Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A.
V. T., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, LL.M., advokátem, sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. září 2023 č. j. 47 To 377/2023-57 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. září 2023 č. j. 0 Nt 19075/2023-25, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu, a zároveň se zamítá jeho návrh na propuštění z vazby za použití mírnějších zajišťovacích opatření. Stěžovatel je v dané trestní věci stíhán pro jednání kvalifikované jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, přečin útisku podle § 177 odst. 1 trestního zákoníku, zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a písm. d) a odst. 3 písm. a) a písm. c) trestního zákoníku. Důvodnost podezření je podle soudu dána zejména procesně použitelnými výpověďmi poškozených, mezi nimiž nejsou významné rozpory. Nepřímými svědky jsou pak osoby, kterým se poškozené svěřily se sexuální trestnou činností stěžovatele. Jejich věrohodnost zatím žádná zjištěná skutečnost nesnižuje.
3. Okresní soud se neztotožnil s námitkou obhajoby, podle níž stěžovateli nehrozí uložení trestu odnětí svobody v trvání převyšujícím osm let. Obhajobou předložené rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové nemá žádný přesah do stěžovatelovy trestní věci a soudce jím není pro danou věc vázán. Nadto se daný rozsudek týkal méně závažných trestných činů. Právní kvalifikaci ve stěžovatelově věci považoval okresní soud za přiléhavou. Stíhané jednání vykazuje znaky zneužití bezbrannosti a důvěry dětských obětí (jakož i jejich rodičů). V několika případech pak měl stěžovatel s obětí vykonat pohlavní styk (s dílčími prvky překonávání odporu oběti). To poukazuje na naplnění znaků trestného činu znásilnění a změna právní kvalifikace by tak byla přinejmenším předčasná. Absence dostatečné obrany poškozených svědčí spíše o jejich bezbrannosti.
4. Daná věc nevykazuje nepřiměřené průtahy způsobené liknavostí orgánů činných v trestním řízení. Délka řízení je dána nutností zpracovat znalecké posudky, která vyplývá z povahy trestné činnosti. V době rozhodování okresního soudu byl stěžovatel ve vazbě zhruba pět měsíců. Důvodnost tzv. útěkové vazby je dána kombinací hrozby vysokého trestu a možností stěžovatele vycestovat do zahraničí. Vzhledem k hrozbě uložení úhrnného trestu (za spáchání více trestných činů) reálně hrozí, že stěžovateli bude uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let (zákonná sazba je pět až dvanáct let). Stěžovatel je cizinec a ve Vietnamu má čtyři sourozence. Zároveň má dostatečné finanční prostředky. Důvodnost tzv. předstižné vazby okresní soud opřel o skutečnost, že stíhané jednání bylo spácháno opakovaně, v delším časovém období a na více poškozených. Riziko opakování trestné činnosti (navíc při stěžovatelově pedagogickém zaměstnání) je příliš veliké a nelze jej potlačit ani institutem dohledu.
5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění zopakoval, že stěžovatel je v současné fázi dostatečně usvědčován svědeckými výpověďmi. Proto lze trvání trestního stíhání považovat za důvodné. K možnému překvalifikování jednání bude možné dospět až po zpracování znaleckých posudků. Podle krajského soudu je nepochybné, že propuštěním stěžovatele na svobodu by byl zmařen účel trestního řízení. Zároveň mu hrozí uložení citelného trestu odnětí svobody. Stejně tak je dána nutnost trvání předstižné vazby z důvodů uvedených okresním soudem. Krajský soud nesouhlasí s tím, že by trvání vazby z důvodu nutnosti vypracování znaleckých posudků bylo protiústavní. Podle krajského soudu je obecně známo, že v současné době je nedostatek znalců. Ačkoliv nebyla tato situace způsobena stěžovatelem, nelze ji dávat k tíži ani policejnímu orgánu, jehož postup nelze označit zaliknavý.
6. Stěžovatel namítá, že trvání jeho vazby je v rozporu s požadavkem proporcionality takového omezení osobní svobody ve spojení se zásadou presumpce neviny (zformulovaných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1301/13 ). Ačkoliv stěžovatel vznášel odůvodněné námitky o právní kvalifikaci stíhaného jednání, soudy se s nimi nevypořádaly. Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení nemohou uměle udržovat nejpřísnější možnou právní kvalifikaci s cílem prodlužovat vazbu obviněného. Soudy neučinily potřebná zjištění k tomu, zda jsou znalecké posudky vypracovávány přednostně, neinterpretovaly důvody vazby restriktivním způsobem a nikterak nevysvětlily důvody, pro něž není možné vazbu nahradit jinými instituty. Stěžovatel soudům předložil odsuzující rozsudky jiných soudů týkající se obdobného jednání, jimiž doložil, že za jeho spáchání jiné soudy ukládaly převážně podmíněné tresty, maximálně nepodmíněné tresty do pěti let. Soudy však tuto námitku ignorovaly s tím, že uložení trestu je věcí konkrétního soudu. Samy žádnou konkretizaci trestu neprovedly. Podle stěžovatele je protiústavním stav, v němž jsou ukládány diametrálně odlišné tresty za obdobné jednání. Soudy rovněž nevzaly v potaz stěžovatelovu snahu uzavřít dohodu o vině a trestu. Samotné ponechání stěžovatele ve vazbě toliko za účelem vypracování znaleckého zkoumání je nepřípustným nadužíváním institutu vazby. Průtahy (způsobené údajným nedostatkem znalců) nemohou jít na vrub stěžovatele, neboť je zavinil stát. Stěžovatel je bezúhonný, má stabilní a milující rodinu (nyní je mu znemožněna péče o děti) a v České republice trvale podniká. U předstižné vazby soudy ignorovaly stěžovatelovu nabídku odevzdání cestovního pasu a ukončení pedagogické činnosti. Všechny polehčující okolnosti soudy bagatelizovaly. Údajné přitěžující okolnosti jsou naopak ryze spekulativní. Uvedenými pochybení soudy jednaly v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se odůvodnění vazebních rozhodnutí.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů zbavení osobní svobody obviněného podle čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení [srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94
(N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny [srov. např. nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96
(N 24/7 SbNU 153)].
10. Těžištěm stěžovatelovy argumentace jsou námitky ohledně neústavnosti závěrů napadených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že na rozhodnutí o vazbě se vztahují obecné požadavky na soudní rozhodnutí, zejména požadavky náležitého odůvodnění a zákazu libovůle, které lze dovodit z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z vazebního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a to při respektování skutečnosti, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně důsledků, které mohou nastat [srov. např. nález ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99
(N 17/17 SbNU 121), nebo nález ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 413/01
(N 201/24 SbNU 513)]. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl Ústavní soud k závěru, že jejich odůvodnění ve světle výše uvedené judikatury obstojí.
11. Ústavní soud v první řadě připomíná závěry své ustálené judikatury týkající se rozsahu přezkumu vznesených námitek proti vazebním rozhodnutím. Zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu je vyloučeno v situaci, obstojí-li jejich závěry při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16 , ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16 ). Tudíž i v případech, kdy by odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstálo, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, je-li nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Ústavní soud tak ve stěžovatelově případě ani nepřikročil k posouzení té části námitek, týkajících se tzv. útěkové vazby, neboť shledal, že napadená rozhodnutí obstojí z hlediska odůvodnění tzv. vazby předstižné.
12. V první řadě je třeba odmítnout námitky spočívající v polemice se skutkovými závěry soudů. Jak soudy správně uvedly, ve vazebním zasedání soud přezkoumává "toliko" důvodnost podezření, tedy zda již provedené důkazy dávají rozumný předpoklad o možnosti dovést trestní řízení ke kvalifikovanému soudnímu rozhodnutí o vině. V dané trestní věci existuje několik přímých svědeckých výpovědí, které (přinejmenším do doby jejich kvalifikovaného zpochybnění) důvodnost podezření pro účely rozhodování o vazbě zakládají.
Stěžovatelovy dílčí námitky proti těmto důkazům tak nemohou být důvodem, pro který by mohl Ústavní soud zrušit rozhodnutí vazebních soudů. Totéž se týká závěrů, kterými stěžovatel brojí proti zatímní právní kvalifikaci stíhaného jednání. Z výše uvedených skutečností nelze dospět k závěru, že by orgány činné v trestním řízení svévolně aplikovaly nesprávnou právní kvalifikaci za účelem udržet stěžovatele déle ve vazbě. Ačkoliv lze některá obecná vyjádření soudů považovat za problematická z hlediska dodržení zásad hodnocení důkazů ve vazebním zasedání (např. "je nepochybné, že propuštěním obviněného na svobodu by byl zmařen účel trestního stíhání"), nemůže takové dílčí pochybení být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí, která ve zbytku vyjadřují ústavně konformní závěry.
13. Dále je třeba konstatovat, že závěry nálezu ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. III. ÚS 1301/13
(N 212/79 SbNU 419), nelze v dané věci aplikovat, neboť vycházely ze zcela odlišných právních i skutkových okolností. Ve stručnosti lze tedy připomenout, že v dané věci soudy shledaly, že obviněnému nehrozí uložení nepodmíněného trestu a v rozporu s provedenými důkazy (navíc bez náležitého odůvodnění) dospěly k nepodloženému závěru, že poškozené (adresáty výhružných zpráv, které stěžovatel nikdy fyzicky nenapadl) je nutné i přes tento fakt chránit trváním vazby. Žádná z uvedených okolností nebyla v dané věci splněna a soudy ve stěžovatelově případě vůbec nezvažovaly aplikaci § 71 odst. 2 písm. b) trestního řádu.
Ačkoliv stěžovatel namítá, že i v jeho případě hrozí pravděpodobně uložení podmíněného trestu, jde o další aspekt jeho vlastního hodnocení skutkových okolností, s nímž se soudy neztotožnily. Soudy dostály svým ústavním povinnostem, neboť při stanovení hrozícího trestu nevycházely pouze z obecné zákonné sazby (uvedené u dané skutkové podstaty), nýbrž s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem dovodily, že stěžovateli hrozí uložení citelného nepodmíněného trestu (srov. např. nález ze dne 28.
7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14 ). Jakkoliv se takový závěr může změnit (např. podle chování stěžovatele v průběhu trestního řízení), pro účely vazebního řízení postačuje k přijetí závěru, že stěžovateli hrozí uložení nepodmíněného trestu nad hranici upravenou v § 68 trestního řádu. U předstižné vazby soudy nejsou omezeny závěrem o hrozícím osmiletém trestu odnětí svobody [srov. nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03
(N 48/33 SbNU 3)]. Dále musí Ústavní soud přisvědčit závěrům soudů, že k výměře trestu je třeba přistupovat individuálně. Orgány činné v trestním řízení tedy nejsou stricto sensu vázány úvahami o trestu, které byly uvedeny v jiné trestní věci (vyloučit totiž nelze situaci, že v jiné trestní věci bude uložen protizákonně mírný trest). Musí však (z důvodu zákazu svévole) uvést, z jakých důvodů se od nich odchylují, namítne-li takovou skutečnost obviněný. To soudy v dané věci splnily.
14. Porušením stěžovatelových práv není sám o sobě ani postup, kterým se stěžovatel ponechá v předstižné vazbě za účelem vypracování znaleckých posudků. Ty jsou u uvedeného druhu kriminality zásadně nezbytnými důkazními úkony. Jejich vypracování tedy nepředstavuje průtahy, odůvodňující neoprávněnost trvání vazby. Stejně tak nutnost jejich vypracování není porušení principu presumpce neviny. Jakkoliv lze se stěžovatelem souhlasit, že mu případný stav nedostatku znalců nelze klást k tíži, nemůže taková skutečnost vést k závěru, že trvání stěžovatelovy vazby je v takovéto situaci v České republice neoprávněné.
Nejde tedy o neoprávněné "nadužívání" institutu vazby. Každý stát je ve snaze vést trestní řízení řádným způsobem omezen jak objektivními (např. běh času), tak subjektivními okolnostmi (např. rozpočtové omezení orgánů činných v trestním řízení). Ústavní soud by vzhledem ke svému postavení mohl do činnosti ostatních státních orgánů zasáhnout pouze tehdy, bylo-li by možné časové prodlevy spojit se svévolným či nedbalým postupem (tedy nerespektujícím ústavní práva obviněných) kteréhokoliv orgánu činného v trestním řízení.
Žádná taková okolnost však nebyla v dané věci zjištěna. Stěžovatel se nenachází ve vazbě natolik dlouho, aby bylo možné hovořit o průtazích, nadto příčiny nevypracování znaleckých posudků leží podle soudů v objektivních překážkách. O neoprávněnosti vazby tak nelze podle Ústavního soudu hovořit.
15. Samotným úvahám soudů o riziku opakování trestné činnosti nemůže Ústavní soud nic vytknout. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti a pravděpodobným osobnostním rysům stěžovatele (ty bude možné potvrdit nebo vyvrátit znaleckým zkoumání) je trvání předstižné vazby přiměřeným naplněním její ochranné funkce.
16. Konečně důvodem zrušit napadená rozhodnutí nemůže být ani skutečnost, že se stěžovatel pokoušel uzavřít s orgány státního zastupitelství dohodu o vině a trestu.
17. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu