů, pak tvoří obviněným důkazy navržené, ale nikoliv fakticky předložené. K těmto důkazním návrhům patří doplnění RTG snímků poškozeného z 28. 6. 2021, jakož i z nemocnice; dovyslechnutí znalců Ing. Winklera a MUDr. Havelky; výslech svědků P. J. a T. Š. „k okolnostem uvedeným v odvolání“. Tyto důkazní návrhy obviněný uplatnil především k podanému odvolání a je skutečností, že na ně odvolací soud ve svém rozhodnutí reagoval, a to tak, že tyto důkazní návrhy posoudil jako nadbytečné. Tento svůj názor dostatečně odůvodnil, a to rozborem dosavadního dokazování, případně konstatováním, že tyto důkazy (např. výslechy navrhovaných znalců či svědků) již provedeny byly a další doplnění výslechů není třeba. Ani v tomto případě tedy nelze hovořit o tom, že jde o důkazy opomenuté. Soudy na tyto důkazní návrhy reagovaly a dostatečně logicky vysvětlily, proč je považují za nadbytečné s ohledem na doposud provedené dokazování. Ani tato varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak není opodstatněná.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
41. Argumentace obviněného se s obsahovým vymezením tohoto důvodu dovolání míjí, neboť při formulaci námitek stran nesprávnosti právního posouzení skutku musí dovolatel vycházet ze skutkových zjištění soudů, které se staly předmětem jejich právního posouzení. Jinak vyjádřeno, musí poukazovat na neodůvodněnost hmotněprávního posouzení skutku popsaného v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku (event. rozvedeného v jeho odůvodnění), což však obviněný nečiní, neboť své námitky vůči závěrům soudů, že se dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, primárně buduje na nesouhlasu se skutkovými závěry. Takovéto námitky se tedy míjí s premisou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
42. Z dosud uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud nedospěl k poznatku, že by rozsudek soudu prvního stupně byl zatížen vadou, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů upravených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Za tohoto stavu nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., pokud odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.
V. Způsob rozhodnutí
43. Z výše uvedeného hodnocení plyne, že obviněný ve svém dovolání sice částečně uplatnil námitky, které odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ty byly dovolacím soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Protože skutkové závěry soudů nižších stupňů lze označit za odpovídající požadavku § 2 odst. 5 tr. ř., nemohl dovolatel uspět se svým návrhem, aby byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) tr. ř., tj. proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který na něj byla podána obžaloba.
Právní posouzení skutku je zákonu odpovídající, dovolatel nevznesl žádnou konkrétní námitku, jež by měla svědčit o opaku. Protože rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou, která by odpovídala některému z dovolacích důvodů podle § 265gb odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o odvolání zjevně neopodstatněné.
44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah jeho odůvodnění, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 7. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek