ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a
soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci
žalobců a) K. R., narozeného dne XY, bytem v XY, b) L. Č., narozené dne XY,
bytem v XY, c) S. R., narozené dne XY, bytem v XY a d) K. R., narozeného dne
XY, všech zastoupených Mgr. Janem Andruškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na
příkopě 854/14, proti žalované obchodní společnosti EMPRESA MEDIA, a.s., IČO
26418011, se sídlem v Praze 4 - Braník, Mikuleckého 1309/4, zastoupené Mgr.
Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Na Florenci
2116/15, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
16 C 27/2016, o dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 9. října 2017, č. j. 58 Co 286/2017-343, t a k t o:
I. Dovolání žalované se o d m í t á.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2017, č. j. 58 Co
286/2017-343, se ve výroku II., pokud jím byl změněn výrok III. rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. května 2017, č.j. 16 C 27/2016-154, a
dále výrok III., pokud jím byl potvrzen uvedený rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavé části výroku IV., a konečně ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení, z
r u š u j e, a v tomto rozsahu se věc vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení;
jinak se dovolání žalobců odmítá.
Žalobci se návrhem podaným dne 18. března 2016 domáhali ochrany svých
osobnostních práv a žádali, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z
internetového portálu žalované v žalobě konkretizované články z období let 2012
až 2015, povinnost upustit od jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení
a výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, zejména o biologickém původu a
způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d), vzájemných příbuzenských a
rodičovských vztazích mezi žalobci a vzájemných partnerských a intimních
vztazích mezi žalobcem a) a žalobkyní b). Na náhradu nemajetkové újmy po
žalované požadovali zaplacení částky 1.000.000 Kč každému z nich. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2017, č.j. 16 C 27/2016-154, výrokem I. uložil žalované odstranit z tam
specifikovaných internetových stránek ve výroku uvedené články, resp. jejich
části, výrokem II. žalované uložil povinnost upustit od zveřejňování a šíření
jakýchkoli informací, komentářů či jiných sdělení a výroků o soukromém a
rodinném životě žalobců, podle požadavků v žalobě, výrokem III. uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci a) částku 500.000 Kč, žalobkyni b) částku 300.000
Kč, žalobkyni c) částku 100.000 Kč a žalobci d) částku 100.000 Kč, výrokem IV. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce a) domáhal zaplacení částky 500.000 Kč,
žalobkyně b) 700.000,Kč, žalobkyně c) 900.000 Kč a žalobce d) 900.000 Kč a
výrokem V. uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady soudního řízení
v částce 95.829 Kč. Věc posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) a dospěl k závěru, že žalovaná
neoprávněně zasáhla do osobnosti žalobců, konkrétně do jejich práva na
soukromí. Proto žalované uložil z internetových stránek odstranit žalobci
označené články a zakázal jí šířit informace ze soukromí žalobců. Vzhledem k
intenzitě zásahu přiznal i relutární satisfakci v částkách uvedených ve výroku
III. K námitce promlčení vznesené žalovanou ve vztahu k článkům publikovaným za
období od června 2012 do února 2013, soud konstatoval, že k promlčení došlo,
ale informace v těchto článcích uvedené jsou obsaženy i v článcích v
následujícím, pozdějším období a v podstatě se stále opakují, a proto částečné
promlčení nemá v projednávané věci zásadního významu. Na základě odvolání žalobců do výroků IV. a V. a žalované do výroků II., III. a
V. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. října
2017, č. j. 58 Co 286/2017-343, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku II.
a) v rozsahu, kterým bylo žalované uloženo upustit od zveřejňování a
šíření informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení či výroků, konkrétně o
biologickém původu a způsobu početí žalobkyně c) a žalobce d), o vzájemných
příbuzenských a rodičovských vztazích mezi žalobci, pokud je to v rozporu s
jejich oprávněnými zájmy a o vzájemných partnerských a intimních vztazích mezi
žalobcem a) a žalobkyní b) pokud je to v rozporu s jejich oprávněnými zájmy,
podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil,
jinak, pokud bylo žalované uloženo upustit od uvedeného jednání nad tento
rozsah, změnil tak, že žalobu zamítl. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku III. jen tak, že zamítl návrh, pokud žalovaná měla zaplatit
žalobci a) 125.000 Kč, žalobkyni c) 25.000 Kč a žalobci d) 25.000 Kč, jinak ho
potvrdil, výrokem III. jej změnil ve výroku IV. tak, že žalované uložil
zaplatit žalobkyni b) dalších 75.000 Kč, jinak ho potvrdil a výrokem IV.
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná neoprávněně zasáhla do
osobnostních práv žalobců, stejně tak jako v otázce přiměřeného zadostiučinění
v případě žalobců a), c) a d). Ve vztahu k žalobkyni b) pak shledal přiměřenou
výši zadostiučinění v částce 500.000 Kč. Zdůraznil, že při ochraně osobnosti je
primárním významem zadostiučinění funkce satisfakční a sekundární funkcí, v
odůvodněných případech i funkce preventivně-sankční. Poukázal v této
souvislosti na čtenost, resp. návštěvnost internetových stránek a počet článků,
kdy se jednalo o opakované neoprávněné zásahy po dobu řady let. Z uvedených
částek však žalobcům přiznal pouze vždy jen tři čtvrtiny, neboť na rozdíl od
soudu prvního stupně shledal důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení ve
vztahu k osmi článkům, které byly zveřejněny v období mezi 11. červnem 2012 a
3. únorem 2013, resp. u žalobce d) za významnou pro promlčení považoval
okolnost, že část článků vyšla před tím, než mu vznikla právní osobnost a
netýkaly se ho, ani se ho nedotýkaly. Zmiňovaný rozsudek odvolacího soudu, konkrétně výrok I. písm. a), výrok II. v
rozsahu, kterým byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, výrok
III. pokud jím bylo žalobkyni b) přiznáno dalších 75.000,- Kč a dále celý výrok
o náhradě nákladů řízení napadla dovoláním žalovaná (dále též „dovolatelka“). Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že
napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud (včetně soudu prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. V prvé řadě podle jejího názoru soudy obou stupňů
nerespektovaly konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, podle níž smyslem peněžitého zadostiučinění
je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické
osoby. Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že neoprávněně zasáhla do
osobnostních práv žalobců, protože plnila svoji základní funkci, kterou bylo
šíření pravdivých informací, a to u osob, které jsou mediálně více sledované
než průměrný občan, to je podle jejího názoru v rozporu se závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 923/2004. Konečně se
domnívá, že ohledně zdržovacího nároku soudy obou stupňů rozhodly v podstatě o
absolutním zákazu v rámci upuštění od zveřejňování a šíření jakýchkoliv
informací či komentářů o žalobcích. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro
Prahu 4 k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně jeho výrokům II., III. (v částech
směřujících k zamítnutí žaloby) a ve výroku IV. (o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů) podali dovolání též všichni žalobci (dále též „dovolatelé“).
Naplnění podmínek přípustnosti dovolání spatřují v ustanovení § 237 o.s.ř.,
neboť se odvolací soud v rozsudku při řešení otázky hmotného práva podle jejich
mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a rovněž řešil
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a jeho
důvodnost spatřují v ustanovení § 241a o.s.ř., neboť se domnívají, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
prvé řadě se měl odvolací soud při posouzení otázky promlčení ve vztahu k
žalobcům a), b) a c) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(rozsudek ze dne 27. září 1974, 2 Cz 19/74, Rc 38/75, popř. rozsudek ze dne 31. května 1983, sp. zn. 1 Cz 13/83), podle níž je ve vztahu k určení začátku běhu
promlčecí lhůty stanovit, zda nárok na náhradu škody tvoří nedělitelný celek
nebo zda se jedná o samostatné nároky na náhradu škody, které se vztahují k
více oddělitelným škodným událostem. V nyní posuzované věci žalobci požadovali
za újmu způsobenou jim žalovanou jednorázovou částku zadostiučinění, která
nepředstavuje součet ve vztahu k jednotlivým článkům. Poznamenávají také, že
kdyby žalobou požadovali zadostiučinění „pouze“ ve vztahu k článkům vydaným po
uplynutí promlčecí doby, nemělo by to mít vliv na výši peněžitého
zadostiučinění, jelikož z hlediska obecného hodnocení nepříznivého následku a
navíc s přihlédnutím k preventivně sankční funkci zadostiučinění je zcela
irelevantní, zda se jednalo o 24 nebo 32 článků. Stejnou argumentaci uplatňují ve vztahu k závěru odvolacího soudu o snížení
výše zadostiučinění žalobci d). Dále činí spornou výši relutární satisfakce,
když se domnívají, že v prvé řadě odvolací soud jim přičetl k tíži, že žalobu
podali až téměř čtyři roky poté, co začalo docházet k publikování žalobou
napadených sdělení a vlastně tak žalovaná těží ze svých protiprávních činů. Tento závěr odvolacího soudu je tak nelogický a neakceptovatelný zejména ve
vztahu k nezletilým žalobcům c) a d), kteří jsou v otázce aktivní ochrany svých
osobnostních práv zcela závislí na svých zákonných zástupcích. Nesouhlasí též s
názorem odvolacího soudu, že nezletilí žalobci c) a d) byli publikovanými
články zasaženi podružně, zprostředkovaně, naopak poukazují na to, že právě oni
jsou útoky žalované s ohledem na svůj věk ohroženi nejvíce. V důsledku
neopodstatněné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud též nesprávně
rozhodl i o náhradě nákladů řízení. Dovolatelé proto navrhují, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. K dovolání žalobců se vyjádřila žalovaná podáními ze dne 22. ledna a 29. června
2018. V prvním se ztotožnila se závěry odvolacího soudu ve vztahu k otázce
promlčení, upozornila na procesní nepřípustnost dovolání proti výroku o
nákladech řízení a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
Ve
druhém podání žalovaná ještě doplnila některé důvody svého původního dovolání
(k nimž ovšem již s ohledem na uplynutí dovolací lhůty nebylo možno přihlížet)
a navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušil v rozsahu uvedeném v původním dovolání a věc vrátil
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Dovolací soud uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami, že byly
splněny podmínky § 241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §
240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. je tedy obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013. Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn.
30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června
2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po
dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání,
nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Žalovaná spatřuje rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího sodu, konkrétně se
závěry rozsudku ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, kde je uvedeno,
že smyslem peněžitého zadostiučinění je výhradně zmírnění následků vzniklé
nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Přehlíží však, že v předmětném
rozhodnutí dovolací soud posuzoval možnost omezení výše peněžitého
zadostiučinění, pokud byla soudem přiznána náhrada škody. Nelze tedy uvedenou
větu vytrženou z kontextu aplikovat v této věci. V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu není ani to, že odvolací
soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění přihlédl k jeho satisfakční i
preventivně sankční funkci. Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. února
2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, vyložil, že zadostiučinění v penězích tedy plní
především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu
odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat. Odvolací soud
při posouzení uplatněného nároku správně přihlédl k satisfakční roli
přisuzovaného zadostiučinění, stejně tak i k jeho roli preventivní, resp. preventivně-sankční. Rozhodnutí odvolacího soudu ve svém základu tak vychází
ze závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se posouzení odpovědnosti za
zásah do osobnostních práv člověka, stejně jako určení subjektu škůdce a
posouzení míry jeho sankční odpovědnosti, přičemž tento závěr, kromě již shora
citovaného usnesení, podporuje i obsah dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu,
konkrétně ve věcech sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, 30 Cdo 947/2011, 30 Cdo 3625/2007
a 30 Cdo 5188/2007. Odvolací soud rovněž zcela správně posoudil jednání žalované jako zásah do
osobnostních práv žalobců a takový závěr odpovídá i rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu – srovnej rozsudek ze dne 23. června 2011 sp. zn. 30 Cdo
3063/2009, v němž Nejvyšší soud zdůraznil zásadu, že skutečnosti týkající se
soukromého života jsou zásadně součástí osobního soukromí (vnitřní intimní
sféry), a nemohou proto být věcí veřejného zájmu. Relativní výjimka je
připouštěna pouze u osob tzv.
veřejného zájmu, avšak jen potud, pokud je
uvádění takových skutečností na veřejnosti v přímé souvislosti s činností této
fyzické osoby ve veřejném životě – konkrétně mají-li význam pro hodnocení
schopností a způsobilosti vykonávat veřejnou činnost. Proto v souzeném případě
informace v předmětných článcích nemohou být evidentně kryty právním důvodem v
podobě zákonné zpravodajské licence. Dovolací soud konečně podotýká, že ve výroku I. písm. a) rozsudku odvolacího
soudu jsou precizně specifikovány informace a komentáře, jichž je žalovaná
povinna se zdržet. Nelze tak souhlasit s tvrzením žalované, že by šlo o
absolutní zákaz zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací či komentářů o
žalobcích. S ohledem na skutečnost, že dovolací soud je vázán obsahem podaného dovolání,
pak je v této věci třeba uzavřít, že jestliže žalovaná spatřovala přípustnost
dovolání v tom, že se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v otázkách posouzení smyslu peněžitého zadostiučinění, dále
klasifikace zásahu do osobnostních práv žalobců ve spojitosti s plněním
základních informačních funkcí žalovanou, stejně jako dosahu zdržovacího
výroku, pak dovolacímu přezkumu nebyly otevřeny z hlediska tohoto dovolání
další otázky, které by bývaly byly významné pro dané rozhodnutí odvolacího
soudu. Z toho, co bylo uvedeno, je proto zřejmé, že dovolání žalované nenaplňuje
předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 o.s.ř. Proto
dovolacímu soudu nezbylo, než je ve smyslu ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítnout. Žalobci ve svém dovolání nesouhlasí s výší přiznané relutární satisfakce, a to
ve vztahu ke každému z nich. Dovolací soud je nucen nejprve v obecné rovině
předeslat, že Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvádí,
že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem
soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší
usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního
případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237
o.s.ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky
spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v příslušných ustanoveních
občanského zákoníku, přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy,
byla-li by vzhledem k aplikaci těchto ustanovení na konkrétní případ zcela
zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016). V daném případě se však úvahy odvolacího soudu (přes zřejmou pečlivost, s níž
se snažil s předmětem sporu vypořádat) týkající se výše přisouzené náhrady
nemajetkové újmy nejeví jako zcela odpovídající.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů
do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba
kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti
fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna
podmínka existence konkrétně definovaného a zjištěného zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná
souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech
fyzické osoby. Soukromá sféra fyzické osoby (člověka), v níž je zabezpečováno svobodně
realizovat svou osobnost, vytváří základ její celkové vnitřní jistoty a
bezpečí. Stává se tak v současném světě značně pokročilé vědy a techniky,
informovanosti apod. stále významnější hodnotou osobnosti každé fyzické osoby,
která zasluhuje účinnou ochranu zabezpečovanou i univerzálnějšími prostředky
občanského práva (obdobně srovnej např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.:
Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004). Jak již bylo uvedeno, odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v
tom, že žalovaná neoprávněně zasáhla do osobnostních práv žalobců. Poukázal na
čtenost, resp. návštěvnost internetových stránek a počet článků, v nichž se
jednalo o opakované neoprávněné zásahy po dobu řady let. Z částek soudem
prvního stupně přisouzeného relutárního zadostiučinění však odvolací soud
žalobcům přiznal pouze vždy jen tři čtvrtiny, neboť na rozdíl od soudu prvního
stupně shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou ve vztahu k osmi
článkům, které byly zveřejněny v období mezi 11. červnem 2012 a 3. únorem 2013. Dovolatelé na tomto místě namítají, že bylo na soudu, aby ve vztahu k určení
začátku běhu promlčecí lhůty stanovil, zda uplatněný nárok tvoří nedělitelný
celek nebo zda se jedná o samostatné nároky, které se vztahují k více
oddělitelným zásahům (sami zdůrazňují, že v posuzované věci požadovali za újmu
způsobenou jim žalovanou jednorázovou částku zadostiučinění, která
nepředstavuje součet ve vztahu k jednotlivým článkům). Dovolací soud má za to, že z napadeného rozsudku odvolacího soudu se zcela
nezvratně nepodává závěr, jakým způsobem dospěl k úvaze o výši přisouzených
náhrad nemajetkové újmy. Ač například dílčí promlčení uplatněného nároku
spojuje s osmi články publikovanými v období mezi 11. červnem 2012 a 3. únorem
2013, paušálně vyhází z toho, že se tak promlčela čtvrtina nároku. V tomto
směru jde nepochybně o disproporci.
Ač odvolací soud tedy ve svém rozhodnutí
vychází z toho, že se promlčení nároku týká osmi článků, paušální snížení
relutární náhrady neumožňuje posoudit, zda odvolací soud dotčení osobnosti
žalobců posuzoval jako zásah způsobený případně kampaní vedenou proti žalobcům,
či (a to spíše), zda se měl zabývat mírou zásahu vyvolaného do osobnosti
žalobců každým z dotčených článků. Je tak zřejmé, že závěry odvolacího soudu o výši přisouzené relutární
satisfakce ovlivněné vznesenou námitkou promlčení nelze za daného stavu
akceptovat. Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu
ve výroku II., pokud jím byl změněn výrok III. rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 2. května 2017, č.j. 16 C 27/2016-154, a dále výrok III., pokud
jím byl potvrzen uvedený rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku
IV., nelze považovat za správný. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této
části, včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §
243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.