Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Jurkové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 23. září 2024 č. j. 54 Co 162/2024-145 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. června 2024 č. j. 108 C 20/2023-133, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Jaroslavy Novotné, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci zpětvzetí žaloby vedlejší účastnice proti stěžovatelce o zaplacení 427 837,77 Kč s příslušenstvím bylo v záhlaví specifikovaným usnesením Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozhodnuto o zastavení řízení (výrok I.), vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 37 461,60 Kč (výrok II.) a současně jí byla vrácena část zaplaceného soudního poplatku (výroky III. a IV.). Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že stěžovatelce byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení za celkem tři úkony právní služby a paušální náhrada hotových výdajů.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání s tím, že jí nebyla přiznána odměna za nahlížení do spisu dne 30. 1. 2024 a za další poradu s klientem téhož dne. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") po přezkoumání věci usnesení okresního soudu ve výroku II. potvrdil. Ve shodě se závěrem okresního soudu konstatoval, že k nahlížení do spisu dne 30. 1. 2024 došlo "obratem po převzetí zastoupení" a téhož dne se uskutečnila i porada s klientem, proto šlo o činnosti učiněné v souvislosti se seznamováním se s věcí. Uvedené úkony tak bylo třeba považovat za součást úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), který zahrnuje první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně uvádí, že jí měla být přiznána odměna (včetně DPH) v celkové výši 62 436 Kč. Zdůrazňuje, že § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu dopadá na případy, kdy je klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem. V daném případě však o takovou situaci nešlo, proto aplikace zmíněného ustanovení byla podle jejího mínění nesprávná a měl být užit § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, podle kterého první porada není součástí přípravy a převzetí zastoupení. Poukazuje na to, že první porada proběhla při převzetí věci dne 26. 1. 2024, další porada se konala dne 30. 1. 2024, stejně jako nahlížení do spisu. Má za to, že nahlížení do spisu je třeba považovat za samostatný úkon bez ohledu na to, zda je činěn v trestním či civilním řízení, k čemuž opětovně poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21 (N 26/110 SbNU 270; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) či ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 3906/17 (N 42/105 SbNU 11). Připouští, že jiná situace by byla, kdyby jí soud společně se žalobou zaslal i přílohy, což se však nestalo.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí o nákladech řízení, k jejichž přezkumu se Ústavní soud staví velmi zdrženlivě [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301)].
8. Ústavněprávní rozměr věci navíc významně oslabuje její bagatelní povaha. Jde o spor, ve kterém okresní soud stěžovatelce přiznal o necelých 25 000 Kč méně, než jí podle jejího mínění mělo náležet. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24 ). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na jiné okolnosti dané věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89) nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ].
9. Ústavní soud neshledal, že by v nyní posuzované věci byly dány tak závažné (výjimečné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že k převzetí a přípravě zastoupení došlo dne 26. 1. 2024 a hned dne 30. 1. 2024 došlo k nahlížení do spisu advokátním koncipientem právního zástupce stěžovatelky, přičemž téhož dne se uskutečnila porada se stěžovatelkou přesahující jednu hodinu. Krajský soud řádně a srozumitelně vysvětlil, že šlo o činnosti učiněné v těsné časové souslednosti a v souvislosti se seznamováním se s věcí, a že tak nahlédnutí do spisu i poradu se stěžovatelkou dne 30. 1. 2024 bylo třeba považovat za součást jednoho úkonu převzetí a přípravy zastoupení.
10. Je sice pravdou, jak uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti, že § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu dopadá na případy, kdy je klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem, a že ve věci měl být proto aplikován § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, jinak ale uvedená skutečnost na věci nic nemění.
11. Jde-li o odkaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2289/21 a sp. zn. I. ÚS 3906/17 , i s tím se krajský soud v napadeném rozhodnutí řádně a dostatečně vypořádal. Ze zmíněných nálezů plyne, že mohou-li obecné soudy nahlédnutí do spisu v průběhu vyšetřování posoudit podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu jako samostatný úkon právní služby, obdobný nahlédnutí do spisu při skončení vyšetřování [§ 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu], měly by obhájcům odměnu za tento úkon přiznat, nejsou-li v řízení přítomny a řádně odůvodněny výjimečné okolnosti (např. zjevná neúčelnost úkonu), jež by přiznání odměny vylučovaly.
Krajský soud správně zdůraznil, že uvedené nálezy Ústavního soudu na posuzovaný případ nedopadají, neboť oba řešily odlišnou situaci, kdy právní zástupce nahlížel do spisu při skončení vyšetřování a takový úkon byl shledán účelným. V případě stěžovatelky však šlo v širším smyslu o související činnosti při seznamování se s věcí v blízké časové souvislosti. V závěru obecných soudů, že šlo o související činnost s úkonem převzetí a přípravy zastoupení, tak Ústavní soud nespatřuje žádné znaky protiústavního pochybení.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu