Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem Jaltská 989/7, Karlovy Vary, proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2022, č. j. 4 PP 100/2022-19, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2022, č. j. 6 To 154/2022-40, za účasti Okresního soudu v Karlových Varech a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel vykonává ode dne 2. 5. 2019 ve věznici s ostrahou trest odnětí svobody v délce 72 měsíců, který mu byl uložen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 62 T 37/2021. Napadeným usnesením okresní soud zamítl podle § 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu tohoto trestu.
3. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení okresního soudu stížnost, již podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, krajský soud svým napadeným usnesením zamítl.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí, svých procesních podání a skutečností, které ve věci považuje relevantní pro posouzení splnění předpokladů vyžadovaných § 88 trestního zákoníku pro pozitivní rozhodnutí o podmíněném propuštění. Následně přistupuje k vlastním námitkám proti napadeným rozhodnutím, které předkládá Ústavnímu soudu a jimiž jsou: 1) nesprávné posouzení podmínek pro podmíněné propuštění obecnými soudy; 2) kladení nezákonných požadavků na stěžovatele. Podstatu těchto námitek lze vyjádřit následovně:
5. Ad 1) stěžovatel poukazuje na to, že má mimořádně dobré hodnocení z výkonu trestu, v němž je dokonce uvedeno, že účel trestu je u něj plněn, již jednou mu byla žádost o podmíněné propuštění zamítnuta a stěžovatel splnil vše, co mu tehdy obecné soudy uložily, zejména byl v mezidobí přeřazen do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, získal tři pozitivní poznatky vesměs za vzorné plnění pracovních povinností a kontaktoval psycholožku, k níž by chtěl nastoupit do léčení hned po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ačkoliv se opakovaně hlásil do psychologických programů, které věznice nabízí, nebyl do nich dosud přijat, a tak alespoň čtyřikrát absolvoval sezení s vězeňských psychologem. Stěžovatel přijal svou odpovědnost za trestný čin, jehož se dopustil, k tomuto se doznal a uvědomuje si, že psychologickou odbornou pomoc potřebuje, zcela změnil svůj přístup. Obecné soudy navzdory tomu stěžovateli odpírají možnost pracovat na sobě a prokázat své polepšení chováním ve výkonu trestu, čímž jej v zásadě dvakrát trestají za stejnou trestnou činnost.
6. Rovněž obecné soudy úplně pominuly, že v případě stěžovatele byla splněna i třetí podmínka podmíněného propuštění, tedy prognóza vedení řádného života do budoucna, přestože stěžovatel má na svobodě vytvořeno rodinné zázemí, je motivován vést řádný život a přijmout potřebnou odbornou pomoc. Již nechce vyhledávat přítomnost své bývalé manželky, přičemž úvaha obecných soudů, že by přesto mohl ohrožovat jiné ženy, je čirou spekulací. Obecné soudy tak dovodily nenaplnění podmínek polepšení se a prognózy řádného života do budoucna svévolně toliko z důvodu, že stěžovatelovo doznání se považovaly za účelové.
7. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům, že pro účely jeho podmíněného propuštění v budoucnu stanovují podmínky, které jsou v rozporu se zákonem. Tak považuje krajským soudem vznesenou podmínku nového znaleckého posudku na jeho osobu za nezákonnou a za projev jeho libovůle. Stejně přistupuje i k povinnosti doložit, jak se bude v budoucnu stýkat se svou dcerou, neboť stěžovatel jako její otec má nárok na to, aby se s ní stýkal, a tato otázka nesouvisí s podmíněným propuštěním. Obecné soudy tak postupovaly v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021 a s nálezem sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69), neboť stěžovateli ukládají splnění podmínek, které nezávisí na jeho dobrovolnosti, opomenuly nové skutečnosti na straně stěžovatele, jeho polepšení a rodinné zázemí a vycházely při zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění toliko z jeho minulosti a do budoucna mu neposkytly žádný návod, jaké konkrétní změny se od něj očekávají.
8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud již v minulosti nesčetněkrát ve své rozhodovací praxi vyjádřil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neimplikuje žádné základní právo [srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 ze dne 5. 11. 2015 (N 194/79 SbNU 207), nález sp. zn. III. ÚS 4851/12 ze dne 15. 5. 2014 (N 97/73 SbNU 589) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)], není na ně právní nárok [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019] a ani nejde o automatický postup [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)].
11. Polepšení odsouzeného a jeho pozitivní prognózu přísluší posoudit obecným soudům v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy (nález sp. zn. III. ÚS 2204/17 ze dne 12. 2. 2019). Každý odsouzený má toliko právo, aby jeho žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku byla projednána v souladu se všemi garancemi plynoucími v procesním rámci respektujícím požadavky hlavy páté Listiny [srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 464/19 ze dne 9. 7. 2019 (N 132/95 SbNU 112), nález sp. zn. III. ÚS 2511/19 ze dne 2. 6. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 2595/20 ze dne 8. 12. 2020, nález sp. zn. IV. ÚS 652/20 ze dne 7. 7. 2020, nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019], zejména požadavek na kontradiktornost řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405)], dostatečné zjištění skutkového stavu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)] a řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)], a tak Ústavní soud do vlastního rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění v zásadě nezasahuje [nález sp. zn. II. ÚS 810/18 ze dne 18. 6. 2019].
12. Po věcné stránce je pak ústavněprávní rámec rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění vytyčen zejména zákazy neomezeně volné soudcovské úvahy (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. 1. 2021), paušálního vyloučení kteréhokoliv odsouzeného z možnosti dosáhnout podmíněného propuštění [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017 (N 4/84 SbNU 69) či sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018], zaměňování podmínek pro podmíněné propuštění s důvody, pro něž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016 (N 185/83 SbNU 37) či nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019], statického posuzování nápravy a prognózy odsouzeného a ignorování jeho vývoje ve výkonu trestu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 575/21 ze dne 13. 7. 2021), založení závěru o tom, že odsouzený neprokázal polepšení, toliko na pocitu neopírajícím se o konkrétní skutečnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 688/21 ze dne 9. 6. 2021), případně neposkytnutí odsouzenému žádných pokynů, na co se má v budoucnu zaměřit a co na sobě změnit, aby zvýšil své šance na podmíněné propuštění (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1873/21 ze dne 14. 9. 2021 či nález sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021); či zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění s odůvodněním toliko skutečnostmi, na nichž bylo založeno původní odsouzení stěžovatele (např. nález sp. zn. I. ÚS 3073/19 ze dne 19. 12. 2019).
13. Těmto principiálním východiskům se obecné soudy v nynější věci nezpronevěřily, ale na základě řádně zdůvodněných úvah ústavně konformním způsobem dospěly k závěru, že stěžovatel se ještě nepolepšil, byť nastoupil na správnou cestu vedoucí k polepšení a oproti předchozí žádosti o podmíněné propuštění prokazuje pozitivní vývoj, zatím však ještě neukončený. Na tomto závěru obecných soudů nelze spatřovat nic neústavního. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
14. Námitka 1) působí dojmem, že stěžovatel považuje v rozporu se shora připomenutými východisky judikatury Ústavního soudu podmíněné propuštění za nárokový právní institut, u nějž postačí formální deklarace splnění každého jednotlivého předpokladu pro podmíněné propuštění, aniž by obecné soudy měly možnost posuzovat splnění těchto předpokladů také materiálně. Ke stejnému závěru vede i stěžovatelova polemika, že obecné soudy nejsou vůbec oprávněny samostatně posuzovat, zda se polepšil, či nikoliv, ale že tak mohou činit výhradně objektivizovaně na základě toho, jaké typizované poznatky k němu byly při výkonu trestu učiněny. I zde se tak stěžovatel po obecných soudech domáhá vytvoření jakéhosi "odškrtávacího seznamu" položek, jejichž formálním splněním má být deklarováno jeho polepšení bez ohledu na to, jaká je realita. Tomu však Ústavní soud přisvědčit nemůže.
15. Stěžovatel totiž opomíjí, že obecné soudy všechny stěžovatelem uváděné skutečnosti vzaly do úvahy a přiřadily jim patřičnou váhu, ale přesto je nepovažovaly samy o sobě za prokazující jeho polepšení, a to zejména proto, že u něj nedovodily plné připuštění si odpovědnosti za trestný čin, pro nějž byl odsouzen, a zaujetí sebekritického postoje k němu. Učinily tak zejména s ohledem na jeho vlastní vyjádření při veřejném zasedání o podmíněném propuštění, při němž stěžovatel stále neprojevil jednoznačně kritický náhled na svou předchozí trestnou činnost, když uváděl mimo jiné, že: 16. "...trestnou činnost páchal kvůli tomu, že se s manželkou špatně domluvili, bylo tam spoustu nedorozumění. Je mu to moc líto. Neví, co na to říci. Nechtěl páchat trestnou činnost. Nechtěl, aby to takhle dopadlo, Důvod byl takový, že stavěli dům, měli dítě a on od rána do večera pracoval na tom domě, manželka chodila do práce, vracela se pozdě večer. Sám se staral o dům a dítě. Uvedl dále, že neví, co byl důvod, proč páchal trestnou činnost. [...] K násilí se doznává, dnes by to řešil jinak. [...] netušil, že se jedná o trestnou činnost. Netušil, že to může někoho zasáhnout. Chtěl jen spořádanou rodinu a manželku, která se bude starat o rodinu a nás všechny, jen někdy si dal dvě až tři piva, jinak alkohol nepil. Svoji manželku nikdy neuhodil, nikdy jí nevyhrožoval [...] ty pásy cudnosti si koupila sama manželka a chtěla mu dokázat, že jej miluje."
17. Pokud obecné soudy shora stěžovatelem popsané pozitivní kroky ke svému polepšení vážily proti těmto jeho vyjádřením a dovodily, že přes nastoupení kladného trendu v chování ve výkonu trestu má stěžovatel stále tendenci svou trestnou činnost bagatelizovat a omlouvat, že si protiřečí, že vinu svaluje na svou bývalou manželku a že v podstatě pouze opakuje namemorované vyjádření, které učinil již při veřejném zasedání o předchozí jeho žádosti o podmíněné propuštění, a tedy že nelze uzavřít, že získal dostatečně kritický náhled na svou trestnou činnost, aby u něj byla splněna podmínka polepšení, nelze jim z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Tento závěr podporuje i skutečnost, že stěžovatel nebyl dle odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů přijat do vězeňského psychologického programu zaměřeného na sebepoznání právě proto, že svou vinu za trestný čin, pro nějž byl odsouzen, vnitřně nepřijal.
18. Jak bylo již shora uvedeno, žádný krok ve výkonu trestu odnětí svobody na cestě za polepšením nelze hodnotit pouze formalisticky v dichotomii "splněno-nesplněno", hodnotit jej izolovaně či čistě mechanicky, nebo soubor těchto kroků poměřovat pouze kvantitativně podle jejich počtu. Obecné soudy jsou povinny se materiálně na základě všech dostupných informací zabývat tím, zda skutečně u odsouzeného k polepšení došlo. Lze jen zopakovat, že takové materiální posouzení nelze zaměňovat s pouze pocitovým hodnocením ze strany obecných soudů, avšak v nynější věci byly pochybnosti o stěžovatelově polepšení podloženy tím nejautentičtějším důkazem - jeho vlastním vyjádřením - a jejich závažnost zjevně přebila i celou řadu důkazů svědčících o pozitivním směřování stěžovatele.
19. Pokud obecné soudy nevzaly za prokázané stěžovatelovo polepšení, je logické, že neučinily pozitivní závěr ani o stěžovatelově prognóze vedení řádného života do budoucna, neboť tyto dvě podmínky jsou ve velmi úzké vzájemné vazbě. I kdyby snad však izolovaně podmínka prognózy řádného života do budoucna splněna byla, nesplnění podmínka polepšení by stejně podmíněné propuštění vylučovalo. Obecné soudy se za těchto okolností ve vztahu k podmínce prognózy vedení řádného života do budoucna nemohly dopustit vady neústavnosti.
20. Ani námitce 2) nemůže Ústavní soud dát za pravdu. Stěžovatel jejím prostřednictvím napadá a neguje možnost obecných soudů klást na něj podmínky, které nejsou expresis verbis uvedeny v zákoně, ačkoliv tyto podmínky zcela zjevně souvisí s otázkami, zda se stěžovatel polepšil a zda je možno od něj očekávat vedení řádného života do budoucna. Tento fakt vysvítá jednoznačně např. u požadavku nového znaleckého posudku na osobnost stěžovatele či požadavku na ustanovení podmínek styku s jeho dcerou, neboť byl-li stěžovatel odsouzen za velmi závažnou násilnou trestnou činnost proti blízké osobě, pro niž jsou typické na straně pachatele silné psychologické faktory vedoucí k jejímu spáchání, nelze, jak na to správně poukázal krajský soud v bodě 15. svého napadeného usnesení, vypracování takového znaleckého posudku považovat za požadavek irelevantní pro zhodnocení, zda stěžovatel získal kritický náhled na svou trestnou činnost, stejně jako požadavek na konkretizaci představ o tom, jak bude stěžovatel realizovat styk se svou dcerou.
21. Co se týče námitky spekulativnosti závěru okresního soudu, že ač stěžovatel do budoucna nepředstavuje riziko pro svou bývalou manželku, mohl by ohrožovat jiné ženy, této dal zapravdu již krajský soud v bodě 15. svého napadeného usnesení, a tedy tato vada byla zhojena již v řízení před obecnými soudy. Sama o sobě přitom nemohla být způsobilá rozhodnutí obecných soudů zvrátit, neboť i krajský soud stěžovatelův náhled na svou trestnou činnost (a tedy i riziko možné recidivy do budoucna) považoval za nejednoznačný a k jeho bližšímu objasnění se vyslovil pro potřebu stěžovatelova znaleckého zkoumání.
22. Ústavní soud podotýká, že zákon nestanovuje taxativní výčet okolností, které mohou obecné soudy ukládat odsouzenému žadateli o podmíněné propuštění za účelem dokazování jeho polepšení. Každý takový požadavek je třeba posuzovat v individuálním kontextu a vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti, osobnosti odsouzeného, jeho osobním, majetkovým a dalším poměrům, důvodům, pro něž trestnou činnost páchal, a motivacím, které by konkrétního odsouzeného mohly vést k zanechání kriminální kariéry, zvolit odpovídající požadavky, které jednak budou synergické s motivací odsouzeného, jednak budou mít o jeho možném polepšení vypovídající hodnotu. V nynější věci všechny požadavky vznesené obecnými soudy nelze hodnotit jako zjevně neodpovídající konkrétní situaci stěžovatele a jeho věci.
23. Se stěžovatelem Ústavní soud nesouhlasí ani v té části námitky 2), která se týká údajného neposkytnutí návodu na očekávané konkrétní budoucí kroky stěžovatele za účelem zlepšení vyhlídek na podmíněné propuštění. To do jisté míry vyplývá již ze zbytku námitky 2), jíž stěžovatel obecným soudům vytýká, že mu uložily (resp. naznačily) podmínky, k nimž nebyly oprávněny. Stěžovatel evidentně sám neměl problém z odůvodnění napadených rozhodnutí dovodit, co po něm obecné soudy požadují, ale toliko s tím nesouhlasí. Kromě potřeby nového znaleckého posudku a objasnění režimu styku s nezletilou dcerou po podmíněném propuštění z napadených rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá rovněž požadavek na aktivní navázání intenzivní spolupráce s psychologem již ve výkonu trestu a podrobení se potřebnému poradenství, navázaní kontaktu s Probační a mediační službou a pokračování v pozitivním nastoleném trendu chování stěžovatele ve výkonu trestu v dalším období, zejména usilování o získání kázeňské odměny či alespoň pozitivních poznatků.
24. Žádný z těchto požadavků se Ústavnímu soudu nejeví jako nesplnitelný, nepřiměřený či neracionální vzhledem ke konkrétní stěžovatelově situaci. Jak vyplývá z výše uvedeného sub 10. až 13., všechny požadavky kladené obecnými soudy na odsouzené nemusí být vždy závislé toliko na vůli odsouzených, ale některé mohou mít i objektivní povahu, např. působení výkonu trestu a pokračování v nastoleném pozitivním trendu resocializace po určitou další dobu. Vedle některých těchto objektivních požadavků však obecné soudy poskytly stěžovateli i dostatečně konkrétní náměty, jak na sobě může pracovat za účelem svého polepšení se, které jsou zcela (ba některé dokonce výlučně) v jeho moci, jako je reflexe jeho trestné činnosti, navázání kontaktu s Probační a mediační službou či podrobení se odborné psychologické péči.
25. Ústavní soud k tomu zdůrazňuje, že plnění požadavků uložených obecnými soudy nezaručuje automatické vyhovění žádosti o podmíněné propuštění, ale toliko zvýšení šancí odsouzeného. To ostatně vyplývá ze skutečnosti, že na podmíněné odsouzení není právní nárok a, jak bylo opakovaně zdůrazněno výše, nelze jej činit automaticky jen na základě formálního splnění určitých předem vymezených podmínek bez potřeby zabývat se jimi materiálně ve vztahu k polepšení se odsouzeného a jeho prognóze vedení řádného života do budoucna.
26. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy poskytly stěžovateli dostatečný návod, na co se má před příští žádostí o podmíněné propuštění zaměřit, a jejich pokyny jsou přiměřené konkrétním okolnostem stěžovatelova případu. Proto nelze než uzavřít, že v nynější věci obecné soudy při vymezení předpokladů, které by měl stěžovatel splnit, aby zvýšil šance na úspěch příští žádosti o podmíněné propuštění, postupovaly ústavně souladným způsobem.
27. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu