ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobců a) M. H., a b) L. M., obou zastoupených Mgr. Lukášem
Slaninou, advokátem se sídlem v Olomouci, Palackého 75/21, proti žalované H.
H., zastoupené Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská
895/6, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn.
5 C 246/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové-pobočka v Pardubicích ze dne 19. prosince 2016, č.j. 27 Co
341/2016-298, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. prosince 2016, č.j. 27 Co
341/2016-298, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalované bylo uloženo zaslat každému ze žalobců omluvu ve znění uvedeném v
tomto výroku, se zamítá; ve zbývající části se dovolání žalované odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jejich zástupce, Mgr. Lukáše Slaniny, advokáta se sídlem v
Olomouci, Palackého 75/21.
Žalobci, kteří jsou zletilými dětmi M. H., který spáchal dne 8. února 2015
sebevraždu, se žalobou na ochranu osobnosti domáhali proti pozůstalé manželce
zemřelého písemné omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 50.000,- Kč pro
každého z nich. V žalobě uvedli, že žalovaná vypravila pohřeb manžela, avšak
žalobce o datu konání neinformovala a neinformovala je ani o datu rozptylu jeho
popela, ač žalobci měli o tyto informace zájem.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
června 2016, č.j. 5 C 246/2015-274, výrokem I. uložil žalované povinnost
uveřejnit na své náklady inzerát v Pardubickém deníku a současně poslat k rukám
obou žalobců omluvu obojí ve stejném znění obsaženém v tomto výroku, výrokem
II. uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců 50.000,- Kč k rukám
jejich advokáta a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při
rozhodování podle ustanovení § 81, § 82, § 2951, § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že zesnulý měl ke svým dětem z prvního manželství silné citové vazby,
stejně jako oba žalobci měli silné citové vazby ke svému otci. Žalobci byli
ochotni pohřeb zorganizovat a žalované se tázali, kdy pohřeb bude a zajímali se
o termín pohřbu i u pohřební služby. Žalovaná jim však požadované údaje
nesdělila, termín pohřbu dokonce tajila s tím, že pohřeb prohlásila za
soukromý, čímž žalobcům současně znemožnila, aby si jeho termín sami zjistili. Argumentace žalované, že zesnulý si přál pohřeb za přítomnosti jen blízkých
osob, nemůže podle názoru soudu obstát, neboť žalovaná na pohřeb pozvala své
příbuzné, kteří pro zesnulého rozhodně byli osobami méně blízkými než žalobci. Žalovaná tak zasáhla zásadním způsobem do osobnostních práv nejen žalobců, ale
i sourozenců zesnulého M. H., přičemž za akt zlovůle žalované soud hodnotil
především to, že pohřeb prohlásila za soukromý, čímž žalobcům a dalším
příbuzným zemřelého M. H. znemožnila se pohřbu zúčastnit. Toto její jednání
současně hodnotil jako výraz neúcty k zemřelému. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále
jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2016, č.j. 27 Co
341/2016-298, rozsudek soud prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku I. změnil tak, že zamítl
žalobu v části, ve které se žalobci domáhali, aby žalované bylo uloženo
uveřejnit inzerát v Pardubickém deníku a ve výroku II. tak, že žalované uložil
zaplatit peněžní satisfakci přímo k rukám žalobců. Změnil ho též ve výroku o
náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že soud prvního stupně věc správně posoudil s odkazem na příslušná
ustanovení občanského zákoníku. Zejména pak zdůraznil přiléhavé zdůvodnění
odvoláním napadeného rozsudku v části, v níž soud prvního stupně výstižně
rozvedl své úvahy, na základě nichž dovodil, že žalovaná svým jednáním zasáhla
do osobnostních práv žalobců a uzavřel, že je tudíž povinna se žalobcům omluvit
a současně jim poskytnout finanční odškodnění. S ohledem na charakter
odvolacích výhrad žalované odvolací soud uvedl, že především nesdílí její
argumentaci o tom, že využitím svého práva plynoucího z ustanovení § 114 odst. 1 věty druhé o.z., tedy rozhodnutím o způsobu pohřbu zemřelého M. H., nemohla
zasáhnout do osobnostních práv žalobců. Žalovaná především pomíjí ustanovení §
8 o.z., že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Jednání žalované lze
považovat za jsoucí v rozporu s dobrými mravy a jde současně o projev neúcty k
zemřelému.
Odvolací soud považoval za přiměřenou i výši peněžní satisfakce,
když vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného jednání žalované a
zásahu do osobnostních práv žalobců nelze v obecném slova smyslu odškodnit a
rozsah vzniklé nemajetkové újmy nelze ani exaktně kvantifikovat a vyčíslit. Neztotožnil se toliko s úvahou soudu prvního stupně, že je namístě, aby
žalovaná kromě omluvy zaslané k rukám žalobců zveřejnila omluvu téhož znění i v
Pardubickém deníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podala
žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 16. března 2017 dovolání. Jeho
přípustnost spatřuje v naplnění ustanovení § 237 o.s.ř., konkrétně v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, když přiznal žalobcům nepřiměřeně vysokou a nelogicky oběma
totožnou náhradu nemajetkové újmy a právní otázky, která dovolacím soudem dosud
řešena nebyla, a to střet osobnostních práv ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1
o.z. a ustanovení § 81 odst. 2 o.z. a střet mezi zákazem zneužití práva ve
smyslu § 8 o.z. a principem právní jistoty. Odvolací soud se kromě toho podle
přesvědčení dovolatelky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
konkrétně od závěrů jeho usnesení ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo
4431/2007, podle něhož zadostiučinění v penězích plní především satisfakční
funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a
spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit
vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému
zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě
postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria),
když nijak nezdůvodnil, z jakého důvodu přiznal žalobcům náhradu nemajetkové
újmy právě v této výši. Poukazuje také na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem - pobočka Liberec, kdy byla za mnohem závažnější čin žalované přiznána
náhrada nemajetkové újmy ve výši 20.000,- Kč.
Poté formuluje následující otázky, které podle dovolatelky dosud nebyly
vyřešeny dovolacím soudem:
- Existuje právní nárok pozůstalých osob účastnit se pohřbu organizovaného tím,
kdo je oprávněn rozhodnout, jaký pohřeb má být, v souladu se zákonnou
posloupností stanovenou § 114 odst. 1 obč. zákoníku ?
- Pokud soud dospěje k závěru, že takové právo existuje, vyvstává podle
žalované otázka:
- Má toto právo přednost před právem zesnulého na důstojné rozloučení za
situace, kdy setkání některých osob na pohřbu pro jejich vzájemné antipatie
tuto důstojnost rozloučení zcela vylučuje? Má přednost právo zesnulého na
důstojný pohřeb nebo právo kterékoli pozůstalé osoby na účast na pohřbu ?
- Je zneužitím práva, když manželka zesnulého neoznámí termín pohřbu osobám, v
jejichž péči a pod jejichž vlivem byl zesnulý manžel v době, kdy spáchal
sebevraždu ?
Dovolatelka odvolacímu soudu zejména vytýká, že se nezabýval otázkou střetu
osobnostních práv žalované a žalobců, ale vzal pouze za prokázané, že její
práva nemohou být chráněna vůči zjevnému zneužití. Dovolatelka se domnívá, že
její právo rozhodnout o způsobu pohřbu, resp. o tom, jaký pohřeb bude zesnulý
mít, má v tomto případě větší váhu, když takto konala s ohledem na přání
manžela a především s ohledem na úctu k němu. Vzhledem k tomu, že i z
provedených důkazů je zřejmé, že by pohřeb za přítomnosti všech blízkých
zemřelého nemohl proběhnout uctivě, bylo povinností žalované zařídit pohřeb
takovým způsobem, aby bylo možné se se zemřelým rozloučit s patřičnou úctou. K
uctivému pohřbu zemřelého v daném případě mohlo dojít pouze dvěma způsoby –
tedy s žalobci bez žalované nebo s žalovanou bez žalobců. Proto nelze její
činění považovat za zneužití práva, nýbrž za jeho náležitý výkon. Dovolatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.¨
K podanému dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřili žalobci, kteří
se plně ztotožnili s napadeným rozsudkem, když mají za to, že odvolací soud věc
zcela správně posoudil a dovolání žalované je tak s ohledem na ustanovení §
241a o.s.ř. nedůvodné. Připomínají, že tvrzení žalované ohledně okolností
posuzované věci neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu a výši přiznaného
zadostiučinění považují za přiměřenou. Poukazují dále na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2782/2007, v němž je řečeno, že
znemožnění realizace práva na pietu je zásahem do soukromí, který podle
okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé fyzické osoby podle
ustanovení § 11 a násl. obč. zák. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání
žalované odmítl a zároveň žalovanou zavázal nahradit oběma žalobcům náklady
dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Dovolací soud za
tohoto stavu současně konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností,
tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Ve vztahu k první právní otázce, kterou dovolatelka klade, a která se týká
naznačovaného střetu osobnostních práv ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1 o.z. a ustanovení § 81 odst. 2 o.z. a střetu mezi zákazem zneužití práva ve smyslu §
8 o.z. a principem právní jistoty, je třeba konstatovat, že dovolání žalované
je v této části přípustné ve smyslu § 237 o.s.ř., protože z tohoto pohledu
nebyla předestřená otázka dovolacím soudem dosud výslovně řešena. Nejvyšší soud
tedy přezkoumal napadené rozhodnutí ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, pokud se týče přisouzené omluvy žalované, z hlediska
dovolatelkou vymezeného důvodu (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že však toto dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 81 o.z. je chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho
přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle
svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho
zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí
a jeho projevy osobní povahy (odst. 2). Ustanovení § 114 odst. 1 o.z. zakotvuje, že člověk je oprávněn rozhodnout, jaký
má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu
manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou
rodiče a není-li jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich
děti a není-li ani jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto
osob, pak rozhodne obec, na jejímž území člověk zemřel. Z ustanovení § 8 o.z. vyplývá, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Z předcházející rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházející ze zákonné
úpravy ochrany osobnostních práv, jíž přinášel zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník (dále jen „obč. zák.“), který pozbyl účinnosti dne 31. prosince 2013,
lze ovšem poukázat např. na rozsudek ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo
3361/2007, kde dovolací soud konstatoval, že přes smrt fyzické osoby pravidelně
dále u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve
formě piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou
fyzickou osobu je nepopiratelný.
Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této
chráněné sféře fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu
je zásahem do soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany
pozůstalé fyzické osoby. Obdobný závěr Nejvyšší soud potvrdil např. i v
rozsudku ze dne 16. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 2782/2007, popř. v usnesení ze
dne 11. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 241/2014. Je skutečností, že ustanovení § 114 odst. 1 o.z. přináší úpravu, podle níž je
člověk oprávněn rozhodnout, jaký má mít pohřeb. Nezanechá-li o tom výslovné
rozhodnutí, rozhodne o jeho pohřbu manžel zemřelého, a není-li ho, děti zemřelého; není-li jich, pak rozhodnou rodiče a není-li
jich, sourozenci zemřelého; nežijí-li, pak rozhodnou jejich děti a není-li ani
jich, pak kterákoli z osob blízkých; není-li žádná z těchto osob, pak rozhodne
obec, na jejímž území člověk zemřel. Na tomto místě je možno připomenout, že
důvodová zpráva k ustanovení § 113 až § 117 o.z. mimo jiné konstatuje, že
zásada, že se ochrana osobnosti vztahuje i na tělo mrtvého člověka, je
doktrinálně uznávána již delší dobu, přičemž však výslovně formulována nebyla. Z tohoto důvodu se proto osnova přiklonila k jasnému ustanovení v tomto smyslu. Výraz respektu k této zásadě je navržená úprava, odrážející jednu ze zjevných
tendencí osnovy, spočívající v důrazu na úctu k člověku a jeho přirozeným
právům. To se týká i toho, jak má být s tělem zemřelého člověka naloženo. Ustanovení § 114 o.z. dále rozvíjí oprávnění obsažené v § 113 odst. 1 o.z.,
přičemž zakotvuje ve vztahu k vůli člověka (pro případy nebyla-li projevena)
subsidiární oprávnění v posloupnosti výslovně uvedených osob rozhodnout o
pohřbu zemřelého (jde v podstatě o rozhodnutí o celkové organizaci pohřbu,
včetně např. určení okruhu jeho účastníků). Zákon zde svěřuje vůdčí úlohu
manželovi zemřelého (v případě, že žije), který je tak v prvé řadě povolán
rozhodnout v této záležitosti. Nelze však pominout, že výkon tohoto práva se
může dostat do případné kolize s již výše zmíněným právem na pietu např. ostatních osob. Proto je nezbytné i v těchto případech proporcionálně poměřovat
tato práva s ohledem na okolnosti každého konkrétního případu. Ve vypjatých
případech (jako se to naznačuje např. i v projednávané věci) přitom jako
zákonná pomůcka poslouží případně i aplikace ustanovení § 8 o.z., podle něhož
zneužití práva nepožívá právní ochrany. Takovéto zneužití práva může být
spatřováno např. právě v tom, pokud by osoba oprávněná rozhodnout o pohřbu
zemřelého člověka objektivně neopodstatněně, resp. svévolně, znemožnila osobám
oprávněně uplatňujícím své právo na pietu, zúčastnit se pohřbu zemřelého
člověka. Je proto možno uzavřít, že oprávnění osob, jejichž výčet obsahuje ustanovení §
114 odst. 1 věta druhá o.z., nelze posuzovat jako absolutní právo umožňující
takovýmto osobám bez objektivně seznaného důvodu vyloučit další osoby, jimž ve
smyslu § 81 o.z. svědčí právo na pietu, z možnosti účastnit se pohřbu jim
blízkého zemřelého člověka, vzdát mu tak úctu a současně mimo jiné i dát tak
průchod svým legitimním citům ve vztahu k němu.
Zabránění účasti na pohřbu
takovýmto pozůstalým – byť s odkazem na zmiňované ustanovení § 114 odst. 1 věta
druhá o.z., proto může případně být za určitých okolností konkrétního případu
klasifikováno i jako zneužití práva, které ve smyslu ustanovení § 8 o.z. nepožívá právní ochrany. V zásadě totožný názor aktuálně zastává i právní doktrína. Podle ní nelze
vyloučit, že rozhodnutím o způsobu provedení pohřbu (např. vyloučením určité
osoby z pohřebního obřadu) může být podle okolností zasaženo do osobnosti
jiného, a to zejména do jeho soukromí ve smyslu práva na rodinný život (srovnej
např. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, str. 606-607). V souzené věci odvolací soud z vyložených zásad fakticky vycházel. Aniž by
zpochybňoval právo žalované rozhodnout o způsobu pohřbu zemřelého M. H., dospěl
k závěru, že v posuzované věci žalovaná svým jednáním neoprávněně zasáhla do
osobnostních práv žalobců. Protože takto byl rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu shledán správným a dovoláním neuplatněné vady
řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.), se ve vztahu k závěrům
odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají, Nejvyšší
soud dovolání v této části podle § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl. Další otázky, které žalovaná klade, jsou v podstatě založeny na reprodukci
skutkového stavu z pohledu dovolatelky, která předkládá vlastní verzi hodnocení
skutkových zjištění, což neodpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §
241a odst. 1 o.s.ř. Současně je třeba dodat, s ohledem na výtky dovolatelky upínající se k otázce
přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, že Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že
stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného
zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a
nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky
spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií (§ 13 obč. zák.,
resp. nyní § 2951 o.z.), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy,
byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela
zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016). Podstatné ovšem současně je to, že v souzeném případě
přípustnost dovolání proti výroku týkajícímu se relutární satisfakce vylučuje
ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť ve vztahu ke každému ze žalobců
nebylo rozhodnuto o částce převyšující 50.000.- Kč.
Dovolání ve vztahu k výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení žalovaná
nijak nezdůvodnila. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalované směřující proti posléze
uvedeným výrokům rozsudku odvolacího soudu nenaplňuje předpoklady vymezené v
ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání v
uvedené části, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalované bylo
zčásti zamítnuto a dílem odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobcům právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto případě účelně vynaložené náklady
každého z žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(jejich písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1
odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 3.100,- Kč, snížené podle
§ 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tedy 2.480,- Kč, dále z paušálu
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, tedy
2.780,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,80 Kč představující náhradu
za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem
3.363,80 Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.