Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti T. D., zastoupeného JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2.
9. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010, jež byla zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 2910/12 , ve věci ústavní stížnosti P. D., zastoupené JUDr. Vítem Širokým, advokátem se sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010, jež byla zaevidována pod sp. zn. III.
ÚS 2911/12 , a ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem Římská 32, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010 takto: Ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami II. ÚS 2910/12, III. ÚS 2911/12 a
III. ÚS 2924/12 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou II. ÚS 2910/12.
Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2012, jež byla Ústavnímu soudu doručena téhož dne a zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 2910/12 , se stěžovatel T. D. domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010. Ústavní stížností ze dne 31. 7. 2012, jež byla Ústavnímu soudu doručena téhož dne a zaevidována pod sp. zn. III.
ÚS 2911/12 , se stěžovatelka P. D. domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010. Ústavní stížností ze dne 27. 7. 2012, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 7. 2012 a zaevidována pod sp. zn. III. ÚS 2924/12 , se stěžovatel J. V. domáhá vydání nálezu, kterým by Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu č. j.
5 Tdo 335/2012-161 ze dne 18. 4. 2012, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 14/2011 ze dne 2. 9. 2011 a rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 82/2008 ze dne 25. - 26. 10. 2010.
Podle § 112 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něj zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků. Všechny tři shora zmíněné ústavní stížnosti se týkají týchž účastníků a skutkově spolu souvisí, neboť jsou jimi napadána stejná rozhodnutí uvedených soudů, jež byla vydána v řízení, kterého se všichni stěžovatelé účastnili jako obvinění; rovněž důvody, o které se tyto ústavní stížnosti opírají, jsou zčásti shodné. Proto Ústavní soud tato řízení podle výše citovaných ustanovení spojil ke společnému řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 17. dubna 2013
Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu
ř., které Nejvyšší soud shora citovaným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavními stížnostmi, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé T. D. a P. D. shodně namítají, že došlo k porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, podle kterého se trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Dále s odkazem na § 2 odst. 5 tr.
ř. tvrdí, že postupem obecných soudů byla dotčena zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a došlo též k porušení zásady zákonnosti trestního stíhání ve smyslu § 2 odst. 1 tr. ř., což dle nich ve svém důsledku znamená porušení zásady rovnosti stanovené pro účastníky řízení v čl. 37 odst. 3 Listiny, umožňující provést stranám důkazy svědčící ve prospěch. Soudy dle nich neumožnily realizovat znalecký posudek a nezkoumaly objektivní stránku způsobem, který stanoví zákon, a nedostály tak ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení.
Stěžovatel J. V. namítá, že trestní řízení vedené proti němu bylo podle zákona nepřípustné, uložená sankce v podobě nepodmíněného trestu odnětí svobody je v rozporu s trestním zákoníkem a meritorní rozhodnutí v této věci spočívají na nesprávném právním posouzení, přičemž rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně neobsahují řádné odůvodnění, kdy vady rozhodnutí jsou natolik závažné, že způsobují nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Současně vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění učiněná zejména soudem prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy v této věci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala.
Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Pokud jde o společnou námitku všech třech stěžovatelů vztahující se k nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu překážky rei iudicatae ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr.
ř., Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelé ji uplatnili jak v řízení před soudem prvního i druhého stupně, tak i v řízení před soudem dovolacím, když uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž obecné soudy se s jejich argumentací řádně vypořádaly. Zvláště pak Nejvyšší soud podrobně ozřejmil, proč v jejich případě nebylo možno trestní stíhání z tohoto důvodu zastavit (srov. str. 11 a násl. napadeného usnesení dovolacího soudu). Je třeba poukázat na skutečnost, že se jedná o pokračující delikt, který se ze své podstaty nevyčerpává jedním dílčím útokem, a proto soud prvního stupně postupoval dle § 45 odst. 1 tr.
zákoníku, zrušil výroky o vině a trestu výše zmíněných soudních rozhodnutí, jimiž byli stěžovatelé za dřívější dílčí útoky již odsouzeni, a tím vytvořil prostor pro uložení společného trestu, kterýžto postup není v kontrapozici se zásadou "ne bis in idem" vyjádřenou v čl. 40 odst. 6 Listiny. V rozporu s touto zásadou není ani ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. ve znění novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2002, které stanoví, že týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v § 11 odst. 1 tr.
ř. jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/03 ze dne 9. 7. 2003 (U 18/30 SbNU 573)]. Výraz "týž skutek" obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nutno vykládat ve spojení s § 12 odst. 12 tr. ř., dle kterého se skutkem výhradně pro účely trestního procesu rozumí "též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak". Ústavní soud se již touto problematikou ve své rozhodovací činnosti zabýval, přičemž ve shora citovaném plenárním rozhodnutí dospěl k závěru, že "Pokud trestní řád umožňuje vést pro zbylé dílčí útoky pokračujícího trestného činu samostatné řízení, v rámci něhož je stíhána osoba, která již byla pro jiné dílčí útoky pokračujícího trestného činu pravomocně odsouzena, nelze v tom spatřovat porušení ústavních zákonů, za předpokladu, že i u těchto zbylých útoků bude v jejich souhrnu splněna (alespoň v minimální míře) podmínka konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost.
Konkrétní společenská nebezpečnost musí být dána jak u dílčích útoků, o nichž bylo rozhodnuto, tak u dílčích útoků, u nichž má být dále vedeno trestní řízení. Za splnění tohoto předpokladu je ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a trestního zákona (umožněné ust. § 11 odst.
2 trestního řádu) dostatečným zajištěním spravedlivého procesu tak, aby v materiálním smyslu nebyla narušena ústavní zásada, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen." V usnesení sp. zn. III. ÚS 2450/09 ze dne 7. 6. 2012 Ústavní soud uvedl, že "Po hmotněprávní stránce byly i dodatečně odhalené dílčí útoky nadále trestné, jejich trestnost nezanikla tím, že některé dílčí útoky pokračujícího deliktu byly již mezitím pravomocně odsouzeny. Lze doplnit, že i právní úprava, platná před 1.
1. 2002, kdy § 11 tr. řádu ještě neobsahoval dnes platné znění druhého odstavce, neznamenala, že by dodatečně odhalené další dílčí útoky pokračujícího trestného činu byly nestíhatelné z důvodu překážky rei iudicatae. Taková možnost dodatečného stíhání zůstávala zachována cestou obnovy řízení, po jejímž povolení bylo možno dosáhnout jakéhosi "zcelení" všech dílčích útoků pokračujícího deliktu do konstrukce "jediného skutku". Praktické procesní potíže, které tato dřívější (nelogická) právní úprava vyvolávala, byly důvodem změn, které přinesla novela, provedená zákonem č. 265/2001 Sb. Nelze však dojít k závěru, že ...
by nová právní úprava znamenala z hlediska uplatnění principu ne bis in idem zhoršení (či zlepšení) pozice obviněného. Ať již by bylo postupováno podle předchozí nebo nové právní úpravy, bylo možno dojít při rozhodování o vině a o trestu ke stejnému konečnému výsledku". V této spojitosti je nutno připomenout, že k porušení ústavního principu "ne bis in idem" by došlo tehdy, kdyby o některém z dílčích útoků bylo meritorně rozhodnuto do 31. 12. 2001, neboť, jak poznamenal v napadeném usnesení Nejvyšší soud, "v důsledku toho bylo před účinností novely trestního řádu vyloučeno konání trestního stíhání pro další dílčí útok téhož pokračujícího trestného činu, poněvadž se jednalo o týž skutek ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr.
ř. (vyjma případu, kdy rozhodnutí zakládající překážku věci rozsouzené by bylo v řízení o mimořádných opravných prostředcích zrušeno)" (str. 14). Je tedy zřejmé, že zákonná úprava jako celek do 31. 12. 2001 vymezovala nepřípustnost trestního stíhání pro týž skutek v návaznosti na hmotně právní pojem skutku, aniž by procesní normy (tj. trestní řád) v tomto směru obsahovaly nějakou odchylku. Nicméně Okresní soud v Příbrami vydal svá rozhodnutí již za účinnosti vzpomínané novely trestního řádu, tudíž žádné pochybnosti zde - prizmatem čl.
40 odst. 6 Listiny - nemohou vzniknout. Na závěr je vhodné rovněž poznamenat, že zásada vyjádřená v tomto článku Listiny o časové použitelnosti trestních zákonů se promítá toliko do hmotně právní roviny, procesně právní implikace v ústavní rovině nemá. Konečně je nutno také zohlednit, že nové trestně procesní vymezení (či spíše upřesnění) neznamená, že by z hmotně právního hlediska došlo ke změně v chápání pokračování v trestném činu, o čemž svědčí i to, že ustanovení § 89 odst. 3 dříve platného trestního zákona ponechal zákonodárce beze změny, a nově doplnil ustanovení § 37a téhož předpisu.
Námitce stěžovatele J. V., že ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř.
je pouhým "přílepkem", protože došlo k zařazení definice pojmu skutku do trestního řádu, a nikoliv do trestního zákona, tudíž nelze přisvědčit, nadto není uvedené ustanovení předmětem přezkumu Ústavního soudu v nyní posuzované věci. Pokud se jedná o výhrady všech stěžovatelů, že soudy neumožnily realizovat znalecký posudek navržený obhajobou, resp. že skutkový stav co do výše způsobené škody nebyl bez veškerých pochybností prokázán, i tou se obecné soudy zabývaly a náležitě se s ní vypořádaly (srov. str.
16 a násl. napadeného usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud především poukázal na to, že v této věci nalézací soud již jednou vyhlásil rozsudek, a to ve dnech 9. - 11. 6. 2009 a tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 3 To 48/2009, zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Praze, s tím, že celková výše škody, která je uvedena ve výroku tohoto rozsudku, není v neprospěch stěžovatelů T. D. a P. D., protože soud neměnil částky u jednotlivých útoků, ale šlo jen o početní chybu v případě prvého rozsudku.
V případě zamítnutých důkazních návrhů je namístě konstatovat, že již soud prvního stupně zdůvodnil, proč dalším návrhům na doplnění dokazování nevyhověl (srov. str. 231 rozsudku krajského soudu). Odvolací soud v tomto směru uvedl, že znalecký posudek Ing. Kadlece, který byl vypracován pro stěžovatele T. a P. D., ač zpracován velmi podrobně a poctivě, nevnesl do věci žádný nový pohled, s tím, že znalecký posudek vycházející z fotografií vozidel před 10 - 12 lety a na jejich základě určující jejich teoretickou cenu, ani nemohl vnést jiný náhled na případ (str.
6 rozsudku odvolacího soudu). Na tomto odůvodnění neshledává Ústavní soud žádné ústavně nekonformní prvky. Znalecké posudky dokonce sám Nejvyšší soud přezkoumal a své vlastní závěry, které stvrzují správnost vývodů soudů prvé i druhé stolice, dostatečně podrobně zformuloval v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 17 a násl. napadeného usnesení dovolacího soudu). Samotná skutečnost, že s těmito závěry stěžovatelé nesouhlasí, nečiní jejich ústavní stížnosti důvodnými. Námitkám stěžovatele J. V., které směřuje do výroku o trestu, taktéž nemohl Ústavní soud přisvědčit.
V případě rozhodování soudů o trestu, které je výlučně doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu výši trestu nepřísluší revidovat, ale posuzuje rozhodnutí toliko prizmatem dodržení ústavně právních limitů, dospěl Ústavní soud k závěru, že výroky o trestech nejsou výsledkem libovůle orgánů soudní moci. Krajský soud v Praze dostatečně odůvodnil svůj postup při ukládání trestu, vzal v úvahu případnou trestnou činnost stěžovatelů v minulosti, hodnotil, zda a jaké existují polehčující či přitěžující okolnosti (srov. zejm.
str. 230 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud rovněž poměřoval uložené tresty řadou východisek, přičemž neopomněl přihlédnout i k době, která uplynula od jednání, kterého se stěžovatelé dopustili, přičemž právě stěžovateli J. V. a stěžovateli T. D. uložil tresty mírnější (viz str. 6 - 7 napadeného rozsudku vrchního soudu). Závěrem Ústavní soud pokládá za vhodné poznamenat, že o žádosti stěžovatelů T. D. a P. D.
o přednostní projednání formálně nerozhodoval, neboť poté, co byly věci všech tří stěžovatelů spojeny ke společnému řízení vzpomínaným usnesením ze dne 17. 4. 2013, neprodleně přistoupil k projednání všech tří ústavních stížností a přezkumu napadených rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo, čímž žádosti fakticky vyhověl. Pouze nad rámec Ústavní soud připomíná, že ustanovení § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které stěžovatelé uváděli na podporu svých žádostí o přednostní projednání věci, se vztahuje výlučně k řízení o souladu mezinárodních smluv s ústavními zákony, a nikoli k řízení o ústavních stížnostech.
Návrhu týchž stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených soudních rozhodnutí pak Ústavní soud via facti nevyhověl, jelikož nedospěl k závěru, že podmínky pro vyloučení odkladného účinku napadených soudních rozhodnutí ve smyslu § 79 zákona o Ústavním soudu byly ve světle důvodů předestřených v těchto návrzích splněny. Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnosti všech stěžovatelů odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým předseda senátu