Ústavně konformní posouzení podmínek podmíněného propuštění cizinců z výkonu trestu odnětí svobody
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. T., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Horní Slavkov, právně zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, se sídlem Shiran Tower, Lužná 716/2, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 50 To 523/2017 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 36 PP 98/2017, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I. Průběh předchozího řízení a stížnostní námitky
1. Napadeným usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") byla podle § 88 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") zamítnuta v pořadí již třetí žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (jeho zbytku) v trvání 17 let, uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") sp. zn. 33 T 5/2005. Tento trest byl stěžovateli uložen pro spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 219 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákon") a pro zločin podvodu dle § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Trest odnětí svobody vykonává stěžovatel od 2. 11. 2004, dvě třetiny trestu vykonal dne 2. 3. 2016, konec trestu má stanoven na den 2. 11. 2021. Kromě zmíněného trestu odnětí svobody byl stěžovateli uložen rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou.
2. Okresní soud posoudil podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele, tj. výkon adekvátní části uloženého trestu, prokázané polepšení od právní moci rozsudku, kterým byl trest uložen, zejména polepšení v průběhu výkonu trestu, a prognózu vedení řádného života na svobodě. Po jejich posouzení dospěl k závěru, že dvě z nich stěžovatel splňuje, třetí však nikoli.
3. Stěžovatel (dále též "odsouzený") podle soudu deklaruje, že by po případném podmíněném propuštění bydlel v Moskvě u své rodiny. Nebyl schopen ovšem uvést, kde přesně by bydlel ani kde by pracoval, pouze uvedl, že by pracoval u svého bratrance, který má restauraci a mlékárnu. Nicméně soud v souvislosti s následně uvedenými důvody konstatoval, že by bylo naprosto nemožné stěžovatele v jeho domovské zemi jakkoli kontrolovat.
4. Okresní soud vycházel ze skutečnosti, že odsouzený je ruským státním příslušníkem a rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 5/2005 mu byl mimo jiné uložen i trest vyhoštění na neurčito. Umožnit podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u cizího státního příslušníka, který má trvalý pobyt mimo území České republiky (dále též "ČR"), lze podle okresního soudu jen prostřednictvím mezinárodní spolupráce formou předání odsouzeného k výkonu trestu do domovského státu, umožňuje-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána. Jinak je v takovém případě u cizinců, kteří v České republice trvalý pobyt nemají a byl jim uložen trest vyhoštění, podmíněné propuštění vyloučeno. Důvodem je skutečnost, že chování těchto pachatelů ve zkušební době po podmíněném propuštění by nebylo možné sledovat, a tedy ani rozhodnout, zda se osvědčili. Vzhledem k tomu, že mezi Ruskou federací a Českou republikou není uzavřena mezinárodní smlouva, která by umožňovala dohled po podmíněném propuštění, soud žádost odsouzeného zamítnul; přihlédl i k tomu, že Ruská federace není signatářem Evropské úmluvy o dohledu nad podmíněně odsouzenými a podmíněně propuštěnými pachateli (Štrasburk, 30. 11. 1964; č. 75/2002 Sb. m. s.).
5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce stížnost. Krajský soud v Plzni stížnost zamítl jako nedůvodnou, odkázal na rozhodnutí o předchozích žádostech stěžovatele a ztotožnil se s argumentací okresního soudu. Stěžovatel podle něj neuvedl žádnou novou skutečnost, která by mohla změnit náhled krajského soudu na projednávanou problematiku. Nadále platí, že Česká republika a Rusko nejsou, s účinky navzájem, signatáři smlouvy, jež by umožňovala dostatečně kontrolovat způsob života odsouzených v Ruské federaci v případě podmíněného propuštění.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na svá stížnostní tvrzení před obecnými soudy a shodně namítá, že platila-li by odůvodnění zamítavých rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, pak by to přivodilo neřešitelnou a nepřípustnou situaci. Všichni odsouzení příslušníci států, které nemají sjednány bilaterální smlouvy s Českou republikou nebo nejsou signatáři mezinárodních smluv umožňujících dohled nad podmíněně propuštěnými, by se již proto dostali do situace, kdy by pro ně byl institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody právně i fakticky nedostupný. Podle stěžovatele je zcela nepřípustné, aby byl jakýkoli odsouzený fakticky trestán za skutečnost, kterou nezavinil a kterou ani nemohl nijak ovlivnit. Opačný přístup je z hlediska mezinárodního práva i českého práva nepřijatelný. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení celé řady jeho ústavních práv, zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy základních práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.
II. Vyjádření účastníků řízení
7. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud uvedl, že nesdílí závěr stěžovatele o zásahu do jeho základních ústavních práv nezákonným postupem orgánů veřejné moci. Soud měl k dispozici příslušný spisový materiál i dřívější rozhodnutí o stejném předmětu řízení a dovodil závěry vyjádřené ve výroku a potažmo v odůvodnění svého rozhodnutí, na jejichž obsah odkazuje. Reagoval na všechny uplatněné námitky a má za to, že svým rozhodnutím neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Okresní soud uvedl, že jeho rozhodnutí bylo založeno na právním posouzení ve smyslu § 88 odst. 1 a 4 trestního zákoníku. Stran důvodů zamítnutí žádosti stěžovatele též odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
8. V replice na vyjádření obecných soudů stěžovatel poukázal na důvody ústavní stížnosti s tím, že se stanovisky obou soudů se zásadně nemůže ztotožnit.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (mimořádný opravný prostředek přípustný není), a ústavní stížnost je tedy přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
39. Stěžovatel žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody již potřetí. O jeho žádosti rozhodly obecné soudy vždy zamítavě se shodným odůvodněním: poukazem na neexistenci mezinárodní smlouvy, která by ve vztahu mezi Českou republikou a Ruskou federací upravovala podmínky dohledu v domovském státě nad odsouzeným ve stanovené zkušební době.
40. Z trestního spisu vyžádaného Ústavním soudem bylo zjištěno, že stěžovatel je ženatý, je otcem jednoho zletilého dítěte a manželka i dcera žijí v Moskvě. Podle zprávy věznice byl stěžovatel, jehož výkon trestu (jeden záznam v Rejstříku trestů za zločin, za nějž byl odsouzen) má končit v závěru roku 2021, hodnocen ředitelem věznice bez nedostatků v chování, s pracovním zařazením od roku 2015, nápravný program plněn v celém rozsahu. Po dobu výkonu trestu byl 42x kázeňsky odměněn, kázeňsky trestán nebyl. K ústavní stížnosti jsou přiloženy listiny, které odsouzený předložil již v dřívějším řízení. Ze stanoviska kaplana Věznice v Horním Slavkově ze dne 16. 8. 2016 se podává, že stěžovatel je nekonfliktní osobou, pravidelně navštěvuje bohoslužby, udržuje pravidelný písemný styk se svou rodinou a lze konstatovat, že během výkonu trestu přehodnotil své životní postoje v kladném slova smyslu. Kaplan se připojil k žádosti stěžovatele o upuštění od zbytku trestu s tím, že již došlo k naplnění účelu trestu. Z úředně ověřeného závazku podepsaného dne 26. 2. 2016 bratrancem stěžovatele vyplývá, že ten mu zajistí ubytování na jím uvedené adrese a zaměstná jej v pracovním poměru jako konzultanta ve společnosti s ručením omezeným XXX. V též doložené zprávě Centra sociálních služeb Praha, Resocializační a reintegrační programy, jsou podrobně popsány osobní vazby stěžovatele na rodinu v Ruské federaci, provedeno hodnocení jeho osobnosti a chování ve výkonu trestu. Ze závěru zprávy plyne, že motivace odsouzeného k řádnému životu po případném podmíněném propuštění je dostatečně silná a riziko, že se opět vrátí k původnímu způsobu života, lze klasifikovat jako nepravděpodobné s ohledem na jeho velmi silné rodinné zázemí a podmínky, které mu vlastní rodina nabízí.
41. V odůvodněních obou zamítavých usnesení obecných soudů je mimo otázku neexistence mezinárodní smlouvy pouze konstatování k tvrzení odsouzeného, že by v případě podmíněného propuštění bydlel u své rodiny. Podle soudů však "nebyl [...] schopen uvést, kde přesně by bydlel ani kde by pracoval, když pouze uvedl, že by pracoval u svého bratrance, který má restauraci a mlékárnu". Ústavní soud není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy, je-li řádně provedeno; podle protokolu z jednání dne 16. 11. 2017 však stěžovatel vypovídal ke svému budoucímu životu podstatně rozsáhleji a k adrese své rodiny uvedl, že ji nyní nezná, protože se před týdnem přestěhovali. Prognóza řádného způsobu života stěžovatele ve zkušební době včetně již dříve předložených záruk se jeví být reálná a jediným důvodem zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění zůstal kontraktačně nezajištěný dohled nad chováním odsouzeného (pro účely rozhodnutí o jeho osvědčení se ve zkušební době) na území Ruské federace.
42. Ústavní soud již dříve v usnesení
sp. zn. III. ÚS 1403/16
považoval procesní stav, za něhož by jen fakt absence smluvní úpravy justiční spolupráce včetně dohledu bránil podmíněnému propuštění, za protiústavní. Vytvořila by se tak proti textu i smyslu ustanovení § 88 trestního zákoníku další hmotněprávní podmínka pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, ačkoli ostatní (první - uplynutí stanovené doby výkonu trestu, druhá - polepšení se a třetí - očekávání řádného života či záruka dovršení nápravy, srov. body 20, 33 výše) mohou být splněny. Takový stav však nastal v nyní posuzované věci.
43. Podle Ústavního soudu (bod 9 citovaného usnesení) tíží důkazní povinnost stran zbytnosti dalšího výkonu trestu odsouzeného. I když je unesení tohoto břemene obtížné, odsouzený nemůže být při posuzování, zda jsou jeho prognóza řádného života či dovršení nápravy reálné, jakkoli zvýhodňován. Obecné soudy však nemohou považovat splnění této podmínky podmíněného propuštění za a priori právně nemožné nebo mu stavět do cesty další nepřiměřené právní překážky. Jejich úkolem je tu ústavně konformní posouzení podmínek podmíněného propuštění, zejména po předložení záruk budoucího řádného života.
44. Krajský soud v posuzované věci přisvědčil názoru okresního soudu, že by mělo být zájmem každého státu dostatečně pečovat o své občany a zajistit jim možnost převzetí dohledu na svém území pro případ, že budou jiným státem podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy však nerozhodují o odpovědnosti cizího státu za vytvoření na základě zákona a konkrétně pak jimi požadovaných podmínek, ale o jednotlivci. Platí tu především judikatorní akcent na prospektivní působení institutu podmíněného propuštění; jeho aplikaci nelze předem vyloučit pro žádného odsouzeného, každému musí být zachována šance na to, že při splnění zákonných podmínek může být, jakkoli nelze obecným soudům odejmout diskreci při rozhodování, podmíněně propuštěn z výkonu trestu (nálezy
sp. zn. II. ÚS 482/18
,
sp. zn. III. ÚS 2204/17
).
45. Právní stav, jenž je nyní při rozhodování konstatován, nezbavuje v případě splnění ostatních podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu obecné soudy povinnosti využít všech možností, jež pro účely následného rozhodnutí o osvědčení se odsouzeného ve zkušební době zákon umožňuje (§ 331 odst. 5 trestního řádu). Vedle stanovení dohledu či uložení přiměřených omezení může být kontrola průběhu zkušební doby provedena kupříkladu též vyžádáním údajů o chování odsouzeného zejména v tom směru, zda v tomto období spáchal případný delikt, či nikoli. Ústavní soud však dost dobře nemůže předjímat další průběh řízení o návrhu stěžovatele.
34. Podle § 80 odst. 1 trestního zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení může být trest vyhoštění uložen podle tamtéž popsaných kritérií ve výměře od jednoho roku do deseti let anebo na dobu neurčitou.
35. Trestem vyhoštění se citelným způsobem zasahuje do svobody pohybu a pobytu pachatele trestného činu, který není státním občanem ČR, a to tak, že se ukončí jeho pobyt na tomto území a provede se jeho fyzické přemístění na území jiného státu, popřípadě se mu znemožní vstup na území ČR. Účelem trestu vyhoštění je zabránit takovému pachateli v možném opětovném páchání takové trestné činnosti, která představuje hrozbu pro bezpečnost lidí, majetku nebo ohrožuje jiný podobně závažný obecný zájem. Důvodem tohoto postupu je tedy hrozba, kterou tento pachatel představuje zejména pro bezpečnost lidí nebo ochranu majetku. Zpravidla půjde o pachatele nejzávažnějších trestných činů (např. nájemné vraždy, loupeže, obchodování s drogami či se zbraněmi, organizovaná prostituce).
36. Ústavní soud již uvedl shora, že možnost podmíněného propuštění při splnění zákonných podmínek musí být dostupná všem odsouzeným ve výkonu trestu; jinými slovy, nikdy nesmí být judikatorně zcela vyloučena možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Ukládají-li však obecné soudy pachateli trestného činu spolu s trestem odnětí svobody také trest vyhoštění s vědomím, že tento pachatel je občanem státu, s nímž nemá Česká republika sjednánu smlouvu, na jejímž základě by mohl tento stát převzít dohled nad chováním podmíněně propuštěného odsouzeného (a tento stát není ani signatářem odpovídající mezinárodní smlouvy, viz zde bod 4 a argumentaci navazující), pak tu vzniká praktický rozpor mezi účelem vyhoštění a situací, kdy by se eventuálně odsouzený neosvědčil a byla by řešena otázka místa výkonu zbytku jeho trestu. To může vést k tendenci nepoužívat - i přes splnění ostatních zákonných podmínek - institut podmíněného propuštění z výkonu trestu i u těch odsouzených cizinců, u nichž by jinak byla jeho aplikace přiléhavá.
37. Ustanovení § 327 odst. 1 trestního řádu umožňuje soudu rozhodnout o "upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku", jestliže odsouzený byl nebo má být
a) vydán do cizího státu nebo předán cizímu státu podle části páté hlavy druhé zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebo
b) vyhoštěn.
Stane se tak bez jakýchkoli dalších zákonem stanovených podmínek.
38. Odsouzený tedy může být vyhoštěn bez dalšího ještě předtím, než vykoná celý trest odnětí svobody. Při aplikaci (sub)institutu upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku se zajisté posuzuje například povaha a závažnost trestného činu i výše uloženého trestu, zbylá nevykonaná část trestu či zájmy poškozených (srov. KRÁL, V. in DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 870-873). Může ovšem dojít též ke stavu, za něhož zájem společnosti na vyhoštění odsouzeného podle okolností převáží nad zájmem na výkonu zbytku uloženého trestu. Trestní soudy tak mají v rukou další nástroj směřující, po dostatečné době výkonu trestu s naplněním jeho sledovaných funkcí, k propuštění cizince z výkonu trestu odnětí svobody. Na rozdíl od podmíněného propuštění z výkonu trestu mohou využít institutu upuštění od výkonu (zbytku) trestu se současným vyhoštěním bez dalších podmínek, jež je nutné sledovat. Případný restriktivní přístup soudů k podmíněnému propouštění cizinců s uloženým trestem vyhoštění, když jejich domovský stát (kde se zdržují) nemůže plně garantovat následný dohled, tak může být substituován jiným zákonným způsobem.
46. Obecné soudy svými rozhodnutími vyloučily možnost podmíněného propuštění pro stěžovatele, což neodpovídá ani zákonu, ani ústavním požadavkům. Svým postupem totiž stanovily nad rámec zákona další podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu (neboli trestní postih v širším smyslu) pro odsouzeného-cizince. Porušily tak principy předvídatelnosti právní úpravy trestního postihu stěžovatele a právní jistoty a zákazu libovůle v oblasti trestání chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů [nález
sp. zn. II. ÚS 2258/14
ze dne 16. 12. 2014 (N 230/75 SbNU 567)].
47. Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeného na uvážení soudů. Ve výjimečných případech je však jeho zásah nezbytný. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán též tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, v daném případě cizince, jehož domovský stát není účastníkem mezinárodní smlouvy o dohledu nad podmíněně propuštěnými nebo s tímto státem nemá Česká republika sjednánu odpovídající smlouvu. V takové situaci dochází nejen k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku i k porušení zásady nulla poena sine lege zaručené čl. 39 Listiny v širším smyslu. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění odsouzeného je tu totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.
48. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obě napadená usnesení zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].