K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem Obvodní soud pro Prahu
5 rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 28 C 172/2017-823, uložil žalované
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 700.000 Kč s
příslušenstvím, co do nároku na dalších 6.000.000 Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. O skutkovém stavu nebylo ve věci
sporu. Žalovaná, která vydává celostátně řadu tiskovin (deníky, týdeníky i
časopisy), v letech 2014 a 2015 zveřejnila značné množství článků o průběhu
trestního stíhání žalobkyně, v nichž žalobkyni označovala např. jako „XY“ či
„XY“. Obvodní soud uzavřel, že žalovaná opakovaným uveřejněním napadených
výroků, které porušovaly princip presumpce neviny, zasáhla do osobnostních práv
žalobkyně. Dále přihlédl k tomu, že obdobným způsobem zasáhly do osobnostních
práv žalobkyně i jiná média, proti kterým žalobkyně vede samostatné žaloby a
dovodil, že žalobkyni náleží zadostiučinění ve výši 700.000 Kč. ze dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Co 9/2022-902, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I),
dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování uzavřel, že
žalovaná ve svém zpravodajství po dobu trestního stíhání žalobkyně do vynesení
osvobozujícího rozsudku v lednu 2016 opakovaně a v mnoha případech
nerespektovala presumpci neviny žalobkyně a svým zpravodajstvím, užitými
výrazy, slovními spojeními a zkratkami neoprávněně vyvolávala ve veřejnosti
dojem, že žalobkyně spáchala závažné trestné činy, které jí byly kladeny za
vinu, a to navíc ze zavrženíhodných důvodů (nemá ráda pacienty, aby si ulehčila
práci, vraždila z lenosti). Tím neoprávněně zasáhla do osobnostních práv
žalobkyně a též do práva na spravedlivý proces v širším slova smyslu a
způsobila žalobkyni újmu, kterou je povinna odčinit. Při stanovení výše
relutárního zadostiučinění zohlednil, že obdobně jako žalovaná o trestním
stíhání žalobkyně referovala i další média, čímž došlo k masivnímu
protiprávnímu jednání, na němž se ale každý ze zpravodajských subjektů podílel
určitou měrou, což nutně ovlivňuje výši zadostiučinění. Poukázal na to, že za
újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním odpovídá především stát, a to
včetně újmy způsobené řádným informováním o probíhajícím trestním řízení, a
proto přihlédl i k peněžnímu zadostiučinění, jež žalobkyně obdržela od státu,
ale také dalších médií. S ohledem na důležitost zásady presumpce neviny, rozsah
a neodčinitelné dopady do osobní sféry žalobkyně spočívající v tom, že se také
díky excesivnímu zpravodajství žalované dostala do podvědomí veřejnosti jako
několikanásobná vražedkyně bezbranných pacientů a s ohledem na minimální
sebereflexi žalované, považoval za přiměřené zadostiučinění v částce 700.000
Kč. Současně odvolací soud odmítl koncept tzv.
punitive damages z
anglo-amerického prostředí, neboť tento druh trestu nemá v kontinentálním
právním řádu oporu a takto přísné tresty jsou vyhrazeny veřejnému právu, a
proto nevyhověl odvolání žalobkyně. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu I. stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni nemajetkovou újmu
700.000 Kč s příslušenstvím, podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně jež nebyly v daných souvislostech dosud dovolacím
soudem řešeny, a současně se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe
Ústavního soudu. Dovolatelka v obsáhlém dovolání nesouhlasila s posouzením
kritérií rozhodných pro určení výše peněžitého zadostiučinění, které považuje
za zjevně nepřiměřené závažnosti a intenzitě zásahu, odkazuje na princip
proporcionality, nutnost zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných
řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií. Za
otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považuje to, zda lze žalované klást k
tíži její procesní postup, kdy trvala na nedůvodnosti žaloby, tedy jak uvedl
odvolací soud, její nulovou sebereflexi. Dále poukázala na odklon od ustálené
judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, 23 Cdo
1551/2011 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13), který spatřuje v tom, že
odvolací soud posuzoval jednotlivá sdělení izolovaně, mimo rozhodný kontext
(nejen mimo kontext jednotlivých článků, ale i mimo kontext celé trestní věci
žalobkyně a komplexního zpravodajství o ní). Navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu v napadené části a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu
řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné. K přiměřenosti peněžité náhrady je nutno předeslat, že dovolací soud při
přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem
zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý
nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným zadostiučiněním se dovolací soud
zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem
pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2017, sp. zn.
30 Cdo 2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30
Cdo 439/2018). Dovolatelka zpochybňuje některá hlediska (kritéria), podle nichž odvolací soud
výši náhrady posuzoval. Ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění existuje
četná judikatura dovolacího i Ústavního soudu. Otázky týkající se zohledněných
kritérií, jež byly dovolatelkou předestřené dovolacímu soudu jako dosud
neřešené, byly podrobně rozebrány např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, publikovaném pod č. 73/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, publikovaném pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč. V
rozsudku posledně citovaném uvedl, že pokud se souběžně na zásazích do soukromí
žalobkyně obdobnou formou a s využitím obdobných informací podílelo více
subjektů, které tuto újmu odčiňují, je to důvod ke snížení peněžité náhrady,
jelikož újmy způsobené těmito subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra
požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být určována prostým součtem
náhrad od všech odpovědných subjektů, neboť by tak dosahovala extrémních,
společensky neakceptovatelných částek přesahujících naplnění kompenzačně-
satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy
Soudní praxe je ustálena v závěru, že při stanovení výše peněžité náhrady je
nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky
této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s
projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se
jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu
za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení,
nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany
osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v
pracovněprávních vztazích apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud zohlednil všechna uvedená kritéria, zabýval se sledovaností a
čteností zpráv žalované, mírou dopadu na veřejné mínění, intenzitou zásahu a
mírou zavinění, otázkou sebereflexe žalované a přiměřeností odškodnění z
hlediska všech zjištěných relevantních okolností. Nepominul, že na vzniku újmy
způsobené žalobkyni se podílely stát i další zpravodajské subjekty určitou
měrou a při úvaze o výši plnění vycházel z již žalobkyni přiznaných náhrad
nemajetkové újmy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo
1490/2020, proti CZECH NEWS CENTER, a. s., přiznáno 900.000 Kč, usnesení ze dne
23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021, proti TV Nova s. r. o., přiznáno
1.200.000 Kč). Odvolací soud výši zadostiučinění porovnal i s náhradami
přiznanými v jiných sporech např. se známými osobnostmi české kultury. Úvahy
odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s citovanými judikaturou.
Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění přiznané žalobkyni ve výši 700.000 Kč
není zjevně nepřiměřené vysoké, dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, proto je Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.