Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky MAFRA, a.s., se sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5, IČO: 453 13 351, zastoupené Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 25 Cdo 1260/2023-947 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 22 Co 9/2022-902, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 30. ledna 2024 stěžovatelka navrhla postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi měla být porušena jí ústavně garantovaná práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na svobodu projevu dle čl. 17 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zaplacení peněžité částky ve výši 6 700 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu povinnosti k náhradě nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv žalobkyně V. M. (dále jen "vedlejší účastnice"). Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. září 2021 č. j. 28 C 172/2017-823 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 700 000 Kč s příslušenstvím a co do částky 6 000 000 Kč byla žaloba zamítnuta.
Skutkový a právní základ sporu spočíval ve způsobu, kterým tištěné deníky a internetové portály vydávané stěžovatelkou informovaly o trestní věci vedlejší účastnice, která byla jako zdravotní sestra v roce 2014 obviněna a obžalována z vraždy šesti pacientů nemocnice v R., v níž byla zaměstnána, a následně byla soudy této obžaloby pravomocně zproštěna. Lze shrnout, že soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že stěžovatelka v řadě (nikoli však všech) jí publikovaných článcích o dané kauze nerespektovala princip presumpce neviny svědčící vedlejší účastnici a publikovala či interpretovala některé informace o daném trestním řízení excesivním či nedovoleně zkratkovitým (a zavádějícím) způsobem.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem ze dne 24. února 2022 č. j. 22 Co 9/2022-902 rozsudek soudu prvního stupně co do výroků ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku městského soudu si stěžovatelka podala k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud") dovolání, v němž k řešení vznesla tři dle jejího názoru otevřené právní otázky. Dovolací soud svým usnesením ze dne 30.
listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 2243/2022-931 stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. Proti tomuto odmítavému usnesení dovolacího soudu si stěžovatelka podala ústavní stížnost, o níž se před Ústavním soudem vedlo řízení pod sp. zn. IV. ÚS 432/23
. V ústavní stížnosti stěžovatelka (stručně řečeno tvrdila), že dovolací soud se s její dovolací argumentací řádně a v celém rozsahu nevypořádal a tak zasáhl do jejího práva na soudní ochranu. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl nálezem ze dne 11. dubna 2023 sp. zn. IV. ÚS 432/23 tak, že napadené usnesení zrušil, jelikož dospěl k závěru, že způsob, kterým jej dovolací soud odůvodnil, dobře obstojí ve vztahu k první a třetí právní otázce, které stěžovatelka v dovolání vznesla, nikoli však k otázce druhé, která si dle Ústavního soudu zasluhovala adresnější rozbor (k tomu viz zejm. bod 19 nálezu). Sporná druhá otázka spočívala v posouzení oprávnění soudů ve "významné míře navýšit" finanční zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v důsledku "absence sebereflexe" na straně škůdce, která se má projevovat tím, že v soudním řízení tvrdí, že se protiprávního zásahu nedopustil a odmítá proto odpovědnost k náhradě požadované újmy (tato otázka dále jen "druhá otázka").
Dovolací soud se tedy po zrušení prvního odmítavého usnesení zabýval dovoláním stěžovatelky v rozsahu předurčeném nálezem Ústavního soudu opakovaně. V nyní napadeném usnesení dospěl k závěru, že dovolání k řešení druhé otázky je sice přípustné, nicméně není důvodné (k tomu viz zejména body 6 a 21 napadeného usnesení).
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jenž byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je rovněž řádně zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelce zákon jiné prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. V poměrně velmi obsáhlé stížnosti stěžovatelka především popisuje genezi sporu a uvádí řadu podrobností týkajících se celkové medializace trestní kauzy vedlejší účastnice. V podstatném rozsahu jde o skutkové okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude složitě reprodukovat. Věcně jde co do základu o opakování právní argumentace z řízení před obecnými soudy, přičemž stěžovatelka argumentačně nebrojí jen proti opakovanému vypořádání druhé otázky dovolacím soudem, nýbrž otevírá řešení všech tří otázek jí původně v dovolání předestřených a dále ještě právní posouzení merita sporu soudem odvolacím. Jak je patrno z konfrontace obsahu stěžovatelčina přiloženého dovolání s obsahem ústavní stížnosti, právní argumentace v těchto dvou návrzích se ve značné části překrývá. Ústavní stížnost tedy představuje hlavně polemiku s výkladem a aplikací podústavního práva, přičemž závěry, k nimž při užití těchto ustanovení dospěly obecné soudy, stěžovatelka opakovaně označuje za nesprávné. Lze shrnout, že stěžovatelka se cítí být neústavně finančně sankcionována jen za to, že se v řízení proti uplatněnému nároku běžným způsobem brání. Dále tvrdí, že samotná výše zadostiučinění je "zcela neadekvátní". V ústavní rovině se stěžovatelka dovolává práva na řádný proces a svobodu projevu, avšak kvalifikované ústavněprávní argumentace stížnost obsahuje pomálu.
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
7. Přesto stěžovatelka v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, a to ve vztahu k celkové soudní interpretaci a aplikaci podústavního práva v daném sporu - tj. ohledně řešení téměř všech právních otázek, které obecné soudy v její věci posuzovaly. Tato role však Ústavnímu soudu u nyní projednávané ústavní stížnosti nepřísluší tím spíše, že ve stěžovatelčině věci již jednou rozhodl nálezem ze dne 11. dubna 2023 sp. zn. IV. ÚS 432/23 , v němž se ústavní konformitou vypořádání právních otázek vznesených stěžovatelkou v dovolání (závazně) zabýval, přičemž Ústavní soud nyní neshledal důvod, aby se od závěrů a právních názorů, na nichž byly založeny, jakkoli odchyloval (§ 23 zákona o Ústavním soudu). Proto se Ústavní soud v nyní vedeném řízení zaměřil především na způsob vypořádání druhé otázky dovolacím soudem, u něhož v daném nálezu původně shledal ústavně relevantní vady.
8. Na tomto půdorysu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ohledně řešení druhé otázky stěžovatelka dovolacímu vytýká, že sice oproti původním odmítavému usnesení "změnil" názor a uznal, že sankcionovat škůdce vyšší částkou finančního zadostiučinění jen z důvodu, že se standardně procesně proti uplatněnému nároku brání, není možné (a měl jí tak dát v základu řešení této otázky "za pravdu"), avšak i přesto nepochopitelně ponechal výši finančního zadostiučinění přiznanou soudy nižších stupňů beze změn. Slovy stěžovatelky měl jejich rozhodnutí tímto přístupem "fakticky ponechat v platnosti", čímž významně pochybil a zároveň neposkytl ochranu jejím shora uvedeným základním právům a svobodám.
Po prostudování obou napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje tento argument za určité zkreslení závěrů vyslovených v obou napadených rozhodnutích. Ani v odmítavém usnesení č. j. 25 Cdo 2243/2022-931 zrušeném Ústavním soudem, natož v nyní posuzovaném napadeném usnesení, se dovolací soud totiž nevyslovil v tom smyslu, že by škůdce měl být sankcionován vyšší částkou finančního zadostiučinění toliko z důvodu, že se v soudním řízení brání proti uplatněnému nároku. Stejně tak se tímto způsobem v napadeném rozsudku nevyslovil ani soud odvolací.
V prvém - a Ústavním soudu právě z toho důvodu zrušeném - usnesení dovolací soud otázku vztahu úrovně procesní obrany a sebereflexe škůdce k výši přiznané finanční kompenzace v podstatě spíše povrchně přešel a opominul (k tomu viz zejména bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 432/23 ). V nyní napadeném usnesení na tuto otázku již zacílil podrobněji a v bodě 15 napadeného usnesení, který Ústavní soud považuje za klíčový, dospěl k následujícím závěrům: "Lze souhlasit s názorem dovolatelky, že sama okolnost, že se původce zásahu v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady.
Na druhé straně postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 , (body 51 a 54), uvedl: "Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.).
Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy...; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit." Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených "polehčujících" okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností.
Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě." Ačkoli Ústavnímu soudu - až na případné zjevné excesy - nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci autoritativně přehodnocovat, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy (k tomu viz např. nálezy ze dne 21.
května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 , ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 , anebo ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 ), ve věci stěžovatelky konstatuje, že dovolacím soudem přijatý výklad potvrzující přístup odvolacího soudu se jeví jako přiléhavý, logicky i hodnotově obhajitelný: vyšší míra sebereflexe škůdce (jako jeden z faktorů pro úvahu o formě či výši náhrady) podporuje úvahu o nižší náhradě za zjištěný zásah a naopak. Na tomto obecném závěru nespatřuje Ústavní soud cokoli právně kontroverzního či dokonce neústavního.
Ostatně Ústavnímu soudu se po prostudování obou napadených rozhodnutí jeví (stejně jako dovolacímu soudu - k tomu viz též poslední věta bodu 17 napadeného usnesení), že ve věci stěžovatelky ve skutečnosti ani nedošlo k jakémukoli, natož výjimečnému, navýšení náhrady oproti srovnatelným případům z důvodu stěžovatelčiny obrany v řízení. Odvolací soud "pouze" náhradu nesnížil o tolik, o kolik by ji jinak snížil, pokud by stěžovatelka bývala projevila vyšší míru sebereflexe, a to v přímém srovnání se sebereflexí dalších škůdců, kteří byli v souvislosti s informováním o dané trestní kauze shledáni odpovědnými za zásahy do osobnostních práv vedlejší účastnice (šlo společnosti Czech News Center, a.s.
a TV Nova s.r.o., jejichž protiprávní jednání odvolací soud hodnotil ještě jako vážnější než jednání stěžovatelky). Odvolací soud v napadeném rozsudku výslovně zvažoval, zdali stěžovatelce uložit povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku odpovídající přibližně 3/5 (540 tis. Kč) nebo 3/4 (700 tis. Kč) z částky, kterou v minulosti v obdobném sporu uložil zaplatit společnosti Czech News Center a.s. (900 tis. Kč); nakonec se na základě svého (rozumně odůvodněného) úsudku o stěžovatelčině nízké míře sebereflexe přiklonil k variantě odpovídající 3/4, tj. 700 tis.
Kč. Snaží-li se stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti otevřít přezkum této dílčí právní úvahy a způsob kalkulace dané náhrady, pak Ústavní soud konstatuje, že tyto závěry poměrech souzené věci postrádají ústavní rozměr: tyto závěry byly učiněny soudem prvního stupně jako soudem nalézacím a následně stvrzeny soudem odvolacím, a to po komplexním zvážení všech v řízení najevo vyšlých okolností (k tomu viz zejména body 31 až 38 napadeného rozsudku odvolacího soudu, potažmo bod 18 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Tento úsudek, pro nějž ze zákona ani judikatury nevyplývá přesná metodologie, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož by Ústavní soud byl povolán vstoupit v případě jen opravdu závažného excesu, o který zde očividně nejde (k tomu obdobně viz též body 16, 19 a 22 napadeného usnesení dovolacího soudu).
10. Zčásti již nad rámec věci Ústavní soud ve vztahu ke konkrétním okolnostem ve stěžovatelčině sporu poukazuje na skutečnost, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti pracuje s pojmy "standardní procesní obrana" a "sebereflexe". Z kontextu stížnosti se zdá, že by snad obecné soudy neměly být (oprávněně) schopny dospět alespoň k částečnému poznání o míře sebereflexe stěžovatelky také ze způsobu, jakým se proti uplatněnému nároku v řízení bránila. Jinými slovy řečeno, že by tvrzení a argumentace, na nichž byla obrana proti uplatněnému nároku vystavěna, měla mít nulovou vypovídací hodnotu o postoji škůdce k jeho protiprávnímu jednání a jeho následkům.
Ústavní soud má za to, že takováto premisa je zavádějící a nepatřičně zjednodušující. Na procesní obranu lze sice nahlížet jen čistě formální optikou jako na postup, kdy žalovaný v civilním sporném řízení využívá všemi možnými způsoby svá procesní práva, plní si procesní povinnosti a uplatňuje zákonem nabízené (řádné i mimořádné) opravné prostředky. Zároveň ale často (i když jistě ne vždy) lze při pozorování obrany žalovaného seznat jeho postoj k podstatě sporu a jeho následkům. Podání či přednesy žalovaných v civilních sporech navrhujících procesně totéž (zpravidla zamítnutí žaloby a přiznání nákladů řízení) se v praxi v intenzitě obrany či úrovně protiargumentů mohou obsahově či kvalitativně velmi lišit (od obrany věcné, zdrženlivé a korektní, přes obranu uplatněný nárok bagatelizující či skutkově případ dezinterpretující, až po obranu obstrukční či vyloženě agresivní).
Ústavnímu soudu nenáleží bližší přezkum hodnocení postoje stěžovatelky soudy nižších stupňů, kterým se při přímém kontaktu s účastníky řízení a při znalosti všech podání a dalších okolností jevilo, že její sebereflexe je ve vztahu k meritu sporu velmi nízká až nulová, ale pokud stěžovatelka i v ústavní stížnosti po ukončení řízení před obecnými soudy (tj. přes finální skutková zjištění o závadných článcích v počtu přibližně jednoho sta) nadále setrvává na stanovisku, že "jednala v dobré víře tak, aby poskytla přesné a důvěryhodné informace v souladu s novinářskou etikou" a že v jejím případě šlo o "v podstatě korektní informování veřejnosti" (viz body 56 a 57 ústavní stížnosti) lze o jejím náhledu na situaci a skutečné sebereflexi přinejmenším vážně pochybovat.
Přitom stěžovatelka ani v ústavní stížnosti - vyjma odkazu na jeden uveřejněný komentář redaktora Martina Bibena, který lze jen stěží považovat za spolehlivý výraz stěžovatelčiny sebereflexe - žádná další konkrétní tvrzení ohledně svého postoje ke způsobené újmě nenabízí, přitom je v zájmu škůdce, aby soudy o tomto svém postoji jakýmkoli objektivně seznatelným způsobem přesvědčil. Stane-li se tak poukazem na mimosoudní počínání (např. v podobě soukromé či veřejné omluvy) nebo určitým projevem během soudního řízení (např. docenění nepříznivých dopadů do práv poškozeného, snahou řízení urychlit či alespoň zbytečně neprotahovat), závisí na konkrétních okolnostech každého případu, přičemž zcela jistě nemusí jít o uznání žalovaného nároku ve smyslu příslušných ustanovení o.
s. ř. (již proto, že poté by hodnocení sebereflexe škůdce bylo nadbytečné a postrádalo by smysl).
Koneckonců obecné soudy nemají jak jinak zjistit postoj škůdce než ze skutečností, které vyjdou v řízení najevo - postup, kdy při nedostatku jiných relevantnějších poznatků vhodně přihlédnou rovněž k obsahu jeho obrany, jim nelze důvodně vytýkat.
11. Ústavní soud tedy na závěr shrnuje, že v dané věci neshledal žádné vybočení z ústavněprávních mantinelů, které by bylo výrazem svévole bez smysluplného právního odůvodnění. Dovolací soud ani soud odvolací nepodaly takový výklad právních norem, který by byl nedovoleně formalistický či jinak ústavně vadný. Především vůči shora popsanému vypořádání druhé otázky dovolacím soudem nemá Ústavní soud žádné podstatné výhrady - závěry dovolacího soudu, které aprobovaly úvahy soudu odvolacího, obhajitelné ratio mají a je nutno je respektovat. Ústavní soud tudíž mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu