Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky T. H., zastoupené JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Švihance 1549/8, Praha 2 - Vinohrady, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. září 2025 č. j. 3 KZN 917/2024-48, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 19. června 2025 č. j. 1 ZN 3362/2022-116 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9.
oddělení obecné kriminality, ze dne 25. března 2025 č. j. KRPA-305419-102/TČ-2022-001179-KRA, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality, sídlem Bartolomějská 312/6, Praha 1 - Staré Město, detašované pracoviště Františka Křížka 735/24, Praha 7 - Holešovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že policejní orgán Police České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán"), v záhlaví specifikovaným usnesením podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odložil trestní věc podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se měli (zkráceně uvedeno) dopustit podezřelí I. S. a M. D. tím, že I. S. , jakožto tajemník arcibiskupa, sepsal a se souhlasem M. D., arcibiskupa České pravoslavné církve, zveřejnil na internetových stránkách článek s názvem "Informace o situaci v monastýru X", ve kterém jsou uvedeny nepravdivé informace o stěžovatelce, kdy zde byla zveřejněna nepravdivá obvinění týkající se toho, že stěžovatelka, jako matka představená pravoslavného monastýru X, měla intimní poměr s otcem M., z téhož monastýru a že absolvovala umělé přerušení těhotenství. Zveřejněný článek se ve vztahu k osobě stěžovatelky dotýkal dvou okruhů, které měly potenciál být pomluvou. Jednak šlo o uvedení nepravdivých informací o jejím životě a jednání, jednak uveřejnění informace o projednání poznatků o jejím životě a chování před Komisí pro zkoumání kanonických přestupků.
3. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. K podnětu stěžovatelky přezkoumal věc v rámci výkonu dohledu státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") a napadeným vyrozuměním stěžovatelce sdělil, že její námitky vyhodnotil jako nedůvodné.
5. Stěžovatelka ústavní stížnost směřuje toliko proti částem napadených rozhodnutí týkajícím se projednání věci Komisí pro zkoumání kanonických přestupků. Uvádí, že zástupci eparchie přislíbili řádné prošetření předmětných tvrzení (tj. že měla mít intimní poměr s panem Y. Y. a měla podstoupit potrat) podle církevních předpisů, k čemuž však nedošlo. Stěžovatelka má za to, že orgány činné v trestním řízení nevyhledaly a neprovedly veškeré důkazy související s existencí Komise pro zkoumání kanonických přestupků, resp. zda v této souvislosti došlo ze strany podezřelých k vědomému jednání, v němž je možno spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu pomluvy či nikoli. Zdůrazňuje, že předložila řadu důkazů svědčících o tom, že k projednání její věci před Komisí pro zkoumání kanonických přestupků nikdy nedošlo, což podle ní vyvolává pochybnosti o samotné existenci této komise. Za nepodložené označuje tvrzení poškozených a dalších svědků, že daná komise dne 20. 7. 2022 skutečně zasedala a že ona (stěžovatelka) na její jednání obdržela pozvání, avšak bez omluvy se nedostavila. Poukazuje na to, že předložila množství důkazů svědčících o neexistenci uvedené komise, avšak žádný z nich nebyl orgány činnými v trestní řízení proveden. Nesouhlasí ani se závěrem, že není v kompetenci orgánů činných v trestním řízení přezkoumávat fungování církevních orgánů. Naopak je povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, čemuž v posuzované věci podle stěžovatelky nedostály, neboť jí navrhované důkazy byly zcela opomenuty, čímž bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování.
6. V následném doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 7. 10. 2025 měla možnost seznámit se (náhledem do jiného spisu) s přesným zněním podaného vysvětlení pánů P. H. a K. S., údajných členů Komise pro zkoumání kanonických přestupků, která měla zasedat dne 20. 7. 2022. Z jejich vyjádření dovozuje, že i kdyby se v daný den sešlo určité uskupení osob, tak že nešlo o řádně ustanovenou Komisi pro zkoumání kanonických přestupků podle církevních předpisů. Poukazuje na rozpory ve výpovědích zmíněných osob a má za to, že orgány činné v trestním řízení měly minimálně přezkoumat vnitřní církevní předpisy za účelem ověření, zda dané osoby měly legitimitu konat jménem duchovního soudu, což neučinily, čímž opomněly důležité skutečnosti, které mohly mít zásadní význam pro výsledky prověřování oznamovaného jednání. Dodává, že měla možnost seznámit se také s textem údajného rozhodnutí Komise pro zkoumání kanonických přestupků ze dne 20. 7. 2022, přičemž vyjadřuje nedůvěru v jeho pravost.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
9. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně; kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
10. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby (např. poškozeného, oznamovatele) na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2022 sp. zn. III. ÚS 3246/21 či ze dne 10. 4. 2025 sp. zn. II. ÚS 869/25 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
11. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19 ).
12. Problematikou účinného vyšetřování se Ústavní soud opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), meze tohoto ústavního požadavku. Povinnost účinného vyšetřování představuje procesní projev ochrany lidských práv v trestním řízení, jež nastupuje tehdy, vznese-li údajná oběť takového jednání tzv. hájitelné tvrzení, jehož obsah naznačuje nutnost užití prostředků trestního práva vůči potenciálnímu pachateli. Judikatura klade na účinné vyšetřování požadavek nezávislosti, nestrannosti, důkladnosti a dostatečnosti, rychlosti a možnosti jeho veřejné kontroly. Jde však o typické procesní právo, které jeho nositeli (hlavně oběti kriminálního jednání) nepropůjčuje nárok na konkrétní výsledné rozhodnutí, ale na řádný postup vedoucí k maximálnímu dostupnému zjištění relevantního skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro určení dalšího postupu (obdobně první věta § 2 odst. 5 trestního řádu). Je-li skutkový stav v relevantním rozsahu zjištěn, je toto právo naplněno (srov. např. nález ze dne 30. 5. 2024 sp. zn. II. ÚS 527/23 či již shora zmíněné usnesení sp. zn. II. ÚS 869/25 ). Potvrdí-li se tvrzené porušení práv v zákonem předvídané míře (podle § 160 odst. 1 trestního řádu zjištěné a odůvodněné okolnosti nasvědčují tomu, že byl zjištěnou osobou spáchán trestný čin), stát má povinnost na něj reagovat způsobem přiměřeným důležitosti porušeného statku a okolnostem daného případu.
13. Ústavní soud ve vztahu k právu na účinné vyšetřování s přihlédnutím ke své judikatuře zdůrazňuje, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. U zásahů méně závažných, kterým bude zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů, by zásah Ústavního soudu byl možný jen ve zcela mimořádných situacích, totiž u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [srov. např. nálezy ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301) a ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 ].
14. Byť uvedené závěry Ústavní soud vyslovil ohledně majetkové trestné činnosti, z logiky věci plyne, že je lze vztáhnout obecně ke všem méně závažným zásahům, kterým přečin pomluvy nepochybně je.
15. Z navazující rozhodovací praxe se podává, že Ústavnímu soudu k naplnění práva na účinné vyšetřování u méně závažných zásahů postačí, jsou-li závěry orgánů činných v trestním řízení řádně odůvodněny. Musí být zřejmé, že orgány činné v trestním řízení vyvinuly náležité úsilí při zajišťování důkazního materiálu a objasňování skutkového stavu a vypořádaly se s uplatněnými námitkami poškozeného. Nepodaří-li se orgánům veřejné moci některý důkazní materiál zajistit, pak musí dostatečně a přesvědčivě odůvodnit, proč se tak stalo a proč nevyvinuly další úsilí k jeho zajištění. Na zjištěný skutkový stav musí navazovat právní posouzení věci, ve kterém musí být náležitě rozvedeno, jakým právním výkladem dané skutkové podstaty se orgány činné v trestním řízení řídily a z jakého důvodu nebylo možné prokázat spáchání trestných činů (srov. např. usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 3322/16 , ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 779/23 či ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1982/23 aj.).
16. K namítanému zásahu do základních práv stěžovatelky mělo dojít nedostatečným prošetřením podezření ze spáchání trestné činnosti. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že není a nemůže být jeho posláním, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor či dohled nad jejich jednotlivými dílčími úkony. Tyto úkoly plní v přípravném řízení státní zastupitelství, které v nyní posuzované věci příslušnou kontrolu též uskutečnilo. Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 či shora zmíněné usnesení sp. zn. I. ÚS 1958/23 ).
17. Ústavní soud po přezkoumání věci v části týkající se projednání údajných kanonických provinění stěžovatelky před Komisí pro zkoumání kanonických přestupků neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z usnesení policejního orgánu o odložení věci se podávají konkrétní argumenty, proč bylo trestní oznámení stěžovatelky pro podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku odloženo. Policejní orgán na základě učiněných zjištění shledal, že ve věci jsou dána protichůdná tvrzení, kdy nelze jednoznačně a zcela bezpochyby přisvědčit ani jedné ze stran, a tedy označit vyjádření druhé stany za vědomě nepravdivé. Konstatoval, že z prověřování nevyplynulo, že by informace v uveřejněném článku o jednání komise byla vědomě nepravdivou. Další hlubší šetření, zda má či nemá církev pro řešení svých vnitřních záležitostí zřízen nějaký orgán, považoval za nadbytečné s tím, že informace o zasedání komise, byť by byla nepravdivá, není de facto pro stěžovatelku tolik poškozující, jako informace o jejích údajných prohřešcích, které měly vyplynout z jiných důkazů a nikoliv z jednání komise, která tyto důkazy pouze hodnotila, nikoliv opatřila.
18. Se závěrem policejního orgánu se ztotožnila i příslušná státní zastupitelství. Zejména státní zástupce městského státního zastupitelství v napadeném vyrozumění jasně a srozumitelně vysvětlil, že ač z provedeného dokazování (i s přihlédnutím ke stěžovatelkou doloženým dokladům) vyplynulo, že vnitřní organizace a správa vlastních záležitostí v dané církvi nemusí odpovídat či neodpovídá jejím vnitřním předpisům, otázka vnitřní organizace a kontroly nad dodržováním vnitřních předpisů je vlastní záležitostí církve.
Zdůraznil, že nebyly zjištěny takové důkazy, na jejichž základě by bylo možné ve vztahu k autorům článku dosáhnout takového důkazního stavu, který by umožňoval presumovat závěr o vědomém uveřejnění nepravdivých informací ve smyslu trestného činu pomluvy. Byla zajištěna svědectví od osob, které se podle vlastních tvrzení na projednání věci měli coby členové Komise pro zkoumání kanonických přestupků podílet, a to P. H. a K. S. Svědek P. M. popisoval spíše své domněnky, než fakta, když uvedl, že se domnívá, že komise nebyla v daném období funkční.
Byla též objektivně doložena kontinuální existence Komise pro zkoumání kanonických přestupků jako takové, která vyplývá mimo jiné z Ústavy Pravoslavné církve. Na základě takto provedených důkazů dospěl státní zástupce městského státního zastupitelství (ve shodě s policejním orgánem i státním zástupcem obvodního státního zastupitelství) k závěru, že nebylo možné výroky vztahující se k projednání věci Komisí pro zkoumání kanonických přestupků označit ve svém základu za nepravdivé, přičemž další dokazování považoval za nadbytečné.
Stěžovatelce přisvědčil v tom, že z provedeného dokazování vyplynulo, že ve věci existují pochybnosti o řádné správně vnitřních záležitostí církve (tj. že Komise pro zkoumání kanonických přestupků nemusela být obsazena v souladu s Ústavou Pravoslavné církve, o údajných proviněních stěžovatelky nebyl patrně realizován řádný formální proces podle církevního Jednotného soudního řádu, či že intervence arcibiskupa pražské Pravoslavné církve M. D. ve věci byla v přímém rozporu s Jednotným soudním řádem) a že jednání prověřovaných osob nemůže být akceptováno jako korektní.
Současně však uvedl, že důkazy ve svém souhrnu nepostačují k dovození trestněprávní odpovědnosti. V této souvislosti také připomněl, že již bylo nápravy dosaženo v občanskoprávním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 20/2023.
19. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Představuje-li právo na účinné vyšetřování požadavek náležité péče, nikoli odpovědnost za výsledek, v nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení těmto standardům dostály.
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu