25 Cdo 1490/2020-502
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: V. M.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem
Zlatnická 1127/4, 110 00 Praha 1, proti žalované: CZECH NEWS CENTER, a. s., IČO
02346826, se sídlem Komunardů 1584/42, 170 00 Praha 7, zastoupená JUDr. Helenou
Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2, o
ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C
306/2017, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 94/2019- 411, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalované se odmítají.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a vůči
státu. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na finanční zadostiučinění za neoprávněné
zásahy žalované do jejích osobnostních práv při podávání zpráv o její trestní
věci. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla do konce června 2014 zaměstnána jako
zdravotní sestra na jednotce intenzivní péče nemocnice v Rumburku. Dne 20. 8. 2014 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání (po určitý čas i vazebně) pro
trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákona, kterého se měla
dopustit tím, že jako zdravotní sestra způsobila smrt několika pacientů
aplikací draslíku do žíly. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
21. 1. 2016, který nabyl právní moci dne 26. 7. 2016, byla žalobkyně obžaloby
zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který byla
stíhána. Žalovaná v letech 2014 až 2015 ve svých tištených i internetových
médiích (např. XY, XY, XY) informovala o trestní věci žalobkyně v 266
případech, ve 111 z nich ji označila jako „XY“, v některých článcích ji
popisovala jako sestru, která vraždila či zabíjela, dehonestujícím způsobem se
věnovala její vizáži, opakovaně se pokoušela kontaktovat její dceru a činila ji
a její širší rodinu tématem článků. O případu žalobkyně obdobně referovaly i
jiné subjekty (např. XY, XY, XY, v menším rozsahu pak např. XY, nebo XY). Právně soud věc posoudil podle § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a hodnotil jednotlivé články
publikované žalovanou v daném časovém období. Uzavřel, že 42 články žalovaná
zasáhla do osobnostních práv žalobkyně tím, že nerespektovala zásadu presumpce
neviny a za použití zcela excesivních vyjádření předkládala jako fakt
skutečnost, že žalobkyně usmrtila úmyslně jednu či více osob. Oproti tomu
články, ve kterých informovala o průběhu řízení, zejména o výpovědích svědků,
soud jako apriori zasahující do práv žalobkyně nevyhodnotil. Za přiměřené
zadostiučinění považoval částku 840 000 Kč, přičemž s ohledem na preventivní
funkci přihlédl i k výši denních tržeb žalované v roce 2017 z prodeje novin,
časopisů a inzerce v částce 5,25 milionů Kč. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 22 Co 94/2019-411, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku
tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni dalších 60 000 Kč s příslušenstvím,
jinak jej ve věci samé potvrdil, změnil jej ohledně povinnosti žalované
zaplatit soudní poplatek a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně a po doplnění dokazování se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaná o
trestní věci žalobkyně informovala v části článků expresivně, opakovaně a
dlouhodobě porušovala presumpci neviny žalobkyně, čímž neoprávněně zasáhla do
osobnostních práv žalobkyně a způsobila jí tím újmu natolik závažnou, že
odůvodňuje odčinění v penězích.
Námitky žalované vztahující se k základu nároku
neshledal důvodnými, neboť za přípustné zjednodušení nelze považovat referování
o osobě trestně stíhané jako o osobě, která se trestného jednání dopustila (což
žalovaná činila). Používání hanlivých zkratek či názvů evokujících pachatelství
je nepřípustné a pro informování nepotřebné. Za neakceptovatelné a právo
porušující označil soud referování o dosud pravomocně neskončené trestní věci
žalobkyně tak, že žalovaná žalobkyni označovala přezdívkou „XY“, navozující bez
dalšího její vinu, a to bez ohledu na to, že tuto přezdívku žalovaná
nevymyslela, ale „jen“ přejala. Při stanovení výše relutárního zadostiučinění
vycházel z toho, že žalovaná svým zpravodajstvím, užitými výrazy, slovními
spojeními a zkratkami dlouhodobě a neoprávněně vyvolávala ve veřejnosti dojem,
že žalobkyně spáchala závažné trestné činy kladené jí za vinu, a to navíc ze
zavrženíhodných důvodů (lenosti, nenávisti k pacientům, rafinovaně apod.). Zohlednil rovněž, že obdobně jako žalovaná o trestním stíhání žalobkyně
referovala i další média, čímž došlo k masivnímu protiprávnímu jednání, na němž
se ale každý ze zpravodajských subjektů podílel určitou měrou, což nutně
ovlivňuje výši zadostiučinění. Poukázal na to, že za újmu způsobenou nezákonným
trestním stíháním odpovídá především stát, a to včetně újmy způsobené řádným
informováním o probíhajícím trestním řízení, a proto přihlédl i k peněžnímu
zadostiučinění, jež žalobkyně obdržela od státu a dalších médií. S ohledem na
důležitost zásady presumpce neviny, rozsah a neodčinitelné dopady do osobní
sféry žalobkyně spočívající v tom, že se také díky masivnímu excesivnímu
zpravodajství žalované dostala do podvědomí veřejnosti jako „XY“ a
několikanásobná vražedkyně bezbranných pacientů, považoval za přiměřené
zadostiučinění v částce 900 000 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu s výjimkou výroků, jimiž bylo žalobě ve věci
samé vyhověno, podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu,
anebo nebyly v rozhodování těchto soudů dosud vyřešeny. V obsáhlém dovolání
vytkla odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení kritérií rozhodných pro
určení výše peněžitého zadostiučinění, kterou považuje za zjevně nepřiměřenou
závažnosti a intenzitě zásahu. Soud nesprávně a fakticky ve prospěch žalované
snížením zadostiučinění zohlednil skutečnost, že nebyla jediná, kdo porušoval
presumpci neviny a nevhodně informoval o trestním stíhání žalobkyně. Dovolatelka rovněž nesouhlasila se závěry odvolacího soudu ohledně míry
zavinění státu a celkové jednotné újmy, na níž se podílela i ostatní média,
neboť má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu tato kritéria nebyla
posuzována a odvolací soud se měl zabývat pouze posouzením újmy, jíž způsobila
žalovaná. Jestliže zasáhlo více médií mimořádně do jejího soukromí, odůvodňuje
to mimořádně vysoké zadostiučinění od každého z nich. Namítá, že podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu je potřeba vyjít z principu objektivní újmy,
jíž žalovaná způsobila žalobkyni, přičemž jednotlivými kritérii jsou rozsah
jednání – média s celostátním dosahem, počet příspěvků, expresivita, závažnost,
dlouhodobost, obsah a intenzita zásahu a dále postavení žalované na trhu,
čtenost či sledovanost jejích médií a míra zásahu. Uvedené námitky dovolatelka
opakuje v dovolání v různých obměnách několikrát. Soudem nebyla dostatečně
zohledněna kritéria, jež činí její újmu závažnější, přičemž odkázala na jiné
mediální případy, v nichž bylo přiznáno vyšší zadostiučinění (T. T. a D. H.). Zohlednit měl soud pohnutku žalované, kterou byl čistě materiální prospěch,
nedostatečnou sebereflexi (žalované nic nebránilo se žalobkyni omluvit a
poskytnout jí finanční plnění) a její majetkové poměry. Ze všech těchto důvodů
neodpovídá přiznané zadostiučinění jiným obdobným případům (v této souvislosti
odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu) a neplní tak
satisfakční, ale ani preventivní funkci. Nesprávnost rozsudku spatřuje i v
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu
tak, že žalované bude uložena povinnost zaplatit jí 3 960 000 Kč s
příslušenstvím a přiznána náhrada nákladů řízení. Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo žalobě ve věci samé
vyhověno, podala dovolání žalovaná. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 25 Cdo 894/2018, 30 Cdo 1747/2014 a 30 Cdo 439/2018 a Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 2193/10 a II. ÚS 2149/17, namítá nepřezkoumatelnost závěru
odvolacího soudu ohledně přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, které odvolací
soud opřel pouze o svoji úvahu, nikoliv o princip proporcionality. Za otázku
dovolacím soudem dosud neřešenou označila, zda má být v odůvodnění rozsudku
určeno, jakým způsobem je do přiznaného zadostiučinění zohledněna jeho
preventivně sankční složka a zda, vzhledem k tomu, že o trestní kauze
informovaly obdobným způsobem v podstatě všechny sdělovací prostředky, lze ve
výši náhrady zohledňovat preventivně-sankční složku.
Za další dosud nevyřešenou
otázku označila, zda lze žalované klást k tíži její procesní postup, kdy trvala
na nedůvodnosti žaloby, před jejímž podáním nabízela žalobkyni finanční
zadostiučinění, omluvu a zjednání nápravy. Odklon od ustálené judikatury
(rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, 23 Cdo 1551/2011 a
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 577/13) spatřuje v závěru odvolacího soudu,
který ve výši náhrady nezohlednil skutečnost, že žalovaná masivně informovala o
zproštění obžaloby, což je třeba posuzovat jako formu satisfakce. Odvolací soud
se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4776/2014 tím, že
při posouzení přiměřeného zadostiučinění nezohlednil faktor plynutí času. Byla-li žaloba podána po bezmála třech letech od vydání prvních článků, je
preventivně sankční funkce přiznaného zadostiučinění zásadním způsobem
oslabena. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení
mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Žalobkyně i žalovaná podaly vyjádření k dovolání protistrany, v nichž obě
obsáhle polemizují s jednotlivými dovolacími argumenty a opakují ty své. Žalobkyně označila argumenty a dovolací důvody žalované za nedůvodné a setrvává
na svém dovolacím návrhu, žalovaná označila dovolání žalobkyně za nepřípustné a
nedůvodné a navrhla jeho odmítnutí. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání
byla podána včas, osobami oprávněnými – účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání žalobkyně ani žalované není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s ř. Všechny dovolatelkami předkládané otázky se týkají stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění, kterou žalobkyně považuje za nepřiměřeně nízkou a žalovaná
naopak za příliš vysokou. Zpochybňuje-li žalovaná v dovolání samu skutečnost,
že došlo k neoprávněnému zásahu, neklade v této souvislosti žádnou právní
otázku, kterou by měl dovolací soud řešit. Ohledně přiměřenosti peněžité
náhrady je třeba zdůraznit, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího.
Přípustnost
dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným
zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně
nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30
Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Dovolatelé zpochybňují některá hlediska (kritéria), podle nichž odvolací soud
výši náhrady posuzoval. Ke stanovení výše přiměřeného zadostiučinění existuje
četná judikatura dovolacího i Ústavního soudu. Otázky týkající se zohledněných
kritérií, jež byly dovolatelkami předestřené dovolacímu soudu jako dosud
neřešené, byly podrobně rozebrány např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, publikovaném pod č. 73/2021 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, a ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, publikovaném pod č. 6/2022 Sb. rozh. obč. V
rozsudku posledně citovaném uvedl, že pokud se souběžně na zásazích do soukromí
žalobkyně obdobnou formou a s využitím obdobných informací podílelo více
subjektů, které tuto újmu odčiňují, je to důvod ke snížení peněžité náhrady,
jelikož újmy způsobené těmito subjekty se navzájem překrývají a adekvátní míra
požitků, jimiž lze tyto újmy zmírnit, nemůže být určována prostým součtem
náhrad od všech odpovědných subjektů, neboť by tak dosahovala extrémních,
společensky neakceptovatelných částek přesahujících naplnění kompenzačně-
satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy. Proto je úvaha odvolacího soudu,
že na vzniku újmy způsobené žalobkyni se každý ze zpravodajských subjektů
podílel určitou měrou, kterou je třeba zohlednit při stanovení výše peněžitého
zadostiučinění logická, přesvědčivá a v souladu s citovanými judikatorními
závěry (byť v době rozhodování odvolacího soudu ještě neexistovaly). Rozpor s judikaturou spatřovala žalovaná v tom, že soudy nezohlednily faktor
plynutí času mezi neoprávněným zásahem a podáním žaloby. Obecně lze souhlasit s
názorem, že při určení výše náhrady je třeba zohlednit i případné otálení
žalujícího s uplatněním práva u soudu, neboť tato okolnost nepřímo nasvědčuje
tomu, že zásahy nejsou poškozeným vnímány silně úkorně, a je ustálenou soudní
praxí, že odstup doby většinou intenzitu újmy snižuje (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019). Tyto závěry by
však bylo možno plně uplatnit v případě jednorázového zásahu do osobnostních
práv, např. uveřejněním jediného článku.
V daném případě však byly po delší
dobu uveřejňovány celé série článků a za této situace nelze faktor plynutí času
přeceňovat a prodlevu od publikace prvního článku tak přičítat výrazně k tíži
žalobkyně, když navíc byla po dlouhou dobu ve vazbě, kde možnosti uplatňovat
občanskoprávní nároky byly omezené. Úsudek o zeslabování újmy postupem času
také nemá místo tehdy, jestliže se dílčí zásahy do práv znovu a znovu opakují v
podobě stále nových článků. Byť jednorázová částka zadostiučinění nepředstavuje
součet jednotlivých nároků žalobců na zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým
článkům, neznamená to, že počet článků je pro určení výše náhrady nerozhodný. První zveřejnění informací, které zasáhne do soukromí dotčených osob, zpravidla
vyvolává nejzávažnější a nejintenzivnější újmu, ale pozdější opakování a
doplňování těchto informací znemožňuje, aby byly zapomenuty, což nepochybně
způsobenou újmu prohlubuje, a musí tudíž mít vliv i na určení přiměřené
náhrady. V takovém případě nemá místo obecný úsudek o zeslabování újmy
způsobené zásahy do osobnostních práv postupem času (srov. již citovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Dovolací soud ve své judikatuře (např. již opakovaně citovaný rozsudek ze dne
15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, nebo ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo
1004/2020) odkázal na závěry dovozené judikaturou za účinnosti předchozí právní
úpravy i ve vztahu k jiným než tzv. mediálním kauzám, že peněžité
zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak jeho úlohu
preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění
nelze v zásadě vylučovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod č. 98/2010 Sb. rozh. obč., jakož
i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008, a ze
dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011). Avšak v soukromoprávních vztazích je
primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco
funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy
chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární
potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká,
aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“. Sankční postih je
vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou
odkazuje). Na místě je spíše vyvážený přístup soudu, pečlivě hodnotící
okolnosti každého případu, v němž dochází ke střetu práva na ochranu soukromí
se svobodou projevu a právem na informace (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010), přičemž právě tak odvolací soud v
projednávané věci postupoval.
Soudní praxe je ustálena v závěru, že při stanovení výše peněžité náhrady je
nutno použít princip proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky
této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s
projednávanou věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se
jednalo o zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu
za nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení,
nemajetkové újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany
osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v
pracovněprávních vztazích apod. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, bod 56, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sb. rozh. obč.). K dalším typům újem, s jejichž odškodněním je vhodné případy
nemajetkových újem srovnávat, patří újmy sekundárních obětí způsobené usmrcením
nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osob blízkých, a to proto, že i v
těchto případech jde (stejně jako mnohdy v případě zásahů ze strany médií) o
zásahy do soukromí a rodinného života. Případy, kdy se jednalo např. o zásahy v
podobě nepravdivých nebo indiskrétních článků v bulvárním tisku, jež svým
dosahem (s ohledem na počet prodaných výtisků, internetové zveřejnění apod.)
byly s to zasáhnout velmi citelným způsobem lidskou důstojnost, čest či
soukromí a rodinný život poškozených, je ovšem velmi obtížné porovnávat s
případy úmrtí blízké osoby. Ztráta blízké osoby, zejména dítěte, je pro většinu
lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou ve svém životě setkat, a je pro ně
těžko pochopitelné, že v některých případech (z jejich hlediska méně závažných)
dosahují částky peněžní satisfakce v mediálních věcech srovnatelné (či dokonce
vyšší) úrovně s náhradami za nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého
(srov. opět nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Stejně tak nelze akceptovat, aby náhrady za zásah do soukromí ze strany
informačních médií byly výrazně vyšší, než náhrady za závažné poškození zdraví
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017,
uveřejněné pod č. 39/2018 Sbírky rozhodnutí, část trestní) nebo za újmu
způsobenou trestnými činy proti lidské důstojnosti (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013, uveřejněný pod č. 14/2014
Sbírky rozhodnutí, část trestní). Základní úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžního zadostiučinění
vycházejí ze zjištěného skutkového stavu (který podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), zohledňují okolnosti případu i všechna rozhodná
kritéria a soud je i podrobně a srozumitelně odůvodnil.
U 42 článků
publikovaných v různých periodikách žalované, kde byla za použití excesivních
vyjádření zásadním způsobem porušena presumpce neviny žalobkyně [ostatní články
žalovanou publikované byly běžným (povoleným) zpravodajstvím o trestním
stíhání], a neoprávněně tak zasaženo zásadním způsobem do jejích osobnostních
práv tím, že se žalobkyně dostala do povědomí veřejnosti jako „XY“ –
několikanásobná vražedkyně bezbranných pacientů, shledal mimořádnou intenzitu
zásahů. Zohlednil rovněž jejich povahu, četnost i dlouhodobost včetně toho, že
ve smyslu § 2957 o. z. je důvodem pro zvýšení náhrady rovněž úmyslné zavinění
žalované, které jako profesionálce muselo být zřejmé, že porušuje zásadu
presumpce neviny. Přihlédl k celostátnímu dosahu médií vydávaných žalovanou a
jejich čtenosti. Současně však správně zohlednil i to, že zásadní újma byla
žalobkyni způsobena již samotným trestním stíháním (za něž odpovídá stát) na
základě obvinění z mimořádně závažných trestných činů a jím vyvolaným širokým
zpravodajstvím různých médií (nejen žalované). V projednávané věci je totiž
podstatné, že příčinou zájmu médií o žalobkyni bylo právě její, jak se později
ukázalo nedůvodné, trestní stíhání, které inicioval, prováděl a za jehož
následky odpovídá stát. Újma totiž vznikla žalobkyni pouze v příčinné
souvislosti s porušením presumpce neviny celkem 42 články publikovanými
žalovanou, a proto pouze v tomto rozsahu žalovaná za nemajetkovou újmu
odpovídá. Soud rovněž přihlédl k okolnosti, že na vzniku újmy se kromě žalované
podílely určitou měrou i jiné zpravodajské subjekty, jež rovněž způsobem svého
zpravodajství neoprávněně zasáhly do osobnostních práv žalobkyně, přičemž
zvažoval výši náhrad, na něž má žalobkyně právo od všech těchto subjektů
dohromady. V rámci zohlednění preventivně sankční funkce přihlédl k příjmům
žalované a okrajově zohlednil i její mimosoudní (nerealizovanou) nabídku
satisfakce (žalované nic nebránilo satisfakci žalobkyni alespoň částečně
poskytnout); skutečnost, že žalovaná v souladu se skutečností informovala o
zproštění žalobkyně, není okolností, jež by mohla být zohledněna ve prospěch
žalované (naopak, kdyby tak neučinila, muselo by to být zohledněno v její
neprospěch). Dovolací soud považuje přisouzenou náhradu v částce 900 000 Kč za odpovídající
primárně satisfakční funkci a je v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových
újem v jiných případech, včetně náhrad za usmrcení osoby blízké, jež dle
ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod číslem 85/2019 Sb. rozh. obč.) činí u
nejbližších osob (manžel dítě, rodič) v základní, dále modifikovatelné výši
dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty
zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (což
představuje pro rozhodné období částku 513 720 Kč pro rok 2014 a částku 529 340
Kč pro rok 2015.
Při stanovení výše náhrady odvolací soud správně přihlížel též
k tomu, jaké částky jsou přiznávány poškozeným v obdobných sporech o náhradu
nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv ze strany informačních
médií. Zadostiučinění v projednávané věci je odpovídající i v porovnání s
relutární náhradou přiznanou žalobkyni proti TV Nova, kde byl zásah ještě
intenzivnější vzhledem k tomu, že informování prostřednictvím celostátního
televizního vysílání má větší účinek než prostřednictvím tisku, přičemž náhrada
byla přiznána ve výši 1 200 000 Kč (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 25 Cdo 506/2021). Dovolací soud konstatuje, že napadené
rozhodnutí je v souladu s rozhodnutími dovolacího soudu vydanými až po jeho
vyhlášení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo
1004/2020, ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, nebo ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Pokud žalovaná otázkou, jakým způsobem je do přiznaného zadostiučinění
zohledněna jeho preventivně sankční složka, mínila požadavek, aby v rozhodnutí
byla konkrétně kvantifikována částka náhrady připadající na preventivně sankční
složku, nemá tento požadavek oporu v judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu,
takto nepostupují ani soudy zahraniční při vyčíslení náhrad nemajetkové újmy
včetně Evropského soudu pro lidská práva a z povahy náhrady nemajetkové újmy,
která není exaktně vyčíslitelná, je takový požadavek neakceptovatelný. Lze uzavřít, že námitky dovolatelek přípustnost dovolání nezakládají, neboť
odvolací soud dovolatelkami předložené otázky posoudil v souladu s nyní již
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Zadostiučinění přiznané žalobkyni
ve výši 900 000 Kč není zjevně nepřiměřené a obstojí ve srovnání s judikaturou
nejen dovolacího, ale i Ústavního soudu, včetně nálezu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 668/21, v němž zdůraznil povinnost obecných soudů v případech zásahů
do osobnostních práv brát v úvahu při určení konkrétního způsobu a stanovení
výše přiměřeného zadostiučinění celý komplex kritérií, mezi něž patří míra
závažnosti a intenzity neoprávněného zásahu do osobnostních práv, míra zavinění
původce zásahu a další specifické okolnosti neoprávněného zásahu, právní i
skutkové povahy, a to ve vztahu k oběma stranám. Z pohledu všech těchto
kritérií odvolací soud při zohlednění konkrétních okolností výši relutární
náhrady posuzoval. Z těchto důvodů dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé nejsou podle § 237 o. s. ř. přípustná. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné
vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně i žalované podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.