Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Jana Svatoně a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Hajnové, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 65 A 8/2024-111 ze dne 16. 10. 2024, spojené s návrhem na zrušení částí § 53 odst. 3 a 4 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů, vymezených slovy "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, 2) Společně se Starosty pro občany, jednající volebním zmocněncem Janou Žákovou, 3) SPD, Trikolora a PRO, jednající volebním zmocněncem Bc.
Pavlem Smetanou, 4) KDU-ČSL, jednající volebním zmocněncem Bc. Lucií Lukšů, 5) ANO 2011, jednající volebním zmocněncem Radkou Blahovou,6) STAČILO!, jednající volebním zmocněncem Karlem Hlaváčkem, 7) STAROSTOVÉ PRO VYSOČINU, jednající volebním zmocněncem Bc. Janou Kudrhaltovou a 8) Sociální demokracie, jednající volebním zmocněncem Hanou Andělovou, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který zamítl její návrh na rozhodnutí o neplatnosti volby všech zvolených kandidátů a jejich náhradníků volební strany SPD, Trikolora a PRO (v řízení před Ústavním soudem v pozici vedlejšího účastníka řízení, dále jen jako "volební strana") ve volbách do Zastupitelstva Kraje Vysočina konaných ve dnech 20. a 21. 9. 2024.
2. Svůj návrh opírala o to, že celostátní předvolební kampaň volební strany byla, stručně řečeno, neslučitelná s hodnotami demokratického právního státu, neboť využívala pocity strachu, xenofobie, homofobie, byla založena na rasistických předsudcích a podporovala násilí jako způsob řešení společenských problémů.
3. Krajský soud návrh po věcné stránce posuzoval jako návrh na vyslovení neplatnosti voleb. Zaměřil se na to, zda navrhovatelka tvrdila a prokázala, že došlo k takovému porušení právní úpravy regulující vedení volební kampaně volební stranou, které hrubě ovlivnilo výsledek volebního procesu. Konstatoval však, že navrhovatelka nijak konkrétně netvrdila, jakým způsobem byl výsledek voleb ovlivněn, a nenavrhla odpovídající důkazy; omezila se jen na to, jak kampaň volební strany probíhala. Nezákonnost volební kampaně však sama o sobě nemohla nepředstavovat takovou vadu, která by volební proces zpochybňovala v jeho podstatě, jakožto projev skutečné a svobodné vůle voličů. Ostatní kandidující subjekty na ni mohly reagovat, byla podrobena široké veřejné diskuzi a kritice. Stěžovatelka podle krajského soudu neuvedla nic, co by zpochybňovalo, že voliči mohli se svým hlasem naložit svobodně. Uzavřel, že rolí volebního soudu není hodnotit společenské debaty nebo politický program jednotlivých stran.
4. Co se týče procesního postupu krajského soudu, označila stěžovatelka za nesprávné, že v řízení přihlédl k vyjádření politického hnutí SPD, neboť vzhledem k tomu, že kandidovalo ve volební koalici, nebylo v řízení subjektem pasivně legitimovaným.
5. Co se týče věci samé, stěžovatelka zopakovala svá tvrzení týkající se obsahu předvolební kampaně volební strany. Uvedla, že v judikatuře volebních soudů užívaný "algoritmus přezkumu" nepovažuje za "bezvýhradně správný". Vytýká mu, že zužuje soudní ochranu jen na volební proces, hlasování, zjišťování výsledku a jeho vyhlašování, čímž dochází k vyprázdnění účelu, k němuž má volební soudnictví sloužit. Ten stěžovatelka spatřuje v ochraně demokratického právního státu. Z pohledu jeho ochrany považuje stěžovatelka za lhostejné, zda a v jaké míře byl výsledek voleb skutečně ovlivněn; soudní ochranu by mělo aktivovat už to, že během voleb došlo k porušení ústavních principů, zde mj. čl. 5 Ústavy. Zdůraznila, že poskytnout důkaz o ovlivnění vůle voličů nezákonnou kampaní je prakticky nemožné, a proto jej ani nelze vyžadovat.
6. Stěžovatelka polemizuje s tím, že podle krajského soudu není možné zbavit někoho mandátu či volitelnosti jako sankce za porušení volebních předpisů. Argumentuje, že následkem porušení ústavního rámce voleb musí být ztráta práva na zvolení, což však nepojímá jako sankci, ale prostředek k zajištění legitimity zvoleného orgánu. Rozporovala také, že by důsledkem vyslovení neplatnosti voleb muselo být jejich opakování. Závěrem vyzvala Ústavní soud, aby apeloval na Parlament a vyzval k přijetí úpravy plnící roli předvolební soudní ochrany.
7. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že algoritmus přezkumu voleb vymezený volebními soudy a rovněž právní úprava, o níž volební soudy algoritmus voleb opírají, odporuje ústavě. Doplňuje tak ústavní stížnost o návrh na zrušení části § 53 odst. 3 zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů a o změně některých zákonů (dále "volební zákon"), ve slovech "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování" a § 53 odst. 4 volebního zákona ve slovech "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování". Tvrdí, že jsou v rozporu s principem suverenity lidu. Výsledek voleb musí určovat voliči a nikoliv soudy, neboť pouze občané mohou být zdrojem moci. Volební soudy, které se zabývají samotným výsledkem voleb, respektive vlivem volební kampaně na tento výsledek, narušují princip suverenity lidu. Pokud se volební soudy zabývají výsledkem voleb, pak jsou zdrojem moci ve státě. Výsledky voleb musí být zcela vyloučeny z volebního přezkumu; mohou být formovány pouze voliči. Posouzení volebním soudem nemůže být objektivní. Podstatné je pouze to, zda volební výsledek vznikl na základě demokratických voleb, tedy na základě volebního procesu, který proběhl v mezích nastavených Ústavou (zejména čl. 5 Ústavy).
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti jsou tak splněny.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Na rozdíl od volebního soudu nepřezkoumává výsledek voleb, nýbrž "pouze" zkoumá, zda rozhodnutí volebního (v tomto případě krajského) soudu neporušilo ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele (nález sp. zn. III. ÚS 35/19
ze dne 27. 3. 2019, bod 30).
10. Stěžovatelka namítá porušení ústavních principů zaručených v čl. 1 a čl. 5 Ústavy, ty však nemají povahu subjektivních ústavních práv a mohou být brány v potaz vždy jen ve spojení s konkrétním subjektivním právem stěžovatelky. Dále namítá porušení zákazu diskriminace (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1 Listiny), avšak ani u jednoho z nich nijak neargumentuje k tomu, proč došlo k zásahu do jejích subjektivních práv. Argumentace stěžovatelky je koncipována spíše jako polemika se správností závěrů krajského soudu v rovině výkladu objektivního práva (tedy spíše jako opravný prostředek ve volebním soudnictví) než jako ústavní stížnost.
11. Ústavní soud se již zabýval obdobnou argumentací jiných stěžovatelů zastoupených stejnou právní zástupkyní, resp. argumentací samotné právní zástupkyně v pozici stěžovatelky. Ve všech případech šlo o reakci na stejnou volební kampaň v týchž krajských volbách, ústavní stížnosti pouze napadaly jiná rozhodnutí krajských soudů. Proto zde Ústavní soud na dosavadní rozhodnutí odkazuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2806/24
,
sp. zn. I. ÚS 2876/24
či
I. ÚS 2878/24
, všechna ze dne 30. 10. 2024, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2897/24
ze dne 26. 11. 2024) a stručně je rekapituluje.
12. Při přezkumu voleb ze strany volebních soudů je nutno vycházet z toho, že lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a v této roli se podílí na jejím ustavování cestou svobodných a demokratických voleb. Z čl. 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období. S výjimkou nejzávažnějších pochybení v proceduře voleb musí státní moc, reprezentovaná volebními soudy, zachovávat zdrženlivost (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 52/10
ze dne 29. 3. 2011, bod 78). Pro volební soudnictví proto platí vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k vyvrácení této domněnky je povinností toho, kdo volební výsledek napadá.
13. České volební soudnictví tak nezná absolutní vady volebního procesu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04
ze dne 26. 1. 2005). Podle § 53 odst. 2 až 4 volebního zákona lze vyhovět návrhu na neplatnost hlasování, voleb či volby kandidáta, dojde-li k porušení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky hlasování, voleb či volby kandidáta. Právní úprava je založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru. Vyslovení neplatnosti voleb není trestem za porušení volebních předpisů, nýbrž prostředkem k zajištění legitimity zvoleného orgánu. Rozhodující je vliv volební vady nebo volebního deliktu na výsledek konkrétních voleb s konkrétními voliči. Pouhá abstraktní možná příčinná souvislost nepostačuje. Všechny možné vady a pochybení je třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3673/14
ze dne 10. 2. 2015 či
sp. zn. Pl. ÚS 73/04
).
14. V řízení o návrhu na neplatnost voleb je tedy povinností navrhovatele tvrdit, že byl porušen zákon způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb, a označit důkazy podporující toto tvrzení. Povinností volebního soudu je tato tvrzení a důkazy vyhodnotit, tedy zjistit, zda skutečně byl porušen zákon, a případně posoudit tvrzený průmět tohoto porušení do výsledku voleb z toho hlediska, zda volba odpovídá voliči projevené vůli, a zajišťuje tak legitimitu zvoleného orgánu (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/18
ze dne 18. 9. 2018, bod 23).
15. Krajský soud stížnost zamítl proto, že stěžovatelka netvrdila a neprokázala, jak se namítaná nezákonnost volební kampaně měla promítnout do výsledku voleb. Stěžovatelka tento závěr nezpochybňuje, v ústavní stížnosti netvrdí, že by soudu překládala argumenty či důkazy týkající se splnění této zákonné podmínky. Naopak tuto zákonnou podmínku a na ni navazující procesní povinnosti považuje za nereálné, nesplnitelné či nadbytečné. V doplnění ústavní stížnosti dodává, že jde též o podmínku neústavní. Stěžovatelka se zaměřuje na argumentaci týkající se tvrzené nemorálnosti, nebezpečnosti a v důsledku nezákonnosti či neústavnosti volební kampaně, což je však pouze jeden z dílčích aspektů přezkumu výsledků voleb, nikoli absolutní vada volebního procesu sama o sobě.
16. Krajský soud podrobně, logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč návrh stěžovatelky zamítl, právě s odkazem na nesplnění zákonných podmínek pro tento typ zásahu do výsledků voleb.
17. K tvrzené nemožnosti prokázat, že k porušení zákona došlo "způsobem, který hrubě ovlivnil výsledky voleb", připomíná Ústavní soud závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 4178/18
ze dne 2. 4. 2019, podle něhož "pro závěr o hrubém ovlivnění voleb je tedy určující komplexní hodnocení skutkového stavu zjištěného v (časově) omezených možnostech volebního soudu z hlediska toho, zda skutková tvrzení o jiném přidělení mandátů, pokud by nebylo došlo k vadě volebního procesu, odpovídají zkušenostem běžného života a soudce je o jejich pravdivosti vnitřně přesvědčen bez rozumných pochybností" (bod 76). Ústavní soud tedy připouští, že přísné trvání na tom, aby navrhovatel prokázal hrubé ovlivnění výsledku voleb, by mohlo v určitých případech narazit na praktické limity dokazování, a vyvstalo by tak riziko odepření efektivní soudní ochrany.
V obecné rovině by tak mohl být úspěšný i takový návrh, u něhož by sice nebylo možné s absolutní jistotou prokázat hrubé ovlivnění výsledku voleb, ale navrhovatel by alespoň popsal, jakým způsobem se tvrzené porušení zákona mělo promítnout ve volebním výsledku a volební soud by se s jeho názorem ztotožnil. To však není nyní posuzovaný případ, neboť stěžovatelka žádná podobná tvrzení nepředkládá.
18. Ústavní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že by zákonná úprava soudního přezkumu voleb vyprázdnila jeho ústavní obsah. Požadavek, aby soud zasahoval do výsledku voleb jen za předpokladu, že zjištěná vada volebního procesu hrubě ovlivnila jeho výsledek, není nepřiměřený, naopak plně odpovídá tomu, že lid je zdrojem veškeré státní moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy) a konstituuje ji primárně právě prostřednictvím voleb. Soudní moc by do tohoto procesu měla vstupovat pouze ve výjimečných situacích.
19. Přehlédne-li Ústavní soud nepřesnost, s níž stěžovatelka formulovala petit připojeného návrhu na zrušení části § 53 odst. 3 a 4 volebního zákona (nehovoří se v nich o hrubém ovlivnění "hlasování", ale o hrubém ovlivnění "výsledku voleb", potažmo "výsledku volby kandidáta"), lze konstatovat, že se stěžovatelka domáhá zavedení absolutních vad ve volebním procesu, tj. nároku na zneplatnění voleb soudem při jakémkoli porušení volebního zákona bez ohledu na možné ovlivnění výsledku voleb.
20. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně potvrdil, že posuzování toho, zda volební vady mohly mít vliv na výsledek voleb, je požadavkem ústavním a legitimním (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04
a další shora citované nálezy). Ústavní soud tak opakovaně potvrdil, že volební soudnictví vychází ? a to právě z důvodu ochrany principu suverenity lidu ? z koncepce vad relativních. Zásah soudů do volebního procesu má být výjimečný, nikoli pravidelný a automaticky následující po jakémkoli (byť i marginálním) porušení volebního zákona. Stěžovatelka se tedy paradoxně dovolává těch ústavních hodnot, které by přijetí právě její úvahy popřelo.
21. Lze shrnout, že závěry napadeného rozsudku krajského soudu jsou plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Právo stěžovatelky na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) tak v tomto ohledu porušeno nebylo. U dalších namítaných ústavně zaručených práv (čl. 3 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny) není z ústavní stížnosti ani výslovně, ani implicitně patrno, jak by měla být napadeným rozsudkem ve vztahu ke stěžovatelce zasažena, natožpak porušena, proto se jimi nemohl Ústavní soud podrobně zabývat.
22. Ústavní soud tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na zrušení částí ustanovení §53 odst. 3 a 4 volebního zákona sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. prosince 2024
Kateřina Ronovská v. r.
předsedkyně senátu